Hooverphonic - Taková milá, příjemná kapela
26.6.2004 | Autoři: Karolína Cebrovská, Jindřich Göth | sekce: publicistika
Pěkně od záčatku
Píše se rok 1995. Na prestižní filmové škole v Bruselu se dva muzikantsky naladění kamarádi a spolužáci Alex Callier a Frank Duchené rozhodli, že už mají po krk věčného hraní v lokálních kapelách a že pokud chtějí udělat díru do světa, musí se postavit na vlastní nohy. Svou roli při vzniku nového seskupení bezpochyby sehrál i fakt, že Alexův známý klávesák Raymond Geerts byl v tu dobu bez angažmá. Slovo dalo slovo a zdravý základ skupiny, která si nechávala říkat Hoover, byl tedy na světě. "Ze začátku jsme hráli takový ten naivní kytarový popík, něco jako Cardigans. Hrozně jsme si přáli používat ve svých skladbách samplery, ale jednoduše jsme si je nemohli dovolit. Jakmile jsme našetřili nějaké peníze, nakoupili jsme počítače a samplery a nadšeně se pustili do experimentování," zavzpomínal na začátky kariéry kytarista Alex Callier. Kapela však svým zvukem příliš připomínala módní Portishead a Massive Attack, a proto se Alex rozhodl přibrat do party osobitou vokalistku. Po několika zkouškách bylo jasné, že ženský element kapele evidentně prospívá a Alex dobrovolně přenechal svůj part sólového zpěváka něžnějšímu pohlaví - mladinké zpěvačce Esther. Společně nahráli singl Inhaler, který posloužil jako základní stavební kámen k následnému demu. A protože se singl líbil, nastal pomalu čas, aby se kapela poohlédla po ochranném křídle některého většího labelu.
Svůdná krása první desky
Belgické pobočce Sony se Hoover velmi zamlouval, ale před podpisem smlouvy trvala na tom, že skupinu musí opustit nezletilá Esther. Šestnáctiletou zpěvačku tak vystřídala o něco zkušenější Liesje Sadonius, která si s Hoover rovnou střihla skladbu 2Wicky, kterou si přes firmu vyžádal hudební supervisor Bertolucciho filmu "Svůdná krása". Spolupráce se dařila, skupina tedy pokročila k nahrávání prvního alba. "Jestli bylo těžké natočit první album? Ani ne. Moc jsme se nepředřeli, protože čím víc se člověk snaží, tím míň toho dostane," zafilozofoval si při vzpomínání Alex. "Jednou se mě jeden Holanďan ptal, proč jsou belgické kapely úspěšnější než holandské. Řekl jsem mu, že je proto, že Belgičané nejsou tak snaživí. Trocha lenosti ještě nikomu neuškodila - koukněte se na nás!" A New Stereophonic Sound Spectacula vyšlo v červenci v roce 1996 a jsou na něm ještě zřetelně slyšitelné vlivy trip-hopu. Singlu Wardro a již zmiňovanému filmovému hitu 2Wicky se daří v evropských hitparádách, a tak se skupina vydává na turné společně s Apollo 440. Ještě předtím však skupinu opustí zpěvačka Liesje, která začíná mít plné zuby stresů a zmatků, jež zákonitě přišly ruku v ruce s úspěchem.
Nádherné ženy a stromy
Následovalo hektické shánění vhodné náhrady za Lesje (turné nakonec absolvovala zpěvačka Kyoko, ale po pár měsících spolupráce se s ní kapela zdvořile rozloučila). Nakonec pánové přece jenom uspěli a novou posilou týmu se stala Geike Arnaert. Tlustou čárou za minulostí měla být i definitivní změna názvu kapely na Hooverphonic (důvod byl čistě prozaický - v Evropě již existovaly dvě skupiny Hoover). Po uklidnění situace se Hooverphonic vrátili do Belgie, aby natočili druhé album. Blue Wonder Power Milk spatřilo světlo světa v roce 1998. Jestli hledáte v jeho názvu nějaký skrytý význam, ušetříme vám práci - ten název totiž vůbec nic neznamená. Alexovi se prostě líbilo, jak to čtyři slova spolu zní. Jinak se jedná o velmi podařený kousek - je na něm méně samplů a víc kvalitnějších písniček než na debutu, vyjímečně se shodují hudební kritikové.
