Dva pohledy na Mika Pattona (2. část)
28.7.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika
Minule jsme se podívali na tu část Mika Pattona, která je na veřejnosti lépe viditelná, o které se v novinách a časopisech občas dočtete. Tentokrát přijde jeho na řadu jeho ne tak známá tvář, skloňovaná spíš v kruzích experimentální hudby.
Těžko soudit, kde se vytvořila, ale stále dost zakořeněná představa, že Mike Patton začal hledat hudební extrémnosti až poté, co se rozpadla jeho zdaleka nejznámější kapela Faith No More, tu přetrvává. Spíš než poslední stupeň „normálnosti“ byli ale FNM přestupnou hudební stanicí, před níž, během níž a po níž dělal Patton spoustu věcí, o nichž se jako o přístupném, natož o rocku v té obecně známé podobě hovořit moc nedá.
Pohled druhý: Zespodu
Ať už se díváme na Pattona shora, tedy tím víc mainstreamovým pohledem, nebo zdola, tedy z úhlu avantgardy, veškerá jeho tvorba vychází z jeho prvního a stále naprosto zapomínaného projektu Mr. Bungle - nadžánrové kapely, která sice vznikla mezi spolužáky na střední škole, ale která má k přívlastku „středoškolská“ dost daleko. V obvyklé rockové sestavě obohacené o saxofon vydali vlastním nákladem několik alb (dnes se jedná o nesehnatelné sběratelské artefakty), než jim – zřejmě i trochu z důvodu tehdejší stoupající slávy FNM – nabídlo smlouvu vydavatelství Warner Bros. Skladby plné neobvyklých struktur a neméně odvážného eklektismu hodného Franka Zappy, který sahal od tehdy se rodícího funk-metalu, přes dechovku a freejazz až k reggae, se na velkém debutu k příjemnému překvapení moc výrazných změn nedočkaly.
Prsty v tom měla bezesporu volba producenta, člověka, který od té doby provází celou Pattonovu kariéru - Johna Zorna. Newyorský avantgardní saxofonista, skladatel a vedoucí dvou projektů Masada a Naked City, na nimiž už všichni hudební systematici dávno zlomili hůl, si ho pak poprvé pozval na své natáčení někdy v době, kdy se všichni opájeli úspěchem desky Angel‘s Dust. Na tehdejším projektu Elegy využil Patton tu hlasově nejextrémnější polohu, která je sice ke slyšení na oněch raných albech Mr. Bungle, ale na oficiální prvotinu se nedostala. Na hudebním pozadí, které nemá daleko k soudobé vážné hudbě, používá vřeštění, mumlání, sípaní či obyčejný dech jako prostředek hledání toho, kam až může vyjadřovací schopnost hlasu zajít.
Možné hranice si pak otestoval zřejmě nejvíc na svém prvním sólovém albu Adult Themes For Voice. Čtyřiatřicet témat, zpravidla ne delších než jednu minutu, pro sólový hlas s různámi efektovými deformacemii představuje zřejmě to posluchačky nejnepřístupnější, co za celou kariéru udělal. Evokativní názvy jako „Zabil jsem ho jako psa…a on se pořád smál“ či „Guinejské prase“ sice moc volnosti fantazii posluchače nenechávají, ale za to dokonale popisují, jak hudba opravdu zní. Slušný rozruch deska způsobila mezi podobně laděnými hudebníky, jinak byl ale efekt pramalý. Jen o rok mladší sólová dvojka Pranzo Oltranzista, zatím poslední album nesoucí osamocené Pattonovo jméno v názvu, byla už o poznání stravitelnější. Velkou vinu na tom měla i pestrost způsobená rozšířením o doprovodné nástroje: saxofon, cello, kytara a perkuse.
V té době, tedy v roce 1997 ale už taky dva roky existovalo druhé album Mr. Bungle, skupiny, která si zatím žila svým životem, přestože ji Patton kvůli FNM musel odsunout na pozici vedlejšího projektu. Nahrávka Disco Volante je svorně považovaná za jejich nejzáhadnější výtvor a mnoho kritiků je údajně dodnes přesvědčeno, že to je nejdivnější deska, kterou kdy slyšeli. Chvíli blackmetal, chvíli techno, chvíli pasáže jako vyšité ze starých francouzských soundtracků Raymonda Lefevra – nepochopitelná a zároveň neuvěřitelně originální směska. Jako z jiného světa navíc působí fakt, že vyšla stejně jako debut opět u Warner Bros., jednoho ze čtyř „majors“ – největších vydavatelství, které se avantgardě vyhýbají jako čert kříži.
Následující nahrávka California byla už tím definitivně posledním, co Mr. Bungle vypustili do světa. Její přístupnost a „normálnost“ hodně překvapila, mluvilo se o umírněném pokračovaní v podobných intencích, ale existují i opačné názory. Třeba americký časopis Rolling Stone ji řadí z celé diskografie úplně nejvýš. Tak jako tak, vydáním California se hladina uzavřela. Kapela ještě rok koncertovala a přestože oficiální rozpad oznámila kapela až před čtyřmi lety, už od roku 2000 byla fakticky mrtvá a Mike Patton svůj zájem soustředil na jiné věci.
