Goran Bregović, Vyslanec balkánské hudby
2.12.2004 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Na čtyřiapadesát let nevypadá ani omylem. Působí příjemným, klidným dojmem a mluví s nadhledem rockového kmeta, který posbíral zvuky zaprášených ulic a etnik, mezi kterými vyrůstal a teď je úspěšně servíruje lačnému evropskému uchu. Geniální skladatel, nebo pouze megaloman a kombinátor, kterého napadlo zkřížit divokost cikánských dechovek se vznešeností symfoňáku? To máte jedno, stejně vás dostane.
Proč jste se v posledních letech nevěnoval filmové hudbě?
Protože si myslím, že nejsem žádný dobrý skladatel filmové hudby. Přišel jsem ke kinematografii příliš pozdě. Navíc doba nepřeje výrazným skladatelům, jako byli Stravinskij nebo Nino Rota. Z filmu se stal produkt a přístup lidí, kteří filmy vyrábějí, se změnil. Potřebují lidi, kteří ten produkt budou prodávat i s určitými stereotypy, které k filmu patří. A do těch stereotypů se moje hudba příliš nehodí. V Londýně za mnou po jednom mém koncertu přišel Oliver Stone, kterého si strašně vážím. Povídali jsme si o jeho filmu o Alexandru Velikém. Poslal jsem mu několik ukázek svojí hudby se symfonickým orchestrem. Později mi řekl, že je to velice krásná muzika, ale příliš agresivní a příliš melodická, přesný opak toho, co potřebuje. Navíc dneska není tolik dobrých filmů. Mám třeba sto nabídek a jenom jedna z nich je zajímavá. Takže se mi zdá, že je to pro mě ztráta času. Když jste mladší, chcete vyzkoušet všechny možnosti, ale když jste starší, využijete jenom jednu z nabízených příležitostí. Už nemáte tolik času a nemá význam ztrácet ho hudbou pro film. Hodně lidí si stále myslí, že ve filmu je ještě prostor pro umění, ale já jsem z toho vyrostl.
Jste znám tím, že jako jeden z mála skladatelů vystupujete živě s filmovou hudbou.
Nikdy jsem nepracoval na komerčních filmech, možná Královna Margot je v tom výjimkou, a nestal jsem se součástí filmového průmyslu. Lidi nechodí na moje koncerty kvůli tomu, že jsem prodal pět milionů desek. Hudba je hlavním lidským jazykem, a když mluvíte tím jazykem jednoduše, lidé vám rozumějí.
Mluvíte o tom, že se necítíte být skladatelem filmové hudby, ale právě díky ní jste populární.
Svůj první film jsem udělal z přátelství a další tři filmy kvůli tomu, že jsem tam měl kamarády. Dalších deset kvůli tomu, že jsem během války žil ve Francii a potřeboval jsem peníze. V okamžiku, kdy jsem měl peníze, už jsem se k tomu nevrátil. To není práce pro mě.
Takže vaše filmová kariéra byla pouze jedná obrovská náhoda?
Samozřejmě. Řeknu vám jeden příběh ze Sarajeva. Dva malíři měli své domy v jednom lese. Během procházky se místnímu králi zatoulali psi a král je našel u domu jednoho z malířů. Ten se stál uznávaným a o tom druhém v životě nikdo neslyšel. Tak to funguje i se skladateli, potřebujete štěstí a příležitost potkat někoho známého od filmu. Můžete psát sebelepší hudbu, ale pokud nepotkáte toho pravého, nikdo ji neuslyší. Já jsem měl štěstí, že jsem natrefil možná na poslední dobré režiséry.
Jaké jsou vztahy mezi vámi a režisérem Emirem Kosturicou dneska?
Jedná se o druh pracovního vztahu. Když s někým nespolupracujete, nadále se s ním nevídáte.
Znamená to, že je definitivní konec vaší spolupráce?
Když děláte film, jste pořád se stejnými lidmi. Při práci na Undergroundu jsme byli všichni spjatí dohromady dva roky a ke konci jsme ho měli dost. Další filmy jsme pak dělali bez něj.
Co vás dneska zajímá, kde je těžiště vaší tvorby?
Nejraději mám psaní na objednávku. Když se podíváte na dějiny hudby, zjistíte, že devadesát procent muziky vzniklo na určitou objednávku. Já si vybírám tak jednu zakázku za rok, teď to byl koncert pro katedrálu St. Denis v Paříži, liturgická hudba pro Vatikán. Dodělávám operu, která se bude jmenovat Bregović´s Carmen with A Happy End, začne se hrát v Argentině a příští rok bude zfilmována. Pak hraju čtyři druhy koncertů s různě obsazenými orchestry a hodně koncertuju, tak 150 až 200 koncertů za rok.
Během války v Kosovu jste vystupoval na mírovém koncertu v Řecku. Jak se s odstupem pěti let díváte na bombardování Jugoslávie?
