Cesta do hlubin duše PJ Harvey
2.8.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Nick Cave o ní řekl, že má nejhebčí rty a nejstudenější ruce v rokenrolu. Až příliš často se o ní píše jako o divné slečince, rockové čarodějnici. V souvislosti s její nejnovější deskou Uh Huh Her se ale nabízí otázka, jaká je vlastně Polly Jean Harvey ve skutečnosti.
Kdyby znala PJ Harvey odpověď na otázku z úvodu tohoto článku, nejspíš by nedělala to, co dělá. Tak to o ní aspoň nedávno napsal britský časopis Q s dovětkem, že kdyby znali odpověď všichni ostatní, ztratila by její alba mnohé ze své přitažlivosti. Polly Jean dokáže být ve svých písních tajemná jako Tori Amos, důvěrná jako Cat Power a živočišná jako Patti Smith. Kdo ale ví, co z toho je její osobní vklad a kde jde jen a jen o umění, které podle PJ Harvey není v jejím případě vždycky autobiografické, i když si to řada lidí myslí? Stejně tak nevěří, že umělec musí trpět, aby byl schopný skládat dobrou hudbu. "Je to mýtus, stejně jako se nemusíte ničit drogami nebo alkoholem, aby z vás byly rock'n'rollové hvězdy," nechala se slyšet v rozhovoru pro časopis Filter. Škoda, že někteří rockeři nejspíš nečtou americké hudební plátky!
Ve středověku by PJ Harvey nejspíš už dávno obvinili z čarodějnictví. Má štěstí - pro nás je prostě jen "nějaká divná", což je sice moderní verze téhož, naštěstí ale s méně tragickými následky. Výrazné a osobité ženy to zkrátka neměly v žádné době jednoduché, vždycky se ale najde někdo, koho fascinují. Divá Bára měla svého myslivce, Johanku z Arku drželi nad vodou kromě víry v Boha obyvatelé obléhaného Orléans a Polly Jean Harvey se zas může opřít o neutuchající přízeň kritiků i dostatečně silnou fanouškovskou základnu. Nick Cave sice z jejího osobního života zmizel - prý byl jejich vztah příliš intenzivní, na ocet ale Polly Jean nezůstala. Její poslední objev se jmenuje Vincet Gallo a je to známý newyorský režisér, herec a v neposlední řadě hudebník. Proslýchá se, že měl Pollyin vztah s Gallem do značné míry vliv na celkově optimistické vyznění předchozí desky Stories From The City, Stories From The Sea a mimo jiné se promítl i do novinky Uh Huh Her, byť jen v podobě zvláštního poděkování v bookletu.
Sama na svém triku
Uh Huh Her je sedmou deskou PJ Harvey, která na něm hraje na všechny nástroje s výjimkou bicích a perkusí - ty obsluhoval její dlouholetý spolupracovník Rob Ellis. Byl i v sestavě původní tříčlenné kapely, kterou Harvey sestavila počátkem 90. let a se kterou natočila své první album Dry. Jinak ovšem s někdejší Polly Jean pojí tu současnou máloco, a to i přesto, že si na letošním koncertním turné obléká šaty s obrázkem sebe samé před dvanácti lety. Za celou tu dobu se totiž snažila zůstat za každou cenu svá a přitom se neopakovat. "Je to moje největší obava," přiznala kdesi; a zároveň největší zbraň, chtělo by se dodat.
Snad proto zkouší za každou cenu proniknout i do jiných oblastí umění, než je hudba. V minulosti zkoušela leccos od sochařství až po africké bubnování. Pokukovala i po stříbrném plátně (nebo snad ono pokukovalo po ní?) - zahrála si Máří Magdalénu ve snímku Kniha života, který před časem vysílala i Česká televize a přispěla na soundtracky ke čtyřem filmům, včetně životopisného Basquiata. Větší překvapení ale nejspíš teprve vyvolá její další krok: produkovala a autorsky se podílela na připravované desce legendární Marianne Faihfull.
