Depeche Mode: Depeš není veteš
18.11.2005 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Depeche Mode vystoupí 23. ledna 2006 v pražské Sazka Areně. Vstupenky v prodeji v síti Ticketpro.
Jestliže se na nějaké album pějí ze všech stran ódy, znamená to, že je buďto hodně dobré nebo hodně očekávané nebo obojí. Novinka britských veteránů elektronického popu Depeche Mode sklízí velmi příznivé recenze takže není od věci trochu si na ni posvítit a přitom si zopakovat, odkud se kapela vzala.
Hrabství Essex na východním pobřeží Anglie dalo světu kromě jiného i tři kapely, které se výrazně zapsaly do dějin elektronické hudby – Prodigy, kteří jako jedni z prvních seznámili taneční hudbu s rockovými kytarami, Underworld, kteří vynesli původně undergroundové techno na vlny mainstreamově zaměřených rádií a konečně Depeche Mode, jejichž zásluhy jsou námětem tohoto článku.
Ranná setba
Příští rok to bude pětadvacet let od chvíle, kdy se v Basildonu zformovaly základy dnešních Depeche Mode. Ten název jim prý přiřknul Dave Gahan podle jakéhosi francouzského módního časopisu a znamená podle výkladu buďto “módní zpravodaj” nebo “rychlou módu”. Odvaha těm chlapcům tedy opravdu nechyběla – v době, kdy začínali, byl jejich zadumaný syntezátorový pop určitě originální, k módnosti měl ještě hodně daleko.
Kapelníkem DM byl v jejich začátcích Vince Clarke, jehož talent dal vzniknout většině skladeb na debutovém albu kapely s názvem Speak & Spell. Záhy po jeho vydání ovšem Clarke dal přednost hraní v projektu Yazoo a vystavil tak Depeche Mode riziku rozpadu krátce po výstřelu ze startovní pistole. Naštěstí se uvolněné pozice kormidelníka dočasně tříčlenné bárky chopil Martin Gore a ačkoli si nezasvěcení spojují se jménem kapely především charismatického zpěváka Davea Gahana, je tím nejmuzikálnějším členem DM (a zároveň nejzodpovědnějším za jejich úspěch) právě Gore.
Oním třetím Depešákem je Andy Fletcher, klávesák s manažerskými sklony, což prokázal nedávným založením labelu Toat Hawaii v době, kdy jeho dva zbývající kolegové z kapely vydávali sólová alba. To už ale nemístně přeskakujeme v čase, takže zpátky do doby, kterou časopis Filip kdysi nazval Časem malin zralých i nezralých – 80. let minulého století.
Když maliny dozrávají
Od roku 1981 do konce dekády vydali Depeche Mode šest studiových alb a navrch přidali jednu živou desku. Tou samozřejmě nebylo nic jiného, než legendární “stojednička”, natočená v červnu 1988 na koncertě v kalifornské Pasadeně a vydaná o rok později ve formě dvojalba a dokumentárního filmu. Z řadových desek si vedly nejlépe Some Great Reward z roku 1984 (čtyři singly v britské top 20) a následující Black Celebration (1986; třetí místo britského albového žebříčku).
Zájem o čerstvý hudební import ze starého světa projevila i Amerika. V roce 1984 tu DM vyšla kompilace People Are People, o rok později následovaná dalším výběrem Catching Up With Depeche Mode. Na první místo tamějšího tanečního žebříčku však dosáhl teprve singl Strangelove z alba Music For The Masses – tenhle úspěch se mimochodem kapele podařilo zopakovat až o deset let později se skladbou It’s No Good z desky Ultra.
V roce 1982 se k Depeche Mode přidal Alan Wilder, který kromě kláves ovládal také bicí a sem tam si v některé skladbě také zapěl. Koncem osmdesátých let už bylo možné v souvislosti s DM mluvit o kultovní kapele. Předpoklady pro vznik kultu byly už mnohokrát analyzovány, takže jen stručně:
1) Výrazná a po dlouhou dobu konzistentně udržovaná image, která se dá snadno napodobit a podpořit tak pocit identifikace s kapelou a ostatními fanoušky.
2) Chytlavá hudba, která je však zpravidla na hony vzdálená popovým klišé a i ve svých nejsentimentálnějších momentech si zachovává určitý undergroundový ráz.
