30.5.2002 | Autor: Veronika Schmidtová | sekce: publicistika David Bowie. Když si sečteme, kolik skladeb má na kontě, zjistíme, že průměrně skládal písničku měsíčně a každý rok se mu zdařilo vymyslet nejméně jeden tzv. hit, jenž s úspěchem rotuje dodnes. Mnohdy jej poznáme jen podle charakteristického zpěvu: své případné přezdívce, vyjadřující neustálou proměnlivost, dělá stále čest.

Nejinak je tomu dnes: sotva jsme jej dohnali a strávili a pochopili minulé album 'hours...', Bowie nám blahosklonně pokynul a ztratil se. Občas se vynořil: tu na triumfálním vystoupení v Glastonbury 2000, kde potvrdil návrat mezi vyvolené, trvající pozvolna celá devadesátá, nebo na podstatné kompilaci Bowie At The Beeb (v témže roce), shrnující archivní nahrávky BBC, v části nákladu doplněné o předloňský živák z BBC Theatre. Též ve všlijakých žebříčcích - a v neposlední řadě ve 'virtuálu' na stále vysoce atraktivním BowieNetu.
S novou platností se letos zjevuje pětapadesátník mladší o třicet let, bohatší o dcerušku Alexandrii Zehru, prestižní ceny za BowieNet i miliony, jež ho v žebříčku nejbohatších lidí v popu vynesly na druhé místo za Paula McCartneyho. Z nedosažitelného piedestalu nám, obyčejným smrtelníkům, mile vzkazuje: "Nejlepší na Davidovi Bowiem jste vy, fanoušci."
 

Kolega Bezr končil svůj článek před dvěma a půl lety věčnou bowieovskou otázkou: co nám asi tak Pan Proměnlivý provede s příští deskou? A ještě zavtipkoval na téma, zda už by mohl v duchovním růstu Bowie dospět do vrcholného stádia 'svatý'. Aby zamezil spekulacím, odpovídá Bowie Ondřejovi na druhý otazník sám - a to názvem nové desky Heathen, totiž Pohan. Zdá se mi to zábavné. Ale jaký pohan? Vždyť už byl vším - chtěl by tento kdysi chladný a nepřístupný idol být ještě něčím vřele lidským, aby sám nezavdával příčinu k zbožštění, naprogramoval si teď pohana, protože jej uchvátila Věstonická Venuše? Zas dává prostor naší fantazii.
Ale rozuzlovat dračí smyčku, spletenou okolo nového alba, vypadá zas jako hlavolam hodný Jana Tleskače. Neboť hrdina našeho článku se nad novým dílem, jež pro nás stvoří, spíš kochá než aby nad ním rovnou dumal. 10. června uslyšíte sami.

Bowie ve spirále

Není zase tak špatné, že v dědkovském věku má stále v zásobě zábavu a překvapení (krom četných dalších atributů mládí). Že se dokáže odlepit od minulosti, aniž by přitom předešlé dílo popřel, jen je neomylně zařadí jako zkušený hráč tetrisu. Nebo dokáže sám se sebou vtipkovat (viz zábavný rozhovor Bowie třiapadesátiletý vs. třiadvacetiletý v Rock & Popu 11/99; maně to připomíná autorozhovor -jiw-, který by jako velký fanoušek Bowieho byl jistě nadšen). Tak se chová hvězda, hvězdný muž, Starman, jemuž se dá věřit. A my potom jenom zíráme, odkud přišel a kam kráčí: vyhraje ten, kdo to svede na hvězdy. Bowie nepromýšlí změny pro změny, prostě to tak cítí. Chce-li něco udělat, perfekcionisticky zváží každý detail, vstává v šest ráno, aby všechno stihl a nepřestane, dokud nemá hotovo. Kozorozi jsou vesměs podivíni; proč by on měl být výjimkou.
Prognostici tedy dávno nečrtají jeho budoucí vývoj, protože i ta předpověď počasí je na tom s úspěšností lépe. V čase před Heathen jsme krom kusých informací, jimiž nás média krmila po drobečcích, také nic bližšího nedozvěděli. Snad jen, že se deska skládala i točila vloni v létě a bylo lze na ní očekávat zajímavé hosty - ti však pro směřování kroků Pana Svérázného nevypadali tolik signifikantně. V zimě 2001/2 se hovory na téma Bowie týkaly převážně nezáživných obchodních záležitostí (výměna labelu, spílání starému a vychvalování nového); v lednu se fandové báli o jeho zdraví, ale šlo snad jenom o komplikace vyvolané chřipkovým virem. Na únorové newyorské benefici pro Tibet nově zvolal Budu tvým otrokem, I Will Be Your Slave; písničku mobyovsky odlehčenou a na novém albu jednou z nejhezčích, jak se dnes domnívá většina těch šťastnějších, jež už slyšela vše; a poté se kapiláry s informacemi neprodyšně uzavřely.
V dubnu se na BowieNetu začaly objevovat první konkrétní stopy: navzdory názvu nás opět vyděsil nadpozemsky androgynní vizáží. Na první pohled působí obal ďábelsky a proti '..hours' jako vyslovený kontrast; očekávání, že bude zase tak jiný, se však naplnění nedočkala.


