23.7.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Je mu dvaapadesát, ale vypadá rozhodně na míň, i když si před časem přestal barvit vlasy. Zpívá také jaké zamlada. Jak to dělá? Neptal jsem se. Už takhle dalo práci nesklouznou při rozhovoru do moc velkého bulváru. Jmenovec přímého nadřízeného eurokomisaře Teličky je neformálnost sama a v jeho přítomnosti se lidé opravdu cítí dobře.



David Byrne vyzařuje podobný uklidňující pocit, jako na filmovém plátně Jeremy Irons nebo John Malkovich. Vůbec ale nepůsobí jako nějaká nedosažitelná hvězda. Naopak se drží v tom dobrém smyslu při zemi, směje se vašim vtipům a vůbec nevypadá na to, že před několika minutami odešel z pódia, na kterém odehrál další ze svých nezapomenutelných pražských koncertů. První ze dvou rozhovorů si odbyl ještě před samotným vystoupením, na delegaci Rock & Popu došla řada až po něm. Byrne odmítl nabízenou sprchuči chvíli odpočinku a se stoickým klidem absolvoval celé interview. Prostě ideální novinářský sparingpartner.



Co se vám honí hlavou po takovém úspěchu?

Myslím na to, že jsme si to všichni skvěle užili. Přijetí bylo lepší, než když jsme tu hráli minule. Možná se zlepšila kapela, možná jsem napsal lepší písně.



Ohlížíte se v takové chvíli zpět za dráhou, kterou jste musel v životě urazit, abyste tu dnes mohl hrát před vyprodaným sálem?

Ne, dneska ne. Poprvé, když jsem tu hrál, tak jsem na to možná asi myslel. Stál jsem na pódiu a svým způsobem jsem opravdu rekapituloval svoji kariéru.



Liší se nějak zdejší publikum od těch, na které jste zvyklý z ostatních zemí?

Dneska tu lidé byli velmi dobří, roli ale hraje spousta věcí. Například počasí, které se konečně umoudřilo nebo místo, kde se koncert odehrává.



Prý jste dnes absolvoval pouze dvě interview. Obvykle jich asi bývá mnohem víc. Existuje otázka, na kterou jste obzvlášť alergický?

To musí být otázka, jestli se chystá obnovení Talking Heads. Kupodivu jsem ji už ale dlouho nedostal. Přestalo to před nějakým časem, i když úplně konec těm dohadům nebude asi nikdy.



Co třeba otázky týkající se opery? Musel jste jich dostat milióny.

To ano, ale nemám s tím žádný problém. Lidé se mě ptají, proč jsem to udělal, proč mám na desce dvě operní árie. Obvykle odpovídám, že se mi líbily jako dokonalé popové písně a chtěl jsem zkusit, co to udělá, když se je pokusím zazpívat ne školeným operním hlasem, ale mým vlastním, který zdaleka není tak dokonalý. Některým kritikům v Británii se to nelíbilo, paradoxně ale měli výhrady spíš lidé, kteří se operou tolik nezabývají, zatímco lidé od opery byli mnohem velkorysejší. Vysvětluju si to tak, že prostě mají rádi ty písně a byli zvědaví, co se s nimi všechno dá udělat.



Na posledních deskách jste měl hodně odkazů na lounge music, která má k dnešní populární hudbě přece jen blíž než opera. Dokážete si představit, kterým směrem se vydáte příště, abyste hranice popu opět posunul, jak máte ve zvyku?

Nejsem zdaleka jediný, kdo to dělá. Nemusí jít o lidi, jejichž skladby slýcháme v rádiu. Mám spoustu oblíbenců na německé elektronické scéně, kapely jako Mouse On Mars také svým způsobem posouvají hranice popu. Nemám ale konkrétní představu, kam mě zavede příští album.



Jak obvykle přistupujete ke koncertům? Měníte například často setlist nebo dekoraci scény nebo plánujete turné jako celek?

Turné se víceméně plánuje jako celek. Dekorace zůstává prakticky beze změn, leda bychom hráli na nějakém opravdu výjimečném místě, v takovém případě v maximální míře využíváme specifik toho místa. Setlist se mění jen málo, dneska jsme třeba prohodili jen dvě nebo tři skladby. Největším rozdílem oproti ostatním koncertům toho turné tak bylo to, že jsme nakonec zahráli skladbu Psycho Killer, kterou jinak nehráváme. Řekl bych, že to lidé ocenili, zároveň ale byli trochu zklamáni, že jsme ji odehráli v téhle zvláštní úpravě. Celé aranžmá vlastně vzniklo během odpolední zvukové zkoušky.



Snažíte se mít coby multimediální umělec kontrolu nad každou částí svého představení nebo věříte svým spolupracovníkům a dáváte jim v tomto směru volnou ruku?

