20.6.2007 | Autor: Petra Němečková | sekce: publicistika
 fotogalerie Kapela pocházející z Kopřivnice, která je určitě známá fanouškům Tata Bojs a podobných. Kapela, která si pomalu hledá místo na výsluní české indie popové scény. Kapela, u které nevíte co očekávat. To, a nejen to, je Nierika.

Protože momentálně skoro vůbec živě nehrají, bylo potřeba trošku provětrat jejich jméno v médiích a poptat se, co se vlastně za tou zdánlivou nečinností skrývá.
Na naše otázky odpovídal zpěvák, klarinetista, občasný bubeník i klávesák, Michal Burget alias Bugata.


Vzhledem k tomu, že už nějakou dobu hrajete na koncertech nové skladby, nemůžu se vyhnout otázce: už víte, kdy zhruba bude album na světle božím? Jak vám jde nahrávání od ruky?
První dvě desky jsme nahrávali v našem studiu Animan v Kopřivnici, hodně rozdrobeně, vždycky po malých kouskách a na několik pokusů, neboť finální aranže vznikaly a měnily se až během samotného nahrávání. Nahrávalo se na tu nejlevnější techniku a výsledný mix a master dělali externí spolupracovníci, takže jsme si zrovna nedávno říkali, jak jsme vůbec mohli natočit něco, co se dalo zahrát i např. v rádiu…
Do třetí desky jdeme s tím, že zvukově je třeba ty předchozí dvě nekompromisně převálcovat :) Nahrávat jsme jeli do dřevěné chaty na „Valachách“; taky jsme si půjčili nějakou „lepší“ techniku. Šlo to poměrně dobře a relativně rychle a s výsledkem jsme spokojeni. Asi za pět dní jsme nahráli základy na téměř polovinu desky. Druhou polovinu bychom chtěli udělat někdy na podzim, buď na stejném místě nebo někde jinde mimo civilizaci. Chtěli bychom si s tím hodně pohrát… Deska vyjde, až bude hotová; víc nejsme schopni říct.

Cítíte se na nějakou zásadní změna ve zvuku, nějaký experiment? Nebo se držíte kolejí, které vám vyjelo album Poison On Your Spoon?
Všechno, jen ne držet se starých kolejí! Velice nás bavilo sledovat reakce na POYS , které bylo hodně odlišné od debutu Hydroponicum, což někteří nemohli rozdýchat. My ale nemáme potřebu dělat „stejné“ desky.

Budou na nové desce i nadále tři vokály? Nebo se jeden z vás pánů stáhne do ústraní?
Tak na to teď nedokážeme odpovědět, materiál na desku ještě není kompletní. Není vyloučeno, že zazní hlasy všech šesti. A uvidíme jestli přijedou i Alexandrovci, jak slíbili!

Nechystáte v blízké době nějaké živé hraní, například na festivalech?
Tohle léto máme domluvený jen jeden koncert na festivalu Music Freud v Příboře. Prázdniny chceme strávit jako normální lidi někde na chatě s rodinami nebo přáteli, což se nám díky hraní už několik let nedařilo. Na podzim bychom chtěli odehrát pár klubových koncertů…

Máte nějaké hudební inspirace, něco, co posiluje ducha? Proste nějakou hudbu, kterou jste objevili a chtěli byste doporučit? Něco, co třeba malinko ovlivnilo vytváření nového alba?
Každý z nás má své oblíbence… ale napadá mě jedna kapela, která nás dostává všechny – Blonde Redhead. Shodou okolností zrovna vydali novou desku a názvem 23. To by mohl být dobrý tip…

Teď hrábnu trošku víc do minulosti. Je nějaká zajímavá story kolem vašeho začátku, nebo jste se prostě sešli a vznikla kapela?
Než jsme se sešli, trvalo to asi dva roky. Švadlovi ještě dýl, ten dorazil až na Colours of Ostrava 2005. Začali jsme ve dvou, v roce 2001, jako takový studiový projekt, dá se říct, a pak už to šlo ráz na ráz. Všichni hosté, kteří přijali pozvání na spolupráci, zůstali, a od té doby (po)tvoříme a hrajem spolu, jako každá jiná živá kapela. Na veselé a smutné historky bychom potřebovali stopadesát normostránek...

Jak vnímáte vývoj kapely? Myslím nejen po stránce hudební, ale i po stránce osobní, co se týče vztahů uvnitř a podobně.
Samozřejmě jsme měli za dobu, co společně skládáme a koncertujeme, možnost poznat se víc, než je zdrávo! Víme, kdo nejvíc chrápe, kdo si vozí pečlivě zabalené svačinky z domu, kdo si s chutí ubalí, kdo si rád zanadává... Milujem se a nesnášíme zároveň. Nic není černobílé a my nejsme Rychlé šípy, ale muzikanti. A ti jsou všichni divní...


Fotogalerie: