16.5.2008 | Autor: Leoš Kofroň | sekce: publicistika
 fotogalerie Právě ji můžete vidět na plátnech kin po boku Vojty Kotka v bláznivé komedii Milana Šteindlera O život. Možná si ji vybavíte i jako Děvčátko z šest let starého snímku režiséra Benjamina Tučka. Slovenka Dorota Nvotová, dcera herečky Anny Šiškové a muzikanta Jara Filipa je ovšem též skvělou muzikantkou a zpěvačkou, o čemž podává pádný důkaz na svém druhém, veskrze autorském albu Sila vzlyku.

Pocházíte z umělecké rodiny, takže ve vašem případě plně platí přísloví o jablku, které nepadlo daleko od stromu. Myslíte, že byste se k herectví a muzice dostala stejně, i kdyby vás v dětství obklopovalo „obyčejné“ prostředí?
Netuším, jak by to vypadalo, kdybych se narodila jinde. Rozhodně je něco ve mně už genetické zakódované a domácí prostředí to podpořilo. Tohle je alespoň má teorie, ale já to zas až tak moc nemusím řešit. Podívejte, vyrostla jsem hlavně v divadle a přitom ho vůbec nedělám.

Odkdy se věnujete muzice a jakou důležitou roli pro vás má?
Já si sedla za klavír, když mi byly dva roky a už jsem nevstala. Hudba je pro mne priorita, jelikož jde o velice intimní záležitost, která je jen moje. Tam jsem svým pánem, neplním něčí požadavky. To ovšem neznamená, že bych se i ostatní věci nesnažila dělat na sto procent.

Na čem jste hudebně vyrůstala?
Všehochuť. Myslím, že jsem začala Bobem Marleyem, potom jsme přešla na jazz. Dále Randy Newman, Nick Cave, Pink Floyd, Manu Chao a ať se ne mě nikdo z undergroundu nezlobí, Robin Williams, které ho mám fakt ráda. Píše úžasné texty a dokázal, že i mainstream se dá dělat dobře.

A zpěvačky?
Allanis Morrisete, Torri Amos… Poslouchám spoustu věcí.

Tato jména zastupují poměrně širokou stylovou a žánrovou paletu. Už se nedivím, proč je ve vaší muzice znát tolik nejrůznějších vlivů…
Slyšel jste mé první album? Zaznamenal byste ten rozdíl. Na něm bylo vše hodně vymyšlené, použila jsem smyčcový orchestr, spousta hostů, prostě jsem se chtěla ukázat. Druhé album Sila vzlyku je celé o kapele, kterou jsem tehdy neměla. Hrajeme spolu už tři roky, jsem s ní naprosto spokojená a nemám potřebu ji měnit či oživovat dalšími hráči. Tím jediným je Marian Varga v písničce Včelka v kvete, který mi už hrál i na mém debutu. Chtěla jsem tohle album nahrát v komornějším aranžmá a myslím si, že by se k těm textům ani nic jiného nehodilo.

Proč zrovna Marián Varga? Vždyť ten klávesový part byste jistě dokázala odehrát sama. Na druhou stranu je fakt, že on se okamžitě pozná…
Právě proto tam je… Jasně, že bych to zahrála levou zadní, i on mi to říkal. Vím to, ale jeho způsob hry je prostě nezaměnitelný. Jsme dobří kamarádi a pokud to půjde a bude dále ochotný, chci ho mít na každé své desce.

Pojďme nyní k textům. Jsou hodně intimní a vzhledem k vašemu mládí překvapí svojí hloubavostí i neradostným vyzněním.
Není tam text, jež by nesouvisel s mým životem a který bych si neprožila. A prožila jsem toho dost… Nechť mají lidi jakkoliv pocit, že jsem šťastná a působím na ně jako extrovert, tak já jsem především člověk s depresemi. A jediný prostor, kde si tohle řeším, jsou právě texty či se mi to někdy podaří dát do novinových sloupků, které píšu pro časopis Týždeň.

Soudím, že text pro vás bude v písničce asi tou důležitější složkou…
Slova či muzika… Asi mi opravdu víc záleží na textu. Když řeknu třeba džus, tak každý ví, co tím myslím. Kdežto zahraji-li a moll, tak si lze představit cokoliv. To znamená, že text je strašně konkrétní věc a slova mají velkou sílu. Jsem tak staromódní, že mi velmi záleží na tom, abych si za nimi mohla stát i za deset, dvacet let… Pro mě je to strašná zodpovědnost, kterou beru smrtelně vážně a taky vím, že moje publikum to ocení.

