Hudební dokumenty
18.10.2004 | Autoři: Jindřich Göth, Roman Jireš, Vojtěch Rynda | sekce: publicistika
Spojení filmu a hudby přinášelo hluboké zářezy do dějin popkultury už od samých počátků zvukové kinematografie (viz Marlene Dietrich v Modrém andělovi z roku 1930). Až s příchodem hudebních dokumentů však tahle kombinace dostala možnost žít vlastním životem a garantovat díla, bez nichž by dnes nebyl stejný ani svět pohyblivých obrázků, ani svět popmusic.
Následující stručný přehled si rozhodně nedělá nároky na úplnost ani na objektivitu. V době, kdy se točí videoklipy na kila a kdy si každá druhá kapela může snadno vydat vlastní DVD, jsou však hranice tohoto žánru daleko neostřejší než před čtyřiceti lety, kdy začínal. Snažili jsme se proto zaměřit na díla, která zachycují zásadní momenty v hudebních dějinách, mapují celá hudební hnutí nebo představují interprety bohatším způsobem než běžná promovidea.
Praotec Woodstock
Praotcem všech hudebních dokumentů je bezpochyby Woodstock (1970). Záznam z nejslavnějšího hudebního festivalu vůbec se stal ikonou pro zástupy milovníků filmu i hudby a vzorem pro řadu dalších dokumentaristů: říká se, že je nejautentičtějším způsobem, jak Woodstock zažít, aniž by tam člověk fyzicky byl. Režisér Michael Wadleigh musel předem cítit, že se chystá něco velkého, a na festival uprostřed polí nahnal celou armádu spolupracovníků. Díky nim se tak dnes můžeme ocitnout přímo uprostřed půlmilionového zástupu hippies stejně jako popatřit do tváře vystupujícím umělcům - Jimimu Hendrixovi, Santanovi, The Who, Jefferson Airplane a mnoha dalším. Ani tříhodinový sestřih, sestavený ze 120 hodin materiálu řadou střihačů, však zdaleka nemohl pokrýt všechno; v roce 1990 proto Wadleigh vydal hodinové video Lost Performances s některými "odstřižky" (zde je například poprvé k vidění Janis Joplin) a o čtyři roky později vyšla nová, o 40 minut prodloužená verze původního Woodstocku. K pětadvacetiletému výročí festivalu tehdy také proběhl druhý Woodstock a v roce 1999 třetí, oba rovněž zaznamenané na kamery. Posun od původní nekomerční a spontánní akce k dokonale naplánované továrně na peníze zachytili dokumentaristé Barbara Kopple a Tom Haneke ve filmu My Generation (2000).
Už před Woodstockem se však točily zásadní hudební dokumenty. Pod řadou z nich je podepsaný jeden z průkopníků žánru - D. A. Pennebaker. Největší terno udělal filmem Don't Look Back (1967), který ve stylu ciména vérité zaznamenává britské turné Boba Dylana z roku 1965. I zde šlo o to být ve správnou chvíli na správném místě: Pennebaker Dylana zachytil v klíčovém (a kontroverzním) momentě kariéry, kdy tento odhodil břemeno folkového umělce, popadl elektrického fendera a vyrazil vstříc rock'n'rollu. Revoluční byla i forma filmu: dokumentarista se namísto na stopáž z vystoupení zaměřil na Dylanovy chvilky v backstage, hotelových pokojích či při rozhovorech a ukázal tak hvězdu z úplně jiné stránky, než bylo do té doby zvykem.
Konec zlatých šedesátých
Kromě Woodstocku byly na film zaznamenávány i další tehdejší monstrfestivaly jako Monterey Pop a Isle Of Wight. Festivalové dokumenty tak dohromady zachycují celou éru, její trendy (často se opakuje volání po zrušení vstupného) a nakonec i její zánik. Ten naplno vyzní zejména ve dvou filmech.
Festival Express je sice filmem s vročením 2003, ale přináší materiál z roku 1970, donedávna ztracený v archivu. Pochází z miniturné, kdy napříč Kanadou jel speciální vlak s hudebníky jako Janis Joplin, The Band nebo Greatful Dead, kteří pět dní a pět nocí jamovali, pili a brali drogy a na každé zastávce hráli pro veřejnost. Zkušený dokumentarista Bob Smeaton tu kombinuje záběry z nitra drogami a muzikou nasáklého vlaku se záznamy z koncertů a doplňuje je současnými výpověďmi těch z aktérů, kteří se dožili dneška. Pár měsíců po tomhle turné byla totiž Janis Joplin mrtvá, brzo ji následovali další a 60. léta definitivně skončila.
Legendární Gimme Shelter (1970), opus magnum Alberta Mayslese a jeho spolupracovníků, pak stojí na stopáži z festivalu v Altamontu, kde ochranka v podání motorkářského gangu Hell's Angels při vystoupení Rolling Stones ubodala jednoho z návštěvníků. Co víc, Gimme Shelter nabízí i mrazivý pohled do tváře Rolling Stones, když se na zmíněnou stopáž dívají. O Richardsovi a Jaggerovi se říká, že jsou zlouni - a skrz naskrz zlý je celý tenhle film. Velkoryse koncipované záběry dokumentují, jak se původně mírumilovná akce pod duněním archetypálních rytmů mění v děsivou lidskou změť sexu, drog, šílenství a nezvladatelného násilí. Té noci prý umřelo hnutí hippes.
Ze záplavy filmů s Rolling Stones vyniká ještě jeden: nechvalně proslulé Cocksucker Blues (1972) Roberta Franka. Snímek z amerického turné kapely předkládá encyklopedii rock'n'rollového hedonismu - čili hektolitry alkoholu, nespočetné lajny koksu, rozbíjení hotelových pokojů, orgie nahých groupies, zdivočelé bedňáky, vystoupení před tisícihlavými davy a všeprostupující nudu chvil mezi tím. Cocksucker Blues z pochopitelných důvodů nikdy nešlo do oficiální distribuce, ale bývá k vidění na festivalech a dá se údajně sehnat i na podpultovém DVD.
Největší na celém světě
V 70. letech se velké kapely předháněly v rok od roku komplexnějším rocku a film se jim zdál být ideálním dalším rozměrem pro jejich komplikované vize, často sevřené do prostoru koncepčních alb. K těm se dostaneme později; zde však musíme zmínit aspoň tři z filmů, které se modelu "zfilmovaných desek" vymykají.
Snímek Adriana Mabena Pink Floyd: Live At Pompeii (1972) je cenný i proto, že zachycuje kapelu při práci na legendární desce The Dark Side Of The Moon. Těžiště filmu však spočívá na koncertu v Pompejích, přesněji řečeno jakési veřejné zkoušce. Kapela přijede, uprostřed amfiteátru rozbalí nádobíčko a spustí. Publikum veškeré žádné. Repertoár je postaven na albu Meddle. Hudbu účelně a nápaditě doplňují sugestivní obrazy: v momentech, kdy Roger Waters tluče při západu slunce do obřího gongu, máte povznášející pocit doteku čehosi vyššího. A to prosím bez jakéhokoliv náznaku pompy či kýče.
Cenným dokumentem o patrně nejzbožňovanější kapele 70. let Led Zeppelin je film The Song Remains The Same a stejnojmenné koncertní dvojalbum z roku 1976. Snímek přinášející mimo jiné tři roky staré záběry z koncertů v newyorské Madison Square Garden byl dokončen až v roce 1977, paradoxně tehdy, kdy se o slovo rázně přihlásil punk, jehož představitelům byli "stadiónoví dinosauři" jako Led Zeppelin k smíchu. Z dnešního pohledu je The Song Remains The Same trochu nudné a pompézní záběry z koncertů s nekonečnými sóly prostříhané ukázkami z rodinného života muzikantů a ze zákulisí působí až směšně a okoukaně. Jenže zkuste tohle říct příznivcům klasického hardrocku! Ti se dodnes tetelí při scéně, v níž před Jimmy Pagem omládne stařec a famózní kytarista v něm pozná sebe sama. A nekonečné sólo na bicí Johna Bonhama ve skladbě Moby Dick je vážně k nevydržení! "Je tam slyšet všechna ta energie, úplně to z toho řve," tvrdil však i po letech Jimmy Page.
Poslední valčík (The Last Waltz, 1978) natočil Martin Scorsese, který se se svou dvorní střihačkou Thelmou Schoonmaker mimochodem podílel i na sestřihu Woodstocku. Zde Scorsese zachycuje poslední vystoupení někdejší doprovodné kapely Boba Dylana The Band: neformální interview se členy skupiny spojuje s jejich koncertem v doprovodu několika hvězdných hostů (Van Morrison, Muddy Waters, samozřejmě Dylan). A jakkoliv je i zde ve vzduchu cítit konec jedné éry, Poslední valčík je namísto poklony odcházející legendě spíše vzdáním holdu její neokázalé víře v hudbu.