O rok později opustil skupinu Frank Duchene a začal se věnovat vlastním projektům. Hooverphonic dále pokračují už jenom ve trojici a pomalu se připravují k natáčení třetí desky.
Album Magnificent Tree je považováno za nejúspěšnější počin Hooverphonic a zároveň si drží prvenství "nejdražší" belgické desky. Skupina si totiž po třech (!) týdnech nahrávání uvědomila, že se vydala nesprávným směrem a rozhodla se začít znovu od podlahy. Náklady se se pochopitelně vyšplhaly do astronomických výšek. Výsledkem je příjemně snové, i když melancholické album, kterým se sem tam prolne temnější vlnka. Hooverphonic opět obrátil pozornost k samplům, které "mašinkový" mág Alex rozšířil o dechovou sekci a smyčcové aranže.
Muzikál a nostalgie
Po roce a půl koncertování na podporu svého nádherného stromu (jako předskokani svých vzorů Massive Attack) se Hooverphonic zavřeli na šest měsíců do studia. Následující desku Jackie Cane natočili pod silným vlivem alba předchozího (název ostatně předznamenala skladba právě z Magnificent Tree). Jde o koncepční desku, Hooverphonic sami příběh alba přirovnávají k slavnému počinu Pink Floyd Dark Side of the Moon nebo k Serge Gainsborougovi a jeho Historie de Melody Nelson. Jackie Cane je zpěvačka z 5O.let, jejíž hvězdnou kariéru skupina sleduje od raketového startu až po smutný pád do zapomnění. Celek přípomíná barevný muzikál, směsku rozmanitých retro melodií, šperků i laciné bižutérie. "Náš hudební styl bych nazval jednoduše pop, jenomže tento výraz mají lidé spojený třeba s takovou Britney Spears. Takže jak říkat naší muzice? Alternativní pop? V našich skladbách můžete najít vlivy různých stylů," podotýká Alex, který si s přesným škatulkováním očividně hlavu neláme. Souhlasí s tím, že Hooverphonic se stále vyvíjejí a snaží se jít s dobou a tím pro něj celá záležitost končí. O pravdivosti jeho slov vás přesvědčí i nové album Sit Down And Listen to Hooverphonic, o kterém se více dozvíte z následujícho rozhovoru.
Diskografie:
A New Stereophonic Sound Spectacula (1996)
Blue Wonder Power Milk (1998)
Magnificent Tree (2000)
Jackie Cane (2002)
Sit Down And Listen to Hooverphonic (2004)
Seďte, poslouchejte, aplaudujte
Představte si, že vejdete do divadla, zavřete oči a posloucháte. To není protimluv, nýbrž návod na použití nového alba Hooverphonic. O něm a ještě dalších věcech nám povykládal vstřícně naladěný kytarista a programátor Alex Callier.
Vaše předchozí album Hooverphonic presents Jackie Cane bylo podle vašich slov jakýmsi pop muzikálem. Jakou koncepci má novinka Sit Down And Listen Hooverphonic?
Ve stručnosti bych řekl, že je ve znamení návratu ke kořenům. Začal se nám trochu zajídat ten načančaný a velkolepý zvuk, k němuž jsme poslední dobou dospěli, takže jsme toužili nahrát jednoduchou a průzračnou desku. Myšlenka udělat album přearanžovaných starších věcí pak přišla velmi spontánně, rozhodli jsme se ze dne na den. Vlastně jsme to album původně ani nechtěli vydávat v mezinárodním měřítku, ale nakonec jsme rádi, že se tak stalo. Podle mého zní dobře, líbí se mi slyšet naše skladby zase jinak. Myslím si, že dobrá skladba zůstane dobrou skladbou, i když ji zahraješ mnoha různými způsoby. Mě osobně moc baví si s hudbou tímto způsobem pohrávat, chápu to jako jakýsi odpočinek od "běžných" starostí, které mám s hudebním průmyslem.