„Myslím, že dobré věci se mají tak trochu protlačovat a já věřím, že to je naše zodpovědnost, nebo alespoň moje, takové věci hledat. To je i částečně důvod, proč jsem založil vydavatelství. Abych poskytoval domov některým z hudebních zatracenců a dal nám střechu nad hlavou,“ nechal se jednou slyšet. I když své sólové věci celkem bezproblémově vydával na labelu Johna Zorna Tzadik, s první deskou Fantomas se rozhodl založit si vlastní a starat se o sebe sám. Vydavatelství dostalo jméno Ipecac podle jedné šťávy vyvolávající zvracení. Trefil to pěkně, řekl by možná cynik, ale Patton měl dost důvtipu a sám si pak do podtitulu vložil přídomek: Ipecac – S námi se lidem dělá nevolno už od roku 1999. Kromě všech svých autorských projektů na něm dnes vydává například na poli současného techna ceněného kid606, nově i německé elektronické duo Mouse on Mars nebo metalisty Isis. Předloni se dostalo i na raritní skladby italského filmového skladatele Ennia Morriconeho. Meze žánrů tedy celkem očekávatelně roli nehrají.
Zároveň ale nepřestává spolupracovat s Johnem Zornem. Kromě častého vystupování na koncertech Masady a Naked City se Patton před několika lety sešel s ním a japonskou laptopistkou Ikue Mori na ambientním projektu Hemophiliac, v němž zazněla třeba i nasamplovaná soulož. Loni spolupracoval na Zornově vizi experimentální opery ve třech aktech Astronome, letos obohacený o ženský sbor, basu a bicí na projektu věnovanému římskému císaři Heliogabalovi. Mimo to občas koncertuje s Rakušanem Fenneszem, hostoval na předposlední desce Björk, nahrál album s newyorskými hiphopery X-Ecutioners nebo s legendou japonského noisu Mezbowem.
Často se ho ptají, jak se vypořádává s tolika odlišnými projekty a proč ho to táhne od jednoho k druhému. Odpovídá v zásadě vždy podobně: „Je to prostě to, co dělám. Jsem muzikant. Miluju vytváření hudby a moje chutě se různí. Proč se tedy limitovat jako umělec? To by bylo jako malovat pořád stejný druh obrazu nebo dělat pořád stejný druh filmu. Rád pracuju a mám rád výzvy…. Ale jednoho dne zpomalím, tím jsem si jistý.“
Těžko soudit, kde se vytvořila, ale stále dost zakořeněná představa, že Mike Patton začal hledat hudební extrémnosti až poté, co se rozpadla jeho zdaleka nejznámější kapela Faith No More, tu přetrvává. Spíš než poslední stupeň „normálnosti“ byli ale FNM přestupnou hudební stanicí, před níž, během níž a po níž dělal Patton spoustu věcí, o nichž se jako o přístupném, natož o rocku v té obecně známé podobě hovořit moc nedá.
Pohled druhý: Zespodu
Ať už se díváme na Pattona shora, tedy tím víc mainstreamovým pohledem, nebo zdola, tedy z úhlu avantgardy, veškerá jeho tvorba vychází z jeho prvního a stále naprosto zapomínaného projektu Mr. Bungle - nadžánrové kapely, která sice vznikla mezi spolužáky na střední škole, ale která má k přívlastku „středoškolská“ dost daleko. V obvyklé rockové sestavě obohacené o saxofon vydali vlastním nákladem několik alb (dnes se jedná o nesehnatelné sběratelské artefakty), než jim – zřejmě i trochu z důvodu tehdejší stoupající slávy FNM – nabídlo smlouvu vydavatelství Warner Bros. Skladby plné neobvyklých struktur a neméně odvážného eklektismu hodného Franka Zappy, který sahal od tehdy se rodícího funk-metalu, přes dechovku a freejazz až k reggae, se na velkém debutu k příjemnému překvapení moc výrazných změn nedočkaly.
Prsty v tom měla bezesporu volba producenta, člověka, který od té doby provází celou Pattonovu kariéru - Johna Zorna. Newyorský avantgardní saxofonista, skladatel a vedoucí dvou projektů Masada a Naked City, na nimiž už všichni hudební systematici dávno zlomili hůl, si ho pak poprvé pozval na své natáčení někdy v době, kdy se všichni opájeli úspěchem desky Angel‘s Dust. Na tehdejším projektu Elegy využil Patton tu hlasově nejextrémnější polohu, která je sice ke slyšení na oněch raných albech Mr. Bungle, ale na oficiální prvotinu se nedostala. Na hudebním pozadí, které nemá daleko k soudobé vážné hudbě, používá vřeštění, mumlání, sípaní či obyčejný dech jako prostředek hledání toho, kam až může vyjadřovací schopnost hlasu zajít.