Anarchy in the movies
Když rocková progresivita nevyhnutelně přerostla v degeneraci, přišel punk. Stejně anarchisticky jako tohle hnutí však působí i archiv filmových záznamů, které jsou k němu k dispozici. Každá tehdejší úderka se dnes může pochlubit nějakým DVD s náhodně pořízenou stopáží dávného vystoupení, ale po skutečných dokumentech doby ani památky. Vezměme si hned Sex Pistols. Spolu s The Clash, The Jam nebo Boomtown Rats se vyskytují například na kompilačním videu Punk In London (1977, režie Wolfgang Bld), o rok mladší Filth And The Fury přináší sestřih jejich songů z nejrůznějších koncertů a Buried Alive (taktéž 1978) obsahuje vedle nechvalně známého vystoupení v televizní show Billa Grundyho i živé verze písní God Save The Queen, No Fun a Anarchy In The U.K. Samostatnou kapitolou jsou živáky z ještě nechvalnějšího ("Vy kovbojové jste všichni buzíci," hulákal Johnny Rotten z pódia) a turné po USA. Na DVD nedávno vydaný snímek Never Mind The Bollocks, Here's The Sex Pistols zachycuje vznik stejnojmenné desky. A tak dále.
Ale zatímco takoví The Clash se co do seriózních počinů mohou pochlubit pouze klasickým "jak to tehdy všechno bylo" DVD počinem Westway To The World (2000) v režii kapelního přítele Dona Lettse, Sex Pistols mají kromě instruktážní legrácky jejich manažera Malcolma McLarena The Great Rock'n'roll Swindle (1980) na kontě i plnohodnotný celovečerák nazvaný opět Filth And The Fury (2000). Oba režíroval Julien Temple. Ve Filth And The Fury odvádí standardní práci (rozhovory s přeživšími členy, archivní materiály, nezbytná show Billa Grundyho) a vytváří tak nečekaně krotký film, jenž přináší jen odlesk někdejšího ohně a podněcuje fabulace, jak by asi vypadal podobný film, který chtěl Temple se Sex Pistols natočit koncem 70. let. Smrt Sida Viciouse a rozpad skupiny však podobné plány nadlouho zastavily.
Úpadek západní civilizace
Punkovou éru je proto lepší vychutnávat z filmů, které řežou napříč celou scénou. Jedním z prvních takových je Punk Rock Movie (1978) od zmíněného Dona Lettse - a pokud toužíte po čistém, komercí neředěném punku, najdete ho tady. Jsou tu raritní vystoupení ještě mladých a hladových kapel (kromě Sex Pistols a The Clash i Siouxie And The Banshees, Generation X s Billy Idolem, Johnny Thunders a jeho Heartbreakers), záběry z backstage, kopec excesů i bezbřehá nuda. Film zároveň funguje jako hotová módní přehlídka, protože tolik pomalované, propíchané a rozřezané kůže, natupírovaných vlasů, roztrhaných hadrů, řetězů, sichrhajcek a dalších propriet pohromadě hned tak neuvidíte. A nic není pankáčtějšího, než když mladičtí Eater zaútočí noži na vypůjčenou prasečí hlavu.
Rage: 20 Years Of Punk Rock (2001, režie Scott Jacoby a Michael Bishop) se věnuje prozměnu kalifornské punkrockové scéně, jejíchž dvacet let zpětně přehlíží. Cestu od prvních vlaštovek v čele s Dead Kennedys a The Germs až po komerční boom neopunku v polovině 90. let dokumentují mimo jiné rozhovory s Keithem Morrisem (Black Flag, Circle Jerks), Jackem Grishamem (TSOL) nebo nepostradatelným Jello Biafrou z Dead Kennedys.
Základním mementem punkové scény západního pobřeží však zůstává autorský debut Penelope Spheeris The Decline Of Western Civilization (1981). Kromě obvyklé stopáže z pódií a rozhovorů s členy kapel Spheerisová nabízí i nečekaně široký vějíř pohledů na punkové hnutí jako takové, neboť zaznamenává výpovědi jak běžných návštěvníků koncertů, tak i klubové ochranky nebo novinářů. Vystoupení losangeleských skupin jako Circle Jerks, Fear, Black Flag či X jsou většinou snímána přímo z publika, přičemž štulce od pogujících fanoušků jen přidávají na autenticitě. Lahůdkou je živá stopáž The Germs, legendární skupiny proslulé svou sebevražednou pódiovou energií.
V roce 1988 se Spheerisová vrátila s druhým dílem, opatřeným podtitulem The Metal Years. Tentokrát vyzpovídala například Ozzyho Osbourna, Stevena Tylera či Gene Simmonse a zaměřila se na dopad tehdy nové stanice MTV na hudební scénu. Třetí část přišla o deset let později, ale spíše než muzice se věnovala dětem bez domova v ulicích Los Angeles.
Z osmé desetiletky pochází také svérázný dokument o slovinské kapele Laibach. Její tvorba vždy vyvolávala plno otázek, na něž málokdo nacházel uspokojivé odpovědi. Mýlil by se tedy ten, kdo by od dokumentu režiséra Gorana Gajice Laibach - Sieg unter die Sonne (Vítězství pod sluncem, 1988) čekal odhalení, jak to vlastně tihle obdivovatelé (či zesměšňovatelé) nazikunstu, totalitních systémů a militarističtí fetišisté mají. Dočkáme se sice mnoha působivých záběrů či zasvěcených komentářů na téma Neue Slowenische Kunst, ale to podstatné nám stejně vždy unikne. Zkrátka a dobře, film, navzdory svému podtitulu Wahrheit ber Laibach (pravda o Laibach), přesně zapadá do image "přeberte si to jak chcete, my k tomu nic dodávat nebudeme".
Od grunge k současnosti
Poptávku po hudebních dokumentech nalomil už v 80. letech nástup MTV, videoklipů a videa jako takového a následující dekáda tenhle trend jen prohloubila. Přesto existují výjimky potvrzující pravidlo. Dvě z nich se týkají grunge - zatím poslední opravdu signifikantní hudební revoluce.
Sonic Youth: 1991 - The Year Punk Broke (1992) zachycuje dobu, kdy byla celá tahle věc sotva týdny před vypuknutím. Sonic Youth, jedni ze sudiček grunge, vyrazili v létě 1991 na evropské turné, na němž zjistili, že na starém kontinentě se za underground rozhodně považovat nemůžou: masivní návštěvnost hovořila jasnou řečí. Vedle nich tu můžeme vidět Nirvanu těsně před vydáním Nevermind, Babes in Toyland nebo další nezávislé ikony Dinosaur Jr., ale je to hlavně atmosféra, co z tohohle filmu dělá neopominutelnou záležitost: atmosféra něčeho velikého na dosah ruky, konce jedné éry, okamžiku, po němž už věci nikdy nebudou jako dřív.
A taky že nebyly. Už pár let poté se vyskytly hlasy, že exploze grunge bylo to nejhorší, co se mohlo stát - aspoň pokud mluvíme o hudební scéně amerického města Seattle, kde to celé začalo. Ta je v dokumentu Hype! režiséra Douga Praye z roku 1996 představena jako kypící komunita kapel, do níž pozornost celého světla přinesla jen drogy, rozvratnou moc peněz a pachuť oportunismu - a ještě ke všemu zdražila flanelové košile. Interview se členy skupin jako Mudhoney, Tad nebo Pearl Jam a s Brucem Pavittem z klíčového labelu Sub Pop se střídají s živými vystoupeními, mezi nimiž se skví i první veřejné předvedení Smells Like Teen Spirit.
Nové hudební dokumenty se naštěstí nepřestávají objevovat ani v posledních letech, poznamenaných prozměnu nástupem DVD. Patří mezi ně například známý film Wima Wenderse Buena Vista Social Club (1998), jenž je poctou zlaté éře kubánské muziky, Instrument (1999) od Jema Cohena, dokumentující deset let postpunkových klasiků Fugazi, nebo přetažené promovideo Metallica: Some Kind Of Monster (2003, režie Joe Berlinger a Bruce Sinofsky). Z tuzemska nesmíme zapomenout na Woodstock z Trutnova (2003), v němž Oldřich Oliver Malina rekapituluje historii jednoho z našich nejdůležitějších hudebních festivalů. Tak trochu jiným, ale neopominutelným filmem je pak dokument Šimona Šafránka The Myth (2002), který se spíše než na umělce a jeho dílo zaměřuje na jeho fanoušky - konkrétně na příznivce Nicka Cavea. Snímek byl natočen během Caveova evropského turné v roce 2001 a přináší jak hojnost rozhovorů s návštěvníky koncertů, tak i četné záběry z jednotlivých show a hlavně unikátní rozhovor se samotným zpěvákem. Právě jeho otevřenost byla možná jednou z příčin, proč management kapely odmítl poskytnout slíbená autorská práva k obsažené hudbě a de facto hotový film tak odsoudil buď k přepracování, nebo k životu v podzemí.