Produkci si ostatně vyzkoušela už v případě americké písničkářky Tiffany Anders a poprvé byla producentkou také sama sobě na novém albu. Předtím tento post zastávali například Steve Albini, Flood nebo Mick Harvey z Caveových Bad Seeds. "Byla jsem v období, kdy jsem si věřila natolik, abych to zvládla," komentovala PJ Harvey okolnosti, které vedly k uvedení jejího jména na obalu desky Uh Huh Her v kolonce produced by. "Nejen že jsem kritická, jsem ale taky nerozhodná, což je nejhorší kombinace. To bylo na tom to nejtěžší," vzpomíná. "Občas jsem byla unavená a přála jsem si, abych se mohla opřít o někoho, kdo by mi řekl, jak dál."
Nahoru po žebříčku dolů
Soudě podle velmi uspokojivého výsledku nebyl svrchu popisovaný boj marný, i když se komerční úspěch předchozí desky Stories From The City, Stories From The Sea nejspíš opakovat nebude. Svoji pouť žebříčkem nejprodávanějších alb v Británii zahájila novinka PJ Harvey na dvanáctém místě, a po týdnu pro ni zbyla až devětatřicátá příčka. Inu, takový je už osud nahrávek, pro které má anglosaská žurnalistika označení "difficult". Místo přívětivého popíku Stories... totiž nabízí Uh Huh Her pohled do opačného koutu autorčiny duše - koutu, ve kterém jsou veselé vzpomínky filtrovány úzkostmi, křivdami, lžemi a dalšími negativními věcmi. Přesto všechno není album naplněné beznadějí. Žádná deprese jako na desce To Bring You My Love z roku 1995 se nekoná, spíš jako by Polly Jean Harvey říkala: "Občas to se mnou sekne, ale je to můj život a já vám tu nabízím kus sebe sama." Tedy skoro, je to přece jenom pouze teorie a jak jsme si řekli, Harvey nabádá k oddělování osobního a uměleckého života.
Skladby na Uh Huh Her vznikaly v průběhu dvou let - pro někoho dlouhá doba, pro PJ Harvey obvyklý standard: "Hodně času trávím psaním, takže mám nakonec slušnou zásobu písní. Když dojde na nahrávání desky, prostě si vyberu skladby podle momentální nálady a podle toho, jakou desku chci natočit nebo které písně mi zrovna přijdou zajímavé," poodhaluje Polly Jean roušku tajemství svého tvůrčího procesu na aktuálním interview CD.
Jakkoli lze mít k tomuto způsobu komunikace s novináři výhrady, je to zároveň jeden z mála způsobů, jak se o PJ Harvey něco dozvědět přímo z jejích úst. Až na výjimky totiž odmítá poskytovat rozhovory, a to hlavně kvůli strachu z možné dezinterpretace svých myšlenek. "Poučila jsem se z rozhovorů, které jsem v životě poskytla, že způsob, kterým se něco napíše, může úplně změnit to, jak to bylo myšleno," říká. Ze stejného důvodu pochybuje, že by někdy natočila něco s politickým podtextem - spíš než médiím důvěřuje svým pocitům a chtěla by jednou natočit album, "ze kterého vám přestane bít srdce".
Duševní po(c)hody
Z desek PJ Harvey má člověk občas pocit, že má co do činění s introvertní, do sebe zahleděnou osobou. Zatímco první část téhle charakteristiky bude nejspíš pravdivá, o té druhé by se dalo polemizovat. Polly Jean totiž přiznává, že velkým zdrojem její inspirace jsou střípky náhodně zaslechnutých konverzací. "Lidi jsou naprosto fascinující," tvrdí ve shodě s Davidem Byrnem. Že by jí ti, kterým se na ní stále něco nezdá, přece jen křivdili? Už to tak asi bude! "Snažím se žít normálním životem, neberu drogy a neprovozuju čarodějnictví," obhajuje se a nezbývá než jí to věřit.
Odpověď na klíčovou otázku tohoto článku tedy zní: i když se to možná na první poslech nezdá, je PJ Harvey celkem obyčejná třicátnice, která nadevše ráda vystupuje živě, píše dopisy tím staromódním způsobem s papírem a perem a zaobírá se duševními pochody sebe samé i ostatních lidí. Průběžně píše o tom posledním písně, které pak čas od času vydává na desce a pokaždé tím dokáže posluchačům pořádně zamotat hlavu. A tady lze ponor do duše PJ Harvey s lehkým srdcem ukončit, protože žádného zásadnějšího zjištění se už v něm beztak nelze dobrat. Leda že by měla v zásobě ještě nějaké překvapení, o kterém se nám, obyčejným pisálkům, ani nezdá!
