Diamanda Galás: Vyžeň čerta ďáblem
18.5.2004 | Autoři: Milan Slezák, Jan Šída | sekce: publicistika
Celý svět se zbláznil. Nejznámější raper je bílý, nejlepší golfista černý a Němci nechtějí bojovat. Jen Ona zůstává stále stejná. Osobitá performerka, fascinovaná smrtí a zánikem.
Věčná herečka antického dramatu, pomazaná krví a vřeštící fragmenty operních árií a básní dávno mrtvých klasiků. Kdo je ta ďábelská dáma s očouzenými andělskými křídly.
Sama sebe nazývá řecko - ortodoxní ateistkou. Tedy člověkem, který cítí jistotu existence ďábla bez naděje pomoci Boha. Toho chápe jako slepého tvrdohlavého ignoranta. Její album You Must Be Certain Of The Devil z roku 1988 je toho důkazem. Ne Bohem, ale satanem si buďme všichni jisti.
Horká krev
Její kořeny sahají snad až k rodu Maniatisových ze Sparty. Rodu, který vždy praktikoval krevní mstu jako zvykové právo. Patriarchální otec vedl svou dceru velmi přísně. Řecké zvyklosti praktikoval i v Americe, kam se s rodinou vystěhoval. Diamandino rodiště, kalifornské San Diego, bylo sice moderní metropolí, nicméně v rodině budoucí performerky vládl otec. Nesměla poslouchat rádio, natož zpívat. Zpěv je totiž, dle hlavy rodiny, pouze pro idioty a kurvy. A tak striktně vychovávaná dcerka studovala hru na klavír a housle, účinkovala v církevní kapele na svatbách a pohřbech. To byla ta pravá škola pro budoucí Lady Vamp.
Zakázané ovoce
Co bylo oním detonátorem, který odpálil v nitru Diamandy Galás časovanou bombu? Setkání s tvorbou brilantního kytarového hráče Jimiho Hendrixe. Umělkyně ho vždy považovala za největšího performera všech dob. Její život se najednou změnil, ve dvaceti letech odešla z otcovského domu a ovoce ze zakázaného stromu poznání trhala plnými hrstmi. Žila na ulici, živila se jako prostitutka a hlavně pronikala do hudebních stylů jako byl freejazz či operní zpěv (hlavním inspiračním zdrojem jí byla tvorba divy Marie Callas). Studovala techniku zpěvu a hlavně zkoušela veřejně vystupovat. Prošla mnoha špinavými kluby, uměleckými ateliéry či bytovými semináři. Její živelný vokální projev plný kakofonických pazvuků a skřeků byl pro mnohé silnou kávou. Energie prostě musela nějak ven. Málokdo ji chápal. Snad až na chovance psychiatrické léčebny. V sedmdesátých letech totiž zpěvačka vystoupila před publikem schizofreniků v jednom blázinci. Stála k nim zády a z jejího hrdla prýštil gejzír neartikulovatelných výkřiků, prolínající se s jakobyoperními impresemi. Posluchače toto umění oslovilo snad proto, že jim vokální projev připomínal jejich vlastní komunikační prostředek - tzv. glossolálii, jazyk schizofreniků.
Interpretka velice dobře věděla, že s obdivem duševně chorých by dlouho nevystačila. A tak své síly spojila s avantgardními kumštýři Henrym Kaiserem a Johnem Frenchem. Z jejich spolupráce rezultovalo album If Looks Could Kill. To však bylo pouhou overturou ke skutečnému hudebnímu dramatu. Dramatu plnému čarodějné magie, morové nákazy, vampirismu, ale i svérázně pojatého "feminismu". Diamanda totiž ukazuje ženu nejen jako sexuální symbol, ale také jako bohyni pomsty Nemesis se sekáčkem na maso, Elizabeth Bathory, koupající se v krvi panen nebo čarodějnici, která letí na koštěti vstříc Petrovým kamenům.
Exkurze do Boschova pekla
Podivuhodný nizozemský malíř Hieronymus Bosch zobrazil ve svém slavném triptichu Zahrada pozemských rozkoší zrození Evy, rajskou zahradu a peklo. V jeho pojetí inferna používají démoni jako mučící nástroje hudební instrumenty. Diamanda Galás chápe také svůj hlas jako nástroj tortury. "Můj hlas mi byl dán jako prostředek inspirace pro mé přátele a jako nástroj k týrání a zničení mých nepřátel. Nástroj pravdy," řekla kdysi. Stejně jako Bosch vytvořila svůj Opus Magnum jako trilogii. Narozdíl od mistra štětce ráj přeskočila a zobrazila rovnou peklo. Navíc hned ve třech podobách. Celé album nese název Masque Of The Red Death a sestává se ze tří desek The Divine Punishment, Saint Of The Pit a You Must Be Certain Of The Devil. Autorka vychází inspiračně z povídky E. A. Poea Maska rudé smrti. Tak jako princ Prosper neunikl moru, nikdo z nás, dle Daimandy, nemůže uniknout metle novodobé civilizace, nemoci AIDS. Ona sama chápe každého jedince teoreticky za HIV pozitivního (má to koneckonců vytetováno na ruce). Téma nevyléčitelné choroby se táhne jako temně rudá nit celou její tvorbou (spolu s tématem ženy a násilí na ní). Sama má s touto chorobou vlastní bolestnou zkušenost. Na AIDS zemřel její bratr a před smrtí oslepl. Právě jemu je věnována skladba Cris D'Avengle (tedy Slepcův pláč), zhudebněná práce Tristana Corbiéra. To, co udělala, jsou vlastně smuteční tryzny za zemřelé a také za ty, kteří ještě zemřou. Svébytná performerka však chápala, že lidi může vyburcovat pouze extrémní akcí. Proto také vystupovala do půl těla nahá, natřená rudou barvou s vyčesanými natuženými vlasy. Její sebemrskačšké performanci neunikly ani boží svatostánky. Kupříkladu v roce 1990 znesvětila newyorskou katedrálu St. John, kde za svitu svíček vzývala Armagedon.
Železná lady
Hlavní nosnou ideou jejích zádušních mší za nemocné, je striktní odmítnutí názoru, že AIDS je vlastně boží trest. Naopak, Diamanda chápe HIV pozitivní jako soudobé svaté.
Koncert na Titaniku připomíná deska The Singer (1992). Madame Galás hraje na klavír a přitom zpívá srdceryvné žalozpěvy a spirituály na hlavní palubě, zatímco do rozpáraného trupu teče voda proudem. Katastrofická vize s plnou parádou. Hudebně je album určitě akceptovatelnější "normálnímu" posluchači než díla předešlá. Zřejmě nejpřístupnější CD má však název The Sporting Life (1994). Temná performerka zde spolupracovala s bývalým členem Led Zeppelin J. P. Jonesem. Jeho rukopis je nepřeslechnutelný, jedná se vpodstatě o bigbít v galásovském pojetí. To Malediction and Prayer z roku 1998 se nese ve znamení intimních zamyšlení s klavírem. Úvodní song Iron Lady má charakter osobní výpovědi barové hráčky, která nad ránem svým chraplavým hlasem vyzpívává bolesti života. I ostatní songy mají podobné zabarvení, jen tu a tam vyšlehne jako plamen diamandovský pseudooperní skřek. Snad aby posluchač nezapomněl, s kým má tu čest. Na další počin si museli fanoušci Diamandy Galás pěkně dlouho počkat. Tu dobu si krátili otázkami, jaký vlastně bude. Divoký jako její raná díla, nebo spíš umírněnější jako poslední tvorba? Obojí je tak trochu pravdou. Diamanda totiž pět let po předchozí desce přichystala k vydání hned dvě dvojalba. První Defixiones, Will and Testament je tématicky věnováno především méně známým a opomíjeným genocidám a etnickým čistkám povětšinou z oblasti Malé Asie. Texty autorů jako např. Armén Siamanto, Syřan Adonis, belgický umělec Henri Michaux nebo třeba italský filmový režisér Pier Paolo Pasolini (použitý úryvek je z díla A Desperate Vitality, které vzniklo nedlouho předtím, než byl Pasolini ubit holí a přejet autem na fotbalovém hřišti v Ostii) se pohybují v rovině vzteku, zármutku či vzdoru a vokální podání madame Galás á la její raná díla jim dává sugestivní rozměr. Druhé dvojalbum La Serpenta Canta je "písňovým recitálem" reflektujícím vlivy blues, soulu či gospelu, kde zní skladby z dílny tvůrců jako jsou John Lee Hooker, Ornette Coleman nebo Hank Williams. Vyzněním se blíží těm relativně stravitelnějším položkám její diskografie.
Závěrem je ale třeba zdůraznit, že Diamanda Galás je také velká mystifikátorka a co z "tradovaných legend" o ní je skutečnost, se dá jen těžko zjistit. Kdo měl někdy možnost se s ní osobně setkat, dobře ví, že dokáže během pěti minut tvrdit se stejnou vehemencí absolutně si odporující věci. Pokud ji na to upozorníte, s odzbrojujícím úsměvem odpoví: "To je jen další důkaz rozporuplnosti mé osobnosti." Nic pro hledače absolutních pravd.
Zajímavost jako přídavek
Kromě toho, že se Diamanda Galás objevila jako host např. na deskách Erasure nebo projektu Alana Wildera z Depeche Mode Recoil a její hlas zní třeba i ze soundtracku k filmu Natural Born Killers, inspirovala i umělce z Čech. V roce 1999 vzniklo na motivy alba Plague Mass CD Missa pestilens integra, za kterým stojí člen alternativních souborů Skrol či Aghiatrias Vladimír Hirsch. Deska koncipovaná jako autoské partnerství ponechává autentické části nahrávky Diamandy Galás aranžérsky a instrumentálně obohacené a upravené do formální podoby klasického útvaru mše.
Diskografie:
The Litanies Of Satan (1982)
Diamanda Galás (1984)
The Divine Punishment (1986)
Saint Of the Pit (1986)
You Must Be Certain Of The Devil (1988)
Masque Of The Red Death (1989)
Plague Mass (1991)
The Singer (1992)
Vena Cava (1993)
The Sporting Life (1994)
Schrei X (1996)
Malediction & Prayer (1998)
Defixiones, Will and Testament (2003)
La Serpenta Canta (2003)
Věčná herečka antického dramatu, pomazaná krví a vřeštící fragmenty operních árií a básní dávno mrtvých klasiků. Kdo je ta ďábelská dáma s očouzenými andělskými křídly.
Sama sebe nazývá řecko - ortodoxní ateistkou. Tedy člověkem, který cítí jistotu existence ďábla bez naděje pomoci Boha. Toho chápe jako slepého tvrdohlavého ignoranta. Její album You Must Be Certain Of The Devil z roku 1988 je toho důkazem. Ne Bohem, ale satanem si buďme všichni jisti.
Horká krev
Její kořeny sahají snad až k rodu Maniatisových ze Sparty. Rodu, který vždy praktikoval krevní mstu jako zvykové právo. Patriarchální otec vedl svou dceru velmi přísně. Řecké zvyklosti praktikoval i v Americe, kam se s rodinou vystěhoval. Diamandino rodiště, kalifornské San Diego, bylo sice moderní metropolí, nicméně v rodině budoucí performerky vládl otec. Nesměla poslouchat rádio, natož zpívat. Zpěv je totiž, dle hlavy rodiny, pouze pro idioty a kurvy. A tak striktně vychovávaná dcerka studovala hru na klavír a housle, účinkovala v církevní kapele na svatbách a pohřbech. To byla ta pravá škola pro budoucí Lady Vamp.