Život na šňůře
Specifickou kategorií hudebních dokumentů jsou filmy pokrývající jednu show nebo koncertní šňůru. I zde je praotcem Woodstock. Z dalších pokusů vyčnívá počin 101 (1989) již zmiňovaného D. A. Pennebakera, přibližující divákovi turné kultovních Depeche Mode. Stejnojmenné živé dvojalbum zachycuje kapelu v životní formě. Pennebaker film trochu nešťastně rozdělil na dvě poloviny: v první sledujeme záznamy koncertních vystoupení, prostříhané chvilkami v zákulisí a v šatnách těsně před nástupem ke "strojům", druhá zachycuje cestu skupinky fanoušků na koncert a je plná otravného exhibování před kamerou.
Video elektroteroristů Ministry In Case You Didn't Feel Like Showing Up (1990) je jedním z nejbrutálnějších živáků vůbec. Ukazuje tuhle sebranku na vrcholu kariéry, kdy na turné k desce The Mind Is A Terrible Thing To Taste vyrazila ve zdvojnásobené sestavě. Těkající kamera zabírá útroby jakéhosi betonového bunkru, kde muzikanti, oddělení od agonicky třeštícího davu pletivovým plotem, provádějí něco na způsob kmenového rituálu. Všechno je to nesmírně hlasité, řvavé a bolestné, na působivosti přidávají agresivní prostřihy z demonstrací a jiných násilností a když pak frontman Al Jourgensen do dunících rytmů stříká na publikum vodu a po pletivu lezou hořící lidé, člověk má pocit, že vidí samo peklo.
Klasik nezávislého filmu Jim Jarmusch v roce 1997 vyrukoval s filmem Year Of The Horse o Neilu Youngovi a jeho skupině Crazy Horse. Většinu materiálu Jarmusch natočil během světového turné kapely, zbytek - jako třeba úryvek živé performance z roku 1976 - pochází z archivu. Snímku se vyčítá jistá repetitivnost, nicméně je evidentní, že jej Jarmusch točil z velké lásky a zároveň jako poctu soudržnosti svých oblíbenců.
Super 8 Stories (2001) Emira Kusturicy zachycují šňůru režisérovy kapely No Smoking Orchestra, která míchá balkánskou dechovku s rock'n'rollem a socialistickou bizarností. Přestože se Kusturica očividně snaží udělat ze své skupiny kult, v zásadě nepředkládá nic než další obyčejný film z turné. Dojem z pravidelného střídání živých vystoupení, pohledů do zákulisí a mluvících hlav navíc kazí fakt, že dotyčná muzika zní i přes vnější živelnost pouze jako nakašírovaná exotika pro německé publikum. Můžete tu ale zahlédnout Joe Strummera z The Clash.
Méně obvyklý pohled na život na turné pak předkládá DVD Meeting People Is Easy (1999), které pro Radiohead vytvořil Grant Gee. Radiohead jsou zde zachycení při práci na průlomové desce OK Computer a na následné roční koncertní šňůře. Namísto rock'n'rollového řádění je zde k vidění kapela, která se na mnoha místech cítí nesvá, musí odpovídat na stále stejné otázky novinářů a celkově vypadá značně ubitě. Střípkovitá forma míchá různé materiály různého původu, obsahovým svorníkem je pak interakce skupiny s vnějším světem.
Desky obrazem i zvukem
Existují však také snímky, které dokumenty v technickém smyslu nejsou, ale nejsou ani běžnými hranými tituly a mají zásadní přesah do světa hudby i filmu, čímž se stávají přinejmenším dokumenty své doby. Sem patří například filmové verze alb, jejichž skladby jsou spojeny natolik silnou koncepcí, že přímo volají po vizuálním zpracování. Pomiňme teď tuzemská televizní pásma na motivy obdobně laděných alb Olympicu a soustřeďme se na dva filmy, které vešly do dějin.
Prvním z nich budiž chladná kamenná zeď, celým jménem Pink Floyd: The Wall (1987). S nápadem natočit poslední relevantní album Pink Floyd jako film přišel jeho téměř výhradní autor, baskytarista a zpěvák Roger Waters. Vtělil do něj všechny své běsy a fobie z dospívání, traumata z brzké ztráty otce a úzkosti z okolního světa. Napsal scénář a začal na filmu pracovat s renomovaným režisérem Alanem Parkerem. Brzy se však ukázalo, že dvě tak silné osobnosti prostě nemohou koexistovat vedle sebe. Egoista a puntičkář Waters tedy učinil na své poměry velmi gentlemanské gesto a šel Parkerovi z cesty.
Režisér prostřednictvím syrových depresivních obrazů a halucinačních animovaných vizí předestřel rozpad osobnosti úspěšného rockového muzikanta Pinka (Bob Geldof), který je už od dětství vláčen zničujícím systémem, nechápajícím okolím a strachem z budoucnosti. Parker s pomocí Watersových textů nachází působivé metafory, jakou je například proměna slavného muzikanta ve fašistického diktátora. Snímek je dodnes fascinujícím dílem plným obrazové fantazie, která skvěle doplňuje propracovanou hudební složku. Bez zajímavosti jistě není ani to, že Pink Floyd pro jeho potřeby pořídili dvě zbrusu nové skladby: What Shall We Do Now? a When The Tigers Broke Free.
Obecně se soudí, že The Who dosáhli svého zenitu koncepčním albem Tommy. Pravda, může za to spíš hudební stránka věci (třeba hit Pinball Wizard), neboť příběh mladíka Tommyho, který díky prožitému šoku oslepne, ohluchne a oněmí, je podáván mnohdy dost nemotorně. I zde však filmaři, jmenovitě režisér Ken Russell, vycítili nemalý potenciál. Snímek Tommy (1975) je nicméně podívanou značně rozpačitou. Pokud jde o zpívané vsuvky, nelze mít námitek; horší je, když dojde na "hraní". Zpěvák Roger Daltrey je jako představitel titulní role mimořádně toporný a místo lítosti vzbuzuje spíše trpný úsměšek, scény jsou plné estrádní odvázanosti a film jako celek nedrží příliš pohromadě. Pár opravdu zdařilých momentů se sice najde (bubeník Keith Moon coby úchylný strýc, magická Tina Turner jako Acid Queen), nicméně v souboji s albovou předlohou film neobstál.
Bylo nebylo...
V sedmdesátých letech snad neexistovala slavnější kapela než Abba, jejíž nahrávky byly okamžitě katapultovány na přední místa hitparád a milovali je všichni: děti i jejich rodiče. Svou roli v tom určitě sehrála i neškodná image kapely coby dvou mileneckých párů bez skandálů, velkohubých prohlášení či nedejbože opileckých výtržností.
Zachytit dobu abbamánie se rozhodli tvůrci snímku, nazvaného prostě a jednoduše Abba: The Movie (1977) režiséra Lasse Hallstr"ma. Ani jim to nedalo příliš velkou námahu, všechnu práci odvedla kapela, respektive její všudypřítomné písničky. Stačilo jen dolepit nějaké ty "dokumentární" sekvence, přidat jednoduchoučkou zápletku o poněkud chaotickém žurnalistovi, který musí stůj co stůj pořídit s Abbou interview, ale jaksi ji nemůže dohnat, a bylo hotovo. Z filmového hlediska nemá snímek valné hodnoty, nicméně jako svérázný dokument o době vzniku funguje.
Z fiktivních dokumentů se však stal pro hudební scénu daleko zásadnějším snímek This Is Spinal Tap Roba Reinera. Pochází z roku 1984, pročež jsou jeho hrdiny členové (opět fiktivní) hardrockové skupiny Spinal Tap, kteří v sobě koncentrují všechna klišé kapel dané doby a žánru: masivní účesy, silácké pózy a absenci sebereflexe. This Is Spinal Tap však skvěle funguje i na daleko vyšší úrovni než jen parodické, protože své protagonisty předvádí v situacích dokonale odpozorovaných ze života rockových kapel obecně. Poněkud tupí Spinal Tap se tudíž potýkají s nástrahami turné, kde se pokazí co může, hádají se na zkouškách, ztrácejí se cestou na vystoupení, kazí práci na pódiu, rozcházejí se a dávají zase dohromady, užívají si rock'n'rollových excesů a hlavně celou dobu netuší, která bije. Zhusta improvizované výstupy vykazují značnou znalost věci i láskyplný přístup k ní, kterážto kombinace z This Is Spinal Tap udělala absolutní kult mezi muzikanty, posluchači i diváky. Pokusy o pokračování ovšem propadly.
