27.7.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika Zpěvák Mike Patton představuje na současné hudební scéně dost ojedinělý zjev. Už téměř dvacet let se pohybuje v hudebním průmyslu, který ale naprosto ignoruje. Hostuje na albech Sepultury a vydává sólová alba pro hlas, aby si vzápětí odskočil natočit romanticky laděnou písňovou desku. Ve dvoudílném článku si přiblížíme minulé i současné aktivity snad jediného současného vokalisty, který je stejnou měrou uznávaný v rockovém světě i avantgardním podhoubí.

Články o něm obvykle začínají hláškami velkolepého stylu: génius, kterého buď pochopíte, nebo ho budete považovat za šílence. Tentokrát ne, protože žádné věci tak polarizované zkrátka nejsou. Ale dá se to pochopit. Těžko uchopitelný živel, jehož aktivity se rozprostírají do velké části hudebního spektra, si o takovéhle řeči přímo říká. Navíc málokdo si dnes o sobě dovolí mluvit jako o umělci, taková tvrzení mají většinou narcistickou pachuť. V případě Pattona to ale místo úšklebku nad samolibostí vyvolává podvědomý respekt. Alespoň v hudbě je totiž dnes umělec, který si dělá, cokoliv se mu zamane, a zároveň zůstává v obecném povědomí veřejnosti, už dost vzácný druh.

Pohled první: Shora

I když se hudbě aktivně věnoval od patnácti let, poprvé na sebe upozornil až jako člen Faith No More. Příběh začal v roce 88, když kapela zrovna akutně hledala zpěváka, aby dodělal vokály k už téměř natočenému albu The Real Thing. Mika oslovili hned, jak ho náhodou slyšeli na jedné z kazet tehdy mladé, středoškolské skupiny Mr. Bungle, a už o rok později se Faith No More zásluhou singlu Epic, který se v obrovských frekvencích točil na MTV, stali hvězdami doslova přes noc. A to i přestože deska samotná zas tak dobrá nebyla. Stejně jako třeba Red Hot Chili Peppers nebo Living Colour ale patřili k vlně kapel, mísících funk a rap s ostrými kytarami, což byla kombinace, na kterou tehdejší publikum velmi dobře slyšelo.
Následovaly tři další alba a víceméně dost úspěšných osm let, na jejichž konci byli hudebníci k nepoznání. Zběsilá mánička na postu frontmana se změnila v elegána, který se zhlédl ve swingových zpěvácích a vyžíval se v čistých kantilénách. Kapela samotná pak v představitele jakési ušlechtilé formy alternativního rocku, jak si ji jistě mnozí pamatují z trutnovského festivalu před deseti lety. Její celosvětový vrchol nastal s albem Angel’s Dust už v roce 1992, v Čechách asi ale nejspíš budeme vždycky víc pamatovat jejich poslední počin Album of a Year s T.G. Masarykem na obalu. Rozpad v roce 98, kdy byli FNM stále v plné síle, působí z dnešního pohledu jako velmi rozumné rozhodnutí. Ne každý ví, kdy odejít.
Co se týče Pattona, tak ten už na rozdíl od jeho mnohých fanoušků hodil minulost dávno za hlavu a dívá se dopředu. Pokud na něho budeme dnes nahlížet optikou rockového fanouška, existují tři jím vedené projekty, o kterých se nejde nezmínit. Fantômas, Tomahawk a Peeping Tom.
Těsně před tím, než FNM oficiálně oznámili svůj konec a skončila tak jediná éra, která Pattona opravdu proslavila v širším měřítku, dával už dohromady spoluhráče do své nové kapely. Baskytaristu Trevora Dunna a kytaristu stoner-rockerů Melvins Buzze Osbornea znal, Davea Lombarda z řad veteránů Slayer, o němž se ještě před několika lety v metalových kruzích mluvilo jako o nejrychlejším bubeníkovi planety, oslovil téměř naslepo. O svébytném avantgardním metalu vtěsnaném do malých dvouminutových útržků, jak se dá stručně shrnout styl Fantômasu, se vyjadřuje jako o určitém pokusu. „Jazyk, který jsme si vyvinuli, spočívá v tom, že jsme si řekli: ‚Dobře, použiju tyhle věci, se kterými jsem vyrůstal, jako heavy metal, hardcoreové rify, věci, které jsme dřív slýchávali. Ale zorganizuju je neobvyklým způsobem. Nechci z nich vytvářet písně. Nechci mít žádné texty. Nechci zpívat tradičním způsobem, můj hlas bude fungovat jako druhá kytara.‘ Jsou to jednoduchá pravidla, ale s tímhle málem jde udělat hodně věcí.“ Jako důkaz poslední věty můžeme chápat zatím čtyři vydaná alba, na nichž se zatím kapele daří neopakovat se.
Trochu jinak působí jeho o dva roky mladší Tomahawk, který lze chápat jako návrat ke zpívanému textu a čitelnějším strukturám. Stejně jako Fantômas je prezentovaný jako superskupina, slepenec známých hudebníků. Z původní čtyřčlenné sestavy zbylo v současnosti jenom trio ve složení zpěv, kytara obsluhovaná bývalým členem Jesus Lizard a bicí, za nimiž sedí stejný člověk jako u vychvalovaných Battles. Od první desky, která měla zřejmě k pozdním FNM ze všeho, co momentálně Patton dělá, nejblíž, se ale s posledním albem posunuli jinam. Do oblasti, která je vymezená už názvem skupiny: někam mezi alternativněji pojatý rock a tribální popěvky domorodců.
Zatím nejnovější projekt a poslední z těch, které vypadají na to, že se dočkají delší životnosti a nezůstanou jenom jednorázovou akcí, je Peeping Tom. Loni na jaře vzniklo stejnojmenné album ve spolupráci s Pattonem oslovenými umělci a producenty. Jedenáct skladeb, jedenáct spolupracovníků. Mezi nimi Dan the Automator, hiphopový producent podepsaný například pod debutem Gorillaz, jazzová zpěvačka Bebel Gilberto nebo jazzem prosáklá Norah Jones. Sám autor vidí smysl Peeping Toma dost jasně: „Tahle nahrávka mi zní dost přímočaře, v mém vesmíru je tohle pop-music, groove-music, nebo jak tomu chcete říkat. Co to znamená v reálném světě jde mimo mě. Uvědomuju si, že to není Kylie Minogue nebo The Strokes a uvědomuju si, že všechno, co dělám, bude vždycky trochu divně smrdět,“.
Na otázky, kterou kapelu z jeho dvou déletrvajících upřednostňuje, podává vysvětlení: „Pro mě neexistuje žádná hierarchie. Jednoduše záleží na tom, jestli se cítím na to, že tuhle sezónu budu pracovat na Tomahawku nebo Fantômasovi. Potom mám dané, na co se zaměřit, a ostatní musí jít dočasně k ledu.“A podotýká, že naplno nemůže člověk dělat víc věcí najednou. Přestože on sám působí jako výjimka potvrzující pravidlo.

V druhém díle se podíváme na Mika Pattona z pohledu avantgardy a na řadu přijdou jeho méně známé projekty a spolupráce.