Koncert legendárního zpěváka kapely The Animals byl událostí, která do pražské Lucerny nepřitáhla zdaleka jen pamětníky hudby šedesátých let, ale I zvědavou omladinu. Přestože sálem kolovaly podivné zvěsti ohledně zpěvákova aktuálního zdravotního stavu, Eric Burdon se na pódiu předvedl v opravdu vynikající formě. Doprovázen sehranou a flexibilní kapelou servíroval natěšenému publiku nejen hity ze šedesátých let, ale vytáhl i citace Boba Marleyho či Jimi Hendrixe. Nemalého prostoru se dostalo I materiálu z Burdonova nového, mimochodem vpravdě vynikajícího alba.
Před začátkem koncertu se mi podařilo s Ericem Burdonem pořídit krátký rozhovor týkající se především posledního alba, než mi ho managerka odtáhla do zákulisí. Přes svoji lakoničnost na mě bezmála pětašedesátiletý nestor rockové hudby zapůsobil svojí energií a chutí do života.

Proč se vaše poslední album jmenuje právě My Secret Life?

My Secret Life je především vynikající písnička a navíc je vždy potěšení zpívat písně od Leonarda Cohena. Jsem však rád, že se mi vcelku daří oddělovat svůj soukromý život od všeho toho businessu a frmolu.

Takže o Vašem tajném životě se tu nic nedozvíme?

To opravdu ne. Na albu zpívám hlavně o své minulosti, která už není moc tajná.

V kapete máte velmi zkušené muzikanty. Proč ale novou desku nahrála zcela jiná sestava?

Je to tím, že jsem si vybral dobrého producenta, a producent, to je jako námořní kapitán. To on určuje kurs a vybírá posádku. S nahrávkou jsem ale velmi spokojen.

Na My Secret Life střídáte mnoho stylů, přesto má velmi klasický sound. Nebyl jste v pokušení oživit hudbu elektronikou?

V žádném případě! Elektronickou hudbu nemám moc rád, zato mě velmi přitahuje tajemství skryté v elektřině. To, co udeří z nebe do země. To, co cítíme, když jdeme do obyčejného studia a tam hudbu ručně nahrajeme a zmixujeme ji.

Takže si nemyslíte, že jednou počítače nahradí živé hudebníky?

Ale vždyť to už se děje! Jsem si jistý, že stroje jednou povstanou, jak už to předpovídají ve filmech. Doufám jen, že se toho nedožiju (smích).

Vaši současníci, jako Brian Wilson, Arthur Lee nebo Van Morisson zažívají velký úspěch u mladého publika. Cítíte i Vy vzrůst zájmu o hudbu 60. let?

Určitě! Mladých je čím dál tím víc. Tedy alespoň, pokud mohu soudit, z pohledu do publika.

Kteří umělci Vás ovlivnili v době, kdy jste začínal zpívat?

Byl to především Louis Armstrong, Lonnie Donegan... Znáte ho? Je to takový anglický velikán, který je zodpovědný za rozšíření kytarové hudby na ostrovech. Samozřejmě je tu také Otis Redding, se kterým jsem měl to štěstí si zazpívat. A nesmím zapomenout ani na Johna Lee Hookera či Jimmy Whitespoona. Jsem velmi pyšný na to, že většina z nich se pak stala mými přáteli.

Jaký to byl pocit natočit potom desku právě s Jimmy Whitespoonem?

Nejen že jsme spolu nahrávali, ale hlavně se z nás stali opravdu dobří přátelé a strávili jsme spolu spoustu času na turné. Byl to skvělej člověk!

Již 40 let jste téměř bez přestávky na turné. Nejste z toho přece jen už trochu unavený?

Ale vždyť mi to vidíte na očích! Ne že by mě přímo unavovalo vystupování před publikem, to ne, ale už mě pomalu unavuje to neustálé cestování, bezpečnostní opatření a podobné blbosti, které k tomu všemu patří.

Vy snad už nehodláte dál vystupovat!?

To zas ne! Abych přestal hrát, musel bych být víc než unavený! Přestanu teprve tehdy, až ve mně už opravdu vůbec nic nezbyde.