O trochu jemnější záležitostí je potom další fiktivní dokument Hard Core Logo (1996, režie Bruce McDonald). Vypráví o stejnojmenné punkové skupině, která kdysi bývala jednou z nejdůležitějších v Kanadě. Teď se dá znovu dohromady kvůli benefičnímu koncertu pro postřeleného punkového veterána Buckyho - a protože show zaznamená obrovský úspěch, ukecá frontman Joe ostatní kumpány k malému turné. Jeho motivy však nejsou zdaleka tak lidumilné, jak tvrdí... Hard Core Logo se daří obracet naruby většinu punkových klišé typu sebevražda na pódiu a přitom autenticky zachytit způsob fungování punkrockových kapel se všemi těmi problémy s dodávkou, vzájemnými neshodami a rvačkami v klubech. Tenhle neokázalý, vtipný a zatraceně svižný snímek zkrátka přináší esenci jednoho druhu rock'n'rollu.
Beatles na celuloidu
Že nápad využít populárního interpreta pro potřeby stříbrného plátna je k nezaplacení se vědělo už v dobách Elvise. Když v 60. letech kulminovala beatlemánie, koumali ziskuchtiví hlavouni, jak na veselé a hravé čtyřce vydojit nějaký ten obolus navíc. Do akce byl přizván režisér Richard Lester, aby s pomocí šarmu a vtipu Johna, Paula, George a Ringa uchystal film. Dostal název podle jedné z nejslavnějších beatleovin A Hard Day's Night (1964) a v tomto pojednání se i objevuje, neboť je pojat jako dokumentární výseč jednoho dne na turné The Beatles.
Slavnou čtveřici sledujeme na cestě vlakem, při obležení ječících fanynek, v hotelu, v casinu, v tanečním klubu, při hádce (ovšemže jen chvilkové a vlastně dobrácké, tihle zlatoušci se přece nikdy nehádají doopravdy) a na koncertě. Děj snímku je sice řiďounký, nicméně díky přirozeným hereckým výkonům, dobové atmosféře a samozřejmě geniální hudbě jde o svižné a milé dílko. Snímku na půvabu pranic neubralo ani to, že nabízí v podstatě velmi zidealizovaný pohled na chod kapely, ani skutečnost, že hlavní intelektuál a rebel John Lennon se o něm, jakož i o režiséru Lesterovi, vždy vyjadřoval velmi opovržlivě. Pro pořádek dodejme, že The Beatles s Lesterem natočili ještě o rok mladší ztřeštěnou komedii Help!, která však hlavně díky vykonstruované zápletce s obětním prstenem postrádá švih a samozřejmost Perného dne.
Z roku 1964 pochází i film bratří Mayslesů What's Happening! The Beatles In The USA, který ve stylu cinéma vérité dokumentuje první návštěvu liverpoolské čtyřky za oceánem. Starosvětsky idylický snímek obsahuje víceméně jen čtyři kluky neodolatelně blbnoucí před kamerou a nepoužitelný záznam vystoupení (jekot fanynek přehluší cokoliv), ale je z něj cítit ztracená vůně dávných časů, kdy člověk mohl svoji hvězdu potkat jen tak při cestě vlakem.
S Perným dnem je zajímavé porovnat snímek Let It Be natočený v roce 1969. I ten v podstatě ukazuje skupinu při práci, ale zatímco ve svém filmovém debutu byli Beatles partou rozverných mládenců, dokument režiséra Michaela Lindsay-Hooga je o něčem jiném. Hudebníci unavení neustálou pozorností médií i sebou navzájem v něm nahrávají živé album ve Twickenhamských filmových ateliérech a neskrývají napjatou atmosféru, která mezi nimi panuje.
Nemilosrdná dokumentární kamera zachytila i nelibost McCartneyho, Harrisona a Ringa nad přítomností Yoko Ono, která se od svého přítele Johna Lennona nehnula ani na krok. Mlčky seděla ve studiu a vytvářela atmosféru k zalknutí. "Hodně lidí si stěžovalo, že Yoko v tom filmu vypadá příšerně," připustil později Lennon. "Ale ani ten největší příznivec Beatles nemohl těch šest týdnů vydržet. Byla to ta nejodpornější práce na světě!"
Originální dokument o konci slavné kapely má svůj vrchol ve scéně zachycující poslední neplánovaný koncert na střeše londýnské budovy Apple Corps 30. ledna 1969 včetně úsměvného zásahu policie. Je více než výmluvné, že na britskou premiéru snímku, který získal Oscara za hudbu a hudební počin roku, z již prakticky neexistujících Beatles nepřišel nikdo.
Sedmilhář Petr Zelenka
Ne všichni tvůrci filmů s hudební tématikou k látce přistupují s dokumentaristickým důrazem na fakta. V tuzemských končinách nelze přehlédnout osobitého filmaře Petra Zelenku, jehož díla, jakkoliv se navenek tváří jako seriózní dokumentární filmy, mívají ke skutečnému stavu věcí na parseky daleko.
Zelenka coby režisér debutoval v roce 1993 televizním filmem Visací zámek 1982-2007. Koncipoval jej jako klasický dokument "mluvících hlav", tu a tam prostřihnutý nějakým archívním záběrem. Sledujeme zrod punkové legendy a doby její největší slávy (v Japonsku se kolem "visáčů" vytvoří kult, proti němuž je Michael Jackson ubohý estrádní břídil) až do chvíle, kdy se její texty dostanou do čítanek a Nedělní chvilky poezie. Scéna, kdy se prominentní komunistická herečka Jiřina Švorcová (Žena za pultem) pokládá do veršů "běžíme běžíme vymletým korytem, točíme možná už jen ztrženým závitem", se nesmazatelně vryla do paměti všem, kteří snímek zhlédli. Kromě ní se ve filmu objevili například kutil Přemek Podlaha nebo herečka a milovnice diet Lenka Kořínková.
"Tenkrát vůbec nebyl problém získat od kohokoliv souhlas s filmováním. Lidi si ještě nedávali takový pozor, v jakém pořadu účinkují. Například v případě Přemka Podlahy šlo pouze o to, kdy bude mít čas, s natáčením okamžitě souhlasil. Když jsme ale v roce 1996 chtěli využít pro potřeby snímku Mňága - Happyend pouze kulisy z Receptáře, už jsme narazili," komentuje Zelenka, který tu poprvé předestřel svůj model fiktivního dokumentu, podávaného se smrtelně vážnou tváří.
Šťastný konec jedné umělé kapely
Tuto metodu Zelenka dovedl k dokonalosti snímkem Mňága - Happyend (1996). Ten převrací naruby klasickou story o vzniku kapely (začátky ve sklepě, hraní po putykách, sláva, deziluze, hádky, konec kamarádství, rozchod, comeback). Líčí populární formaci Mňága & Žďorp jako uměle vytvořený band, který je nejprve slavný, pak teprve se jeho členové sbližují, učí se skládat vlastní písničky a nakonec vypovědí smlouvu a zkouší pozapomenuti ve sklepě. "Majitelé" Mňágy se však nevzdávají a angažují formaci jinou, mladší, hodnější: Chinaski.
Ve filmu jsou k vidění neuvěřitelné věci, například rozhovor s lidovým režisérem Zdeňkem Troškou o natáčení jeho snímku Slunce, seno, Žďorp či konkurs na zpěváka, kde je k vidění i Karel Zich a Petr Hošek. Do očí bijící nadsázka a absurdnost celého dílka však některým divákům unikly: do redakce jistého filmového měsíčníku dokonce svého času dorazil dopis čtenáře, který se ujišťoval, zda dílko Slunce, seno, Žďorp skutečně natočil Zdeněk Troška.
Ve srovnání s Visacím zámkem je Mňága - Happyend filmařsky vyzrálejší, hotovější a dějově hladší. "Myslím, že to je můj nejzdařilejší film. Má rychlou expozici, je úderný a není v něm moc hluchých míst. Je to hlavně díky klukům z Mňágy. Visáči byli dost toporní, kdežto Mňáze všechny ty lži opravdu věřím," svěřuje se Zelenka.
Hledání Boha, nalezení Ďábla
Volnou trilogii (ne)dokumentů uzavřel Zelenka v roce 2002 Rokem ďábla. Na první pohled jde o taškařici srovnatelnou s Visacím zámkem a Mňágou, nicméně díky účasti písničkářů Jaromíra Nohavici a Karla Plíhala či mefistofelského frontmana Killing Joke Jaze Colemana jde spíše o sebezpytující dílko, tázající se po smyslu života. Příběh vyléčeného alkoholika Jana Holmana, písničkáře Jaromíra Nohavici, jeho strážného anděla Karla Plíhala a skupiny Čechomor klade v porovnání s předchozími režisérovými pracemi mnohem větší důraz na divákovu pozornost, na jeho ochotu spolupracovat s filmem. Na druhé straně nelze nevidět, že snímek mnohdy opakuje již vyřčené a prozrazuje, že s modelem fiktivních dokumentů si nelze zahrávat donekonečna.
