Hadouken! - Drzouni z Leedsu
11.8.2008 | Autor: KID A | sekce: publicistika
fotogalerie
Po vydání debutu Music For An Accelerated Culture jsou Hadouken! žhaví jako rozpálený písek španělských pláží, tři měsíce zpátky to s nimi bylo minimálně dvakrát žhavější. Čas je proti nim a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo v budoucnu cokoliv měnit. Je pravděpodobné, že tohle je poslední článek, který o nich budete číst; chovejte se podle toho.
Mí starší kolegové by na nich neujeli, chyběla by jim trvanlivost, něco, co dělá umění uměním; víc super desek než jedna jediná. Tahle kapela ale není pro moje starší kolegy, je pro vás, jenž ujíždíte na vysmátém mixu elektronického bordelu a kytar, jenž si zvuk zdevastují rozličnými efekty. Že na scéně nevydrží čtyři a více desek nesvědčí o průměrné a ještě menší kvalitě, ale o tom, že takhle to dneska chodí. Boys z Leedsu se z toho nehroutí, "Víme, že až budeme příště něco vydávat, budeme to mít o hodně těžší". Jakoby na drsnej úder jako z videohry Streetfighter, podle něhož se pojmenovali, čekali.
Miláčci Mikea Skinnera
Takže tedy, Hadouken!, největší objev britského-vždy-pouze-a-jedině-tendenčního-tisku za poslední rok. Kapela ze které je na větvi celá netová komunita kolem skupin typu Justice, komunita kolem kapel, jenž z parties opět dělají aktuální pojem a říkají tomu nu-rave, čemuž okolí slastně podléhá. Zdroje tu jsou jasné a nemaskované, stejně jako základní ambice celé téhle výkonností skupiny. Mimochodem - řešili jste někdy na party texty toho, nač jste právě pařili? Poselství, že nepřinášíme poselství, je stejným poselstvím jako poselství zachránit planetu. Tohle poselství je v rámci žánru hodně v klidu.
Dohromady se dali dva roky zpátky - James Smith (šéf, textař, autor hudby, zpěvák), Alice Spooner (slečinka za klávesami), Daniel Rice (umí na kytaru) a Nick Rice (sedí za bubny); necelý půl rok na to se přidal Chris Purcell (basa). První věcí, kterou udělali, bylo založení si vlastního labelu Surface Noise Records, psaní prvních songů bylo na programu až v druhé řadě; mít kde vydávat bylo důležitější, než mít co vydávat.
Velká míra koncertů fanoušky přitáhne, máte-li štěstí, jedním z nich pak může být klidně i Mike Skinner z The Streets, jenž váš budoucí singl provaří v pořadu představující, to co by mladým z nové hudby nemělo uniknout. U Hadouken! ale štěstí hrálo pouze částečnou úlohu; že se královi britského grime líbí kapela, jenž je minimálně ze třetiny grime, je věcí nejprostší logiky. Čas budoucího singlu That Boy That Girl přišel koncem února 2007; od tohoto data se začíná psát historie Hadouken! jako opravdu cool kapely. Další dva singly následovaly vždy po čtyřech měsících. Kapela byla žhavější a žhavější, po blozích se o ní mluvilo oslavněji a oslavněji. Mega odrzlé grime hlášky, mega agresivní beaty Prodigy a Daft Punk a v mega rychlosti sprintující taneční tracky, bylo tím, co na nich všichni viděli. Původního tam mohlo být více, o tom žádná; Prodigy se neinspirují, sprostě od nich kradou (Music For A Jilted Generation slyšeli víckrát jak vlastní Music for an Accelerated Culture), ale funguje to, tak jim to neberme. Listopad 2007 byl datem začátku poslední fáze připravení si půdy pro vydání debutu, skupina naplnila flashdisk s kapacitou 128 MB a fanoušci měli, co poslouchat; EP Love, Sweet Beer a mixtape Not Here To Please You se dnes doporučuje stáhnout hlavně kvůli remixům Bloc Party a Plan B, také pokud chcete mít všechno pěkně pohromadě posbíráno.
Teď a tady
Květen 2008 byl datem debutu jehož název Music for an Accelerated Culture je výstižný až to bolí. Netová komunita krátce po vydání hlásila lehké zklamání, nejlepší písničky desky už všichni měli ze singlů, další skladby nenabídly tolik nového, jak se čekalo, některé zklamaly ubráním plynu; vyměknutí je běžným procesem v období mezi nadšených začátků a debutu. Po odeznění kocoviny ale všichni desku přijali; jako sbírku aktuálních, zábavných, vtipných nakopávajících hitů. Chvílemi ostré jako starý rave, chvílemi s nádechem ošoupaného grime, chvílemi normální kytarovka s houkajícími syntetizátory; vtipné a drzé slogany zůstali, jedním ze závěrů vyplívající z poslechu desky je, že rap svědčí Jamesu Smithovi svědčí víc jak zpěv. Tedy, že na slušnost by sázet neměli.
Druhou desku Hadouken! v plánu mají. Uvidíme, kolik nápadů na hustou party ještě zbylo. Cool jsou teď. To znamená, že zítra už je pozdě.
Fotogalerie:
fotogalerie
Po vydání debutu Music For An Accelerated Culture jsou Hadouken! žhaví jako rozpálený písek španělských pláží, tři měsíce zpátky to s nimi bylo minimálně dvakrát žhavější. Čas je proti nim a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo v budoucnu cokoliv měnit. Je pravděpodobné, že tohle je poslední článek, který o nich budete číst; chovejte se podle toho.Mí starší kolegové by na nich neujeli, chyběla by jim trvanlivost, něco, co dělá umění uměním; víc super desek než jedna jediná. Tahle kapela ale není pro moje starší kolegy, je pro vás, jenž ujíždíte na vysmátém mixu elektronického bordelu a kytar, jenž si zvuk zdevastují rozličnými efekty. Že na scéně nevydrží čtyři a více desek nesvědčí o průměrné a ještě menší kvalitě, ale o tom, že takhle to dneska chodí. Boys z Leedsu se z toho nehroutí, "Víme, že až budeme příště něco vydávat, budeme to mít o hodně těžší". Jakoby na drsnej úder jako z videohry Streetfighter, podle něhož se pojmenovali, čekali.
