Čechy a Slovensko bez sebe, pohled z naší strany
14.4.2004 | sekce: publicistika
V klidu a pohodě proběhlo na přelomu let 1992 a 1993 rozdělení bývalého Československa po všech těch tahanicích o pomlčku v názvu a o to, zda bude ve jménu před slovenskou částí česká či naopak. Na Silvestra o půlnoci se tenkrát na pražském Václavském náměstí radovali zejména cizinci, kteří o dělení státu věděli z médií a přijeli si to křupnutí vychutnat na vlastní kůži.
Tuzemci byli zdrženlivější. Radost (byla-li vůbec nějaká) nedávali tolik najevo, někteří byli očividně posmutnělí a další se zařekli, že až do smrti pro ně toto území zůstane spolčením dvou států bez ohledu na faktické hranice. Mnoho sběratelů cédéček má dosud české a slovenské emise v jedné polovině pokoje. Cizina pak stojí na druhé straně.
Kokotina
"Rozdělení státu ve mně zanechalo hlubokou jizvu," prohlásil ve čtyřiadevadesátém roce Whisky, zpěvák slovenské skupiny Slobodná Európa, která v první půli devadesátých let patřila k tomu vůbec nejzajímavějšímu, co federální rocková scéna měla. "Byla to kokotina, jejíž celý smysl byl, že pár lidí chtělo moc jen pro sebe. Tak si rozdělili území. Dneska musím do Prahy přes nějaké hranice, musím jít do banky pro jiné peníze. Nikdy se netěším ze smrti, ale politik Roman Zelenay, který se hodně o rozdělení státu zasloužil, se zabil na hranici, která díky němu vznikla. Kdyby nebyla, tak by se o ten kamión, co tam stál, nerozflákal. Sám si vykopal jámu."
Třiadevadesátý rok se nicméně u nás ve znamení hmatatelného smutku nenesl. Alespoň ne na hudební scéně. Do českých rukou neustále dopadaly mnoho let nezískatelné albové tituly především západní hudební historie, pročež zdejší příznivec sbíral a sbíral. Navíc je doplňovaly příjezdy okouzlujících hvězd, a tak musel fanoušek navrch šetřit a šetřit, aby na koncerty mohl. Do jeho diskografie doplachtili kompletní Led Zeppelin, Deep Purple či Bon Jovi, málokdo se proto pídil po vydaných albech Pavola Hammela, Jaroslava Filipa či snad Elánu.
V Čechách vrcholilo klubové obrození a nové sklepy rostly s neuvěřitelnou pravidelností měsíc co měsíc. Špička patřila Support Lesbiens, Jolly Joker And The PBU, Kurtizánám z 25. avenue či Walk Choc Ice, klubovým kapelám, které sice tu a tam k nějakému koncertu na Slovensko zajely (především do Bratislavy), nicméně nekladly na to důraz.
Domácí území po hudbě doslova prahlo, pročež bylo mnohem zajímavější plnit kluby Kotor v Kutné Hoře, Kino v Debři nad Jizerou, Pod Homolkou v Berouně, Golet v Liberci, Villa v Klatovech, libereckou Továrnu, Banán v Žatci, U-klub v Uherském Hradišti, Vrtulník v Táboře, Knak v Teplicích či pražské bašty Bunkr, Rock Café, Komotovku, Na Petynce, Borát nebo Belmondo.
Zkrátka a dobře se bez přítomnosti slovenské hudební konkurence dýchalo tak nějak lépe. Vulgárně by se dalo říct, že jsme si vystačili sami. Zprávy o existenci slovenského hudebního světa obstarávaly staré nahrávky těch nejoblíbenějších a sympatické pokusy vydavatelství Škvrna Records, které si otevřelo pobočku v Praze Na Harfě a vozilo na zdejší pulty novinky Gladiatoru, Soni Horňákové, pozoruhodného a trestuhodně zapomenutého Roberta Stankeho, skupiny Krátky proces či předchůdců zdejších Těžkej Pokondr, partičky Morhotronic.
Maroš Hladký ze skupiny Gladiator ve třiadevadesátém řekl: "Po rozdělení se toho moc nezměnilo. Jaké to bylo co do možnosti koncertování na Slovensku i v Čechách, takové to zůstalo. Ale dá se říct, že návštěvnost na našich koncertech se v poslední době v Čechách i na Slovensku vyrovnává."