Následující stručný přehled si rozhodně nedělá nároky na úplnost ani na objektivitu. V době, kdy se točí videoklipy na kila a kdy si každá druhá kapela může snadno vydat vlastní DVD, jsou však hranice tohoto žánru daleko neostřejší než před čtyřiceti lety, kdy začínal. Snažili jsme se proto zaměřit na díla, která zachycují zásadní momenty v hudebních dějinách, mapují celá hudební hnutí nebo představují interprety bohatším způsobem než běžná promovidea.
Praotec Woodstock
Praotcem všech hudebních dokumentů je bezpochyby Woodstock (1970). Záznam z nejslavnějšího hudebního festivalu vůbec se stal ikonou pro zástupy milovníků filmu i hudby a vzorem pro řadu dalších dokumentaristů: říká se, že je nejautentičtějším způsobem, jak Woodstock zažít, aniž by tam člověk fyzicky byl. Režisér Michael Wadleigh musel předem cítit, že se chystá něco velkého, a na festival uprostřed polí nahnal celou armádu spolupracovníků. Díky nim se tak dnes můžeme ocitnout přímo uprostřed půlmilionového zástupu hippies stejně jako popatřit do tváře vystupujícím umělcům - Jimimu Hendrixovi, Santanovi, The Who, Jefferson Airplane a mnoha dalším. Ani tříhodinový sestřih, sestavený ze 120 hodin materiálu řadou střihačů, však zdaleka nemohl pokrýt všechno; v roce 1990 proto Wadleigh vydal hodinové video Lost Performances s některými "odstřižky" (zde je například poprvé k vidění Janis Joplin) a o čtyři roky později vyšla nová, o 40 minut prodloužená verze původního Woodstocku. K pětadvacetiletému výročí festivalu tehdy také proběhl druhý Woodstock a v roce 1999 třetí, oba rovněž zaznamenané na kamery. Posun od původní nekomerční a spontánní akce k dokonale naplánované továrně na peníze zachytili dokumentaristé Barbara Kopple a Tom Haneke ve filmu My Generation (2000).
Už před Woodstockem se však točily zásadní hudební dokumenty. Pod řadou z nich je podepsaný jeden z průkopníků žánru - D. A. Pennebaker. Největší terno udělal filmem Don't Look Back (1967), který ve stylu ciména vérité zaznamenává britské turné Boba Dylana z roku 1965. I zde šlo o to být ve správnou chvíli na správném místě: Pennebaker Dylana zachytil v klíčovém (a kontroverzním) momentě kariéry, kdy tento odhodil břemeno folkového umělce, popadl elektrického fendera a vyrazil vstříc rock'n'rollu. Revoluční byla i forma filmu: dokumentarista se namísto na stopáž z vystoupení zaměřil na Dylanovy chvilky v backstage, hotelových pokojích či při rozhovorech a ukázal tak hvězdu z úplně jiné stránky, než bylo do té doby zvykem.
Konec zlatých šedesátých
Kromě Woodstocku byly na film zaznamenávány i další tehdejší monstrfestivaly jako Monterey Pop a Isle Of Wight. Festivalové dokumenty tak dohromady zachycují celou éru, její trendy (často se opakuje volání po zrušení vstupného) a nakonec i její zánik. Ten naplno vyzní zejména ve dvou filmech.
Festival Express je sice filmem s vročením 2003, ale přináší materiál z roku 1970, donedávna ztracený v archivu. Pochází z miniturné, kdy napříč Kanadou jel speciální vlak s hudebníky jako Janis Joplin, The Band nebo Greatful Dead, kteří pět dní a pět nocí jamovali, pili a brali drogy a na každé zastávce hráli pro veřejnost. Zkušený dokumentarista Bob Smeaton tu kombinuje záběry z nitra drogami a muzikou nasáklého vlaku se záznamy z koncertů a doplňuje je současnými výpověďmi těch z aktérů, kteří se dožili dneška. Pár měsíců po tomhle turné byla totiž Janis Joplin mrtvá, brzo ji následovali další a 60. léta definitivně skončila.
Legendární Gimme Shelter (1970), opus magnum Alberta Mayslese a jeho spolupracovníků, pak stojí na stopáži z festivalu v Altamontu, kde ochranka v podání motorkářského gangu Hell's Angels při vystoupení Rolling Stones ubodala jednoho z návštěvníků. Co víc, Gimme Shelter nabízí i mrazivý pohled do tváře Rolling Stones, když se na zmíněnou stopáž dívají. O Richardsovi a Jaggerovi se říká, že jsou zlouni - a skrz naskrz zlý je celý tenhle film. Velkoryse koncipované záběry dokumentují, jak se původně mírumilovná akce pod duněním archetypálních rytmů mění v děsivou lidskou změť sexu, drog, šílenství a nezvladatelného násilí. Té noci prý umřelo hnutí hippes.
Ze záplavy filmů s Rolling Stones vyniká ještě jeden: nechvalně proslulé Cocksucker Blues (1972) Roberta Franka. Snímek z amerického turné kapely předkládá encyklopedii rock'n'rollového hedonismu - čili hektolitry alkoholu, nespočetné lajny koksu, rozbíjení hotelových pokojů, orgie nahých groupies, zdivočelé bedňáky, vystoupení před tisícihlavými davy a všeprostupující nudu chvil mezi tím. Cocksucker Blues z pochopitelných důvodů nikdy nešlo do oficiální distribuce, ale bývá k vidění na festivalech a dá se údajně sehnat i na podpultovém DVD.
Největší na celém světě
V 70. letech se velké kapely předháněly v rok od roku komplexnějším rocku a film se jim zdál být ideálním dalším rozměrem pro jejich komplikované vize, často sevřené do prostoru koncepčních alb. K těm se dostaneme později; zde však musíme zmínit aspoň tři z filmů, které se modelu "zfilmovaných desek" vymykají.
Snímek Adriana Mabena Pink Floyd: Live At Pompeii (1972) je cenný i proto, že zachycuje kapelu při práci na legendární desce The Dark Side Of The Moon. Těžiště filmu však spočívá na koncertu v Pompejích, přesněji řečeno jakési veřejné zkoušce. Kapela přijede, uprostřed amfiteátru rozbalí nádobíčko a spustí. Publikum veškeré žádné. Repertoár je postaven na albu Meddle. Hudbu účelně a nápaditě doplňují sugestivní obrazy: v momentech, kdy Roger Waters tluče při západu slunce do obřího gongu, máte povznášející pocit doteku čehosi vyššího. A to prosím bez jakéhokoliv náznaku pompy či kýče.
Cenným dokumentem o patrně nejzbožňovanější kapele 70. let Led Zeppelin je film The Song Remains The Same a stejnojmenné koncertní dvojalbum z roku 1976. Snímek přinášející mimo jiné tři roky staré záběry z koncertů v newyorské Madison Square Garden byl dokončen až v roce 1977, paradoxně tehdy, kdy se o slovo rázně přihlásil punk, jehož představitelům byli "stadiónoví dinosauři" jako Led Zeppelin k smíchu. Z dnešního pohledu je The Song Remains The Same trochu nudné a pompézní záběry z koncertů s nekonečnými sóly prostříhané ukázkami z rodinného života muzikantů a ze zákulisí působí až směšně a okoukaně. Jenže zkuste tohle říct příznivcům klasického hardrocku! Ti se dodnes tetelí při scéně, v níž před Jimmy Pagem omládne stařec a famózní kytarista v něm pozná sebe sama. A nekonečné sólo na bicí Johna Bonhama ve skladbě Moby Dick je vážně k nevydržení! "Je tam slyšet všechna ta energie, úplně to z toho řve," tvrdil však i po letech Jimmy Page.
Poslední valčík (The Last Waltz, 1978) natočil Martin Scorsese, který se se svou dvorní střihačkou Thelmou Schoonmaker mimochodem podílel i na sestřihu Woodstocku. Zde Scorsese zachycuje poslední vystoupení někdejší doprovodné kapely Boba Dylana The Band: neformální interview se členy skupiny spojuje s jejich koncertem v doprovodu několika hvězdných hostů (Van Morrison, Muddy Waters, samozřejmě Dylan). A jakkoliv je i zde ve vzduchu cítit konec jedné éry, Poslední valčík je namísto poklony odcházející legendě spíše vzdáním holdu její neokázalé víře v hudbu.