Zakázané ovoce
Co bylo oním detonátorem, který odpálil v nitru Diamandy Galás časovanou bombu? Setkání s tvorbou brilantního kytarového hráče Jimiho Hendrixe. Umělkyně ho vždy považovala za největšího performera všech dob. Její život se najednou změnil, ve dvaceti letech odešla z otcovského domu a ovoce ze zakázaného stromu poznání trhala plnými hrstmi. Žila na ulici, živila se jako prostitutka a hlavně pronikala do hudebních stylů jako byl freejazz či operní zpěv (hlavním inspiračním zdrojem jí byla tvorba divy Marie Callas). Studovala techniku zpěvu a hlavně zkoušela veřejně vystupovat. Prošla mnoha špinavými kluby, uměleckými ateliéry či bytovými semináři. Její živelný vokální projev plný kakofonických pazvuků a skřeků byl pro mnohé silnou kávou. Energie prostě musela nějak ven. Málokdo ji chápal. Snad až na chovance psychiatrické léčebny. V sedmdesátých letech totiž zpěvačka vystoupila před publikem schizofreniků v jednom blázinci. Stála k nim zády a z jejího hrdla prýštil gejzír neartikulovatelných výkřiků, prolínající se s jakobyoperními impresemi. Posluchače toto umění oslovilo snad proto, že jim vokální projev připomínal jejich vlastní komunikační prostředek - tzv. glossolálii, jazyk schizofreniků.
Interpretka velice dobře věděla, že s obdivem duševně chorých by dlouho nevystačila. A tak své síly spojila s avantgardními kumštýři Henrym Kaiserem a Johnem Frenchem. Z jejich spolupráce rezultovalo album If Looks Could Kill. To však bylo pouhou overturou ke skutečnému hudebnímu dramatu. Dramatu plnému čarodějné magie, morové nákazy, vampirismu, ale i svérázně pojatého "feminismu". Diamanda totiž ukazuje ženu nejen jako sexuální symbol, ale také jako bohyni pomsty Nemesis se sekáčkem na maso, Elizabeth Bathory, koupající se v krvi panen nebo čarodějnici, která letí na koštěti vstříc Petrovým kamenům.
Exkurze do Boschova pekla
Podivuhodný nizozemský malíř Hieronymus Bosch zobrazil ve svém slavném triptichu Zahrada pozemských rozkoší zrození Evy, rajskou zahradu a peklo. V jeho pojetí inferna používají démoni jako mučící nástroje hudební instrumenty. Diamanda Galás chápe také svůj hlas jako nástroj tortury. "Můj hlas mi byl dán jako prostředek inspirace pro mé přátele a jako nástroj k týrání a zničení mých nepřátel. Nástroj pravdy," řekla kdysi. Stejně jako Bosch vytvořila svůj Opus Magnum jako trilogii. Narozdíl od mistra štětce ráj přeskočila a zobrazila rovnou peklo. Navíc hned ve třech podobách. Celé album nese název Masque Of The Red Death a sestává se ze tří desek The Divine Punishment, Saint Of The Pit a You Must Be Certain Of The Devil. Autorka vychází inspiračně z povídky E. A. Poea Maska rudé smrti. Tak jako princ Prosper neunikl moru, nikdo z nás, dle Daimandy, nemůže uniknout metle novodobé civilizace, nemoci AIDS. Ona sama chápe každého jedince teoreticky za HIV pozitivního (má to koneckonců vytetováno na ruce). Téma nevyléčitelné choroby se táhne jako temně rudá nit celou její tvorbou (spolu s tématem ženy a násilí na ní). Sama má s touto chorobou vlastní bolestnou zkušenost. Na AIDS zemřel její bratr a před smrtí oslepl. Právě jemu je věnována skladba Cris D'Avengle (tedy Slepcův pláč), zhudebněná práce Tristana Corbiéra. To, co udělala, jsou vlastně smuteční tryzny za zemřelé a také za ty, kteří ještě zemřou. Svébytná performerka však chápala, že lidi může vyburcovat pouze extrémní akcí. Proto také vystupovala do půl těla nahá, natřená rudou barvou s vyčesanými natuženými vlasy. Její sebemrskačšké performanci neunikly ani boží svatostánky. Kupříkladu v roce 1990 znesvětila newyorskou katedrálu St. John, kde za svitu svíček vzývala Armagedon.
Železná lady
Hlavní nosnou ideou jejích zádušních mší za nemocné, je striktní odmítnutí názoru, že AIDS je vlastně boží trest. Naopak, Diamanda chápe HIV pozitivní jako soudobé svaté.
