Hana a Petr Ulrychovi - Tichý hlas z roku nahlas
6.3.2006 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
Sourozenci Hana a Petr Ulrychovi se skupinou Javory před koncem devadesátých let začali rozšiřovat svůj horizont o nejrůznější folklorní ohlasy zpoza hranic domácí Moravy. Nové album Stromy, voda, tráva, které vydává na konci měsíce Universal Music, jde ještě dál. Současný zvuk nahrávky nelze přeslechnout, ať už jde o kompaktní sevřené hudební základy či důrazné vokální party. O všechno jako by si samy řekly zhudebněné básně Jana Skácela, Jiřího Wolkera, Ladislava Nezdařila i samotného Petra Ulrycha.
Hned na úvod alba se posluchači ve skladbě Nesnadné léto z verše Jana Skácela dozvídají, že “nikdo už neposlouchá tichý hlas”. Nemyslíte, že energický zvuk alba může skalní příznivce Javorů místy skoro až zaskočit?
Petr Ulrych: Snažili jsme se o kontrast. Moje úvaha se brala následujícím směrem... někdy před třiceti lety mě napadlo, že naše písničky z bigbítu můžeme docela klidně zahrát s cimbálem, akustickou kytarou, houslemi a zobcovými flétnami. Vždyť třeba cimbál je vlastně také bicí nástroj. Na druhou stranu jsme se vždycky snažili z tohoto až příliš těsného kabátu vyvléknout. Jít někam dál. Neustále s něčím trošku experimentovat. Někdy víc, někdy míň. Ono přece jenom není dobře, aby člověk ortodoxně lpěl na akustických nástrojích. Proto na naše nové album pronikly bicí. Ty písničky podle nás mají být ne agresívní, ale naléhvé, protože agresívní je současná doba.
Tichý hlas je, paní Ulrychová, také jméno vašeho druhého sólového alba z roku 1989. Už tehdy jste myslela na zmíněnou Skácelovu báseň?
Hana Ulrychová: Je to pořád stejný tichý hlas, který se line všemi našimi deskami. A navíc průvodní text k téhle desce také Jan Skácel napsal. Takže jste uhodil hlavičkou na hřebíček.
Na albu vlastně integrujete všechny dřívější etapy, bigbítem počínaje. Ale nestýská se Haně Ulrychové, mimo jiné někdejší výtečné soulové zpěvačce, po černé hudbě?
Hana Ulrychová: Louka, to je blues s cimbálem. Jak slyšíte, už se mi stýskat přestalo. Tuhle písničku navíc Petr napsal ve svých sedmnácti letech. Velice ráda jsem si ji zazpívala a zavzpomínala si tak na svá mladická léta s bluesovými kapelami.
Na albu se tedy objevily také skladby staršího data?
Petr Ulrych: Některé písně jsem psal už dávno. Snad vůbec poprvé jsem dával dohromady různé nápady, které mám rozestrkané po různých magnetofonových páscích. To jsem nikdy dřív nedělal, ale teď jsem to částečně napravil.
Stromy, voda, tráva je netypické album rovněž tím, že jste texty vybírali mezi básněmi. Je pro vás jejich rytmus inspirující nebo naopak omezující?
Petr Ulrych: Už na Šumařích, našem předchozím albu, jsem použil některé básně a musím říct, že velmi zasvěcený výběr poezie mi udělal Miloš Kročil, což je herec Městského divadla v Brně. Tam na první pohled poznáte autory, jejichž básně jsou vysloveně písňové texty, můžu jmenovat Josefa Kainara, Vítězslava Nezvala... a svým způsobem mezi ně patří také Jan Skácel. A u některých básníků to zase jsou spíše takové inspirace. Ty jsem musel malinko dotvářet, přizpůsobit, aby z nich písňový text byl. Doufám, že jsem se tím nedopustil nějaké mystifikace. To je případ poezie Ladislava Nezdařila, která se nám nesmírně líbí. To je básník, který napsal v podstatě jedinou sbírku - a ve valašském nářečí. Já jsem jeho básně poupravil do spisovnějšího jazyka, do tvaru, který dnes vnímáme přirozeněji, než nářečí. Něco tím ztrácíme a něco naopak získáváme...