Sit Down And Listen je podle mě velmi emotivní nahrávkou, soustředěnou, plnou napětí. V několika skladbách dokonce slyším ozvěny starých nahrávek Pink Floyd. Jsem na správné stopě?
Rozhodně, určitě. Jsme velcí příznivci Pink Floyd, album Dark Side Of The Moon jsme schopni poslouchat pořád dokola. Fascinuje mě jejich vývoj od skladeb See Emily Play a Interstellar Overdrive až k jejich pozdějším věcem. Je tedy logické, že když mám nějakou kapelu takto v oblibě, odrazí se to na hudbě, kterou dělám.
Skladba Vinegar & Salt začíná jako nějaká filmová hudba. Vztah Hooverphonic k soundtrackům je také velmi příznivý, není-liž pravda?
Je to tak. Jsem velký fanoušek například Thomase Newmana, který skládal hudbu třeba k Americké kráse. No a nesmím zapomenout na Lisu Gerrard, tu skutečně obdivuji už léta. Dokonce bych řekl, že se mi hudba Lisy Gerrard líbí víc než celí Dead Can Dance, které mám samozřejmě taky rád. Ale Lisina práce pro film je prostě úchvatná. Pak mám taky moc rád soundtrack z filmu Road To Perdition, ten je můj nejoblíbenější za poslední zhruba čtyři roky.
A což takhle nějaký soundtrack od Hooverphonic?
Hodně lidí mě v poslední době žádalo, zda bych jim nesložil scénickou hudbu pro film či divadelní hru. Ale abych pravdu řekl, příliš se mi nechce. Jsem totiž momentálně dost vytížený s kapelou, čeká nás turné na podporu Sit Down..., a pak chceme začít pracovat na další řadovce. Nepochybuji o tom, že se skladby ze Sit Down objeví v nějakém filmu či pořadu, ale na skládání původní filmové hudby teď opravdu nemám příliš času.
Na Sit Down And Listen figuruje coververze My Autumn's Done Come. Víte o tom, že stejnou skladbu umístili na jeden ze singlů k novému albu Tindersticks?
Tindersticks? Jasně, nahráli tu skladbu pro účely tributního alba Lee Hazelwooda (autor zmíněné písničky - pozn. aut.) a dali ji rovněž na svou desku. Je to krásná předělávka, myslím ta od Tindersticks. Mám tuhle kapelu rád.
Podtitul Sit Down And Listen zní The Live Theater Recordings. Ve kterém divadle jste ho nahrávali?
V jednom malém belgickém divadle, byla tam skutečně úžasná atmosféra. Lidi poslouchali velmi pozorně a po každé skladbě se strhl poměrně velký aplaus. Moc příjemná zkušenost.
Jaká je momentální situace na poli belgické hudební scény?
Velmi dobrá, řekl bych. Napadá mě například kapela Thou, ta je podle mě velmi nadějná. Každou chvíli mám v mailové schránce nějaké demo a většinou zní velmi nadějně. Kromě popových kapel tu figuruje i velké množství kvalitních tanečních projektů a dalších zajímavých věcí. Belgická scéna je poměrně pestrá, což mě na ní hodně baví. Neuzavírá se žádným stylům, je velmi otevřená.
Těsně před začátkem rozhovoru jsem se dozvěděl, že Hooverphonic získali čtyři ocenění Humo's Pop Poll Awards v kategoriích Nejlepší kapela, Nejlepší album, Nejlepší singl a Nejlepší zpěvačka. Co pro vás tyto ceny znamenají?
Jsme poctěni, pochopitelně. Zřejmě se lidem naše práce líbí, což nás naplňuje hrdostí. Snažíme se v poslední době hodně koncertovat a reakce jsou vždy velmi příznivé. I když samozřejmě není důvod takováto ocenění přeceňovat, jde přece jen o součást hudebního průmyslu, který mě jinak dost otravuje. Ze všeho nejdůležitější je dělat hudbu, dobrou hudbu tak, jak ji cítíš.