Jako ústřední téma, jež se prolíná více písničkami, zde vnímám váš kritický postoj k dnešní povrchnosti i vlastní pochyby a hledání určitého smíření sama se sebou…
Myslím si, že tohle vnitřně hledá každý, jen o tom lidé nehovoří. Možná, že se snažím víc než jiní, protože mě prostě štve, když dělám něco napolovic nebo spatřím svoji lenivost a vím, že jsem se mohla v něčem zlepšit jako člověk a neudělala to. Odtud pramení ten můj neustálý pocit viny za cokoliv. V podstatě až donedávna jsem v sobě neměla špetku sebelásky… Chodí mi maily, že konečně o těchhle pocitech někdo zpívá. Tahle zpětná vazba je pro mne velice důležitá. Proto mám svoji mailovou adresu jako veřejnou, aby mi lidi mohli psát, co a proč se jim líbí nebo ne. Snažím se všem odpovídat.

Chci se zeptat na píseň Na večierku, která se poněkud vymyká svým ironickým vyzněním. Jak vznikla?
Na základě mých zážitků z několika party, které jsem navštívila v období, kdy doma nebylo zrovna co jíst. Tak jsem se tam na toho Slavíka šla nacpat a hned mě všichni začali fotit… Nemá to však působit nijak naštvaně, spíš jako takový fór.

Mimochodem, kdo je to ujo Traubner, kterého zde zmiňujete?
U nás na Slovensku ho znají všichni. V televizi běží pořad Smotánka, který dokumentuje dění právě na podobných večírcích. A na každém, ať jde třeba o prezentaci nového peugeota či křest desky, všude se opravdu vyskytuje pan Traubner, což je jinak výborný neurochirurg, u něhož se léčí většina umělců. Dokonce jsem si na základě toho vymyslela takovou soutěž, kde by se jednotka společenské účasti měřila v traubnerech, přičemž nejvyšší počet by měl každý měsíc právě on. Nic proti němu však nemám.

Stále více času v trávíte v Indii, Nepálu, Himálajích… Co tam nacházíte?
Spoustu věcí. Například se potřebuji zbavit určitého přetlaku. Tady je život velmi intenzivní, já beru všechno moc vážně a osobně, takže si vše potřebuji roztřídit a dát do těch správných šuplíků. Další důležitá věc, že jsou tam lidi, jejichž život je založený na úplně jiných morálních základech a kteří vědí na čem skutečně záleží. Když jsem prvně přijela do Indie, tak jsem si říkala: Ježíši, vždyť oni jsou jako já, sem patřím. Právě pocit, že jsem mezi lidmi, kteří mají stejný pohled na život, je to, co tam nejvíc nacházím. Nejradši se pohybuji mezi obyčejnými lidmi, mí nejlepší kamarádi jsou šerpové. V Nepálu už mám druhý domov, našla jsem si tam i práci.

Na svých webových stránkách si necháváte posílat od čtenářů srdíčko, jelikož prý odmalička trpíte komplexem, že vás nikdo nemá rád. Opravdu vás potěší, když vám to srdíčko někdo další odklikne?
Jasně, já si to kontroluji.

Tak já vám ho taky pošlu…


Zajímavosti:
Kromě herecké a hudební profese udivuje Dorota Notová množstvím dalších svých aktivit. Píše nejen písničky, ale je též autorkou scénické hudby ke třem divadelním představením: Iluzionisti (divadlo L+S), Keby som sa eště raz narodil (Astorka) a La Strada (městské divadlo v Žilině)
Od konce roku 2004 pravidelně přispívá svými sloupky Očami Doroty Nvotovej do časopisu Týždeň.
Absolvovala řadu cest do Indie, Bolívie,Venezuely, Peru, Srí Lanky či Nepálu. Během půldruhého měsíce prošla se šerpou kopci po Himálajích a v exotické cizině tráví stále více času. Nyní se chystá na osm měsíců do Nepálu, kde bude pracovat jako turistická průvodkyně. V Nepálu používá jméno Phulmaya a vlastní tam pozemek, kde si chce postavit přístřešek.
Je vdána za frontmana punkové kapely Svobodná Europa Miroslava Whiskey Lábera.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/05