10 nejlepších českých popových desek Vladimíra Vlasáka
3.2.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Vladimír Vlasák (MF Dnes) | sekce: publicistika
Vladimír Vlasák je pravděpodobně asi nejčtenější hudební publicista. Od počátku devadesátých let, kdy odešel z redakce časopisu Rock & Pop a začal psát o muzice na stránkách deníku MF Dnes, jeho články a téměř každodenní hudební zpravodajství patří k životu každého z nás jako ranní káva s novinami.
Pamatuješ si na první desku, která tě mimořádně oslovila?
Úplně přesně to nevím, ale byly to singly tehdejších zpěváků ze Semaforu, zvláště hity Zčervená, Motýl nebo Na okně seděla kočka.
Kolík ti bylo?
Bylo mi osm let.
Jak jsi se dostal k psaní o muzice?
Nejprve jsem začal sbírat desky a srovnával si názory na hudbu s články v tehdejším měsíčníku Melodie, kam psali Jiří Černý, Petr Dorůžka, František Horáček nebo Jan Rejžek. To byli mí učitelé. Začátkem 80. let jsem projížděl kluby, protože se zvedla nová vlna kapel a přihlásil jsem se do kursu publicistiky při tehdejší Sekci mladé hudby. S kolegy Jardou Riedelem, Janou Šeblovou, Alešem Opekarem nebo Vladimírem Hanzelem jsme se přátelili a vydali samizdat článků o hudbě Špaček. Pak jsem přispíval do Zemědělských novin a začalo se to víc nabalovat.
Jaký je tvůj názor na současnou českou scénu?
Vcelku pozitivní. Nemyslím si, že je světová, ale nepovažuji ji za přízemní. Ačkoli kvantita je někdy zastrašující, zoufalci a neumětelové fungují v klubech i na velkých pódiích. Dříve měli muzikanti více nápadů, nyní jsou technicky zdatnější. Naději vkládám možná paradoxně do popu, který by mohl být časem více ideologicky odvětraný, zbavený křečí, inspirativní a samozřejmě zábavný. Tak jako tomu bylo v 60. letech. Jsou to spojité nádoby. Dobrý pop uživí spoustu výborných muzikantů, kteří se pak mohou pouštět do smělých průkopnických projektů.
Koho ze svých oblíbenců by si chtěl vidět živě a ještě se ti to nepodařilo?
Měl jsem štěstí, že koncerty mnohých oblíbenců jsem navštívil. Zbývá mi třeba George Michael, Tom Waits nebo americká kapela Evanescence.
Deset nejlepších českých popových desek podle Vladimíra Vlasáka:
KAREL GOTT - Zpívá Karel Gott (1965)
Karel Gott sice začínal s jazzem, ale hlas jej spíš předurčoval ke kariéře popového zpěváka. Zásadní příležitost mu poskytlo divadlo Semafor a později scéna Apolla. První Gottova dlouhohrající deska, jak se tenkrát říkalo, přinesla song Adresát neznámý, převzatý od Beatles i proslulý semaforský kousek Oči sněhem zaváté nebo třeba píseň Tam, kde šumí proud. Pro český pop to znamenalo nástup velkého talentu, který měl v šedesátých letech světový lesk. A byla založena instituce jménem Karel Gott.
WALDEMAR MATUŠKA - Zpívá Waldemar Matuška (1965)
V šedesátých letech se pop dostával na roveň solidní lidové muziky. Waldemar Matuška přinesl šmrnc, rošťáctví, romantiku i skvělé vokální výkony, srovnatelné s Gottovými. Stejně jako nejvytrvalejší český slavík vyrostl Matuška v podhoubí divadla Semafor, nepřekonatelné líhně českých hvězd. Matuškovo první album zpěváka definovalo jako lidového barda, kterým neotřesou hudební módy, a sesbíralo jeho klasické hity Jó, třešně zrály, Písnička pro Zuzanu, Tereza, Divoký koně nebo Mrholí.
MARTA KUBIŠOVÁ - Songy a balady (1969)
I kdybychom si odmysleli osud Marty Kubišové, poznamenaný zákazem ze strany totalitní moci, její deska Songy a balady náleží ke skvostům českého popu. Zpěvačka nepatřila k jásavým estrádním zjevům, přesto si její hlubší hlas i šansonová témata našla cestu k nejširšímu publiku. V populární hudbě Kubišová představovala typ, který ideálně spojuje pop se silnou osobní výpovědí. V dobách jejího dlouhého vynuceného půstu nebylo možné nalézt za ní náhradu.