Píše se rok 1995. Na prestižní filmové škole v Bruselu se dva muzikantsky naladění kamarádi a spolužáci Alex Callier a Frank Duchené rozhodli, že už mají po krk věčného hraní v lokálních kapelách a že pokud chtějí udělat díru do světa, musí se postavit na vlastní nohy. Svou roli při vzniku nového seskupení bezpochyby sehrál i fakt, že Alexův známý klávesák Raymond Geerts byl v tu dobu bez angažmá. Slovo dalo slovo a zdravý základ skupiny, která si nechávala říkat Hoover, byl tedy na světě. "Ze začátku jsme hráli takový ten naivní kytarový popík, něco jako Cardigans. Hrozně jsme si přáli používat ve svých skladbách samplery, ale jednoduše jsme si je nemohli dovolit. Jakmile jsme našetřili nějaké peníze, nakoupili jsme počítače a samplery a nadšeně se pustili do experimentování," zavzpomínal na začátky kariéry kytarista Alex Callier. Kapela však svým zvukem příliš připomínala módní Portishead a Massive Attack, a proto se Alex rozhodl přibrat do party osobitou vokalistku. Po několika zkouškách bylo jasné, že ženský element kapele evidentně prospívá a Alex dobrovolně přenechal svůj part sólového zpěváka něžnějšímu pohlaví - mladinké zpěvačce Esther. Společně nahráli singl Inhaler, který posloužil jako základní stavební kámen k následnému demu. A protože se singl líbil, nastal pomalu čas, aby se kapela poohlédla po ochranném křídle některého většího labelu.
Svůdná krása první desky
Belgické pobočce Sony se Hoover velmi zamlouval, ale před podpisem smlouvy trvala na tom, že skupinu musí opustit nezletilá Esther. Šestnáctiletou zpěvačku tak vystřídala o něco zkušenější Liesje Sadonius, která si s Hoover rovnou střihla skladbu 2Wicky, kterou si přes firmu vyžádal hudební supervisor Bertolucciho filmu "Svůdná krása". Spolupráce se dařila, skupina tedy pokročila k nahrávání prvního alba. "Jestli bylo těžké natočit první album? Ani ne. Moc jsme se nepředřeli, protože čím víc se člověk snaží, tím míň toho dostane," zafilozofoval si při vzpomínání Alex. "Jednou se mě jeden Holanďan ptal, proč jsou belgické kapely úspěšnější než holandské. Řekl jsem mu, že je proto, že Belgičané nejsou tak snaživí. Trocha lenosti ještě nikomu neuškodila - koukněte se na nás!" A New Stereophonic Sound Spectacula vyšlo v červenci v roce 1996 a jsou na něm ještě zřetelně slyšitelné vlivy trip-hopu. Singlu Wardro a již zmiňovanému filmovému hitu 2Wicky se daří v evropských hitparádách, a tak se skupina vydává na turné společně s Apollo 440. Ještě předtím však skupinu opustí zpěvačka Liesje, která začíná mít plné zuby stresů a zmatků, jež zákonitě přišly ruku v ruce s úspěchem.
Nádherné ženy a stromy
Následovalo hektické shánění vhodné náhrady za Lesje (turné nakonec absolvovala zpěvačka Kyoko, ale po pár měsících spolupráce se s ní kapela zdvořile rozloučila). Nakonec pánové přece jenom uspěli a novou posilou týmu se stala Geike Arnaert. Tlustou čárou za minulostí měla být i definitivní změna názvu kapely na Hooverphonic (důvod byl čistě prozaický - v Evropě již existovaly dvě skupiny Hoover). Po uklidnění situace se Hooverphonic vrátili do Belgie, aby natočili druhé album. Blue Wonder Power Milk spatřilo světlo světa v roce 1998. Jestli hledáte v jeho názvu nějaký skrytý význam, ušetříme vám práci - ten název totiž vůbec nic neznamená. Alexovi se prostě líbilo, jak to čtyři slova spolu zní. Jinak se jedná o velmi podařený kousek - je na něm méně samplů a víc kvalitnějších písniček než na debutu, vyjímečně se shodují hudební kritikové.