Anarchy in the movies
Když rocková progresivita nevyhnutelně přerostla v degeneraci, přišel punk. Stejně anarchisticky jako tohle hnutí však působí i archiv filmových záznamů, které jsou k němu k dispozici. Každá tehdejší úderka se dnes může pochlubit nějakým DVD s náhodně pořízenou stopáží dávného vystoupení, ale po skutečných dokumentech doby ani památky. Vezměme si hned Sex Pistols. Spolu s The Clash, The Jam nebo Boomtown Rats se vyskytují například na kompilačním videu Punk In London (1977, režie Wolfgang Bld), o rok mladší Filth And The Fury přináší sestřih jejich songů z nejrůznějších koncertů a Buried Alive (taktéž 1978) obsahuje vedle nechvalně známého vystoupení v televizní show Billa Grundyho i živé verze písní God Save The Queen, No Fun a Anarchy In The U.K. Samostatnou kapitolou jsou živáky z ještě nechvalnějšího ("Vy kovbojové jste všichni buzíci," hulákal Johnny Rotten z pódia) a turné po USA. Na DVD nedávno vydaný snímek Never Mind The Bollocks, Here's The Sex Pistols zachycuje vznik stejnojmenné desky. A tak dále.
Ale zatímco takoví The Clash se co do seriózních počinů mohou pochlubit pouze klasickým "jak to tehdy všechno bylo" DVD počinem Westway To The World (2000) v režii kapelního přítele Dona Lettse, Sex Pistols mají kromě instruktážní legrácky jejich manažera Malcolma McLarena The Great Rock'n'roll Swindle (1980) na kontě i plnohodnotný celovečerák nazvaný opět Filth And The Fury (2000). Oba režíroval Julien Temple. Ve Filth And The Fury odvádí standardní práci (rozhovory s přeživšími členy, archivní materiály, nezbytná show Billa Grundyho) a vytváří tak nečekaně krotký film, jenž přináší jen odlesk někdejšího ohně a podněcuje fabulace, jak by asi vypadal podobný film, který chtěl Temple se Sex Pistols natočit koncem 70. let. Smrt Sida Viciouse a rozpad skupiny však podobné plány nadlouho zastavily.
Úpadek západní civilizace
Punkovou éru je proto lepší vychutnávat z filmů, které řežou napříč celou scénou. Jedním z prvních takových je Punk Rock Movie (1978) od zmíněného Dona Lettse - a pokud toužíte po čistém, komercí neředěném punku, najdete ho tady. Jsou tu raritní vystoupení ještě mladých a hladových kapel (kromě Sex Pistols a The Clash i Siouxie And The Banshees, Generation X s Billy Idolem, Johnny Thunders a jeho Heartbreakers), záběry z backstage, kopec excesů i bezbřehá nuda. Film zároveň funguje jako hotová módní přehlídka, protože tolik pomalované, propíchané a rozřezané kůže, natupírovaných vlasů, roztrhaných hadrů, řetězů, sichrhajcek a dalších propriet pohromadě hned tak neuvidíte. A nic není pankáčtějšího, než když mladičtí Eater zaútočí noži na vypůjčenou prasečí hlavu.
Rage: 20 Years Of Punk Rock (2001, režie Scott Jacoby a Michael Bishop) se věnuje prozměnu kalifornské punkrockové scéně, jejíchž dvacet let zpětně přehlíží. Cestu od prvních vlaštovek v čele s Dead Kennedys a The Germs až po komerční boom neopunku v polovině 90. let dokumentují mimo jiné rozhovory s Keithem Morrisem (Black Flag, Circle Jerks), Jackem Grishamem (TSOL) nebo nepostradatelným Jello Biafrou z Dead Kennedys.
Základním mementem punkové scény západního pobřeží však zůstává autorský debut Penelope Spheeris The Decline Of Western Civilization (1981). Kromě obvyklé stopáže z pódií a rozhovorů s členy kapel Spheerisová nabízí i nečekaně široký vějíř pohledů na punkové hnutí jako takové, neboť zaznamenává výpovědi jak běžných návštěvníků koncertů, tak i klubové ochranky nebo novinářů. Vystoupení losangeleských skupin jako Circle Jerks, Fear, Black Flag či X jsou většinou snímána přímo z publika, přičemž štulce od pogujících fanoušků jen přidávají na autenticitě. Lahůdkou je živá stopáž The Germs, legendární skupiny proslulé svou sebevražednou pódiovou energií.
V roce 1988 se Spheerisová vrátila s druhým dílem, opatřeným podtitulem The Metal Years. Tentokrát vyzpovídala například Ozzyho Osbourna, Stevena Tylera či Gene Simmonse a zaměřila se na dopad tehdy nové stanice MTV na hudební scénu. Třetí část přišla o deset let později, ale spíše než muzice se věnovala dětem bez domova v ulicích Los Angeles.
Z osmé desetiletky pochází také svérázný dokument o slovinské kapele Laibach. Její tvorba vždy vyvolávala plno otázek, na něž málokdo nacházel uspokojivé odpovědi. Mýlil by se tedy ten, kdo by od dokumentu režiséra Gorana Gajice Laibach - Sieg unter die Sonne (Vítězství pod sluncem, 1988) čekal odhalení, jak to vlastně tihle obdivovatelé (či zesměšňovatelé) nazikunstu, totalitních systémů a militarističtí fetišisté mají. Dočkáme se sice mnoha působivých záběrů či zasvěcených komentářů na téma Neue Slowenische Kunst, ale to podstatné nám stejně vždy unikne. Zkrátka a dobře, film, navzdory svému podtitulu Wahrheit ber Laibach (pravda o Laibach), přesně zapadá do image "přeberte si to jak chcete, my k tomu nic dodávat nebudeme".
Od grunge k současnosti
Poptávku po hudebních dokumentech nalomil už v 80. letech nástup MTV, videoklipů a videa jako takového a následující dekáda tenhle trend jen prohloubila. Přesto existují výjimky potvrzující pravidlo. Dvě z nich se týkají grunge - zatím poslední opravdu signifikantní hudební revoluce.
Sonic Youth: 1991 - The Year Punk Broke (1992) zachycuje dobu, kdy byla celá tahle věc sotva týdny před vypuknutím. Sonic Youth, jedni ze sudiček grunge, vyrazili v létě 1991 na evropské turné, na němž zjistili, že na starém kontinentě se za underground rozhodně považovat nemůžou: masivní návštěvnost hovořila jasnou řečí. Vedle nich tu můžeme vidět Nirvanu těsně před vydáním Nevermind, Babes in Toyland nebo další nezávislé ikony Dinosaur Jr., ale je to hlavně atmosféra, co z tohohle filmu dělá neopominutelnou záležitost: atmosféra něčeho velikého na dosah ruky, konce jedné éry, okamžiku, po němž už věci nikdy nebudou jako dřív.
A taky že nebyly. Už pár let poté se vyskytly hlasy, že exploze grunge bylo to nejhorší, co se mohlo stát - aspoň pokud mluvíme o hudební scéně amerického města Seattle, kde to celé začalo. Ta je v dokumentu Hype! režiséra Douga Praye z roku 1996 představena jako kypící komunita kapel, do níž pozornost celého světla přinesla jen drogy, rozvratnou moc peněz a pachuť oportunismu - a ještě ke všemu zdražila flanelové košile. Interview se členy skupin jako Mudhoney, Tad nebo Pearl Jam a s Brucem Pavittem z klíčového labelu Sub Pop se střídají s živými vystoupeními, mezi nimiž se skví i první veřejné předvedení Smells Like Teen Spirit.
Nové hudební dokumenty se naštěstí nepřestávají objevovat ani v posledních letech, poznamenaných prozměnu nástupem DVD. Patří mezi ně například známý film Wima Wenderse Buena Vista Social Club (1998), jenž je poctou zlaté éře kubánské muziky, Instrument (1999) od Jema Cohena, dokumentující deset let postpunkových klasiků Fugazi, nebo přetažené promovideo Metallica: Some Kind Of Monster (2003, režie Joe Berlinger a Bruce Sinofsky). Z tuzemska nesmíme zapomenout na Woodstock z Trutnova (2003), v němž Oldřich Oliver Malina rekapituluje historii jednoho z našich nejdůležitějších hudebních festivalů. Tak trochu jiným, ale neopominutelným filmem je pak dokument Šimona Šafránka The Myth (2002), který se spíše než na umělce a jeho dílo zaměřuje na jeho fanoušky - konkrétně na příznivce Nicka Cavea. Snímek byl natočen během Caveova evropského turné v roce 2001 a přináší jak hojnost rozhovorů s návštěvníky koncertů, tak i četné záběry z jednotlivých show a hlavně unikátní rozhovor se samotným zpěvákem. Právě jeho otevřenost byla možná jednou z příčin, proč management kapely odmítl poskytnout slíbená autorská práva k obsažené hudbě a de facto hotový film tak odsoudil buď k přepracování, nebo k životu v podzemí.