3) Dušezpytné texty, které mají jednu podivuhodnou vlastnost: jakkoli se napohled jeví jako naivní či patetické, ve spojení s hudbou působí upřímně a opravdově.
Kvašení
Zkraje devadesátých let se Depeche Mode postarali o senzaci: album Violator z roku 1990 je dodnes považováno za jednu z nejzářivějších ukázek synthipopu a zároveň nejlepší nahrávku DM vůbec. Bodovaly také singly Personal Jesus, Enjoy The Silence, Policy Of Truth a World In My Eyes – neříkejte, že jste alespoň některou z těchto skladeb neslyšeli!
Tehdy se začal povážlivě zvětšovat interval mezi jednotlivými deskami DM. Songs Of The Faith And Devotion vyšly tři roky po Violatoru a pak už se prodleva ustálila na čtyřech letech, což je při dnešních (i tehdejších) zvyklostech v pop music docela hodně. Rád bych napsal, že kapela v mezidobí nezahálela a věnovala se mimohudebním projektům, ale v tomto případě byly kromě dlouhých a vyčerpávajících turné na vině hlavně Gahanovy rostoucí potíže s drogovou závislostí.
Pamatujete si na zpěvákovu vizáž v klipu ke skladbě I Feel You? Nechal si tehdy narůst dlouhé vlasy a bradku a spíš než protagonistu synthipopové kapely připomínal nějakou rockovou ikonu. Nebyla to ale zdaleka jen póza – Gahan tehdy skutečně vedl život rockové hvězdy včetně sexuálních a drogových experimentů, které málem rozložily skupinu podruhé.
Nakonec však vyústily pouze v odchod Alana Wildera, který se po odchodu z DM věnoval naplno svému sólovému projektu Recoil. Wilder byl jediným členem Depeche Mode, který souběžně s působením v mateřské kapele vydával desky pod hlavičkou jiného projektu (Goreovo EP coververzí Counterfeit z roku 1989 bylo pouze jednorázovým projektem, byť se před dvěma lety dočkalo pokračování v podobě dlouhohrajícího alba Counterfeit2).
Ta píše!
Když Depeche Mode v roce 1997 vydávali desku Ultra, sliboval Gahan, že už zůstane čistý a podle všeho slovo dodržel. Ultra byla vzácně vyrovnaná deska, kterou držel pohromadě především vklad producenta Tima Simenona. Hity jako Barrel Of A Gun, It’s No Good nebo Gorem zpívaná Home patří stejně jako singly z desky Violator k tomu nejlepšímu, co kdy z dílny DM vzešlo.
Následující albový počin Exciter (2001) přinesl ale spíš zklamání. Producentská spolupráce s Markem Bellem kapele evidentně příliš nesedla, neboť se deska proměnila ve snůšku nevýrazných písní v nepříliš zajímavém zvukovém hávu a zanechala tak celý hudební svět v nejistotě, cože teď bude s jednou z nejvýraznějších skupin osmdesátých a devadesátých let. Koncem minulé dekády se tyto obavy ještě dařilo rozptýlit vydáním kompilace největších hitů navazující na podobnou kolekci staršího data. Vzpomínat se dalo i u gargantuovsky pojatého trojdisku remixů (byť si troufám tvrdit, že na tu se ve sbírce kdejakého fanouška DM solidně práší).
Se skutečně novým materiálem ale kapela vyrukovala až letos. Na první poslech se zdá, že chytla druhý dech a další poslechy tuto domněnku naštěstí jenom potvrzují. Playing The Angel, takto jedenácté řadové album Depeche Mode, je skvělý počin, který potvrzuje staré heslo používané během slovních půtek mezi metaláky a depešáky: Depeš není veteš!
Anton Corbijn
Spolupráce Depeche Mode s nizozemským fotografem Antonem Corbijnem se datuje do druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Corbijn má dodnes status jakéhosi imagemakera kapely – kromě propagačních fotografií navrhuje obaly desek DM, vymýšlí podobu pódia a dekorací na turné a také režíroval většinu jejich klipů. Byly to právě jeho snímky členů kapely s nagelovanými vlasy a oblečených v černém, které pro tisíce fanoušků po celém světě definovaly tzv. depešácký look.