K lidové slovesnosti míří i některé básně Jiřího Wolkera, kterého zpočátku ovlivnil také Karel Jaromír Erben, či Jana Skácela, který mimochodem z Erbenovy poezie uspořádal výběr Mateřídouška...
Petr Ulrych: Mě zajímá vždycky báseň, políbení múzou, to vůbec nejčistší. Právě s tímhle se sekáváme u lidové poezie nebo v ohlasech u Erbena. Tady je to úplně čisté, jde o základní lidské hodnoty, lidské střety. Bez toho, aby byly třeba u Jiřího Wolkera nějak dobově ovlivňovány. A u Jana Skácela je to velmi jednoznačné.
Odrazí se tvář vašeho nového alba při koncertech Javorů?
Hana Ulrychová: I když jsme měli na desce několik zajímavých hostů, na koncertech zůstaneme v našem klasickém obsazení. Ale z desky mám velkou radost právě proto, že se natáčela živě. Nevyhledávám studiové playbacky. Živá kapela dává hudbě správný říz.
Petr Ulrych: Všechny písničky z desky jsme schopni zahrát beze všech hostů. A na pódiu to tak má smysl.
ZAJÍMAVOSTI
O bigbítových šedesátých létech sourozenců Ulrychových, spojovaných hlavně se jmény brněnských skupin Vulkán a Atlantis i hitovkami jako Seď a tiše poslouchej, Vůně nebo Nechoď do kláštera, se dobře ví; méně už o krátkém působení Hany Ulrychové s olomouckými Bluesmeny v roce 1967, kdy zazářili na 1. čs. beatovém festivalu v pražské Lucerně. Tuto kapitolu zachytila jediná raritní EP deska, která po skupině Bluesmen zůstala. Najdete zde i nejstarší nahrávku Nevidomé dívky, kterou Karel Kryl coby spolužák kapelníka Petra Fiedlera napsal přímo pro Hanu Ulrychovou. Bluesová epizoda nebyla jediným setkáním výsostné zpěvačky s černou hudbou, protože převzatou soulovou klasiku nahrávala koncem šedesátých let s všestranným Orchestrem Gustava Broma.
Novinka Stromy, voda, tráva nemusí být jediným překvapením roku 2006, protože na podzim chystají Hana a Petr Ulrychovi společné vystoupení s brněnskými filharmoniky. Zatím v pořadí zůstává připravovaný muzikál podle Vančurova románu Marketa Lazarová, který oba sourozence inspiroval už v roce 1987 k LP desce Příběh.
Hned na úvod alba se posluchači ve skladbě Nesnadné léto z verše Jana Skácela dozvídají, že “nikdo už neposlouchá tichý hlas”. Nemyslíte, že energický zvuk alba může skalní příznivce Javorů místy skoro až zaskočit?
Petr Ulrych: Snažili jsme se o kontrast. Moje úvaha se brala následujícím směrem... někdy před třiceti lety mě napadlo, že naše písničky z bigbítu můžeme docela klidně zahrát s cimbálem, akustickou kytarou, houslemi a zobcovými flétnami. Vždyť třeba cimbál je vlastně také bicí nástroj. Na druhou stranu jsme se vždycky snažili z tohoto až příliš těsného kabátu vyvléknout. Jít někam dál. Neustále s něčím trošku experimentovat. Někdy víc, někdy míň. Ono přece jenom není dobře, aby člověk ortodoxně lpěl na akustických nástrojích. Proto na naše nové album pronikly bicí. Ty písničky podle nás mají být ne agresívní, ale naléhvé, protože agresívní je současná doba.
Tichý hlas je, paní Ulrychová, také jméno vašeho druhého sólového alba z roku 1989. Už tehdy jste myslela na zmíněnou Skácelovu báseň?
Hana Ulrychová: Je to pořád stejný tichý hlas, který se line všemi našimi deskami. A navíc průvodní text k téhle desce také Jan Skácel napsal. Takže jste uhodil hlavičkou na hřebíček.
Na albu vlastně integrujete všechny dřívější etapy, bigbítem počínaje. Ale nestýská se Haně Ulrychové, mimo jiné někdejší výtečné soulové zpěvačce, po černé hudbě?
Hana Ulrychová: Louka, to je blues s cimbálem. Jak slyšíte, už se mi stýskat přestalo. Tuhle písničku navíc Petr napsal ve svých sedmnácti letech. Velice ráda jsem si ji zazpívala a zavzpomínala si tak na svá mladická léta s bluesovými kapelami.