GOLDEN KIDS - Micro-Magic-Circus (1969)
První česká vokální superskupina, která mohla prorazit i v blízké Evropě. Ladili k sobě i typově. Zatímco Helena Vondráčková představovala smích, Marta Kubišová slzy, Václav Neckář zastupoval klukovství i klaunství. V českém popu, který byl v šedesátých letech na vysoké úrovni, již se pak nikdy nepodařilo překonat, představovali Goden Kids nenaplněnou budoucnost.
VÁCLAV NECKÁŘ A BACILY - Planetárium (1977)
Monotematický projekt bratří Václava Neckáře, jeho bratra Jana či Otakara Petřiny měl rockový kořínek a odrážel v sobě velké ambice artrockových kapel ze 70. let i českou snahu po chytlavosti. Dvojalbum provází pohledy vzhůru k hvězdné obloze i zcela pozemské plahočení, ve kterém se odrážela česká hudební scéna sedmdesátých let. Přesto zůstalo album celistvé a vůbec netrpělo křečí. Ve sférách popu šlo o neslýchaný projekt, jež mohl být třeba soundtrackem k poprockové opeře.
MICHAL PROKOP - Kolej Yesterday (1984)
Michal Prokop si vyzkoušel i pop bez obsahu, ovšem na albu Koley Yesterday se našel. Pomohla mu kapela kolem houslisty Jana Hrubého i skladatel Petr Skoumal. Svými baladami i šťavnatými písněmi, které zpívá Michal Prokop dodnes, se Kolej Yesterday trefila do vkusu doby. Měla v sobě svobodného ducha hudebních klubů a studentských společenství, oživila nálady šedesátých let a díky své melodičnosti bořila předěly mezi generacemi. Kolej Yeterday byla popem vysokoškoláků.
PETR HAPKA A MICHAL HORÁČEK - V penzionu svět (1988)
První deska autorského dua, které se tentokrát nespoléhalo jen na Hanu Hegerovou. Už v roce 1988 to byl hudební model, který nabídl okázalá dramatická gesta, jimž vládne šanson a přinesl také efektní hitovou muziku. Písně Štěstí je krásná věc s Richardem Müllerem nebo S cizí ženou v cizím pokoji s Michaelem Kocábem vstoupily na popovou scénu jako určité novum, provázané skepsí i noblesou.
PRAŽSKÝ VÝBĚR - Straka v hrsti (1990)
Škleb, komediantství a chytře vymyšlená muzika, to vše se spojilo v produkci Pražského výběru. Skladby Pražákům je hej nebo Na václavském Václaváku byly sice vnímány jako rockové, ale rozšířily se masově po celém tehdejším Československu. Dostali se k nim i lidé, kteří rock nesledovali. Styl kapely kolem Michaela Kocába a Michala Pavlíčka byl univerzální. Pražský výběr vyjadřoval ztřeštěnost i odvaz nebo rockem maskované jazzové koumáctví. Na hudební scéně Pražský výběr znamenal totéž co Boleslav Polívka ve sféře divadla.
LUCIE - Lucie (1990)
V devadesátých letech to byla skupina Lucie, která získala certifikát národní kapely. Uvedla se první deskou, která obsahuje vyloženě popovou skladbu Šrouby do hlavy nebo rockovou píseň Oheň. Čtveřice se zpěvákem Davidel Kollerem nastolila kombinaci hitovosti s plným, poprockovým zvukem. Navíc se výhodně usadila na rozhraní mezi klubovou scénu a prostorami velkých arén, ve kterých pak vplula.
LUCIE BÍLA - Missariel (1992)
Česká scéna asi potřebovala novou hrdinku, která by se v 90. letech odlišila od matadorů z éry reálného socialismu. Nováčkům se s trochou nadsázky říkalo nový pop (Shalom, Pavol Habera, atd.), i když Lucie Bílá dlouho čekala na vhodné autory. Novinkou Missariel, která dávala zapomenout na její bezbarvé Neposlušné tenisky, propojila Lucie Bílá pop s hudebně náročnější scénickou hudbou. A ukázala, že má komediální i dramatický talent. S pomocí hitu Láska je láska se zrodila nová česká hvězda, která ovlivnila celou dekádu.
