28.11.2005 | Autoři: Ivan Ivanov, Jan Procházka | sekce: publicistika Deep Purple jsou zpátky. Po dvou letech od alba Bananas přichází tato hard rocková legenda s novinkou Rapture Of the Deep a podle všeho kapela znovu prožívá další vrcholné období. Utvrzuje nás v tom i čerstvý šedesátník Ian Gillan, který říká - síla naší hudby je v rozmanitosti.

Jaký je důvod relativně malého časového rozestupu mezi předchozí deskou a novinkou?
Osud je nám nyní nakloněn. Za poslední tři roky od okamžiku, kdy Jon Lord odešel a přišel Don Airey, jsme se dokázali opět usadit. Kapela je teď velmi nažhavená a skvěle si rozumíme. Jsme jako rodina a zažíváme velmi dobré časy.

Roger Glover tvrdí, že nelze složit píseň pro Deep Purple, a že vaše hudba vzniká formou jamu. Byl to i případ novinky?
Naprosto. Do studia vcházíme vždy s nepopsaným listem papíru. Popíjíme kávu, bavíme se o fotbalových výsledcích,vyprávíme si vtipy a potom začneme jamovat. Nejdřív Ian Paice a Steve Morse, pak se přidají Roger Glover a Don Airey a nakonec já. Za týden máme dva, tři nápady na písničky. Na konci druhého týdne je jich šest nebo sedm v pokročilé fázi vývoje. Na konci třetího týdne je už vše hotovo. Pak musíme písně vybrousit, dokončit texty a nahrát je. Za pět týdnů máme album. Náš producent Michael Bradford má smysl pro disciplínu. Když necháte muzikanty jen tak ve studiu, budou tam chtít zůstat měsíce a měsíce. Proto je dobré mít producenta, který vás ze studia v pravý čas vykopne.

Minulé album Bananas mělo závažný podtext týkající se problémů třetího světa. Má i novinka nějaké poselství?
Minulé album bylo částečně politicky orientováno. Odráželo moje názory na obchod s potravinami, rozhodování politiků a jejich vliv na naše životy. Název Rapture Of The Deep si lze vyložit hned několika způsoby. V textu jedné skladby třeba zní: “Každý den mého života objevím někoho, kdo zabíjí mé sestry a mé bratry ve jménu boha, toho nebo onoho.” Jako dítě jsem zažil bombové útoky, vraždění a zabíjení. V Severním Irsku jsem viděl bojovat katolíky s protestanty a cítil nenávist mezi nimi. A pak si uvědomíte, že katolíci i protestanti jsou zároveň křesťané, obě skupiny říkají, že existuje pouze jeden bůh.Takovéhle věci mě nutí přemýšlet. Není to ale něco, na co se ve svých textech prvoplánově soustředím. Najdete tam i hodně humoru a sarkasmu. Netvrdím, že je tam poselství, které chceme předat, protože si nemyslím, že rock’n’roll je vhodný pro politické kázání.

Na vaše koncerty chodí stále mnoho lidí. Proč si myslíte, že prodáváte více vstupenek než desek ?
Zajímavá otázka.V době, kdy jsme nahrávali alba jako In Rock, Fireball, Machine Head, nebo o mnoho let později Perfect Strangers, byl přístup médií a hlavně rádií k prezentování hudby odlišný.Tenkrát se hrálo skoro všechno. Potom se ale začalo v hudbě separovat a my jsme se najednou stali nemódní. Rádia nás přestala hrát. Zároveň nastoupila MTV, která je spíš o vyprávění vtipů a rádia jako Classic Rock. Myslím si, že v Americe je více automobilových nehod způsobených poslechem rádia Classic Rock, než v důsledku řízení v opilosti. Lidé usínají za volantem, protože slyší pořád dokola ty samé písničky. V poslední době ale pozoruji změny, třeba album Bananas se prodávalo nejlépe od dob desky Perfect Strangers. Ale máte pravdu.Deep Purple byli podle mě vždy undergroundovou kapelou. Když jsme začínali, nehrála nás britská ani evropská rádia. Změnilo se to až s Black Night. Máme ale úžasné publikum po celém světě. V Jižní Americe a Evropě na nás chodí od dvaceti do čtyřiceti tisíc lidí, což je neuvěřitelné, asi právě kvůli tomu, že nejsme módní kapela. Je to zkrátka ukázka, jak je v showbyznysu vše postavené na hlavu.



Deep Purple společně s kapelami jako Nazareth nebo Uriah Heep patří ke generaci hard rockových velikánů sedmdesátých let. Jak si vysvětlujete, že pouze Deep Purple zůstali aktivní, tvůrčí a úspěšně pokračují dál?
To je těžká otázka. Určitě jeden z důvodů je, že kapela byla založena lidmi s rozdílným hudebním vkusem. Když jsme se s Rogerem Gloverem připojili k Deep Purple, byli tam již skladatel klasické hudby Jon Lord a Ian Paice, který byl ovlivněný Buddym Richem a swingem. Roger Glover měl zase rád folk. Ritchie Blackmore byl studiový muzikant s úžasným zvukem, technikou a vrozeným showmanstvím. Já jsem byl velkým fanouškem mladého Elvise a samozřejmě amerického blues. Když to všechno smícháte, získáte zajímavé hudební propojení. Teď, když v kapele jsou Steve Morse, který miluje jazz a blues a cvičí na kytaru šest hodin denně, a Don Airey, který vychází ze stejného hudebního základu jako Jon Lord, se jako celek necháváme inspirovat různými hudebními styly, což je z nové desky znát. Je to právě rozmanitost, která dává naší muzice sílu.

Někdo z Deep Purple si kdysi postěžoval, že nejste schopni zasednout společně k jednomu stolu a diskutovat o chodu a budoucnosti kapely. Změnilo se to?
Časem se to změnilo. Víte, když je vám dvacet a vaše osobnost se teprve vyvíjí a najednou přijdou úspěch a peníze, teprve se učíte, jak s tím žít a zacházet. Když je vám čtyřicet, měl byste už umět všechno v klidu zvládat. Kdybyste byl v našem tourbusu nebo v hotelovém baru,divil byste se, co všechno probíráme.Bavíme se o našich rodinách,o sportu,o politice, zkrátka o čemkoliv. A obvykle si stěžujeme.Toho bolí hlava, toho koleno, jiný toho zase včera příliš vypil. Známe se už navzájem tak moc a jsme už všichni natolik dospělí, abychom si užili společnost toho druhého.

Jste už z některé z vašich skladeb tak unaveni, že ji odmítáte na koncertech hrát?
Stalo se to před lety s Child In Time, ale to je ojedinělý případ. Starší písně vždy obklopíme novinkami, takže pořád znějí svěže.Domnívám se, že kdybychom hráli jenom starý repertoár,byl by to náš konec. Nechtěl bych skončit jako zpěvák kabaretní kapely, která musí donekonečna omílat prověřené hity. To se nikdy nestane.

Dokážete si představit, že Deep Purple jednou skončí?
To je něco, na co se sami sebe nikdy neptáme. Myslím si, že až za mnou jednou přijde moje žena a řekne - Iane, myslím že už je čas, tak toho nechám (smích). Až začne klesat úroveň našich koncertů, a to hlavně z fyzických důvodů, bude čas skončit. Doufám jen, že to budeme první my, kdo to vycítí. Zatím je ale vše v pořádku.

Psáno pro: časopis mGuide 2005/06