Život na šňůře
Specifickou kategorií hudebních dokumentů jsou filmy pokrývající jednu show nebo koncertní šňůru. I zde je praotcem Woodstock. Z dalších pokusů vyčnívá počin 101 (1989) již zmiňovaného D. A. Pennebakera, přibližující divákovi turné kultovních Depeche Mode. Stejnojmenné živé dvojalbum zachycuje kapelu v životní formě. Pennebaker film trochu nešťastně rozdělil na dvě poloviny: v první sledujeme záznamy koncertních vystoupení, prostříhané chvilkami v zákulisí a v šatnách těsně před nástupem ke "strojům", druhá zachycuje cestu skupinky fanoušků na koncert a je plná otravného exhibování před kamerou.
Video elektroteroristů Ministry In Case You Didn't Feel Like Showing Up (1990) je jedním z nejbrutálnějších živáků vůbec. Ukazuje tuhle sebranku na vrcholu kariéry, kdy na turné k desce The Mind Is A Terrible Thing To Taste vyrazila ve zdvojnásobené sestavě. Těkající kamera zabírá útroby jakéhosi betonového bunkru, kde muzikanti, oddělení od agonicky třeštícího davu pletivovým plotem, provádějí něco na způsob kmenového rituálu. Všechno je to nesmírně hlasité, řvavé a bolestné, na působivosti přidávají agresivní prostřihy z demonstrací a jiných násilností a když pak frontman Al Jourgensen do dunících rytmů stříká na publikum vodu a po pletivu lezou hořící lidé, člověk má pocit, že vidí samo peklo.
Klasik nezávislého filmu Jim Jarmusch v roce 1997 vyrukoval s filmem Year Of The Horse o Neilu Youngovi a jeho skupině Crazy Horse. Většinu materiálu Jarmusch natočil během světového turné kapely, zbytek - jako třeba úryvek živé performance z roku 1976 - pochází z archivu. Snímku se vyčítá jistá repetitivnost, nicméně je evidentní, že jej Jarmusch točil z velké lásky a zároveň jako poctu soudržnosti svých oblíbenců.
Super 8 Stories (2001) Emira Kusturicy zachycují šňůru režisérovy kapely No Smoking Orchestra, která míchá balkánskou dechovku s rock'n'rollem a socialistickou bizarností. Přestože se Kusturica očividně snaží udělat ze své skupiny kult, v zásadě nepředkládá nic než další obyčejný film z turné. Dojem z pravidelného střídání živých vystoupení, pohledů do zákulisí a mluvících hlav navíc kazí fakt, že dotyčná muzika zní i přes vnější živelnost pouze jako nakašírovaná exotika pro německé publikum. Můžete tu ale zahlédnout Joe Strummera z The Clash.
Méně obvyklý pohled na život na turné pak předkládá DVD Meeting People Is Easy (1999), které pro Radiohead vytvořil Grant Gee. Radiohead jsou zde zachycení při práci na průlomové desce OK Computer a na následné roční koncertní šňůře. Namísto rock'n'rollového řádění je zde k vidění kapela, která se na mnoha místech cítí nesvá, musí odpovídat na stále stejné otázky novinářů a celkově vypadá značně ubitě. Střípkovitá forma míchá různé materiály různého původu, obsahovým svorníkem je pak interakce skupiny s vnějším světem.
Desky obrazem i zvukem
Existují však také snímky, které dokumenty v technickém smyslu nejsou, ale nejsou ani běžnými hranými tituly a mají zásadní přesah do světa hudby i filmu, čímž se stávají přinejmenším dokumenty své doby. Sem patří například filmové verze alb, jejichž skladby jsou spojeny natolik silnou koncepcí, že přímo volají po vizuálním zpracování. Pomiňme teď tuzemská televizní pásma na motivy obdobně laděných alb Olympicu a soustřeďme se na dva filmy, které vešly do dějin.
Prvním z nich budiž chladná kamenná zeď, celým jménem Pink Floyd: The Wall (1987). S nápadem natočit poslední relevantní album Pink Floyd jako film přišel jeho téměř výhradní autor, baskytarista a zpěvák Roger Waters. Vtělil do něj všechny své běsy a fobie z dospívání, traumata z brzké ztráty otce a úzkosti z okolního světa. Napsal scénář a začal na filmu pracovat s renomovaným režisérem Alanem Parkerem. Brzy se však ukázalo, že dvě tak silné osobnosti prostě nemohou koexistovat vedle sebe. Egoista a puntičkář Waters tedy učinil na své poměry velmi gentlemanské gesto a šel Parkerovi z cesty.
Režisér prostřednictvím syrových depresivních obrazů a halucinačních animovaných vizí předestřel rozpad osobnosti úspěšného rockového muzikanta Pinka (Bob Geldof), který je už od dětství vláčen zničujícím systémem, nechápajícím okolím a strachem z budoucnosti. Parker s pomocí Watersových textů nachází působivé metafory, jakou je například proměna slavného muzikanta ve fašistického diktátora. Snímek je dodnes fascinujícím dílem plným obrazové fantazie, která skvěle doplňuje propracovanou hudební složku. Bez zajímavosti jistě není ani to, že Pink Floyd pro jeho potřeby pořídili dvě zbrusu nové skladby: What Shall We Do Now? a When The Tigers Broke Free.
Obecně se soudí, že The Who dosáhli svého zenitu koncepčním albem Tommy. Pravda, může za to spíš hudební stránka věci (třeba hit Pinball Wizard), neboť příběh mladíka Tommyho, který díky prožitému šoku oslepne, ohluchne a oněmí, je podáván mnohdy dost nemotorně. I zde však filmaři, jmenovitě režisér Ken Russell, vycítili nemalý potenciál. Snímek Tommy (1975) je nicméně podívanou značně rozpačitou. Pokud jde o zpívané vsuvky, nelze mít námitek; horší je, když dojde na "hraní". Zpěvák Roger Daltrey je jako představitel titulní role mimořádně toporný a místo lítosti vzbuzuje spíše trpný úsměšek, scény jsou plné estrádní odvázanosti a film jako celek nedrží příliš pohromadě. Pár opravdu zdařilých momentů se sice najde (bubeník Keith Moon coby úchylný strýc, magická Tina Turner jako Acid Queen), nicméně v souboji s albovou předlohou film neobstál.
Bylo nebylo...
V sedmdesátých letech snad neexistovala slavnější kapela než Abba, jejíž nahrávky byly okamžitě katapultovány na přední místa hitparád a milovali je všichni: děti i jejich rodiče. Svou roli v tom určitě sehrála i neškodná image kapely coby dvou mileneckých párů bez skandálů, velkohubých prohlášení či nedejbože opileckých výtržností.
Zachytit dobu abbamánie se rozhodli tvůrci snímku, nazvaného prostě a jednoduše Abba: The Movie (1977) režiséra Lasse Hallstr"ma. Ani jim to nedalo příliš velkou námahu, všechnu práci odvedla kapela, respektive její všudypřítomné písničky. Stačilo jen dolepit nějaké ty "dokumentární" sekvence, přidat jednoduchoučkou zápletku o poněkud chaotickém žurnalistovi, který musí stůj co stůj pořídit s Abbou interview, ale jaksi ji nemůže dohnat, a bylo hotovo. Z filmového hlediska nemá snímek valné hodnoty, nicméně jako svérázný dokument o době vzniku funguje.
Z fiktivních dokumentů se však stal pro hudební scénu daleko zásadnějším snímek This Is Spinal Tap Roba Reinera. Pochází z roku 1984, pročež jsou jeho hrdiny členové (opět fiktivní) hardrockové skupiny Spinal Tap, kteří v sobě koncentrují všechna klišé kapel dané doby a žánru: masivní účesy, silácké pózy a absenci sebereflexe. This Is Spinal Tap však skvěle funguje i na daleko vyšší úrovni než jen parodické, protože své protagonisty předvádí v situacích dokonale odpozorovaných ze života rockových kapel obecně. Poněkud tupí Spinal Tap se tudíž potýkají s nástrahami turné, kde se pokazí co může, hádají se na zkouškách, ztrácejí se cestou na vystoupení, kazí práci na pódiu, rozcházejí se a dávají zase dohromady, užívají si rock'n'rollových excesů a hlavně celou dobu netuší, která bije. Zhusta improvizované výstupy vykazují značnou znalost věci i láskyplný přístup k ní, kterážto kombinace z This Is Spinal Tap udělala absolutní kult mezi muzikanty, posluchači i diváky. Pokusy o pokračování ovšem propadly.