Kdyby znala PJ Harvey odpověď na otázku z úvodu tohoto článku, nejspíš by nedělala to, co dělá. Tak to o ní aspoň nedávno napsal britský časopis Q s dovětkem, že kdyby znali odpověď všichni ostatní, ztratila by její alba mnohé ze své přitažlivosti. Polly Jean dokáže být ve svých písních tajemná jako Tori Amos, důvěrná jako Cat Power a živočišná jako Patti Smith. Kdo ale ví, co z toho je její osobní vklad a kde jde jen a jen o umění, které podle PJ Harvey není v jejím případě vždycky autobiografické, i když si to řada lidí myslí? Stejně tak nevěří, že umělec musí trpět, aby byl schopný skládat dobrou hudbu. "Je to mýtus, stejně jako se nemusíte ničit drogami nebo alkoholem, aby z vás byly rock'n'rollové hvězdy," nechala se slyšet v rozhovoru pro časopis Filter. Škoda, že někteří rockeři nejspíš nečtou americké hudební plátky!
Ve středověku by PJ Harvey nejspíš už dávno obvinili z čarodějnictví. Má štěstí - pro nás je prostě jen "nějaká divná", což je sice moderní verze téhož, naštěstí ale s méně tragickými následky. Výrazné a osobité ženy to zkrátka neměly v žádné době jednoduché, vždycky se ale najde někdo, koho fascinují. Divá Bára měla svého myslivce, Johanku z Arku drželi nad vodou kromě víry v Boha obyvatelé obléhaného Orléans a Polly Jean Harvey se zas může opřít o neutuchající přízeň kritiků i dostatečně silnou fanouškovskou základnu. Nick Cave sice z jejího osobního života zmizel - prý byl jejich vztah příliš intenzivní, na ocet ale Polly Jean nezůstala. Její poslední objev se jmenuje Vincet Gallo a je to známý newyorský režisér, herec a v neposlední řadě hudebník. Proslýchá se, že měl Pollyin vztah s Gallem do značné míry vliv na celkově optimistické vyznění předchozí desky Stories From The City, Stories From The Sea a mimo jiné se promítl i do novinky Uh Huh Her, byť jen v podobě zvláštního poděkování v bookletu.
Sama na svém triku
Uh Huh Her je sedmou deskou PJ Harvey, která na něm hraje na všechny nástroje s výjimkou bicích a perkusí - ty obsluhoval její dlouholetý spolupracovník Rob Ellis. Byl i v sestavě původní tříčlenné kapely, kterou Harvey sestavila počátkem 90. let a se kterou natočila své první album Dry. Jinak ovšem s někdejší Polly Jean pojí tu současnou máloco, a to i přesto, že si na letošním koncertním turné obléká šaty s obrázkem sebe samé před dvanácti lety. Za celou tu dobu se totiž snažila zůstat za každou cenu svá a přitom se neopakovat. "Je to moje největší obava," přiznala kdesi; a zároveň největší zbraň, chtělo by se dodat.
Snad proto zkouší za každou cenu proniknout i do jiných oblastí umění, než je hudba. V minulosti zkoušela leccos od sochařství až po africké bubnování. Pokukovala i po stříbrném plátně (nebo snad ono pokukovalo po ní?) - zahrála si Máří Magdalénu ve snímku Kniha života, který před časem vysílala i Česká televize a přispěla na soundtracky ke čtyřem filmům, včetně životopisného Basquiata. Větší překvapení ale nejspíš teprve vyvolá její další krok: produkovala a autorsky se podílela na připravované desce legendární Marianne Faihfull.
Produkci si ostatně vyzkoušela už v případě americké písničkářky Tiffany Anders a poprvé byla producentkou také sama sobě na novém albu. Předtím tento post zastávali například Steve Albini, Flood nebo Mick Harvey z Caveových Bad Seeds. "Byla jsem v období, kdy jsem si věřila natolik, abych to zvládla," komentovala PJ Harvey okolnosti, které vedly k uvedení jejího jména na obalu desky Uh Huh Her v kolonce produced by. "Nejen že jsem kritická, jsem ale taky nerozhodná, což je nejhorší kombinace. To bylo na tom to nejtěžší," vzpomíná. "Občas jsem byla unavená a přála jsem si, abych se mohla opřít o někoho, kdo by mi řekl, jak dál."