Ani pohled do českých rozhlasových hitparád nenasvědčoval tomu, že by se slovenská hudba měla ještě kdy vrátit. Bylo to logické, ale pro silnou skupinu zarytých federalistů velmi smutné. Český spolumajitel zmíněného vydavatelství Škvrna Records, Zbyněk Adam, tenkrát vyhlížel jako nahý v trní. Bojoval v podstatě s větrnými mlýny.
Petr Růžička, manažer společnosti ANK, která v té době zastupovala některé zdejší i slovenské punkové skupiny, to vystihl přímo: "Je jedno, co si vyladíš. Všichni hrajou stejnou komerci. Od některých stanic jsem očekával větší prostor pro nezávislou scénu."
Na Slovensku sice nezávislá scéna zvlášť velký prostor neměla, ale tamní mladé rozhlasové stanice měly chuť propagovat domácí hudbu a dělaly to. Zdálo se, že to pro ně byla otázka cti.
V Praze a jiných velkých českých městech se mnohem víc řešil zátah na půjčovny CD, které prý připravovaly vydavatele desek o velké zisky z prodeje. Vydavatelské společnosti se sešikovaly k frontálnímu útoku a utrpěly vítězství. Z dnešního pohledu to lze chápat jako začátek vleklé krize gramofonového průmyslu u nás.
Soutěž New Rock Generation, která byla poprvé vyhlášena v roce 1994, se nehodlala s rozdělením federace smířit a zvala k zápolení skupiny z Čech, Moravy i Slovenska. Přišlo 664 demokazet, ale slovenské soubory se neprosadily. Do tří semifinálových koncertů neprošel jediný.
V březnu 1994 se pak na festivalu Drop-In v pražské Lucerně objevila jen jedna jediná slovenská skupina - punkrocková Zóna A. V klubech se k ní tu a tam přidala nějaká jiná, ale nemělo to systém, šlo o nárazové akce.
Mario Feinberg, dnes již nežijící brněnský zpěvák, který tehdy zakládal svůj soubor Narvan, tvrdil: "To máš těžký. Pokud jde o politiku a ekonomiku, měli všichni Češi dojem, že se zbavili outěžku. Přešlo to i do muziky, vzájemná spolupráce je dost vzácná. Jenže ono to jednou přijít musí, společné vlivy a společná historie si mohou pomoc. Navíc se domnívám, že to tady spěje k velké krizi a všechny štace na Slovensku pro naše kapely budou jednou vzácné. Naopak jakbysmet."
"Na Slovensku je míň punkerů. Je tam menší punková i rocková scéna, málo klubů, tak jsme rádi, že můžeme jezdit do Čech," nezapíral zpěvák punkrockové Zóny A, Koňýk. Jeho parta nikdy neztratila s českou scénou kontakt.
Důvody
O nutnosti vzájemné pomoci, přirozené spolupráce do budoucna a novém hudebním propojení obou scén se začalo v náznacích a pološeptem hovořit v roce 1996. V Čechách sice ještě stále doznívalo nadšení z každé nové skupiny a klubová scéna byla pořád schopna přinášet tu a tam nějaké nové a zajímavé jméno, ovšem u sousedů tloukli na poplach.
"Na Slovensku jsou možnosti k hraní minimální," přiznali členové temné elektronické formace Ľahká múza. "Hlavní problém je v technickém vybavení klubů. Je to katastrofální, mnohde nejsou třeba vůbec odposlechy, v takových podmínkách se nedá hrát. Navíc spousta klubů zaniká."
Ne že by to byl průlomový rok, ale ve vzduchu visela odpověď na pochybnosti, které měl Mario Feinberg.
O dva roky později málem zaskočilo českým hudebníkům při poslechu historky, kterou dal k dobrému zpěvák a kytarista mladé punkrockové skupiny Iné kafe, Vratko Rohoň. "Rozhodl jsem se, že kapelu do rádií prostě dostanu. Vzal jsem do batohu naše cédéčka, objednal se ve všech rádiích na celém Slovensku a začal je obcházet. Vždycky jsem tam přišel, sedl si s hudebním dramaturgem a neodešel dřív, dokud mi neřekl, že bude hrát tu a tu skladbu a posluchači ji budou mít možnost slyšet tehdy a tehdy."
Mělo to úspěch, z Iného kafe se přes noc stala hvězda a z flexibility slovenských rádií sen českých skupin i zpěváků. Takhle to tady totiž nikdy nefungovalo a žalujme klidně, že nefunguje dodnes. U nás diktují podmínky i módu hudební dramaturgové, mnohé skupiny už dávno vzdaly pocit, že by měly každou novou nahrávku pro sychr do rádií zasílat.
