27.11.2006 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
 fotogalerie Iniciály H+H jsou již léta v naší populární hudbě zavedenou značku a symbol nejvyšší kvality. Petr Hapka a Michal Horáček vydávají v pořadí již páté společné album s názvem Strážce plamene. I tentokrát si na něj pozvali řadu zajímavých zpěváků jako jsou Hana Hegerová, Jaromír Nohavica, Jana Kirschner nebo František Segrádo.


Vaše desky mají takovou jednotnou linii. Mám pocit, že každé nové album je dalším článkem do řetězu a dějová linie je pořád stejná.
Horáček - Víte, když je někdo autor s velkým A,tak musí mít ten rukopis. Nejhorší je, když slyšíte nějakou hudbu a řeknete - jé, kdo to je? Pak si řeknete - to je Schubert, další den -ba ne, to je Schumann, no a pak vidíte, že je to eklektik, který vlastně není nic. Jenom slyšíte ty odzvuky od skladatelů, z kterých on bere. Ale když něco slyšíte a hned si řeknete- to je Hapka! - tak to je to správný.

Vaše desky si udržují dějovou linii, i co se týče témat, která zhudebňujete.
Horáček - Já nevím, já něco napíšu, co mě napadne a tak to je. Jestli mám omezenější rozsah témat než nekonečný, tak je to jenom proto, že mám nějakou osobnost a že k něčemu inklinuju. Jsou tam písně sociální, politické, existenciální, a taky jsou tam písně o lásce.Více než jiní textaři jsem psal o jiných věcech než o lásce, což není případ této desky.

Také jsem si všimnul podobenství mezi S cizí ženou v cizím pokoji a novým singlem První noc v novém bytě.
Horáček - To je dobře, že tam lidi chtějí hledat podobenství, to je nutí hledat podobenství ke svému vlastnímu životu.To je příznak uměleckého díla, to je ono. Ale jaké si najdou, to už je jejich svaté právo.To není něco, co je dobře nebo špatně. Hlavně když hledají.

Pane Hapko, zkoušel jsem přemýšlet, v čem vlastně spočívá ten váš charakteristický skladatelský rukopis. Přišel jsem na to, že vy používáte hlavně kvintakordy, sextakordy, kvartsextakordy …
Hapka - Co to je? (smích)

…ale žádné septakordy nebo nonakordy. Je to záměr nebo prostě vaše harmonické cítění ?
Horáček - Má krátký prsty,už na to skoro nedosáhne, to je ten důvod !(smích)
Hapka – Nevím, co používám. Kdybych věděl co používám, tak nemůžu psát.
Hudba je věc citu, ne rozborů. Rozbory si dám udělat, až budu chtít vědět, jaký mám cholesterol.(smích). Jenom když píšu akordy pro kytaru, tak tam zkoumám harmonii. Jinak, jestli něco nepoužívám, tak je to kvůli tomu, že mě to nenapadá, nebo to není tok mých hudebních myšlenek.

Na každé desce oslovujete stálý okruh spolupracovníků, zejména zpěváků, ale vždycky se tam objeví nové jméno, které třeba znají hudební publicisté, ale ne široká veřejnost. V tomto případě je to František Segrádo. Jak vyhledáváte nová jména?
Hapka - František Segrádo je něco jako ta socha neznámého vojína Roubíčka. Každý sice ví, že je to Roubíček, ale jako vojín je každému neznámý.Takhle Horáček odněkud přitáhl Segráda s tím, že je senzační.
Horáček - To já přivedu Petrovi ze zásady někoho nového, protože mám pocit, že je dobrý ten okruh zpěváků rozšiřovat a obohacovat. Já bych si přál, aby jednu písničku zpívala Aneta Langerová, ale tu taky zná každý, takový objev jako je Segrádo, je možná jednou za deset let. Takhle jsem přivedl z Bratislavy kdysi Janu Kirschner, která do té doby byla tady neznámá. Bylo jí sedmnáct a udělala desku, kterou nikdo neznal. Někdo mi řekl, že je to docela dobrý, ale tohle mi říkají každý den. Kdybyste viděl těch hromad desek, co mi posílají a co se mi hromadí na stole - zda bych nechtěl nějakou spolupráci. Ale tahle mě zaujala.

Jak vzniká ten výběr, v určitém okamžiku je písnička hotová, vy dáte hlavy dohromady a řeknete si - to je jasný Nohavica?
Horáček - Většinou neřekneme, většinou tápeme.
Hapka - Dokonce se někdy může stát, že jednu píseň nazpívá více lidí. Třeba Buřty, pivo ,nenávist jsme nazpívali já, Kocáb a Můller. Nejlíp jsem ji nazpíval já, protože jsem byl buran, Kocáb byl profesor a Můller herec. Najednou to z té písničky vylezlo samo, když jsem byl za toho burana, tak to mi sedlo.

Byla nějaká písnička ze Strážce plamene, s kterou jste si nevěděli rady, komu ji dát nazpívat?
Horáček - U všech jsme si nevěděli rady. Je pravdou, že tam byla jedna výjimka. Když jsem se seznámil se Szidi Tobias, tak jsem si vytvořil představu, že by písničku Na hotelu v Olomouci měla zpívat ona.

Stalo se vám někdy, že se neshodnete, že jste Hapkovi přinesl text a on vám řekl:Tohle ne, na tomhle nedělám?
Horáček - Ne, nebo málokdy.
Hapka - Na něco přijdu za pět minut, na něco za pět let.
Zajímá vás ještě komerční úspěch vaší desky?
Horáček - Komerční úspěch této desky je předem vyloučený. To byla tak drahá deska a dneska si lidi desky nekupují, takže komerčně je to nezajímavé. Je to koníček.

Velmi často slýchám názor, že šanson je dnes téměř mrtvý žánr, je to pravda?
Hapka - Šanson znamená v překladu slovo píseň. Šanson vypichuje pouze text, co v něm je. Ostatní žánry jako swing nebo rock and roll měly svou éru, ve které zazářily a zemřely, ale šanson je tu neustále. Od poloviny 19.století, kdy ty písně psali Schubert, Beethoven nebo teď já (omlouvám se pánům, že jsem se mezi ně vnutil), je to jedno a totéž, neboť jsou to písně tohoto stylu.
Horáček - Já bych řekl, že je to přesně naopak. My jsme tady konfrontovaný jako Češi, kteří žijí v tomhle malém státě s nepočetným obyvatelstvem s jazykem, který nikdo jiný neovládá a jsme vystaveni té obrovské konkurenci těch vynikajících tvůrců z celého světa, kteří právě jedou na těch módních vlnách a tím jsou schopní zaujmout. Těm my ale nemáme šanci konkurovat, protože oni je vymysleli.Tady jsme se tomu jenom přizpůsobili. S cizí ženou v cizím pokoji mohla vzniknout před sto lety, před dvaceti lety nebo za sto let. Můžeme jim konkurovat tím textovým sdělením, které je v češtině.V tom oni nám konkurovat nemůžou.
A tady bude vždycky poptávka po tom, aby ta písnička promlouvala k Čechům česky, o českých problémech a o českých reáliích. Šanson je to, co dělají Radůza, Nohavica, Landa, to jsou české písně, které o něčem vypovídají a ty jsou na vrcholu žebříčků. Proto si myslím, že šanson není mrtvý, naopak všechno nasvědčuje tomu, že právě teď je ohromný rozkvět českého šansonu.

Psáno pro: časopis mGuide 2006/10