Jestliže se na nějaké album pějí ze všech stran ódy, znamená to, že je buďto hodně dobré nebo hodně očekávané nebo obojí. Novinka britských veteránů elektronického popu Depeche Mode sklízí velmi příznivé recenze takže není od věci trochu si na ni posvítit a přitom si zopakovat, odkud se kapela vzala.
Hrabství Essex na východním pobřeží Anglie dalo světu kromě jiného i tři kapely, které se výrazně zapsaly do dějin elektronické hudby – Prodigy, kteří jako jedni z prvních seznámili taneční hudbu s rockovými kytarami, Underworld, kteří vynesli původně undergroundové techno na vlny mainstreamově zaměřených rádií a konečně Depeche Mode, jejichž zásluhy jsou námětem tohoto článku.
Ranná setba
Příští rok to bude pětadvacet let od chvíle, kdy se v Basildonu zformovaly základy dnešních Depeche Mode. Ten název jim prý přiřknul Dave Gahan podle jakéhosi francouzského módního časopisu a znamená podle výkladu buďto “módní zpravodaj” nebo “rychlou módu”. Odvaha těm chlapcům tedy opravdu nechyběla – v době, kdy začínali, byl jejich zadumaný syntezátorový pop určitě originální, k módnosti měl ještě hodně daleko.
Kapelníkem DM byl v jejich začátcích Vince Clarke, jehož talent dal vzniknout většině skladeb na debutovém albu kapely s názvem Speak & Spell. Záhy po jeho vydání ovšem Clarke dal přednost hraní v projektu Yazoo a vystavil tak Depeche Mode riziku rozpadu krátce po výstřelu ze startovní pistole. Naštěstí se uvolněné pozice kormidelníka dočasně tříčlenné bárky chopil Martin Gore a ačkoli si nezasvěcení spojují se jménem kapely především charismatického zpěváka Davea Gahana, je tím nejmuzikálnějším členem DM (a zároveň nejzodpovědnějším za jejich úspěch) právě Gore.
Oním třetím Depešákem je Andy Fletcher, klávesák s manažerskými sklony, což prokázal nedávným založením labelu Toat Hawaii v době, kdy jeho dva zbývající kolegové z kapely vydávali sólová alba. To už ale nemístně přeskakujeme v čase, takže zpátky do doby, kterou časopis Filip kdysi nazval Časem malin zralých i nezralých – 80. let minulého století.
Když maliny dozrávají
Od roku 1981 do konce dekády vydali Depeche Mode šest studiových alb a navrch přidali jednu živou desku. Tou samozřejmě nebylo nic jiného, než legendární “stojednička”, natočená v červnu 1988 na koncertě v kalifornské Pasadeně a vydaná o rok později ve formě dvojalba a dokumentárního filmu. Z řadových desek si vedly nejlépe Some Great Reward z roku 1984 (čtyři singly v britské top 20) a následující Black Celebration (1986; třetí místo britského albového žebříčku).
Zájem o čerstvý hudební import ze starého světa projevila i Amerika. V roce 1984 tu DM vyšla kompilace People Are People, o rok později následovaná dalším výběrem Catching Up With Depeche Mode. Na první místo tamějšího tanečního žebříčku však dosáhl teprve singl Strangelove z alba Music For The Masses – tenhle úspěch se mimochodem kapele podařilo zopakovat až o deset let později se skladbou It’s No Good z desky Ultra.
V roce 1982 se k Depeche Mode přidal Alan Wilder, který kromě kláves ovládal také bicí a sem tam si v některé skladbě také zapěl. Koncem osmdesátých let už bylo možné v souvislosti s DM mluvit o kultovní kapele. Předpoklady pro vznik kultu byly už mnohokrát analyzovány, takže jen stručně:
1) Výrazná a po dlouhou dobu konzistentně udržovaná image, která se dá snadno napodobit a podpořit tak pocit identifikace s kapelou a ostatními fanoušky.
2) Chytlavá hudba, která je však zpravidla na hony vzdálená popovým klišé a i ve svých nejsentimentálnějších momentech si zachovává určitý undergroundový ráz.
3) Dušezpytné texty, které mají jednu podivuhodnou vlastnost: jakkoli se napohled jeví jako naivní či patetické, ve spojení s hudbou působí upřímně a opravdově.