Spolu
Na konci devadesátých let bylo evidentní, že si Čechy a Slovensko mohou jít vzájemně na ruku. Rozhlasové stanice na obou stranách hranic přijímaly nahrávky ze sousední země za své, zařazovaly je do hitparád a o "zahraničním účastníkovi" hovořily s drobounkým studem v hlase a zjevně neradi. Už to nebyl vtip.
Čeští posluchači přijali nová jména: Janu Kirschner, košickou skupinu No Name, nitranské Horkýže slíže či Desmod. O svá práva se navíc začali hlásit staří známí. Po českém venkově statečně kroužila Tublatanka a těžila ze všeho, co vymyslela na přelomu osmdesátých a devadesátých let, skupina Team dala najevo, že o jejím konci se vždy pouze spekulovalo, Elán se vracel na pódia nepravidelně, ovšem s čím dál tím větší pozorností, a Miroslav Žbirka například jakoby mimoděk hovořil o neoddělitelnosti české a slovenské hudby.
On i Peter Nagy a Richard Mller si přejezd státní hranice osvojili jako obvyklý rituál. Poletovali z jednoho státu do druhého a jejich koncerty slovem i muzikou země spojovaly.
Pochopili to i organizátoři letního festivalu Noc plná hvězd v Třinci a do podtitulku mu zasadili slogánek "1. oficiální česko-slovenský festival". Na ostatní festivaly byly slovenské skupiny zvány jednak jako nenápadní, ovšem o to příjemnější hosté, případně jako hudební hvězdy (takových situací je ale dodnes pomálu).
České kapely záhy pochopily, že jim na Slovensku pšenka pokvete. Doma už to přece nefungovalo tak dobře, jako před lety: spousta klubů zanikla, pořadatelům i divákům docházely peníze. Takový Alkehol se sice dočkal památného vykelímkování na festivalu v Trutnově, nicméně na Slovensku se z něho tamní diváci mohli pominout. Těžko si představit, jak moc jej brali za svůj, jak moc mu to dávali najevo a jak pohostinsky se k němu chovali. Jsou známy situace, kdy se na podpis skupiny stály fronty a každý, kdo už autogram získal, si ještě vyprosil společnou fotografii a chtěl si povídat o situaci na hudební scéně v domovině kapely.
To, co zažil Alkehol, zažily na Slovensku i mnohé jiné skupiny. Ale pozor, východní divák je náročný a nezblajzne jen tak kde co. Proto je třeba vždy vážit, s jakou se na jeho území vypravit. Tzv. velké skupiny tak činí v rámci rozsáhlých federálních turné, naposledy třeba Kabát, když se vloni nejprve na Slovensku zahřál, aby v říjnu dokončil své přesvědčivé tažení sportovními halami doma v Čechách.
Pokud se ale na Slovensko vypraví skupina klubová, musí nutně počítat s tím, že podle toho tam s ní bude zacházeno.
"Funguje to jak kde a jak co. Myslím si, že slovenští diváci moc nevnímají, že zrovna hraje nějaká cizí kapela. Buď se jim líbí a jsou nadšení, anebo je to nevezme a odzívají to. Zažili jsme koncerty skvělé i průserové. Řekl bych, že v poslední době tam jezdí méně českých skupin. Oni si už prostě vybírají," tvrdí zpěvák a kytarista brněnské skupiny Insania, Poly. Se skupinou jezdí na Slovensko dlouhou dobu a může srovnávat.
Jeho postřeh je důležitý: handicapy se vyrovnávají. V Čechách si s chutí zajdeme na monstrkoncert Elánu na Letnou (není-li jich příliš) či do haly na skvělá vystoupení Teamu nebo Richarda Mllera, případně do klubu na zajímavou chasu alternativní, punkovou či metalovou. Jakmile nás ale objekt nepřesvědčí, že za tu návštěvu stojí, odejdeme a příště nepřijdeme.
Na Slovensku je to stejné. Aktuálně už není pravda, že tam mají české skupiny na růžích ustláno. Týká se to jen těch vyvolených či jinak pozoruhodných.
Jak čas běží, vzájemné vztahy Čechů a Slováků se na poli rocku a popu vyrovnaly. Není vítězů ani poražených. Šanci má každý a divákovi nijaká média novou hvězdičku do hlavy nenacpou. V tomto ohledu jsou naprosto klíčové role letních festivalů. Právě na nich si totiž mohou diváci vybrat budoucí oblíbence.
