3.10.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: publicistika „Je rok 2011, vítejte v budoucnosti, lidi,“ vyzývá k poslechu svého posledního alba Amon Tobin. Jeho letos vydaný opus s názvem ISAM je neuvěřitelně invenční počin, který na poli alternativní elektronické hudby jen těžko hledá konkurenci.

Na desce nejen že nezní jediný reálný hudební nástroj, Tobin navíc, vzdor svému dobrému zvyku, při tvorbě ani jednou nesáhl po samplech. Všechny zvuky a virtuální nástroje si utvořil sám a to prostřednictvím tzv. field recordingu (nahrávání zvukových zdrojů mimo studio, se kterým jsme se mohli setkat už na jeho předchozím albu The Foley Room).

Bubliny z židle a motor z papíru...

Termín je to ale dost obecný, alespoň v měřítku Tobinovy nové tvorby. Rodilý Brazilec totiž pracoval zejména s objekty jako např. žárovka, papír či židle, tedy s věcmi běžně dostupnými v každé normální domácnosti. Nepostradatelným pomocníkem se mu při tom stal mikrofon Earthworks QTC, jímž manipulování s předměty - cinkání skla, deformování papíru, vrzání židle - nahrával. Tyto zvukové informace pak prohnal sotisfikovaným softwarem a následně rozložil na klaviaturu. Výsledkem je neidentifikovatelné spektrum zvukových částic, rozložené do jednotlivých celků - více než desítku písní.


Amon Tobin - Journeyman (audio)
Tobin si kupříkladu z vlastního hlasu udělal hlas ženský, kdo ví z čeho pak futuristicky znějící strunný nástroj a další instrumenty, z nichž některé mohou evokovat třeba bublající filtr v akváriu nebo burácející motor.

Možnosti magnetofonové pásky

Brazilský elektronik ale není jediným a už vůbec ne prvním člověkem, který by pro své hudební vyjádření používal tak roztodivných předmětů. Narazit na experimenty podobného ducha můžeme už u Leopolda Mozarta, otce slavného Wolfganga Amadea, který v osmnáctém století napsal známou Symfonii hraček. Kdo však začal podobně jako Tobin nehudební zvuky elektronicky opracovávat a vytvářet z nich pak kompozice, byli lidé okolo umělecké formy musique concrète (v překladu konkrétní hudba), jež vznikla ve Francii na konci čtyřicátých let minulého století.

Jejím zakladatelem byl inženýr Pierre H. M. Schaeffer, který revolučním způsobem využíval potencionálu magnetofonové pásky. Schaeffer a jeho následovníci své záznamy - pořízené třeba na vlakové stanici - stříhali, převraceli, zrychlovali, zpomalovali a podrobovali dalším operacím, čímž de facto připravili úrodnou půdu pro hudební vývoj v nadcházejících letech.

Pierre Schaeffer - Etude Noire (audio)
Začal se formovat žánr s názvem elektronická hudba a také se díky tomu mohl posunout o kus dál již léta zavedený noise.

Vznik industriálu a oživení formy v osmdesátých letech

Rozkvět nové muziky byl navíc lemován úspěchem v jiných uměleckých médiích, zejména ve filmu. Po šedesátých letech však zájem o musique concrète coby hudební formu opadl. A kdo ví, třeba za to mohla i právě rostoucí síla německých pionýrů elektronické hudby Kraftwerk, kteří v té době vydávali jedno album za druhým (nechyběly mezi nimi ani nehynoucí klasiky Autobahn a The Man-Machine).

Princip formy jako takové každopádně z hlav umělcům nevyšuměl. Sedmdesátá léta byla obdobím vzniku industriálu, jenž se Schaefferovým odkazem nechal inspirovat docela výrazně. Lze to brát i za jakousi předzvěst let osmdesátých, kdy musique concrète začal ovlivňovat mnohé nové umělce, kteří formu v různých směrech oživili. Vzorovým příkladem té doby je ještě i dnes fungující kapela Negativland z USA, musique concrète-rockers dle magazínu Pitchfork, kombinující ve své tvorbě kytary a syntetizátory se zpěvem a nehudebními prvky.

Noty pro odpadky i kaktus

Chuti vměšovat do hudby nehudební prvky si můžeme všimnout ale i u spousty jiných hudebníků současnosti. A je jich samozřejmě o mnoho více, než kdysi, neboť digitální éra takovýmto postupům nabízí k dispozici největší manévrovací prostor v historii. Matthew Herbert, Matmos nebo právě Amon Tobin využívají potencionálu dnešní doby tak, jak si o tom Schaefferovi kumpáni mohli nechat jen zdát.


Avšak byla by chyba zaměřit se při výčtu netypických hudebníků jen na lidi kolem experimentální elektroniky. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let svět zaregistroval skupiny Blue Man Group a STOMP, jejichž členové rozeznívají (v prvním případě) plastové roury a (v případě druhém) odpadky všeho druhu. Rafinovaným způsobem se do vod experimentální tvorby pustil i Mike Silverman, známý spíše pod přezdívkou That 1 Guy. Ten živě hraje na podomácku vyrobené instrumenty a dokonce u toho i zpívá.

Pokud by vás ovšem článek měl nasměrovat k poslechu vybraných jmen, vynechat byste neměli ani Six Drummers a jejich film Sound Of Noise. Tento zajímavý skandinávský počin navazuje na deset let starý krátkometrážní snímek (viz níže), v němž skupina bubeníků podnikne vloupání do cizího bytu za účelem odehrání několika krátkých „koncertů“. Nástroje? Spreje, knihy, mixér, stůl, vana, zubní kartáčky a mnoho, mnoho dalších...