Koncert na Titaniku připomíná deska The Singer (1992). Madame Galás hraje na klavír a přitom zpívá srdceryvné žalozpěvy a spirituály na hlavní palubě, zatímco do rozpáraného trupu teče voda proudem. Katastrofická vize s plnou parádou. Hudebně je album určitě akceptovatelnější "normálnímu" posluchači než díla předešlá. Zřejmě nejpřístupnější CD má však název The Sporting Life (1994). Temná performerka zde spolupracovala s bývalým členem Led Zeppelin J. P. Jonesem. Jeho rukopis je nepřeslechnutelný, jedná se vpodstatě o bigbít v galásovském pojetí. To Malediction and Prayer z roku 1998 se nese ve znamení intimních zamyšlení s klavírem. Úvodní song Iron Lady má charakter osobní výpovědi barové hráčky, která nad ránem svým chraplavým hlasem vyzpívává bolesti života. I ostatní songy mají podobné zabarvení, jen tu a tam vyšlehne jako plamen diamandovský pseudooperní skřek. Snad aby posluchač nezapomněl, s kým má tu čest. Na další počin si museli fanoušci Diamandy Galás pěkně dlouho počkat. Tu dobu si krátili otázkami, jaký vlastně bude. Divoký jako její raná díla, nebo spíš umírněnější jako poslední tvorba? Obojí je tak trochu pravdou. Diamanda totiž pět let po předchozí desce přichystala k vydání hned dvě dvojalba. První Defixiones, Will and Testament je tématicky věnováno především méně známým a opomíjeným genocidám a etnickým čistkám povětšinou z oblasti Malé Asie. Texty autorů jako např. Armén Siamanto, Syřan Adonis, belgický umělec Henri Michaux nebo třeba italský filmový režisér Pier Paolo Pasolini (použitý úryvek je z díla A Desperate Vitality, které vzniklo nedlouho předtím, než byl Pasolini ubit holí a přejet autem na fotbalovém hřišti v Ostii) se pohybují v rovině vzteku, zármutku či vzdoru a vokální podání madame Galás á la její raná díla jim dává sugestivní rozměr. Druhé dvojalbum La Serpenta Canta je "písňovým recitálem" reflektujícím vlivy blues, soulu či gospelu, kde zní skladby z dílny tvůrců jako jsou John Lee Hooker, Ornette Coleman nebo Hank Williams. Vyzněním se blíží těm relativně stravitelnějším položkám její diskografie.
Závěrem je ale třeba zdůraznit, že Diamanda Galás je také velká mystifikátorka a co z "tradovaných legend" o ní je skutečnost, se dá jen těžko zjistit. Kdo měl někdy možnost se s ní osobně setkat, dobře ví, že dokáže během pěti minut tvrdit se stejnou vehemencí absolutně si odporující věci. Pokud ji na to upozorníte, s odzbrojujícím úsměvem odpoví: "To je jen další důkaz rozporuplnosti mé osobnosti." Nic pro hledače absolutních pravd.
Zajímavost jako přídavek
Kromě toho, že se Diamanda Galás objevila jako host např. na deskách Erasure nebo projektu Alana Wildera z Depeche Mode Recoil a její hlas zní třeba i ze soundtracku k filmu Natural Born Killers, inspirovala i umělce z Čech. V roce 1999 vzniklo na motivy alba Plague Mass CD Missa pestilens integra, za kterým stojí člen alternativních souborů Skrol či Aghiatrias Vladimír Hirsch. Deska koncipovaná jako autoské partnerství ponechává autentické části nahrávky Diamandy Galás aranžérsky a instrumentálně obohacené a upravené do formální podoby klasického útvaru mše.
Diskografie:
The Litanies Of Satan (1982)
Diamanda Galás (1984)
The Divine Punishment (1986)
Saint Of the Pit (1986)
You Must Be Certain Of The Devil (1988)
Masque Of The Red Death (1989)
Plague Mass (1991)
The Singer (1992)
Vena Cava (1993)
The Sporting Life (1994)
Schrei X (1996)
Malediction & Prayer (1998)
Defixiones, Will and Testament (2003)
La Serpenta Canta (2003)
časopis Rock&Pop 2004/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Diamanda-Galas-Vyzen-certa-dablem~18~kveten~2004/
