24.6.2008 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
 fotogalerie Každá deska skupiny bratří Ebenů je malá hudební událost. Už jen proto, že Marek, Kryštof a David Ebenové (několik posledních let posílení o čtveřici dalších hudebníků) svými nahrávkami šetří jako příslovečným šafránem. A dobře dělají: zatím ještě nevydali žádný takzvaně tuctový, neřkuli zbytečný počin. Pro novinku Chlebíčky, o níž si se mnou povídal mediálně nejznámější ze sourozeneckého tria, zde zpěvák, hráč na kytaru a piano a autor veškerých písní Marek Eben, to platí jakbysmet.

Intervaly mezi vašimi alby se sice zkracují, přesto od vydání toho předcházejícího nazvaného Já na tom dělám uteklo zase už šest let. Jsou příčinou této „ediční skromnosti“ další, nejen hudební aktivity jednotlivých členů, anebo se prostě nové písničky rodí obtížně?
Obojí je tím důvodem. Každý z nás má řadu dalších projektů, takže kapela je pro nás trošku taková zájmově umělecká činnost a chvilku to trvá, že se písničky nastřádají. Navíc čas strašně rychle utíká: připadá mi to jako včera, když jsme natáčeli minulou desku.

Koncertně jste ale od zmíněného minulého CD přece jen o něco aktivnější, než jak tomu bylo v letech devadesátých...
Nepatrně častěji koncertujeme, to je pravda. Hrajeme průměrně tak třikrát do měsíce, ale neplatí to tak vždy. Každopádně já se na každé vystoupení enormně těším, je to pro mě zážitek.

Jak moc se změnil způsob aranžerské práce a vůbec fungování skupiny od chvíle, co už nehrajete jen ve třech?
V podstatě vůbec. Dřív, ještě v triu, jsem měl tendenci nějaké party klukům rozepisovat, ale shledal jsem, že oni si je stejně udělají nejlíp sami. Takže já nosím jen melodickou linku, „kila“ a text, a s tím se dál pracuje.

Kde pro své písničky hledáš inspiraci? Jsou jejich předobrazem vesměs reálné životní situace?
Někdy ano a někdy ne, i na tomhle albu to je různé. Je tam poměrně dost věcí, které lze nazvat volnou tvorbou, třeba Chlebíčky, Houston, Folklóreček a další, ale jiné vycházejí z určitého zadání. Například Poslední valčík jsem napsal pro finálové kolo soutěže StarDance. Úskalím té skladby bylo, že jsem vlastně nechtěl, aby to byl valčík... (smích) Ale kluci jsou moc šikovní, takže to hravě zvládli. Pavel Skála tam vymyslel takovou skoro africkou kytaru jak z nějakých desek Paula Simona a ona tomu dodala úplně novou, příjemnou kvalitu.
Písnička To nic byla původně součástí hry Divadla Ypsilon nazvané Srdce. Měla text, který napsal Arnošt Goldflam, ale ten text byl příliš svázán se zmíněnou hrou, proto jsem pro hraní této věci s kapelou udělal jiný. Karlovy Vary jsem psal pro potřeby koncertu, který jsme v tomhle městě měli. Říkal jsem si, že by bylo hezké udělat písničku o Varech a zahrát ji tam, jenže jsem to nestihl. Respektive napsat jsem ji stihl, ale nebyl jsem s ní spokojen, tak jsem na ní raději ještě nějakou dobu pracoval.

Opravdu chceš být pohřben v Karlových Varech, jak o tom zpíváš?
Ano, už jsem to říkal ženě. Musím přiznat, že vůbec nemám vztah k hrobům. Na zemřelé často vzpomínám, ale vidím je všude jinde, jenom ne v tom hrobu. Mně by se líbilo, kdyby mě Markéta vysypala u nás na golfovém hřišti v Hájích, nejlépe na greenu číslo 4, protože to je moc hezké místo. Anebo aspoň na dvojce. Představa, že po mně budou chodit golfisti a patovat, se mi fakt líbí.

Určitě nejsem sám, koho zajímá, jak někoho napadne napsat píseň o chlebíčcích...
No a to si zrovna nevzpomínám, jak mě to napadlo... Ten text jsem měl už dlouho, ale stále mi k němu chyběla muzika. Nicméně nejlepší inspirací je termín a hrozící veliká ostuda, že jsem něco nestihl, což ve mně vždy vzburcuje veliké vzepětí tvůrčích sil. (smích)
Mě u téhle písně baví ta představa společného zážitku. Protože všichni, co ji poslouchají, znají úskalí konzumace chlebíčků a mají to spojeno s určitými situacemi, jako byla různá zasedání, Mezinárodní den žen apod. Mimochodem, chlebíčky jsou ryze český fenomén, nikde jinde na světě se s tím člověk nesetká.
Třeba u písně Houston si naopak přesně vybavuju, jak nápad na její text vznikl. Balil jsem se na zájezd, manželka mi stála za zády a ptala se, jestli mám kartáček, pastu atd. V tu chvíli jsem si řekl, že by to bylo dobré téma na písničku. A o něco později mě na procházce se psem napadla ona absurdní situace, kdy kosmonaut už je připraven v sedačce raketoplánu, má nasazenou helmu a najednou mu z Houstonu spojí manželku, která se ho na tyhle „kraviny“ začne vyptávat...

Jedním ze základních stavebních prvků tvých písniček je humor v různých podobách. Máš nějaký „indikátor“, kterým se řídíš při posuzování, zda je ten který text či konkrétní motiv opravdu vtipný a zábavný?
V některých případech mě něco baví hned ve chvíli, kdy mě to napadne. To je dobrý signál, protože já mám poměrně přísnou autocenzuru. Rozdělanou písničku nikdy s nikým nekonzultuju. Ale pak přijde nepříjemný moment předvádění písně kapele, kde je hodně lidí a mají různé preference. A občas narazím... Hodně důležité pro mne jsou i první reakce mojí ženy, když jí něco nového zahraju.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/07