27.9.2004 | Autor: Miloslava Guerra | sekce: publicistika Říká si Garou a ve frankofonní polovině Kanady je poprockovou hvězdou číslo jedena. Ale popularuita tohoto dvaatřicetiletého zpěváka s drsným cockerovským chraplákem už překročila i oceán, zasáhla Francii a teď se s úspěchem rozlévá po sousedním Polsku. Garou se před nedávnem přijel představit i českému publiku a před působivým koncertem v pražském Lucerna Music Baru poskytl Rock & popu následující rozhovor.
Včera, po příletu do Prahy, jste navštívil koncert Paula Mc Cartneyho, co vás k tomu vedlo?
Šlo o sdílení mnoha emocí, mnoha vzpomínek. Je to můj velký vzor z mládí. Když jsem měl svoji první kapelu, to mi bylo čtrnáct, hráli jsme polovinu repertoáru od Beatles. Beatles byli naše vášeň. Měl jsem tehdy ještě vysoký čistý hlas a zpíval jsem všechny party Paula McCartneyho a byl jsem kytaristou skupiny. Nebyl jsem hlavním zpěvákem. Také jsme měli to štěstí zahrát si s Georgem Harrisonem. Přišel se nás podívat. Rozhodl se vylézt za námi na pódium a asi hodinu jsme spolu hráli. Bylo to neuvěřitelné!
Které další osobnosti vás inspirovaly ve vaší kariéře?
Mám opravdu rád, co dělá Sting. Všechno, co udělal. Měl jsem příležitost si s ním také jednou zazpívat. To byl také skvělý zážitek! Mým velkým vzorem byli bluesmani a Ray Charles, byl mým největším učitelem zpěvu. Jako kluk, když jsem tyhle chlapíky jako Ray Charles nebo Joe Cocker slyšel zpívat, říkal jsem si - Bože, asi maj' nějakej problém s hlasem. Později jsem pochopil, že v jejich bluesovám hlase je tolik emocí a také mnoho úsměvů. Ray Charles - toho slyšíš, jak se usmívá! Ale vlivů bylo mnoho. Jako teenager jsem chodíval na různou muziku. Poslouchal jsem punk, heavy metal, hodně rocku. Bílý blues a starý rock'n'roll byly první muzikou, kterou jsem díky otcovi poslouchal jako úplně malý.
 
Proslavil jste se díky muzikálu Notre-Dame de Paris, jaký jste měl vztah k muzikálu jako žánru, než jste v něm sám účinkoval a jak je vidíte dnes?
Nikdy předtím jsem žádný muzikál neviděl. Takže jsem od jakékoliv komentáře vzdálen.
Když jsem zpíval v v barech, dělal jsem rock, rythm&blues, soul, blues. Pak se na mě obrátili z produkce Notre-Dame de Paris a zeptali se, jestli bych si v nechtěl zahrát v novém muzikálu. A několik měsíců po přehrávkách jsem si uvědomil, že hudba, kterou složil Richard Cocciante, je velmi lyrická, nádherná, má přenádherné melodie. Co jsem ale netušil, jak jim do toho zapadnu právě já. Za prvé jsem zpíval převážně v angličtině - a muzikálová hudba byla tak jiná, než kterou jsem dělal já. Navíc, šlo i o hereckou roli. Nebyl jsem si jistý, zda to zvládnu. Ale šel jsem do toho! Řekl jsem si, je to výzva, životní příležitost, tak jdu na to. A vydařilo se to nádherně.
 
Nepřijde vám práce v muzikálu příliš svazující - přísné termíny zkoušení a program vystoupení?
Ano, myslel jsem, že to tak bude. Když jsem hrál po barech, pokaždé jsem měnil písně, jak mě napadlo. Byl jsem postrach muzikantů.vždycky, když jsem skončil skladbu, netušili, co se bude hrát dál. Jen jsem se otočil a křikl, tak jdem' na to, Sally v béčku... Jen povzdychli Ježíííííš a jelo se...
Takže jsem měl trochu obavy nechat se sešněrovat do nějaké struktury, jako byl muzikál. Ale nakonec, panečku, to byl příjemný zážitek. Dobré bylo, že když jsem tu roli dostal, přišli za mnou manažeři ze Sony a rovnou spustili, že to bude trhák a že bych měl okamžitě nahrát desku a hned ji vydat...Odpověděl jsem, že se na to ještě necítím, ještě nejsem dost připravený. A po celé tři roky, co jsme hráli Notre-Dame, za mnou chodili z nahrávacích studií, a že musím vydat desku. Že prý potom bude příliš pozdě, všechno skončí, já vypadnu z kola ven a zůstane mi nálepka muzikálového zpěváka.....
 