O rok později opustil skupinu Frank Duchene a začal se věnovat vlastním projektům. Hooverphonic dále pokračují už jenom ve trojici a pomalu se připravují k natáčení třetí desky.
Album Magnificent Tree je považováno za nejúspěšnější počin Hooverphonic a zároveň si drží prvenství "nejdražší" belgické desky. Skupina si totiž po třech (!) týdnech nahrávání uvědomila, že se vydala nesprávným směrem a rozhodla se začít znovu od podlahy. Náklady se se pochopitelně vyšplhaly do astronomických výšek. Výsledkem je příjemně snové, i když melancholické album, kterým se sem tam prolne temnější vlnka. Hooverphonic opět obrátil pozornost k samplům, které "mašinkový" mág Alex rozšířil o dechovou sekci a smyčcové aranže.
Muzikál a nostalgie
Po roce a půl koncertování na podporu svého nádherného stromu (jako předskokani svých vzorů Massive Attack) se Hooverphonic zavřeli na šest měsíců do studia. Následující desku Jackie Cane natočili pod silným vlivem alba předchozího (název ostatně předznamenala skladba právě z Magnificent Tree). Jde o koncepční desku, Hooverphonic sami příběh alba přirovnávají k slavnému počinu Pink Floyd Dark Side of the Moon nebo k Serge Gainsborougovi a jeho Historie de Melody Nelson. Jackie Cane je zpěvačka z 5O.let, jejíž hvězdnou kariéru skupina sleduje od raketového startu až po smutný pád do zapomnění. Celek přípomíná barevný muzikál, směsku rozmanitých retro melodií, šperků i laciné bižutérie. "Náš hudební styl bych nazval jednoduše pop, jenomže tento výraz mají lidé spojený třeba s takovou Britney Spears. Takže jak říkat naší muzice? Alternativní pop? V našich skladbách můžete najít vlivy různých stylů," podotýká Alex, který si s přesným škatulkováním očividně hlavu neláme. Souhlasí s tím, že Hooverphonic se stále vyvíjejí a snaží se jít s dobou a tím pro něj celá záležitost končí. O pravdivosti jeho slov vás přesvědčí i nové album Sit Down And Listen to Hooverphonic, o kterém se více dozvíte z následujícho rozhovoru.
Diskografie:
A New Stereophonic Sound Spectacula (1996)
Blue Wonder Power Milk (1998)
Magnificent Tree (2000)
Jackie Cane (2002)
Sit Down And Listen to Hooverphonic (2004)
Seďte, poslouchejte, aplaudujte
Představte si, že vejdete do divadla, zavřete oči a posloucháte. To není protimluv, nýbrž návod na použití nového alba Hooverphonic. O něm a ještě dalších věcech nám povykládal vstřícně naladěný kytarista a programátor Alex Callier.
Vaše předchozí album Hooverphonic presents Jackie Cane bylo podle vašich slov jakýmsi pop muzikálem. Jakou koncepci má novinka Sit Down And Listen Hooverphonic?
Ve stručnosti bych řekl, že je ve znamení návratu ke kořenům. Začal se nám trochu zajídat ten načančaný a velkolepý zvuk, k němuž jsme poslední dobou dospěli, takže jsme toužili nahrát jednoduchou a průzračnou desku. Myšlenka udělat album přearanžovaných starších věcí pak přišla velmi spontánně, rozhodli jsme se ze dne na den. Vlastně jsme to album původně ani nechtěli vydávat v mezinárodním měřítku, ale nakonec jsme rádi, že se tak stalo. Podle mého zní dobře, líbí se mi slyšet naše skladby zase jinak. Myslím si, že dobrá skladba zůstane dobrou skladbou, i když ji zahraješ mnoha různými způsoby. Mě osobně moc baví si s hudbou tímto způsobem pohrávat, chápu to jako jakýsi odpočinek od "běžných" starostí, které mám s hudebním průmyslem.