Když se narodíte na takovém místě, musíte být připraveni na to, že budete dostávat špatné zprávy. Nemám iluze jako umělci na Západě, že umění by mohlo nějakým způsobem změnit svět. Všichni - umělci, doktoři, opraváři aut se prostě snažíme tady po sobě něco zanechat. Něco, co změní svět k lepšímu.
Máte domy v Paříží, Bělehradu, Sarajevu a Záhřebu, kde v současnosti žijete?
V Paříži. Mám tam rodinu, i moje děti tam chodí do školy.
Vaše manželka je Francouzka?
Ne, je ze Sarajeva, ale já se na práci vracím do Bělehradu, protože v Paříži nemůžu pracovat.
Schází vám tam zdroj inspirace?
V Paříži jsou muzikanti zvyklí počítat na tři nebo na čtyři doby. Víte přece jaké rytmy dominují v mé muzice, sedmiosminové a jiné nepravidelné takty. Proč se pracně snažit někoho to učit, když v Bělehradě jste tím obklopen.
Máte po celém světě hodně fanoušků, ale mezi domácími i hodně kritiků, kteří tvrdí, že se v posledních letech neustále opakujete.
Ano, ale vždyť to je základní hudební postup, že neustále děláte to samé. Někdy jsem prostě lepší a jindy horší, jako všichni ostatní. Jsem pouze skladatel, něco mezi dobrým a špatným skladatelem, ale ne Bůh, já nic nevynalézám.
Goran Bregović v datech22. 3. 1950 - narodil se v Sarajevu, otec byl Chorvat, matka Srbka
. 1974 - 1988 - kytarista a vůdčí osobnost v Jugoslávii nesmírně populární skupiny Bijelo Dugme (Bílý knoflík), se kterou vydal čtrnáct desek
. 1978 - hudba k filmu Nije Nego, režie Mica Milosević
. 1988 - hudba k filmu Dům k pověšení, režie Emir Kusturica
. 1990 - hudba k filmu Kuduz, režie Ademir Kenević
. 1993 - hudba k filmu Arizona Dream, režie Emir Kusturica
. 1994 - hudba k filmu Královna Margot, režie Patrice Chéreau
. 1995 - hudba k filmu Underground, režie Emir Kusturica
. 1995 - založil Wedding And Funeral Band, se kterým dodnes úspěšně koncertuje
. 1998 - hudba k filmu Vlak života režiséra Radu Mihaelanu
. 2000 - spolupráce s polskou zpěvačkou Kayah
Na čtyřiapadesát let nevypadá ani omylem. Působí příjemným, klidným dojmem a mluví s nadhledem rockového kmeta, který posbíral zvuky zaprášených ulic a etnik, mezi kterými vyrůstal a teď je úspěšně servíruje lačnému evropskému uchu. Geniální skladatel, nebo pouze megaloman a kombinátor, kterého napadlo zkřížit divokost cikánských dechovek se vznešeností symfoňáku? To máte jedno, stejně vás dostane.
Proč jste se v posledních letech nevěnoval filmové hudbě?
Protože si myslím, že nejsem žádný dobrý skladatel filmové hudby. Přišel jsem ke kinematografii příliš pozdě. Navíc doba nepřeje výrazným skladatelům, jako byli Stravinskij nebo Nino Rota. Z filmu se stal produkt a přístup lidí, kteří filmy vyrábějí, se změnil. Potřebují lidi, kteří ten produkt budou prodávat i s určitými stereotypy, které k filmu patří. A do těch stereotypů se moje hudba příliš nehodí. V Londýně za mnou po jednom mém koncertu přišel Oliver Stone, kterého si strašně vážím. Povídali jsme si o jeho filmu o Alexandru Velikém. Poslal jsem mu několik ukázek svojí hudby se symfonickým orchestrem. Později mi řekl, že je to velice krásná muzika, ale příliš agresivní a příliš melodická, přesný opak toho, co potřebuje. Navíc dneska není tolik dobrých filmů. Mám třeba sto nabídek a jenom jedna z nich je zajímavá. Takže se mi zdá, že je to pro mě ztráta času. Když jste mladší, chcete vyzkoušet všechny možnosti, ale když jste starší, využijete jenom jednu z nabízených příležitostí. Už nemáte tolik času a nemá význam ztrácet ho hudbou pro film. Hodně lidí si stále myslí, že ve filmu je ještě prostor pro umění, ale já jsem z toho vyrostl.
Jste znám tím, že jako jeden z mála skladatelů vystupujete živě s filmovou hudbou.
Nikdy jsem nepracoval na komerčních filmech, možná Královna Margot je v tom výjimkou, a nestal jsem se součástí filmového průmyslu. Lidi nechodí na moje koncerty kvůli tomu, že jsem prodal pět milionů desek. Hudba je hlavním lidským jazykem, a když mluvíte tím jazykem jednoduše, lidé vám rozumějí.
Mluvíte o tom, že se necítíte být skladatelem filmové hudby, ale právě díky ní jste populární.