Jasně se vrbila sestava. Rocková legenda, jak nekrofilně přezdívají tomu neustálému švihákovi třeba v novinkách BBC, se převtělil do kostýmu skutečné rockové legendy a přizval hned dva spolutvůrce z let minulých: ještě legendárnějšího rockera Peta Townshenda (The Who) a Tonyho Viscontiho. Townshendův výkon ve strhující, smutné i veselé písničce Slow Burn ohodnotil lakonicky: "Nejexcentričtější a nejagresivnější kytara, jakou jsem od Peta slyšel; zcela nepodobná čemukoliv, co hraje nyní."

Vedle něj září v roli producenta Visconti, hrdina glamrockové éry, spjatý s Bowieho tvorbou sedmdesátých let. Zde dokazuje, že na myšlenkovém pohybu po umělecké spirále, o níž se v souvislosti s Bowiem často mluví, bude víc než pravdy trochu. Neznamená to ale - a album řečené potvrzuje - že by David chtěl v jakékoliv podobě křísit výše zmíněný styl. Prostě se za ním jenom ohlédl; Heathen je vůbec plná ohlédnutí.
Vedle 'otců' Viscontiho a Townshenda stojí ale 'synové' Moby a Dave Grohl a Francouzi Air (dílem přímo působením na albu, dílem jako hosté zaúkolovaní remixy), aby se generačně a stylově svářeli pomocí rockových kytar a tanečně odlehčeným čímkoliv. To bylo od Bowieho opět důmyslné: obklopil se mladými muzikanty, když to přestalo být módní nutností. A tak sám sobě a všem okolo ukazuje, jak se generační spory dají zvládnout s lehkostí (pravda, moc nevíme o tom, jak si rozumí s třicetiletým synem Duncanem Zowiem Haywoodem Bowiem z prvního manželství).
Pořád ale do skládačky cosi chybí. Chtělo by to tiskovku, třeba virtuální, abychom zjistili odpovědi na některé zdánlivě prosté otázky, jež brání rozluštění tajemství celé desky: "Načrtl jste budoucnost hudby v jednadvacátém století, měl jste dojem, že bude více akustická. Najednou tuto hezkou myšlenku, návrat k přirozenosti a přece jen klasickým nástrojům, na Heathen odkládáte jako poněkud de mode róbu a překypujete růzností," zněla by možná jedna z otázek. Rozvíjím tu představu dál: sálem, kde se pořádá tiskovka, zašumí tlumený smích. Bowie se zamyslí, jak by originálně zodpověděl dotaz, jenž slyšel v různých obměnách snad tisíckrát a potom se zájmem pinkne elegantně míček přes síť na soupeřovu půli kurtu. "A slyšel jste Heathen nejmíň pětkrát?"

Jedno ale vím docela jistě: nové album chutná svěže jak archivní Rulandské bílé od Znojma, ročník '96. Věděla jsem z etikety, kolik mu je let a tak jsem kvalitu - navíc Znojmo volím takřka vždy - očekávala. Ale ta jiskra mne znovu příjemně překvapila. A ještě jeden příměr k vínu v tomto případě sedí: Heathen je třeba jako dobré víno dávkovat, aby nenastala opilost, pachuť a bledá nevyspalost. Takže klidně denně, ale s mírou.

Zpráva o Davidu Bowiem na prahu nového tisíciletí pokračuje v červnovém R&P variacemi na různá výročí, jež Ziggy Stardust letos oslavuje - a není jich málo - a ještě jednou se vrací ke zmanenitému albu Heathen.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06