Na albu se tedy objevily také skladby staršího data?
Petr Ulrych: Některé písně jsem psal už dávno. Snad vůbec poprvé jsem dával dohromady různé nápady, které mám rozestrkané po různých magnetofonových páscích. To jsem nikdy dřív nedělal, ale teď jsem to částečně napravil.
Stromy, voda, tráva je netypické album rovněž tím, že jste texty vybírali mezi básněmi. Je pro vás jejich rytmus inspirující nebo naopak omezující?
Petr Ulrych: Už na Šumařích, našem předchozím albu, jsem použil některé básně a musím říct, že velmi zasvěcený výběr poezie mi udělal Miloš Kročil, což je herec Městského divadla v Brně. Tam na první pohled poznáte autory, jejichž básně jsou vysloveně písňové texty, můžu jmenovat Josefa Kainara, Vítězslava Nezvala... a svým způsobem mezi ně patří také Jan Skácel. A u některých básníků to zase jsou spíše takové inspirace. Ty jsem musel malinko dotvářet, přizpůsobit, aby z nich písňový text byl. Doufám, že jsem se tím nedopustil nějaké mystifikace. To je případ poezie Ladislava Nezdařila, která se nám nesmírně líbí. To je básník, který napsal v podstatě jedinou sbírku - a ve valašském nářečí. Já jsem jeho básně poupravil do spisovnějšího jazyka, do tvaru, který dnes vnímáme přirozeněji, než nářečí. Něco tím ztrácíme a něco naopak získáváme...
K lidové slovesnosti míří i některé básně Jiřího Wolkera, kterého zpočátku ovlivnil také Karel Jaromír Erben, či Jana Skácela, který mimochodem z Erbenovy poezie uspořádal výběr Mateřídouška...
Petr Ulrych: Mě zajímá vždycky báseň, políbení múzou, to vůbec nejčistší. Právě s tímhle se sekáváme u lidové poezie nebo v ohlasech u Erbena. Tady je to úplně čisté, jde o základní lidské hodnoty, lidské střety. Bez toho, aby byly třeba u Jiřího Wolkera nějak dobově ovlivňovány. A u Jana Skácela je to velmi jednoznačné.
Odrazí se tvář vašeho nového alba při koncertech Javorů?
Hana Ulrychová: I když jsme měli na desce několik zajímavých hostů, na koncertech zůstaneme v našem klasickém obsazení. Ale z desky mám velkou radost právě proto, že se natáčela živě. Nevyhledávám studiové playbacky. Živá kapela dává hudbě správný říz.
Petr Ulrych: Všechny písničky z desky jsme schopni zahrát beze všech hostů. A na pódiu to tak má smysl.
ZAJÍMAVOSTI
O bigbítových šedesátých létech sourozenců Ulrychových, spojovaných hlavně se jmény brněnských skupin Vulkán a Atlantis i hitovkami jako Seď a tiše poslouchej, Vůně nebo Nechoď do kláštera, se dobře ví; méně už o krátkém působení Hany Ulrychové s olomouckými Bluesmeny v roce 1967, kdy zazářili na 1. čs. beatovém festivalu v pražské Lucerně. Tuto kapitolu zachytila jediná raritní EP deska, která po skupině Bluesmen zůstala. Najdete zde i nejstarší nahrávku Nevidomé dívky, kterou Karel Kryl coby spolužák kapelníka Petra Fiedlera napsal přímo pro Hanu Ulrychovou. Bluesová epizoda nebyla jediným setkáním výsostné zpěvačky s černou hudbou, protože převzatou soulovou klasiku nahrávala koncem šedesátých let s všestranným Orchestrem Gustava Broma.
Novinka Stromy, voda, tráva nemusí být jediným překvapením roku 2006, protože na podzim chystají Hana a Petr Ulrychovi společné vystoupení s brněnskými filharmoniky. Zatím v pořadí zůstává připravovaný muzikál podle Vančurova románu Marketa Lazarová, který oba sourozence inspiroval už v roce 1987 k LP desce Příběh.
časopis mGuide 2006/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Hana-a-Petr-Ulrychovi-Tichy-hlas-z-roku-nahlas~03~brezen~2006/
Komentáře
&;