Se vstupem do Evropské unie se vztah normalizoval. Lepší zprávu jsme si proto ani nemohli přát.
Tuzemci byli zdrženlivější. Radost (byla-li vůbec nějaká) nedávali tolik najevo, někteří byli očividně posmutnělí a další se zařekli, že až do smrti pro ně toto území zůstane spolčením dvou států bez ohledu na faktické hranice. Mnoho sběratelů cédéček má dosud české a slovenské emise v jedné polovině pokoje. Cizina pak stojí na druhé straně.
Kokotina
"Rozdělení státu ve mně zanechalo hlubokou jizvu," prohlásil ve čtyřiadevadesátém roce Whisky, zpěvák slovenské skupiny Slobodná Európa, která v první půli devadesátých let patřila k tomu vůbec nejzajímavějšímu, co federální rocková scéna měla. "Byla to kokotina, jejíž celý smysl byl, že pár lidí chtělo moc jen pro sebe. Tak si rozdělili území. Dneska musím do Prahy přes nějaké hranice, musím jít do banky pro jiné peníze. Nikdy se netěším ze smrti, ale politik Roman Zelenay, který se hodně o rozdělení státu zasloužil, se zabil na hranici, která díky němu vznikla. Kdyby nebyla, tak by se o ten kamión, co tam stál, nerozflákal. Sám si vykopal jámu."
Třiadevadesátý rok se nicméně u nás ve znamení hmatatelného smutku nenesl. Alespoň ne na hudební scéně. Do českých rukou neustále dopadaly mnoho let nezískatelné albové tituly především západní hudební historie, pročež zdejší příznivec sbíral a sbíral. Navíc je doplňovaly příjezdy okouzlujících hvězd, a tak musel fanoušek navrch šetřit a šetřit, aby na koncerty mohl. Do jeho diskografie doplachtili kompletní Led Zeppelin, Deep Purple či Bon Jovi, málokdo se proto pídil po vydaných albech Pavola Hammela, Jaroslava Filipa či snad Elánu.
V Čechách vrcholilo klubové obrození a nové sklepy rostly s neuvěřitelnou pravidelností měsíc co měsíc. Špička patřila Support Lesbiens, Jolly Joker And The PBU, Kurtizánám z 25. avenue či Walk Choc Ice, klubovým kapelám, které sice tu a tam k nějakému koncertu na Slovensko zajely (především do Bratislavy), nicméně nekladly na to důraz.
Domácí území po hudbě doslova prahlo, pročež bylo mnohem zajímavější plnit kluby Kotor v Kutné Hoře, Kino v Debři nad Jizerou, Pod Homolkou v Berouně, Golet v Liberci, Villa v Klatovech, libereckou Továrnu, Banán v Žatci, U-klub v Uherském Hradišti, Vrtulník v Táboře, Knak v Teplicích či pražské bašty Bunkr, Rock Café, Komotovku, Na Petynce, Borát nebo Belmondo.
Zkrátka a dobře se bez přítomnosti slovenské hudební konkurence dýchalo tak nějak lépe. Vulgárně by se dalo říct, že jsme si vystačili sami. Zprávy o existenci slovenského hudebního světa obstarávaly staré nahrávky těch nejoblíbenějších a sympatické pokusy vydavatelství Škvrna Records, které si otevřelo pobočku v Praze Na Harfě a vozilo na zdejší pulty novinky Gladiatoru, Soni Horňákové, pozoruhodného a trestuhodně zapomenutého Roberta Stankeho, skupiny Krátky proces či předchůdců zdejších Těžkej Pokondr, partičky Morhotronic.
Maroš Hladký ze skupiny Gladiator ve třiadevadesátém řekl: "Po rozdělení se toho moc nezměnilo. Jaké to bylo co do možnosti koncertování na Slovensku i v Čechách, takové to zůstalo. Ale dá se říct, že návštěvnost na našich koncertech se v poslední době v Čechách i na Slovensku vyrovnává."
Ani pohled do českých rozhlasových hitparád nenasvědčoval tomu, že by se slovenská hudba měla ještě kdy vrátit. Bylo to logické, ale pro silnou skupinu zarytých federalistů velmi smutné. Český spolumajitel zmíněného vydavatelství Škvrna Records, Zbyněk Adam, tenkrát vyhlížel jako nahý v trní. Bojoval v podstatě s větrnými mlýny.