Před nedávnem vyšlo vaše druhé sólové album Reviens, jak byste ho charakterizoval?
První deska byla více spojena s Notre-Dame de Paris, byla více romantická. Byl jsem rád, že jsem to na této druhé mohl změnit a že je proto rockovější a jde víc ke kořenům. Ta první deska byla asi silnější ve smyslu nápěvů a romance, ta druhá je víc o muzice..
Je tedy "Reviens" návratem zpět ke kořenům?
Ano. V jistém směru ano, byla to má vysněná deska. Je nadčasová, není trendová, není to nic nového, ani popového. Je to něco, co nezemře. Je to deska, kterou můžete poslouchat i za dvacet let.
Máte fanoušky v různých zemích - v Kanadě, Francii, Polsku. Liší se nějak z vašeho pohledu toto publikum?
Úplně jiné je to v Quebecu, lidé se chovají s velkým respektem, jako by šlo o rodinnou záležitost. Na ulici všichni zamávají "Hi Garou!".
Ve Franci je to větší hysterie. Lidé tak trochu šílí. Nejde se jen tak procházet po ulici.
V Polsku, tam je to hodně zvláštní. Když mě požádali o koncert, řekli: "Na koncert přijde pět tisíc lidí a pět milionů se bude dívat na televizi." Myslel jsem, že jsou blázni nebo si dělají legraci, vždyť mé, francouzsky zpívané písničky tam nebudou znát.. Když jsem tam přijel, lidi si ty písničky zpívali -- ve francouzštině, foneticky. Textům nerozuměli, ale všichni zpívali. Byl jsem z toho pryč. Bylo to báječné. Právě jsem se odsud vrátil z turné.ohromující, úžasné! Hudba nezná hranic!
Ve světové popové a rockové muzice panuje vláda angličtiny. Vy zpíváte hlavně francouzsky. Znamená to nějaký handicap?
Jistým způsobem ano. Mě handicap nevadí, pokud to pro mě znamená výzvu. Takže jsem to dělal rád. Ale těším se teď na desku v angličtině, která už je téměř hotová. Nahrát ji bylo snazší. Ale u vás, jak jsem slyšel, je také spousta popových a rockových zpěváků, kteří nezpívají anglicky. Přijel jsem teprve včera večer, a moc rád bych tyhle lidi poznal a poslechnul si jejich desky.
Jak vypadá dnešní hudební scéna v Kanadě?
Budu raději mluvit o Québecu, protože existuje tzv. anglická Kanada, ale Québec má svůj specifický trh. Teď tam frčí nový muzikál Juan de Marco. V Québecu je to hit. Pak je populární Star Academy, televizní show se zpěváky, která zabírá hlavní místo, tak jako v jiných zemích.
V Québecu se většinou vychází z kořenů, jako moje druhá deska, která zní tak trochu jako opravdové québecké kytary, pravé jams, opravdová muzika. Trochu se držíme folku, ale nejdeme do žádného popu. Samozřejmě, že se hrají nejrůznější styly, protože se nevyhneme mnoha vlivům odevšad.ale většinou jsou to kořeny. V Québecu je mnoho zpěváků, kteří se proslaví jen tam. Hodně bychom získali, kdyby se jejich popularita mohla rozšířit za hranice Québecu. Existují tady dvě sorty umělců, ta první, která zpívá québeckou francouzštinou a drží se spíše v Québecu, a ti druzí, jako Celine Dion, Isabel Bouley, Lara Fabian, zpěváci, kteří zpívají víc "mezinárodně".
 

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08