Kvašení
Zkraje devadesátých let se Depeche Mode postarali o senzaci: album Violator z roku 1990 je dodnes považováno za jednu z nejzářivějších ukázek synthipopu a zároveň nejlepší nahrávku DM vůbec. Bodovaly také singly Personal Jesus, Enjoy The Silence, Policy Of Truth a World In My Eyes – neříkejte, že jste alespoň některou z těchto skladeb neslyšeli!
Tehdy se začal povážlivě zvětšovat interval mezi jednotlivými deskami DM. Songs Of The Faith And Devotion vyšly tři roky po Violatoru a pak už se prodleva ustálila na čtyřech letech, což je při dnešních (i tehdejších) zvyklostech v pop music docela hodně. Rád bych napsal, že kapela v mezidobí nezahálela a věnovala se mimohudebním projektům, ale v tomto případě byly kromě dlouhých a vyčerpávajících turné na vině hlavně Gahanovy rostoucí potíže s drogovou závislostí.
Pamatujete si na zpěvákovu vizáž v klipu ke skladbě I Feel You? Nechal si tehdy narůst dlouhé vlasy a bradku a spíš než protagonistu synthipopové kapely připomínal nějakou rockovou ikonu. Nebyla to ale zdaleka jen póza – Gahan tehdy skutečně vedl život rockové hvězdy včetně sexuálních a drogových experimentů, které málem rozložily skupinu podruhé.
Nakonec však vyústily pouze v odchod Alana Wildera, který se po odchodu z DM věnoval naplno svému sólovému projektu Recoil. Wilder byl jediným členem Depeche Mode, který souběžně s působením v mateřské kapele vydával desky pod hlavičkou jiného projektu (Goreovo EP coververzí Counterfeit z roku 1989 bylo pouze jednorázovým projektem, byť se před dvěma lety dočkalo pokračování v podobě dlouhohrajícího alba Counterfeit2).
Ta píše!
Když Depeche Mode v roce 1997 vydávali desku Ultra, sliboval Gahan, že už zůstane čistý a podle všeho slovo dodržel. Ultra byla vzácně vyrovnaná deska, kterou držel pohromadě především vklad producenta Tima Simenona. Hity jako Barrel Of A Gun, It’s No Good nebo Gorem zpívaná Home patří stejně jako singly z desky Violator k tomu nejlepšímu, co kdy z dílny DM vzešlo.
Následující albový počin Exciter (2001) přinesl ale spíš zklamání. Producentská spolupráce s Markem Bellem kapele evidentně příliš nesedla, neboť se deska proměnila ve snůšku nevýrazných písní v nepříliš zajímavém zvukovém hávu a zanechala tak celý hudební svět v nejistotě, cože teď bude s jednou z nejvýraznějších skupin osmdesátých a devadesátých let. Koncem minulé dekády se tyto obavy ještě dařilo rozptýlit vydáním kompilace největších hitů navazující na podobnou kolekci staršího data. Vzpomínat se dalo i u gargantuovsky pojatého trojdisku remixů (byť si troufám tvrdit, že na tu se ve sbírce kdejakého fanouška DM solidně práší).
Se skutečně novým materiálem ale kapela vyrukovala až letos. Na první poslech se zdá, že chytla druhý dech a další poslechy tuto domněnku naštěstí jenom potvrzují. Playing The Angel, takto jedenácté řadové album Depeche Mode, je skvělý počin, který potvrzuje staré heslo používané během slovních půtek mezi metaláky a depešáky: Depeš není veteš!
Anton Corbijn
Spolupráce Depeche Mode s nizozemským fotografem Antonem Corbijnem se datuje do druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Corbijn má dodnes status jakéhosi imagemakera kapely – kromě propagačních fotografií navrhuje obaly desek DM, vymýšlí podobu pódia a dekorací na turné a také režíroval většinu jejich klipů. Byly to právě jeho snímky členů kapely s nagelovanými vlasy a oblečených v černém, které pro tisíce fanoušků po celém světě definovaly tzv. depešácký look.
časopis mGuide 2005/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Depeche-Mode-Depes-neni-vetes~17~listopad~2005/
Komentáře
&;