Petr Růžička, manažer společnosti ANK, která v té době zastupovala některé zdejší i slovenské punkové skupiny, to vystihl přímo: "Je jedno, co si vyladíš. Všichni hrajou stejnou komerci. Od některých stanic jsem očekával větší prostor pro nezávislou scénu."
Na Slovensku sice nezávislá scéna zvlášť velký prostor neměla, ale tamní mladé rozhlasové stanice měly chuť propagovat domácí hudbu a dělaly to. Zdálo se, že to pro ně byla otázka cti.
V Praze a jiných velkých českých městech se mnohem víc řešil zátah na půjčovny CD, které prý připravovaly vydavatele desek o velké zisky z prodeje. Vydavatelské společnosti se sešikovaly k frontálnímu útoku a utrpěly vítězství. Z dnešního pohledu to lze chápat jako začátek vleklé krize gramofonového průmyslu u nás.
Soutěž New Rock Generation, která byla poprvé vyhlášena v roce 1994, se nehodlala s rozdělením federace smířit a zvala k zápolení skupiny z Čech, Moravy i Slovenska. Přišlo 664 demokazet, ale slovenské soubory se neprosadily. Do tří semifinálových koncertů neprošel jediný.
V březnu 1994 se pak na festivalu Drop-In v pražské Lucerně objevila jen jedna jediná slovenská skupina - punkrocková Zóna A. V klubech se k ní tu a tam přidala nějaká jiná, ale nemělo to systém, šlo o nárazové akce.
Mario Feinberg, dnes již nežijící brněnský zpěvák, který tehdy zakládal svůj soubor Narvan, tvrdil: "To máš těžký. Pokud jde o politiku a ekonomiku, měli všichni Češi dojem, že se zbavili outěžku. Přešlo to i do muziky, vzájemná spolupráce je dost vzácná. Jenže ono to jednou přijít musí, společné vlivy a společná historie si mohou pomoc. Navíc se domnívám, že to tady spěje k velké krizi a všechny štace na Slovensku pro naše kapely budou jednou vzácné. Naopak jakbysmet."
"Na Slovensku je míň punkerů. Je tam menší punková i rocková scéna, málo klubů, tak jsme rádi, že můžeme jezdit do Čech," nezapíral zpěvák punkrockové Zóny A, Koňýk. Jeho parta nikdy neztratila s českou scénou kontakt.
Důvody
O nutnosti vzájemné pomoci, přirozené spolupráce do budoucna a novém hudebním propojení obou scén se začalo v náznacích a pološeptem hovořit v roce 1996. V Čechách sice ještě stále doznívalo nadšení z každé nové skupiny a klubová scéna byla pořád schopna přinášet tu a tam nějaké nové a zajímavé jméno, ovšem u sousedů tloukli na poplach.
"Na Slovensku jsou možnosti k hraní minimální," přiznali členové temné elektronické formace Ľahká múza. "Hlavní problém je v technickém vybavení klubů. Je to katastrofální, mnohde nejsou třeba vůbec odposlechy, v takových podmínkách se nedá hrát. Navíc spousta klubů zaniká."
Ne že by to byl průlomový rok, ale ve vzduchu visela odpověď na pochybnosti, které měl Mario Feinberg.
O dva roky později málem zaskočilo českým hudebníkům při poslechu historky, kterou dal k dobrému zpěvák a kytarista mladé punkrockové skupiny Iné kafe, Vratko Rohoň. "Rozhodl jsem se, že kapelu do rádií prostě dostanu. Vzal jsem do batohu naše cédéčka, objednal se ve všech rádiích na celém Slovensku a začal je obcházet. Vždycky jsem tam přišel, sedl si s hudebním dramaturgem a neodešel dřív, dokud mi neřekl, že bude hrát tu a tu skladbu a posluchači ji budou mít možnost slyšet tehdy a tehdy."
Mělo to úspěch, z Iného kafe se přes noc stala hvězda a z flexibility slovenských rádií sen českých skupin i zpěváků. Takhle to tady totiž nikdy nefungovalo a žalujme klidně, že nefunguje dodnes. U nás diktují podmínky i módu hudební dramaturgové, mnohé skupiny už dávno vzdaly pocit, že by měly každou novou nahrávku pro sychr do rádií zasílat.
Spolu
Na konci devadesátých let bylo evidentní, že si Čechy a Slovensko mohou jít vzájemně na ruku. Rozhlasové stanice na obou stranách hranic přijímaly nahrávky ze sousední země za své, zařazovaly je do hitparád a o "zahraničním účastníkovi" hovořily s drobounkým studem v hlase a zjevně neradi. Už to nebyl vtip.