Pamatuješ si na první desku, která tě mimořádně oslovila?
Úplně přesně to nevím, ale byly to singly tehdejších zpěváků ze Semaforu, zvláště hity Zčervená, Motýl nebo Na okně seděla kočka.
Kolík ti bylo?
Bylo mi osm let.
Jak jsi se dostal k psaní o muzice?
Nejprve jsem začal sbírat desky a srovnával si názory na hudbu s články v tehdejším měsíčníku Melodie, kam psali Jiří Černý, Petr Dorůžka, František Horáček nebo Jan Rejžek. To byli mí učitelé. Začátkem 80. let jsem projížděl kluby, protože se zvedla nová vlna kapel a přihlásil jsem se do kursu publicistiky při tehdejší Sekci mladé hudby. S kolegy Jardou Riedelem, Janou Šeblovou, Alešem Opekarem nebo Vladimírem Hanzelem jsme se přátelili a vydali samizdat článků o hudbě Špaček. Pak jsem přispíval do Zemědělských novin a začalo se to víc nabalovat.
Jaký je tvůj názor na současnou českou scénu?
Vcelku pozitivní. Nemyslím si, že je světová, ale nepovažuji ji za přízemní. Ačkoli kvantita je někdy zastrašující, zoufalci a neumětelové fungují v klubech i na velkých pódiích. Dříve měli muzikanti více nápadů, nyní jsou technicky zdatnější. Naději vkládám možná paradoxně do popu, který by mohl být časem více ideologicky odvětraný, zbavený křečí, inspirativní a samozřejmě zábavný. Tak jako tomu bylo v 60. letech. Jsou to spojité nádoby. Dobrý pop uživí spoustu výborných muzikantů, kteří se pak mohou pouštět do smělých průkopnických projektů.
Koho ze svých oblíbenců by si chtěl vidět živě a ještě se ti to nepodařilo?
Měl jsem štěstí, že koncerty mnohých oblíbenců jsem navštívil. Zbývá mi třeba George Michael, Tom Waits nebo americká kapela Evanescence.
Deset nejlepších českých popových desek podle Vladimíra Vlasáka:
KAREL GOTT - Zpívá Karel Gott (1965)
Karel Gott sice začínal s jazzem, ale hlas jej spíš předurčoval ke kariéře popového zpěváka. Zásadní příležitost mu poskytlo divadlo Semafor a později scéna Apolla. První Gottova dlouhohrající deska, jak se tenkrát říkalo, přinesla song Adresát neznámý, převzatý od Beatles i proslulý semaforský kousek Oči sněhem zaváté nebo třeba píseň Tam, kde šumí proud. Pro český pop to znamenalo nástup velkého talentu, který měl v šedesátých letech světový lesk. A byla založena instituce jménem Karel Gott.
WALDEMAR MATUŠKA - Zpívá Waldemar Matuška (1965)
V šedesátých letech se pop dostával na roveň solidní lidové muziky. Waldemar Matuška přinesl šmrnc, rošťáctví, romantiku i skvělé vokální výkony, srovnatelné s Gottovými. Stejně jako nejvytrvalejší český slavík vyrostl Matuška v podhoubí divadla Semafor, nepřekonatelné líhně českých hvězd. Matuškovo první album zpěváka definovalo jako lidového barda, kterým neotřesou hudební módy, a sesbíralo jeho klasické hity Jó, třešně zrály, Písnička pro Zuzanu, Tereza, Divoký koně nebo Mrholí.
MARTA KUBIŠOVÁ - Songy a balady (1969)
I kdybychom si odmysleli osud Marty Kubišové, poznamenaný zákazem ze strany totalitní moci, její deska Songy a balady náleží ke skvostům českého popu. Zpěvačka nepatřila k jásavým estrádním zjevům, přesto si její hlubší hlas i šansonová témata našla cestu k nejširšímu publiku. V populární hudbě Kubišová představovala typ, který ideálně spojuje pop se silnou osobní výpovědí. V dobách jejího dlouhého vynuceného půstu nebylo možné nalézt za ní náhradu.