Možné hranice si pak otestoval zřejmě nejvíc na svém prvním sólovém albu Adult Themes For Voice. Čtyřiatřicet témat, zpravidla ne delších než jednu minutu, pro sólový hlas s různámi efektovými deformacemii představuje zřejmě to posluchačky nejnepřístupnější, co za celou kariéru udělal. Evokativní názvy jako „Zabil jsem ho jako psa…a on se pořád smál“ či „Guinejské prase“ sice moc volnosti fantazii posluchače nenechávají, ale za to dokonale popisují, jak hudba opravdu zní. Slušný rozruch deska způsobila mezi podobně laděnými hudebníky, jinak byl ale efekt pramalý. Jen o rok mladší sólová dvojka Pranzo Oltranzista, zatím poslední album nesoucí osamocené Pattonovo jméno v názvu, byla už o poznání stravitelnější. Velkou vinu na tom měla i pestrost způsobená rozšířením o doprovodné nástroje: saxofon, cello, kytara a perkuse.
V té době, tedy v roce 1997 ale už taky dva roky existovalo druhé album Mr. Bungle, skupiny, která si zatím žila svým životem, přestože ji Patton kvůli FNM musel odsunout na pozici vedlejšího projektu. Nahrávka Disco Volante je svorně považovaná za jejich nejzáhadnější výtvor a mnoho kritiků je údajně dodnes přesvědčeno, že to je nejdivnější deska, kterou kdy slyšeli. Chvíli blackmetal, chvíli techno, chvíli pasáže jako vyšité ze starých francouzských soundtracků Raymonda Lefevra – nepochopitelná a zároveň neuvěřitelně originální směska. Jako z jiného světa navíc působí fakt, že vyšla stejně jako debut opět u Warner Bros., jednoho ze čtyř „majors“ – největších vydavatelství, které se avantgardě vyhýbají jako čert kříži.
Následující nahrávka California byla už tím definitivně posledním, co Mr. Bungle vypustili do světa. Její přístupnost a „normálnost“ hodně překvapila, mluvilo se o umírněném pokračovaní v podobných intencích, ale existují i opačné názory. Třeba americký časopis Rolling Stone ji řadí z celé diskografie úplně nejvýš. Tak jako tak, vydáním California se hladina uzavřela. Kapela ještě rok koncertovala a přestože oficiální rozpad oznámila kapela až před čtyřmi lety, už od roku 2000 byla fakticky mrtvá a Mike Patton svůj zájem soustředil na jiné věci.
„Myslím, že dobré věci se mají tak trochu protlačovat a já věřím, že to je naše zodpovědnost, nebo alespoň moje, takové věci hledat. To je i částečně důvod, proč jsem založil vydavatelství. Abych poskytoval domov některým z hudebních zatracenců a dal nám střechu nad hlavou,“ nechal se jednou slyšet. I když své sólové věci celkem bezproblémově vydával na labelu Johna Zorna Tzadik, s první deskou Fantomas se rozhodl založit si vlastní a starat se o sebe sám. Vydavatelství dostalo jméno Ipecac podle jedné šťávy vyvolávající zvracení. Trefil to pěkně, řekl by možná cynik, ale Patton měl dost důvtipu a sám si pak do podtitulu vložil přídomek: Ipecac – S námi se lidem dělá nevolno už od roku 1999. Kromě všech svých autorských projektů na něm dnes vydává například na poli současného techna ceněného kid606, nově i německé elektronické duo Mouse on Mars nebo metalisty Isis. Předloni se dostalo i na raritní skladby italského filmového skladatele Ennia Morriconeho. Meze žánrů tedy celkem očekávatelně roli nehrají.
Zároveň ale nepřestává spolupracovat s Johnem Zornem. Kromě častého vystupování na koncertech Masady a Naked City se Patton před několika lety sešel s ním a japonskou laptopistkou Ikue Mori na ambientním projektu Hemophiliac, v němž zazněla třeba i nasamplovaná soulož. Loni spolupracoval na Zornově vizi experimentální opery ve třech aktech Astronome, letos obohacený o ženský sbor, basu a bicí na projektu věnovanému římskému císaři Heliogabalovi. Mimo to občas koncertuje s Rakušanem Fenneszem, hostoval na předposlední desce Björk, nahrál album s newyorskými hiphopery X-Ecutioners nebo s legendou japonského noisu Mezbowem.
Často se ho ptají, jak se vypořádává s tolika odlišnými projekty a proč ho to táhne od jednoho k druhému. Odpovídá v zásadě vždy podobně: „Je to prostě to, co dělám. Jsem muzikant. Miluju vytváření hudby a moje chutě se různí. Proč se tedy limitovat jako umělec? To by bylo jako malovat pořád stejný druh obrazu nebo dělat pořád stejný druh filmu. Rád pracuju a mám rád výzvy…. Ale jednoho dne zpomalím, tím jsem si jistý.“
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Dva-pohledy-na-Mika-Pattona-II~28~cervenec~2007/