Tentokrát jsme měli na sobě jednoduché obleky, téměř uniformy, v kontrastu s množstvím nástrojů, které byly v tu samou dobu na pódiu. Světla byla také velmi jednoduchá, všechno důležité se odehrávalo v hudební rovině.



Byl to záměr? Daly by se najít určité paralely mezi úsporností dnešní scény a jednoduchými aranžemi skladeb na vašem posledním albu.

Zčásti je to estetický záměr, zčásti v tom ale hráli roli finance. Když cestujete s takovým množstvím lidí, nemáte penízena nějaké zvláštní efekty nebo dekorace.



V nedávném rozhovoru pro kritickou přílohu amerického humoristického časopisu Onion jste uvedl, že vyděláváte víc peněz prací na ostatních uměleckých projektech než hudbou. Neznepokojuje vás to?

Myslím, že mi letošní turné přinese přece jen víc peněz než ostatní projekty. V případě minulého turné, o kterém jsem v tom rozhovoru mluvil, to bylo zhruba vyrovnané. Aktuální deska se zatím prodává o něco lépe, takže si možná trochu polepším, rozhodně se ale nebudu topit v penězích.



Váš label Luaka Bop jste mimochodem zastavil kvůli nedostatku peněz?

Původně jsme měli významného distributora - firmu Virgin, o kterého jsme ovšem v rámci restrukturalizace přišli a najednouse ukázalo, jak celá ta věc narostla do obřích rozměrů. Některé skladby dál nabízíme ke stažení na internetu, momentálně ale neuvažujeme o obnovení činnosti labelu.



Věděl jste, že se v tomhle městě právě hraje mistrovství světa v ledním hokeji?

Ano, viděl jsem cestou nějaké plakáty.



Takže asi fanoušek tohoto sportu nebudete.

Ne, to opravdu nejsem.



Ani žádného jiného?

Neřekl bych.



Co třeba cyklistika? Prý si s sebou vozíte na turné skládací horské kolo. Máte ho i tady?

Je někde tady v divadle. Budu se muset podívat, kde přesně jsemho nechal. Jízda na kole pro mě není jen sport, ale hlavně je to způsob, jak se svobodně pohybovat po městě bez nutnosti shánětsi taxík nebo cestovat přeplněnou hromadnou dopravou.



Posloucháte při tom někdy hudbu?

Mimo domov ne, jen když jsem v New Yorku. Podél řeky je na to ideální místo bez jakékoli dopravy.



Která skladba z dnešního setlistu vás osobně nejlépe charakterizuje?

(dlouhá pauza) Osobně nevím. Hudebně se nejvíc ztotožňuju se skladbou, která dnešní koncert otvírala - Glass, Concrete And Stone z desky Grown Backwards. Hodně toho totiž vypovídá o současné podobě našich koncertů, ať už po stránce melodie nebo použitých nástrojů. Rock'n'rollu se od nás rozhodně nenadějete.



Druhý přídavek jste otevřel písní z repertoáru Talking Heads, kde se zpívá o nebi a o jukeboxu, který v něm hraje celou noc jednu konkrétní skladbu. Jaká skladba by to byla ve vašem případě?

Wow! To opravdu netuším...



Ale ta píseň je tak osobní!

To ano, celý ten nápad s nebem vychází z představy jakéhosi naprostého uvolnění. V nebi se nikdy nic neděje. Svým způsobemje to možná hrozně nudná představa.



Vaše písňové texty jsou i přes určitý vtip většinou temné a ironické. Jste opravdu takový pesimista, jak se z nich zdá?

Já bych spíš řekl, že jsem realista.



Cítí se lidé dobře ve vaší společnosti? (jde o parafrázi textu Byrneovy skladby Neighborhood, kde se zpívá "People feel so good/In my neighborhood" - pozn. aut.)

Ha ha. Když jsem tohle napsal, bydlel jsem v Greenwich Village, kde byla komunita skutečně semknutá. Lidé se navzájem znali, ne jako v té části New Yorku, kde žiju teď.



Ještě jeden citát z vaší skladby: "Svět je zvláštní a člověk je ze všeho nejdivnější." To musí být vaše oblíbené téma!

Máte pravdu. Lidé jsou nekonečně fascinující, zvláštní a nádherné bytosti.



Stejně jako spousta dalších amerických umělců nezastíráte ani vy vaše rozladění ze současného politického klimatu ve Spojených státech. Považujete vaši hudbu za něco jako protilátku proti zběsilostem okolního světa?

Mohl bych kritizovat současnou politiku, ale to by k ničemu nevedlo. Mojí prací je nabízet k těm zběsilostem alternativu, ukazovat jiné možnosti a hudba je úžasná proto, že právě tohle dokáže.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06