Čeští posluchači přijali nová jména: Janu Kirschner, košickou skupinu No Name, nitranské Horkýže slíže či Desmod. O svá práva se navíc začali hlásit staří známí. Po českém venkově statečně kroužila Tublatanka a těžila ze všeho, co vymyslela na přelomu osmdesátých a devadesátých let, skupina Team dala najevo, že o jejím konci se vždy pouze spekulovalo, Elán se vracel na pódia nepravidelně, ovšem s čím dál tím větší pozorností, a Miroslav Žbirka například jakoby mimoděk hovořil o neoddělitelnosti české a slovenské hudby.
On i Peter Nagy a Richard Mller si přejezd státní hranice osvojili jako obvyklý rituál. Poletovali z jednoho státu do druhého a jejich koncerty slovem i muzikou země spojovaly.
Pochopili to i organizátoři letního festivalu Noc plná hvězd v Třinci a do podtitulku mu zasadili slogánek "1. oficiální česko-slovenský festival". Na ostatní festivaly byly slovenské skupiny zvány jednak jako nenápadní, ovšem o to příjemnější hosté, případně jako hudební hvězdy (takových situací je ale dodnes pomálu).
České kapely záhy pochopily, že jim na Slovensku pšenka pokvete. Doma už to přece nefungovalo tak dobře, jako před lety: spousta klubů zanikla, pořadatelům i divákům docházely peníze. Takový Alkehol se sice dočkal památného vykelímkování na festivalu v Trutnově, nicméně na Slovensku se z něho tamní diváci mohli pominout. Těžko si představit, jak moc jej brali za svůj, jak moc mu to dávali najevo a jak pohostinsky se k němu chovali. Jsou známy situace, kdy se na podpis skupiny stály fronty a každý, kdo už autogram získal, si ještě vyprosil společnou fotografii a chtěl si povídat o situaci na hudební scéně v domovině kapely.
To, co zažil Alkehol, zažily na Slovensku i mnohé jiné skupiny. Ale pozor, východní divák je náročný a nezblajzne jen tak kde co. Proto je třeba vždy vážit, s jakou se na jeho území vypravit. Tzv. velké skupiny tak činí v rámci rozsáhlých federálních turné, naposledy třeba Kabát, když se vloni nejprve na Slovensku zahřál, aby v říjnu dokončil své přesvědčivé tažení sportovními halami doma v Čechách.
Pokud se ale na Slovensko vypraví skupina klubová, musí nutně počítat s tím, že podle toho tam s ní bude zacházeno.
"Funguje to jak kde a jak co. Myslím si, že slovenští diváci moc nevnímají, že zrovna hraje nějaká cizí kapela. Buď se jim líbí a jsou nadšení, anebo je to nevezme a odzívají to. Zažili jsme koncerty skvělé i průserové. Řekl bych, že v poslední době tam jezdí méně českých skupin. Oni si už prostě vybírají," tvrdí zpěvák a kytarista brněnské skupiny Insania, Poly. Se skupinou jezdí na Slovensko dlouhou dobu a může srovnávat.
Jeho postřeh je důležitý: handicapy se vyrovnávají. V Čechách si s chutí zajdeme na monstrkoncert Elánu na Letnou (není-li jich příliš) či do haly na skvělá vystoupení Teamu nebo Richarda Mllera, případně do klubu na zajímavou chasu alternativní, punkovou či metalovou. Jakmile nás ale objekt nepřesvědčí, že za tu návštěvu stojí, odejdeme a příště nepřijdeme.
Na Slovensku je to stejné. Aktuálně už není pravda, že tam mají české skupiny na růžích ustláno. Týká se to jen těch vyvolených či jinak pozoruhodných.
Jak čas běží, vzájemné vztahy Čechů a Slováků se na poli rocku a popu vyrovnaly. Není vítězů ani poražených. Šanci má každý a divákovi nijaká média novou hvězdičku do hlavy nenacpou. V tomto ohledu jsou naprosto klíčové role letních festivalů. Právě na nich si totiž mohou diváci vybrat budoucí oblíbence.
Se vstupem do Evropské unie se vztah normalizoval. Lepší zprávu jsme si proto ani nemohli přát.
časopis Rock&Pop 2004/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Cechy-a-Slovensko-bez-sebe-pohled-z-nasi-strany~14~duben~2004/
Komentáře
&;