Miláčci Mikea Skinnera
Takže tedy, Hadouken!, největší objev britského-vždy-pouze-a-jedině-tendenčního-tisku za poslední rok. Kapela ze které je na větvi celá netová komunita kolem skupin typu Justice, komunita kolem kapel, jenž z parties opět dělají aktuální pojem a říkají tomu nu-rave, čemuž okolí slastně podléhá. Zdroje tu jsou jasné a nemaskované, stejně jako základní ambice celé téhle výkonností skupiny. Mimochodem - řešili jste někdy na party texty toho, nač jste právě pařili? Poselství, že nepřinášíme poselství, je stejným poselstvím jako poselství zachránit planetu. Tohle poselství je v rámci žánru hodně v klidu.
Dohromady se dali dva roky zpátky - James Smith (šéf, textař, autor hudby, zpěvák), Alice Spooner (slečinka za klávesami), Daniel Rice (umí na kytaru) a Nick Rice (sedí za bubny); necelý půl rok na to se přidal Chris Purcell (basa). První věcí, kterou udělali, bylo založení si vlastního labelu Surface Noise Records, psaní prvních songů bylo na programu až v druhé řadě; mít kde vydávat bylo důležitější, než mít co vydávat.
Velká míra koncertů fanoušky přitáhne, máte-li štěstí, jedním z nich pak může být klidně i Mike Skinner z The Streets, jenž váš budoucí singl provaří v pořadu představující, to co by mladým z nové hudby nemělo uniknout. U Hadouken! ale štěstí hrálo pouze částečnou úlohu; že se královi britského grime líbí kapela, jenž je minimálně ze třetiny grime, je věcí nejprostší logiky. Čas budoucího singlu That Boy That Girl přišel koncem února 2007; od tohoto data se začíná psát historie Hadouken! jako opravdu cool kapely. Další dva singly následovaly vždy po čtyřech měsících. Kapela byla žhavější a žhavější, po blozích se o ní mluvilo oslavněji a oslavněji. Mega odrzlé grime hlášky, mega agresivní beaty Prodigy a Daft Punk a v mega rychlosti sprintující taneční tracky, bylo tím, co na nich všichni viděli. Původního tam mohlo být více, o tom žádná; Prodigy se neinspirují, sprostě od nich kradou (Music For A Jilted Generation slyšeli víckrát jak vlastní Music for an Accelerated Culture), ale funguje to, tak jim to neberme. Listopad 2007 byl datem začátku poslední fáze připravení si půdy pro vydání debutu, skupina naplnila flashdisk s kapacitou 128 MB a fanoušci měli, co poslouchat; EP Love, Sweet Beer a mixtape Not Here To Please You se dnes doporučuje stáhnout hlavně kvůli remixům Bloc Party a Plan B, také pokud chcete mít všechno pěkně pohromadě posbíráno.
Teď a tady
Květen 2008 byl datem debutu jehož název Music for an Accelerated Culture je výstižný až to bolí. Netová komunita krátce po vydání hlásila lehké zklamání, nejlepší písničky desky už všichni měli ze singlů, další skladby nenabídly tolik nového, jak se čekalo, některé zklamaly ubráním plynu; vyměknutí je běžným procesem v období mezi nadšených začátků a debutu. Po odeznění kocoviny ale všichni desku přijali; jako sbírku aktuálních, zábavných, vtipných nakopávajících hitů. Chvílemi ostré jako starý rave, chvílemi s nádechem ošoupaného grime, chvílemi normální kytarovka s houkajícími syntetizátory; vtipné a drzé slogany zůstali, jedním ze závěrů vyplívající z poslechu desky je, že rap svědčí Jamesu Smithovi svědčí víc jak zpěv. Tedy, že na slušnost by sázet neměli.
Druhou desku Hadouken! v plánu mají. Uvidíme, kolik nápadů na hustou party ještě zbylo. Cool jsou teď. To znamená, že zítra už je pozdě.
Zajímavosti:
Možná si o tom ještě za pár let budeme povídat, jako si teď povídáme o koncertu Strokes v Akropoli. Na červnovém festivalu Planet v Táboře k nadšení všech indie kids Hadouken! úspěšně vystoupili, zajímavé je na tom to, že se po dlouhé době do Česka dostala kapela, která právě v moment toho vystoupení něco ve světovém popu znamenala. Možná i díky tomu si tento článek čtete. Ještě by pro vás mohlo být zajímavou informací, že Hadouken! jsou nejoblíbenější kapelou Kaye ze Sunshine.
Možná si o tom ještě za pár let budeme povídat, jako si teď povídáme o koncertu Strokes v Akropoli. Na červnovém festivalu Planet v Táboře k nadšení všech indie kids Hadouken! úspěšně vystoupili, zajímavé je na tom to, že se po dlouhé době do Česka dostala kapela, která právě v moment toho vystoupení něco ve světovém popu znamenala. Možná i díky tomu si tento článek čtete. Ještě by pro vás mohlo být zajímavou informací, že Hadouken! jsou nejoblíbenější kapelou Kaye ze Sunshine.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Hadouken-Drzouni-z-Leedsu~11~srpen~2008/
Komentáře
&;
