18.12.2007 | Autor: Roman Jireš | sekce: publicistika
 fotogalerie I kdyby se rodák z britského městečka Chigwell v Essexu stavěl na hlavu a vydával mnohem lepší desky, než jsou jeho dva sólové počiny Paper Monsters a aktuální Hourglass, pro většinu posluchačů do smrti bude "ten problematický z Depeche Mode". Ono se ani nezdá, že by se dnes pětačtyřicetiletý Dave Gahan snažil vymanit ze stínu jedné z nejsledovanějších kapel konce minulého století. O místo v ní ho nehrozily připravit vedlejší projekty, ale temné stránky jeho složité povahy. Po šestiletém braní heroinu přestalo jeho srdce v květnu 1996 na dvě minuty bít. Když se v nemocnici nakrátko probral, údajně slyšel, jak lékař stojící nad ním říká: Myslím, že ho ztrácíme...

Když Dave Gahan vzpomíná na dětství, není to veselé vyprávění. Lidem se ale stávají horší věci, než že se narodí v malém městě a jejich rodiče se rozvedou. Případů, kdy někdo zjistí, že muž, který ho vychovával není jeho biologický otec, je také více a rozhodně to není omluva pro konflikty se zákonem. Ve třinácti chodil městem jako pankáč a třikrát skončil u soudu pro mladistvé, protože prodával kradené motorky a pomalovával zdi domů. Sobecký spratek Gahan ovšem už v mládí sváděl většinu svých osobních problémů na okolní svět. V šestnácti nechal školy a protloukal se jak se dalo. Když pak údajně nebyl přijatý do učení jako instalatér u plynové společnosti, vzteky zničil kancelář svého kurátora.

Hlas Depeche Mode

O muziku se Gahan začal více zajímat v punkovém roce 1977. S kamarády z Basildonu, kde tehdy bydlel, jezdil do londýnských klubů na koncerty Generation X a The Damned a všímal si postav, jakou byl v té době například John Lydon ze skupiny Sex Pistols."Moc jsme nejedli, drželi jsme se trochu nad vodou většinou pilulkami," přibližuje Gahan období, kdy se ho kamarád Vince Clarke zeptal, zda by nezkusil zpívat v jeho skupině Composition Of Sound. Přestože měl Gahan podle svých slov určité zábrany, přidal se k trojici Clarke, Martin Gore a Andrew Fletcher. V roce 1981 se kapela přejmenovaná podle módního časopisu na Depeche Mode dočkala debutového alba Speak & Spell i prvního hitu Just Can´t Get Enough. To nastartovalo bouřlivou kariéru dnes již legendární kapely, v níž se vystřídalo několik hudebníků a která se několikrát ocitla na samotném prahu své existence, aby se vždy dokázala vrátit ke svým obdivuhodně věrným fanouškům. Do černého oblečená armáda příznivců Depeche Mode by stála za samostatný sociologický rozbor už jenom kvůli tomu, že dokázala nepodléhat módním vlivům a její členové stále kupují desky skupiny, která se svým elektronickým popem nevystupuje často v televizi a neobsazuje pravidelně čelní místa hitparád.

Strach ze života

Při poslechu starších desek Depeche Mode a sledování většiny jejich koncertů by nikoho nenapadlo, že Dave byl ve skutečnosti drogami a alkoholem zničená troska. Od konce osmdesátých let bylo jeho manželství s první ženou Joann v troskách. Krizi řešil zvýšenou konzumací drog, přestal se stýkat i se svým synem Jackem a manželství oficiálně ukončil v roce 1991. Poté šokoval okolí sňatkem s kalifornskou černovláskou Teresou. Jejich obřad nesl znaky odtržení od reality - za svědka měli dvojníka Elvise a na svatební tabuli spoustu heroinu.
"Normálnost je pro mě příliš málo, potřebuji extrémy, chci se zcela oddat hudbě a žít nadoraz. Můj život nesmí být fádní, v každém okamžiku se musí dít něco nového," tvrdil zoufalec Gahan, který si nechal narůst dlouhé vlasy, bradku, na záda si dal vytetovat velká křídla a později tvrdil, že mu Kurt Cobain svou sebevraždou ukradl nápad. "Myslím, že můj největší problém je, že nemám strach ze smrti, ale ze života," zhodnotil svůj tehdejší stav.
Odvykací kůry byly předem odsouzeny k nezdaru, protože jeho druhá žena také fetovala. O něco později si Dave během telefonátu s matkou podřezal žíly. "Dnes už vím, že to bylo volání o pomoc," vzpomíná Dave, který na jaře 1996 už nebyl schopen nahrávat nové album Depeche Mode. Teprve další odvykací kůra po předávkování, které ho málem připravilo o život, ho vrátilo zpět.
"Od svých dvanácti let jsem bral drogy jako berličky. Nejdřív alkohol, pak hašiš a nakonec heroin. Teď se musím naučit chodit bez berlí," vyprávěl poté, co už dokázal pracovat na úspěšné depešáckém albu Ultra.
Po více než dvaceti letech u Depeche Mode se čistý Dave Gahan rozhodl k novému kroku, když v červnu 2003 vydal sólové album Paper Monsters a vyjel na samostatné turné. Také jeho druhá sólová deska, aktuální Hourglass, dokazuje, že Gahan je nejen výrazný zpěvák, ale také skladatel, který se dokonce začal uplatňovat i v samotných Depeche Mode, na jejichž tvorbě se původně autorsky nepodílel. Těžko po poslechu Hourglass říct, zda se Gahan zbavil všech démonů zužujících jeho bouřlivý život. Každopádně jde o album hodně temné, plné depresí a těžkých myšlenek. Pokud jsou tyto Gahanovy pocity na desce jako vzpomínka a neničí mysl samotného rozpolceného muzikanta, je to dobře pro posluchače i budoucnost Depeche Mode.


Zajímavosti:
Okamžiků, kdy se zdálo, že Depeche Mode zejména vinou Daveho Gahana úspěšně dokončí své pokusy o sebezničení, bylo v historii tohoto bandu několik. Snad nejblíže k tomu byli na začátku devadesátých let po vydání svého devátého řadového alba Songs Of Faith And Devotion s hity I Feel You, In Your Room a Walking In My Shoes. Následující mamutí turné Devotional Tour v roce 1993 naplno ukázalo zničené vzájemné vztahy a zejména Gahanovu osobní krizi. Kapela se podle vzpomínek pamětníků vídala jen na pódiu a z koncertu jel každý vlastním taxíkem do jiného hotelu, aby se nemuseli vidět. Krizi odnesli i fanoušci. Například při vystoupení v kanadském Montrealu Dave zpíval tak špatně, že nemohl dokončit druhou část koncertu a píseň Stripped nechal odzpívat publikum. Martin Gore musel neplánovaně přidat další dvě písně, aby koncert neskončil příliš brzy. Ještě horší to bylo o měsíc později v New Orleans, kde se před prvním přídavkem Dave předávkoval heroinem, a proto se Gore s Wilderem rozhodli zahrát pouze Death's Door a koncert raději ukončili. V července 1994 v Detroitu Dave zpíval pro změnu opilý a během přídavků byl již tak mimo, že mu nebylo rozumět. Už předtím v německém Kolíně nad Rýnem 22. července 1993 slavil Gahan narozeniny Martina Goreho tak vydatně, že nedokázal interpretovat celé Condemnation a přehazoval sloky v In Your Room. Za této situace příliš nepřekvapilo, že v roce 1995 oznámil Alan Wilder svůj definitivní odchod z Depeche Mode, protože s Gahanem za mikrofonem neviděl jejich budoucnost.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/12