Nahoru po žebříčku dolů
Soudě podle velmi uspokojivého výsledku nebyl svrchu popisovaný boj marný, i když se komerční úspěch předchozí desky Stories From The City, Stories From The Sea nejspíš opakovat nebude. Svoji pouť žebříčkem nejprodávanějších alb v Británii zahájila novinka PJ Harvey na dvanáctém místě, a po týdnu pro ni zbyla až devětatřicátá příčka. Inu, takový je už osud nahrávek, pro které má anglosaská žurnalistika označení "difficult". Místo přívětivého popíku Stories... totiž nabízí Uh Huh Her pohled do opačného koutu autorčiny duše - koutu, ve kterém jsou veselé vzpomínky filtrovány úzkostmi, křivdami, lžemi a dalšími negativními věcmi. Přesto všechno není album naplněné beznadějí. Žádná deprese jako na desce To Bring You My Love z roku 1995 se nekoná, spíš jako by Polly Jean Harvey říkala: "Občas to se mnou sekne, ale je to můj život a já vám tu nabízím kus sebe sama." Tedy skoro, je to přece jenom pouze teorie a jak jsme si řekli, Harvey nabádá k oddělování osobního a uměleckého života.
Skladby na Uh Huh Her vznikaly v průběhu dvou let - pro někoho dlouhá doba, pro PJ Harvey obvyklý standard: "Hodně času trávím psaním, takže mám nakonec slušnou zásobu písní. Když dojde na nahrávání desky, prostě si vyberu skladby podle momentální nálady a podle toho, jakou desku chci natočit nebo které písně mi zrovna přijdou zajímavé," poodhaluje Polly Jean roušku tajemství svého tvůrčího procesu na aktuálním interview CD.
Jakkoli lze mít k tomuto způsobu komunikace s novináři výhrady, je to zároveň jeden z mála způsobů, jak se o PJ Harvey něco dozvědět přímo z jejích úst. Až na výjimky totiž odmítá poskytovat rozhovory, a to hlavně kvůli strachu z možné dezinterpretace svých myšlenek. "Poučila jsem se z rozhovorů, které jsem v životě poskytla, že způsob, kterým se něco napíše, může úplně změnit to, jak to bylo myšleno," říká. Ze stejného důvodu pochybuje, že by někdy natočila něco s politickým podtextem - spíš než médiím důvěřuje svým pocitům a chtěla by jednou natočit album, "ze kterého vám přestane bít srdce".
Duševní po(c)hody
Z desek PJ Harvey má člověk občas pocit, že má co do činění s introvertní, do sebe zahleděnou osobou. Zatímco první část téhle charakteristiky bude nejspíš pravdivá, o té druhé by se dalo polemizovat. Polly Jean totiž přiznává, že velkým zdrojem její inspirace jsou střípky náhodně zaslechnutých konverzací. "Lidi jsou naprosto fascinující," tvrdí ve shodě s Davidem Byrnem. Že by jí ti, kterým se na ní stále něco nezdá, přece jen křivdili? Už to tak asi bude! "Snažím se žít normálním životem, neberu drogy a neprovozuju čarodějnictví," obhajuje se a nezbývá než jí to věřit.
Odpověď na klíčovou otázku tohoto článku tedy zní: i když se to možná na první poslech nezdá, je PJ Harvey celkem obyčejná třicátnice, která nadevše ráda vystupuje živě, píše dopisy tím staromódním způsobem s papírem a perem a zaobírá se duševními pochody sebe samé i ostatních lidí. Průběžně píše o tom posledním písně, které pak čas od času vydává na desce a pokaždé tím dokáže posluchačům pořádně zamotat hlavu. A tady lze ponor do duše PJ Harvey s lehkým srdcem ukončit, protože žádného zásadnějšího zjištění se už v něm beztak nelze dobrat. Leda že by měla v zásobě ještě nějaké překvapení, o kterém se nám, obyčejným pisálkům, ani nezdá!
časopis Rock&Pop 2004/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Cesta-do-hlubin-duse-PJ-Harvey~02~srpen~2004/
Komentáře
&;