Sit Down And Listen je podle mě velmi emotivní nahrávkou, soustředěnou, plnou napětí. V několika skladbách dokonce slyším ozvěny starých nahrávek Pink Floyd. Jsem na správné stopě?
Rozhodně, určitě. Jsme velcí příznivci Pink Floyd, album Dark Side Of The Moon jsme schopni poslouchat pořád dokola. Fascinuje mě jejich vývoj od skladeb See Emily Play a Interstellar Overdrive až k jejich pozdějším věcem. Je tedy logické, že když mám nějakou kapelu takto v oblibě, odrazí se to na hudbě, kterou dělám.
Skladba Vinegar & Salt začíná jako nějaká filmová hudba. Vztah Hooverphonic k soundtrackům je také velmi příznivý, není-liž pravda?
Je to tak. Jsem velký fanoušek například Thomase Newmana, který skládal hudbu třeba k Americké kráse. No a nesmím zapomenout na Lisu Gerrard, tu skutečně obdivuji už léta. Dokonce bych řekl, že se mi hudba Lisy Gerrard líbí víc než celí Dead Can Dance, které mám samozřejmě taky rád. Ale Lisina práce pro film je prostě úchvatná. Pak mám taky moc rád soundtrack z filmu Road To Perdition, ten je můj nejoblíbenější za poslední zhruba čtyři roky.
A což takhle nějaký soundtrack od Hooverphonic?
Hodně lidí mě v poslední době žádalo, zda bych jim nesložil scénickou hudbu pro film či divadelní hru. Ale abych pravdu řekl, příliš se mi nechce. Jsem totiž momentálně dost vytížený s kapelou, čeká nás turné na podporu Sit Down..., a pak chceme začít pracovat na další řadovce. Nepochybuji o tom, že se skladby ze Sit Down objeví v nějakém filmu či pořadu, ale na skládání původní filmové hudby teď opravdu nemám příliš času.
Na Sit Down And Listen figuruje coververze My Autumn's Done Come. Víte o tom, že stejnou skladbu umístili na jeden ze singlů k novému albu Tindersticks?
Tindersticks? Jasně, nahráli tu skladbu pro účely tributního alba Lee Hazelwooda (autor zmíněné písničky - pozn. aut.) a dali ji rovněž na svou desku. Je to krásná předělávka, myslím ta od Tindersticks. Mám tuhle kapelu rád.
Podtitul Sit Down And Listen zní The Live Theater Recordings. Ve kterém divadle jste ho nahrávali?
V jednom malém belgickém divadle, byla tam skutečně úžasná atmosféra. Lidi poslouchali velmi pozorně a po každé skladbě se strhl poměrně velký aplaus. Moc příjemná zkušenost.
Jaká je momentální situace na poli belgické hudební scény?
Velmi dobrá, řekl bych. Napadá mě například kapela Thou, ta je podle mě velmi nadějná. Každou chvíli mám v mailové schránce nějaké demo a většinou zní velmi nadějně. Kromě popových kapel tu figuruje i velké množství kvalitních tanečních projektů a dalších zajímavých věcí. Belgická scéna je poměrně pestrá, což mě na ní hodně baví. Neuzavírá se žádným stylům, je velmi otevřená.
Těsně před začátkem rozhovoru jsem se dozvěděl, že Hooverphonic získali čtyři ocenění Humo's Pop Poll Awards v kategoriích Nejlepší kapela, Nejlepší album, Nejlepší singl a Nejlepší zpěvačka. Co pro vás tyto ceny znamenají?
Jsme poctěni, pochopitelně. Zřejmě se lidem naše práce líbí, což nás naplňuje hrdostí. Snažíme se v poslední době hodně koncertovat a reakce jsou vždy velmi příznivé. I když samozřejmě není důvod takováto ocenění přeceňovat, jde přece jen o součást hudebního průmyslu, který mě jinak dost otravuje. Ze všeho nejdůležitější je dělat hudbu, dobrou hudbu tak, jak ji cítíš.
časopis Rock&Pop 2004/05
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Hooverphonic-Takova-mila-prijemna-kapela~26~cerven~2004/
Komentáře
&;