Svůj první film jsem udělal z přátelství a další tři filmy kvůli tomu, že jsem tam měl kamarády. Dalších deset kvůli tomu, že jsem během války žil ve Francii a potřeboval jsem peníze. V okamžiku, kdy jsem měl peníze, už jsem se k tomu nevrátil. To není práce pro mě.
Takže vaše filmová kariéra byla pouze jedná obrovská náhoda?
Samozřejmě. Řeknu vám jeden příběh ze Sarajeva. Dva malíři měli své domy v jednom lese. Během procházky se místnímu králi zatoulali psi a král je našel u domu jednoho z malířů. Ten se stál uznávaným a o tom druhém v životě nikdo neslyšel. Tak to funguje i se skladateli, potřebujete štěstí a příležitost potkat někoho známého od filmu. Můžete psát sebelepší hudbu, ale pokud nepotkáte toho pravého, nikdo ji neuslyší. Já jsem měl štěstí, že jsem natrefil možná na poslední dobré režiséry.
Jaké jsou vztahy mezi vámi a režisérem Emirem Kosturicou dneska?
Jedná se o druh pracovního vztahu. Když s někým nespolupracujete, nadále se s ním nevídáte.
Znamená to, že je definitivní konec vaší spolupráce?
Když děláte film, jste pořád se stejnými lidmi. Při práci na Undergroundu jsme byli všichni spjatí dohromady dva roky a ke konci jsme ho měli dost. Další filmy jsme pak dělali bez něj.
Co vás dneska zajímá, kde je těžiště vaší tvorby?
Nejraději mám psaní na objednávku. Když se podíváte na dějiny hudby, zjistíte, že devadesát procent muziky vzniklo na určitou objednávku. Já si vybírám tak jednu zakázku za rok, teď to byl koncert pro katedrálu St. Denis v Paříži, liturgická hudba pro Vatikán. Dodělávám operu, která se bude jmenovat Bregović´s Carmen with A Happy End, začne se hrát v Argentině a příští rok bude zfilmována. Pak hraju čtyři druhy koncertů s různě obsazenými orchestry a hodně koncertuju, tak 150 až 200 koncertů za rok.
Během války v Kosovu jste vystupoval na mírovém koncertu v Řecku. Jak se s odstupem pěti let díváte na bombardování Jugoslávie?
Když se narodíte na takovém místě, musíte být připraveni na to, že budete dostávat špatné zprávy. Nemám iluze jako umělci na Západě, že umění by mohlo nějakým způsobem změnit svět. Všichni - umělci, doktoři, opraváři aut se prostě snažíme tady po sobě něco zanechat. Něco, co změní svět k lepšímu.
Máte domy v Paříží, Bělehradu, Sarajevu a Záhřebu, kde v současnosti žijete?
V Paříži. Mám tam rodinu, i moje děti tam chodí do školy.
Vaše manželka je Francouzka?
Ne, je ze Sarajeva, ale já se na práci vracím do Bělehradu, protože v Paříži nemůžu pracovat.
Schází vám tam zdroj inspirace?
V Paříži jsou muzikanti zvyklí počítat na tři nebo na čtyři doby. Víte přece jaké rytmy dominují v mé muzice, sedmiosminové a jiné nepravidelné takty. Proč se pracně snažit někoho to učit, když v Bělehradě jste tím obklopen.
Máte po celém světě hodně fanoušků, ale mezi domácími i hodně kritiků, kteří tvrdí, že se v posledních letech neustále opakujete.
Ano, ale vždyť to je základní hudební postup, že neustále děláte to samé. Někdy jsem prostě lepší a jindy horší, jako všichni ostatní. Jsem pouze skladatel, něco mezi dobrým a špatným skladatelem, ale ne Bůh, já nic nevynalézám.
Goran Bregović v datech22. 3. 1950 - narodil se v Sarajevu, otec byl Chorvat, matka Srbka
. 1974 - 1988 - kytarista a vůdčí osobnost v Jugoslávii nesmírně populární skupiny Bijelo Dugme (Bílý knoflík), se kterou vydal čtrnáct desek
. 1978 - hudba k filmu Nije Nego, režie Mica Milosević
. 1988 - hudba k filmu Dům k pověšení, režie Emir Kusturica
. 1990 - hudba k filmu Kuduz, režie Ademir Kenević
. 1993 - hudba k filmu Arizona Dream, režie Emir Kusturica
. 1994 - hudba k filmu Královna Margot, režie Patrice Chéreau
. 1995 - hudba k filmu Underground, režie Emir Kusturica
. 1995 - založil Wedding And Funeral Band, se kterým dodnes úspěšně koncertuje
. 1998 - hudba k filmu Vlak života režiséra Radu Mihaelanu
. 2000 - spolupráce s polskou zpěvačkou Kayah
časopis Rock&Pop 2004/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Goran-Bregovi-Vyslanec-balkanske-hudby~02~prosinec~2004/
Komentáře
&;