O trochu jemnější záležitostí je potom další fiktivní dokument Hard Core Logo (1996, režie Bruce McDonald). Vypráví o stejnojmenné punkové skupině, která kdysi bývala jednou z nejdůležitějších v Kanadě. Teď se dá znovu dohromady kvůli benefičnímu koncertu pro postřeleného punkového veterána Buckyho - a protože show zaznamená obrovský úspěch, ukecá frontman Joe ostatní kumpány k malému turné. Jeho motivy však nejsou zdaleka tak lidumilné, jak tvrdí... Hard Core Logo se daří obracet naruby většinu punkových klišé typu sebevražda na pódiu a přitom autenticky zachytit způsob fungování punkrockových kapel se všemi těmi problémy s dodávkou, vzájemnými neshodami a rvačkami v klubech. Tenhle neokázalý, vtipný a zatraceně svižný snímek zkrátka přináší esenci jednoho druhu rock'n'rollu.
Beatles na celuloidu
Že nápad využít populárního interpreta pro potřeby stříbrného plátna je k nezaplacení se vědělo už v dobách Elvise. Když v 60. letech kulminovala beatlemánie, koumali ziskuchtiví hlavouni, jak na veselé a hravé čtyřce vydojit nějaký ten obolus navíc. Do akce byl přizván režisér Richard Lester, aby s pomocí šarmu a vtipu Johna, Paula, George a Ringa uchystal film. Dostal název podle jedné z nejslavnějších beatleovin A Hard Day's Night (1964) a v tomto pojednání se i objevuje, neboť je pojat jako dokumentární výseč jednoho dne na turné The Beatles.
Slavnou čtveřici sledujeme na cestě vlakem, při obležení ječících fanynek, v hotelu, v casinu, v tanečním klubu, při hádce (ovšemže jen chvilkové a vlastně dobrácké, tihle zlatoušci se přece nikdy nehádají doopravdy) a na koncertě. Děj snímku je sice řiďounký, nicméně díky přirozeným hereckým výkonům, dobové atmosféře a samozřejmě geniální hudbě jde o svižné a milé dílko. Snímku na půvabu pranic neubralo ani to, že nabízí v podstatě velmi zidealizovaný pohled na chod kapely, ani skutečnost, že hlavní intelektuál a rebel John Lennon se o něm, jakož i o režiséru Lesterovi, vždy vyjadřoval velmi opovržlivě. Pro pořádek dodejme, že The Beatles s Lesterem natočili ještě o rok mladší ztřeštěnou komedii Help!, která však hlavně díky vykonstruované zápletce s obětním prstenem postrádá švih a samozřejmost Perného dne.
Z roku 1964 pochází i film bratří Mayslesů What's Happening! The Beatles In The USA, který ve stylu cinéma vérité dokumentuje první návštěvu liverpoolské čtyřky za oceánem. Starosvětsky idylický snímek obsahuje víceméně jen čtyři kluky neodolatelně blbnoucí před kamerou a nepoužitelný záznam vystoupení (jekot fanynek přehluší cokoliv), ale je z něj cítit ztracená vůně dávných časů, kdy člověk mohl svoji hvězdu potkat jen tak při cestě vlakem.
S Perným dnem je zajímavé porovnat snímek Let It Be natočený v roce 1969. I ten v podstatě ukazuje skupinu při práci, ale zatímco ve svém filmovém debutu byli Beatles partou rozverných mládenců, dokument režiséra Michaela Lindsay-Hooga je o něčem jiném. Hudebníci unavení neustálou pozorností médií i sebou navzájem v něm nahrávají živé album ve Twickenhamských filmových ateliérech a neskrývají napjatou atmosféru, která mezi nimi panuje.
Nemilosrdná dokumentární kamera zachytila i nelibost McCartneyho, Harrisona a Ringa nad přítomností Yoko Ono, která se od svého přítele Johna Lennona nehnula ani na krok. Mlčky seděla ve studiu a vytvářela atmosféru k zalknutí. "Hodně lidí si stěžovalo, že Yoko v tom filmu vypadá příšerně," připustil později Lennon. "Ale ani ten největší příznivec Beatles nemohl těch šest týdnů vydržet. Byla to ta nejodpornější práce na světě!"
Originální dokument o konci slavné kapely má svůj vrchol ve scéně zachycující poslední neplánovaný koncert na střeše londýnské budovy Apple Corps 30. ledna 1969 včetně úsměvného zásahu policie. Je více než výmluvné, že na britskou premiéru snímku, který získal Oscara za hudbu a hudební počin roku, z již prakticky neexistujících Beatles nepřišel nikdo.
Sedmilhář Petr Zelenka
Ne všichni tvůrci filmů s hudební tématikou k látce přistupují s dokumentaristickým důrazem na fakta. V tuzemských končinách nelze přehlédnout osobitého filmaře Petra Zelenku, jehož díla, jakkoliv se navenek tváří jako seriózní dokumentární filmy, mívají ke skutečnému stavu věcí na parseky daleko.
Zelenka coby režisér debutoval v roce 1993 televizním filmem Visací zámek 1982-2007. Koncipoval jej jako klasický dokument "mluvících hlav", tu a tam prostřihnutý nějakým archívním záběrem. Sledujeme zrod punkové legendy a doby její největší slávy (v Japonsku se kolem "visáčů" vytvoří kult, proti němuž je Michael Jackson ubohý estrádní břídil) až do chvíle, kdy se její texty dostanou do čítanek a Nedělní chvilky poezie. Scéna, kdy se prominentní komunistická herečka Jiřina Švorcová (Žena za pultem) pokládá do veršů "běžíme běžíme vymletým korytem, točíme možná už jen ztrženým závitem", se nesmazatelně vryla do paměti všem, kteří snímek zhlédli. Kromě ní se ve filmu objevili například kutil Přemek Podlaha nebo herečka a milovnice diet Lenka Kořínková.
"Tenkrát vůbec nebyl problém získat od kohokoliv souhlas s filmováním. Lidi si ještě nedávali takový pozor, v jakém pořadu účinkují. Například v případě Přemka Podlahy šlo pouze o to, kdy bude mít čas, s natáčením okamžitě souhlasil. Když jsme ale v roce 1996 chtěli využít pro potřeby snímku Mňága - Happyend pouze kulisy z Receptáře, už jsme narazili," komentuje Zelenka, který tu poprvé předestřel svůj model fiktivního dokumentu, podávaného se smrtelně vážnou tváří.
Šťastný konec jedné umělé kapely
Tuto metodu Zelenka dovedl k dokonalosti snímkem Mňága - Happyend (1996). Ten převrací naruby klasickou story o vzniku kapely (začátky ve sklepě, hraní po putykách, sláva, deziluze, hádky, konec kamarádství, rozchod, comeback). Líčí populární formaci Mňága & Žďorp jako uměle vytvořený band, který je nejprve slavný, pak teprve se jeho členové sbližují, učí se skládat vlastní písničky a nakonec vypovědí smlouvu a zkouší pozapomenuti ve sklepě. "Majitelé" Mňágy se však nevzdávají a angažují formaci jinou, mladší, hodnější: Chinaski.
Ve filmu jsou k vidění neuvěřitelné věci, například rozhovor s lidovým režisérem Zdeňkem Troškou o natáčení jeho snímku Slunce, seno, Žďorp či konkurs na zpěváka, kde je k vidění i Karel Zich a Petr Hošek. Do očí bijící nadsázka a absurdnost celého dílka však některým divákům unikly: do redakce jistého filmového měsíčníku dokonce svého času dorazil dopis čtenáře, který se ujišťoval, zda dílko Slunce, seno, Žďorp skutečně natočil Zdeněk Troška.
Ve srovnání s Visacím zámkem je Mňága - Happyend filmařsky vyzrálejší, hotovější a dějově hladší. "Myslím, že to je můj nejzdařilejší film. Má rychlou expozici, je úderný a není v něm moc hluchých míst. Je to hlavně díky klukům z Mňágy. Visáči byli dost toporní, kdežto Mňáze všechny ty lži opravdu věřím," svěřuje se Zelenka.
Hledání Boha, nalezení Ďábla
Volnou trilogii (ne)dokumentů uzavřel Zelenka v roce 2002 Rokem ďábla. Na první pohled jde o taškařici srovnatelnou s Visacím zámkem a Mňágou, nicméně díky účasti písničkářů Jaromíra Nohavici a Karla Plíhala či mefistofelského frontmana Killing Joke Jaze Colemana jde spíše o sebezpytující dílko, tázající se po smyslu života. Příběh vyléčeného alkoholika Jana Holmana, písničkáře Jaromíra Nohavici, jeho strážného anděla Karla Plíhala a skupiny Čechomor klade v porovnání s předchozími režisérovými pracemi mnohem větší důraz na divákovu pozornost, na jeho ochotu spolupracovat s filmem. Na druhé straně nelze nevidět, že snímek mnohdy opakuje již vyřčené a prozrazuje, že s modelem fiktivních dokumentů si nelze zahrávat donekonečna.
časopis Rock&Pop 2004/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Hudebni-dokumenty~18~rijen~2004/