GOLDEN KIDS - Micro-Magic-Circus (1969)
První česká vokální superskupina, která mohla prorazit i v blízké Evropě. Ladili k sobě i typově. Zatímco Helena Vondráčková představovala smích, Marta Kubišová slzy, Václav Neckář zastupoval klukovství i klaunství. V českém popu, který byl v šedesátých letech na vysoké úrovni, již se pak nikdy nepodařilo překonat, představovali Goden Kids nenaplněnou budoucnost.
VÁCLAV NECKÁŘ A BACILY - Planetárium (1977)
Monotematický projekt bratří Václava Neckáře, jeho bratra Jana či Otakara Petřiny měl rockový kořínek a odrážel v sobě velké ambice artrockových kapel ze 70. let i českou snahu po chytlavosti. Dvojalbum provází pohledy vzhůru k hvězdné obloze i zcela pozemské plahočení, ve kterém se odrážela česká hudební scéna sedmdesátých let. Přesto zůstalo album celistvé a vůbec netrpělo křečí. Ve sférách popu šlo o neslýchaný projekt, jež mohl být třeba soundtrackem k poprockové opeře.
MICHAL PROKOP - Kolej Yesterday (1984)
Michal Prokop si vyzkoušel i pop bez obsahu, ovšem na albu Koley Yesterday se našel. Pomohla mu kapela kolem houslisty Jana Hrubého i skladatel Petr Skoumal. Svými baladami i šťavnatými písněmi, které zpívá Michal Prokop dodnes, se Kolej Yesterday trefila do vkusu doby. Měla v sobě svobodného ducha hudebních klubů a studentských společenství, oživila nálady šedesátých let a díky své melodičnosti bořila předěly mezi generacemi. Kolej Yeterday byla popem vysokoškoláků.
PETR HAPKA A MICHAL HORÁČEK - V penzionu svět (1988)
První deska autorského dua, které se tentokrát nespoléhalo jen na Hanu Hegerovou. Už v roce 1988 to byl hudební model, který nabídl okázalá dramatická gesta, jimž vládne šanson a přinesl také efektní hitovou muziku. Písně Štěstí je krásná věc s Richardem Müllerem nebo S cizí ženou v cizím pokoji s Michaelem Kocábem vstoupily na popovou scénu jako určité novum, provázané skepsí i noblesou.
PRAŽSKÝ VÝBĚR - Straka v hrsti (1990)
Škleb, komediantství a chytře vymyšlená muzika, to vše se spojilo v produkci Pražského výběru. Skladby Pražákům je hej nebo Na václavském Václaváku byly sice vnímány jako rockové, ale rozšířily se masově po celém tehdejším Československu. Dostali se k nim i lidé, kteří rock nesledovali. Styl kapely kolem Michaela Kocába a Michala Pavlíčka byl univerzální. Pražský výběr vyjadřoval ztřeštěnost i odvaz nebo rockem maskované jazzové koumáctví. Na hudební scéně Pražský výběr znamenal totéž co Boleslav Polívka ve sféře divadla.
LUCIE - Lucie (1990)
V devadesátých letech to byla skupina Lucie, která získala certifikát národní kapely. Uvedla se první deskou, která obsahuje vyloženě popovou skladbu Šrouby do hlavy nebo rockovou píseň Oheň. Čtveřice se zpěvákem Davidel Kollerem nastolila kombinaci hitovosti s plným, poprockovým zvukem. Navíc se výhodně usadila na rozhraní mezi klubovou scénu a prostorami velkých arén, ve kterých pak vplula.
LUCIE BÍLA - Missariel (1992)
Česká scéna asi potřebovala novou hrdinku, která by se v 90. letech odlišila od matadorů z éry reálného socialismu. Nováčkům se s trochou nadsázky říkalo nový pop (Shalom, Pavol Habera, atd.), i když Lucie Bílá dlouho čekala na vhodné autory. Novinkou Missariel, která dávala zapomenout na její bezbarvé Neposlušné tenisky, propojila Lucie Bílá pop s hudebně náročnější scénickou hudbou. A ukázala, že má komediální i dramatický talent. S pomocí hitu Láska je láska se zrodila nová česká hvězda, která ovlivnila celou dekádu.
časopis mGuide 2006/10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Deset-nejlepsich-ceskych-popovych-desek-podle-Vladimira-Vlasaka~03~unor~2007/
