16.1.2007 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika Nechybělo mnoho a jedna z nejočekávanějších desek roku 2006 by nestihla ani předvánoční trh. Už finální realizace minulého alba skupiny v Dole v dole před třemi lety byla hodně hektická, ale novinka nazvaná Corrida přicházela na svět v ještě mnohem silnějších porodních bolestech. Na výsledku se to však naštěstí nijak neprojevilo, jak ostatně dokazuje i recenze této desky o pár stránek dál. Kabát je opět při chuti, nabitý energií a zemitě rock’n’rollový tak, jako už dlouho ne. Následujícímu výslechu se podrobili zpěvák Josef Vojtek a kytarista (a autor většiny hudby na Corridě) Ota Váňa.


Deska byla původně avizovaná na jaro 2006, pak na září a nakonec byla vylisována až v prosinci. Co bylo příčinou?
Vojtek: Trošku se zdržely texty, ale myslím, že to bylo ku prospěchu věci. Jsou opět super.

Milan Špalek už dříve svoje texty dodělával na poslední chvíli, ale tentokrát, pokud vím, některé věci dodal ne tradičně za pět minut dvanáct, ale až čtvrt hodiny po dvanácté. Vysvětloval vám, v čem je problém? Nějaká autorská krize, nebo přílišná sebekritika a nespokojenost s výsledkem, který nebyl z jeho pohledu dokonalý?
Vojtek: Vysvětloval – a má pravdu v tom, že dělat texty na desátou desku v pořadí a sám sebe nevykrádat je veliký umění. Proto to zdržení.

Jak se ti vlastně zpívají Špalkovy nebo obecně vzato “cizí”, nikoliv tvoje vlastní texty? Ty jsi nikdy neměl potřebu psát si slova sám? Většina zpěváků tvrdí, že texty od jiných autorů jim takříkajíc nejdou moc do pusy, respektive z pusy.
Vojtek: Jsme spolu už osmnáct let a jsme sehranej tým, takže Milanovy texty se mi zpívají skvěle. Mají totiž hlavu a patu, což se o výplodech určitejch rádoby textařů – mezi ně se samozřejmě řadím i já – říct nedá.

Corrida je pojata poměrně nesmlouvavě rockovým způsobem – takhle syrově Kabát už řadu let nezněl...
Váňa: Prostě to letos tak vyplynulo. Když děláme nový pecky, tak neřešíme, jestli jsou tvrdý nebo ne. Důležitý je, aby nás písnička všechny bavila. Jestli ti Corrida zní syrově, je to jedině dobře. Vždyť jsme bigbítová kapela!
Vojtek: Ano, Ota to řekl i za mě. Takhle to z nás zkrátka vylítlo. Nevím, co na to jinýho říct...

Jak bude pojata šňůra ke Corridě? Opět stadiony, výpravná pódiová show atd., anebo na to chcete jít tentokrát trochu jinak?
Vojtek: Jo, zkusíme to opět v květnu, venku a s plnou parádou. Zbytek je překvapení!

Mimochodem, bylo pro vás hodně velkým zklamáním, že zatímco samostatné koncerty Kabátu lámaly divácké rekordy, na společná vystoupení s dalšími kapelami pod hlavičkou Pink Panther Festu v roce 2005 chodila jen zhruba polovina obvyklých návštěv? Přitom Kabát tam vždy odehrál zcela regulérní koncert, nikoliv zkrácený festivalový blok...
Vojtek: To byla velká chyba pořádající agentury. Myslela si, že lidi přijdou na neznámej fesťák a na kapely, který už předtím viděli stokrát. Nezachránila to ani naše zvýšená popularita. My jsme v tý době měli po šňůře, a Česko je fakt malá země na dvě turné v jednom roce. Navíc fanoušci Kabátu – což mi potom i sami říkali – si opravdu mysleli, že budeme hrát maximálně 45minut. A tak si řekli, že si radši počkají na naše samostatný turné.

Předpokládám, že na plány dobýt celý svět už jste nejspíš rezignovali. Ale opravdu vám stačí “jen” to, že patříte k absolutní extralize v rámci české a slovenské hudební scény? Nepřemýšleli jste o tom, zkusit proniknout třeba na polská rocková pódia? Čeština by tam nemusela být ani zdaleka takový problém jako na Západě.
Vojtek: To byl zatím jedinej docela reálnej nápad, jak proniknout za hranice a pak dál na Západ. Přece jenom Poláci mají ve světě velký kontakty, tudíž přes Polsko je cesta ven daleko schůdnější než rovnou od nás.
Váňa: Jsme česká kapela, a zatím nás nejvíc baví hrát pro lidi tady u nás. O Polsku jsme se bavili, tam by nám možná rozuměli. Ale anglosaský národy asi těžko. Lepší Cesta do Kadaně (Ota naráží na název jedné nové písně Kabátu – pozn. aut.) než do Vídně...

Na začátku 90. let jste vyhráli mezinárodní soutěž mladých metalových skupin, která probíhala ve Vídni. Neotevírala se tehdy Kabátu cesta do zahraničí?
Váňa: To už si skoro nepamatuju. Ale mám pocit, že tyhle akce nikdy nikam nevedou.

Už od časů prvního alba hrajete ve stejné sestavě. Kde hledat kořeny takové stability? Dokážete si vůbec představit nějakou personální změnu v té vaší ustálené pětici?
Vojtek: Není nutný měnit sestavu, když všechno klape tak, jak má. Problémy se řeší, až nastanou.
Váňa: Především jsme kamarádi a spojuje nás stejnej humor. Někoho jinýho v kapele si opravdu představit nedovedu. Jediný, co nás ohrožuje, je postupující rockerská senilita... (smích)

V rámci domácí pop music jste dosáhli prakticky všeho, čeho se dosáhnout dá. Existují pro Kabát ještě nějaké nesplněné cíle či přání?
Váňa: My jsme nějaký cíle nikdy moc neřešili. Vždycky jsme chtěli bavit lidi, a to se nám snad daří.

Pokud mi je známo, příliš se nehlásíte k demosnímku Orgasmus z roku 1990. Co vás k tomu vede? A vadí vám, že někdo tuto nahrávku “vyvěsil” k volnému stažení na fanouškovských stránkách Kabátu?
Vojtek: Nevím, kdo ti řekl, že se k tomu demu nehlásíme. Je to stará záležitost, ale jsme to my, a já se za svoji práci nikdy nestyděl. Kdyby mi to vadilo, tak to nedělám!
Váňa: Na ten demáč jsme bezmála zapomněli. Někdo ho někde vyhrabal a dal na internet, což nám nevadí. Něco jinýho samozřejmě je, když se na netu objeví komplet nová deska tejden před datem vydání. To nasere!

Psáno pro: časopis mGuide 2007/01