11.9.2002 | Autoři: Petr Korál, Vojtěch Lindaur | sekce: publicistika Snad každý chlapec, kterému se v určitém věku lokny dotkly ramen, vzpomene si na chvíli, kdy poprvé skrz zaťaté zuby našpulenými rty napodobil unisono kytary, v žilách mu basovala krev, srdce bilo a v hlavě zněl hrdelní zpěv.

Dnešní padesátníci si svůj křest tvrdým riffem prožívali s Yardbirds či Cream, ti o něco mladší (hardrockeři) s příchodem Led Zeppelin, Black Sabbath či Deep Purple. Generace NWOBM měla Iron Maiden, Judas Priest a Motörhead. V osmdesátých letech zaplavila metalová vlna i českou kotlinu, zatímco v Americe se drala z undergroundu Metallika a Megadeth a stadionové davy omračovali Guns N'Roses, jimž předskakovali seattlesští Soundgarden. Nirvana, Pearl Jam či Alice In Chains nakrátko naučili celý svět slovo grunge, do té doby jen drsné leštidlo na podlahy. Devátá dekáda také nabídla křížence tvrdé hudby s funkem či hip hopem a další hard&heavy novici měli další hrdiny: Faith No More, Red Hot Chili Peppers.

Když se pak v polovině devadesátých let 'začalo tančit všude' a elektrická kytara byla novou generací prohlášena za krám dobrý leda do vetešnictví, zdálo se, že se tvrdá hudba vytrácí, stahuje do ghett různých směrů, odnoží a revivalů, deptána pohrdáním DJ progresivistů.

První dva roky nového tisíciletí však, zdá se, nabízejí nové šance. Napadlo mně to už v Glastonbury 2000. 'Jiné' pódium, jehož dramaturgie se vždy snažila být o krok vpředu, nabídlo tehdy velké množství nových kapel v klasickém složení. Letošní ročník pak návrat ke kytaře, baskytaře a bicím jen potvrdil. Velká vydavatelství začala vloni vyrábět různé kompilace nových kovových hrdinů, nu-metalistů. Ti mediálně nejvýraznější (Linkin' Park, System Of The Down či patriarchové Korn) prodávají svá alba po milionech. Prožíváme opravdu nové blýskání na tvrdé časy nebo je to jen alergická reakce na taneční chřipku?

Sám jsem se v tom nevyznal.

Na pomoc tedy přišli: Petr Korál (&musiQ), Jaroslav Špulák (Big Beng!), Bohouš Němec (Big Beng!, Radio 1), Jan Petričko (Report), Jan J. Šimon (Report), Martin Čermák (Spark), Vlasta Henych (skupina Törr), Kay (skupina Sunshine)

I. Je nu-metal new?

Lindaur: Dá se to, co teď prožíváme, považovat za nový nástup tvrdé hudby?

Němec: Pokud jde o zahraničí, tak určitě. Největší zásluhu na tom má nu-metalová vlna, která venku funguje naprosto přirozeně - vlastně už jako mainstream. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že některé kapely zase hrajou tvrdě. Hrajou je v rádiích a v televizi a není to nic nenormálního.

Lindaur: Lze nu-metal nějak charakterizovat z pozice hudebníka? Liší se nějak zásadně od toho, co už tu bylo?

Henych: V ničem se neliší... Rock'n'roll se posouvá a mění se jenom technologie, ale písnička zůstává pořád stejná. I tvrdá píseň je jenom jedna z jejích forem. Měnit se budou pouze přístupy k písni, přístupy k rock'n'rollu. Ten bude v podstatě pořád stejnej - noty, který používáš, se nemění. Když nu-metal svlíkneš z tý moderní technologie, zbyde z toho něco, co tu už stokrát bylo... Určitej posun je jen otázkou invence a techniky, tedy přístrojů, který ti pomáhají hudbu přenášet. Dnešní šestnáctiletí muzikanti hrajou líp než jejich vrstevníci v 60. letech a záleží hlavně na jejich invenci, jak s tím naloží. Nevím jen, do jaký míry jsou informace, že tvrdá hudba ve světě 'jede', přesný, protože my tam nežijeme a víme houby.

Korál: Myslím, že by na tohle téma měl hodně co říci tady Kay - vzhledem k tomu, že tráví spoustu času v USA...

Kay: Já sice nejsem skalní fanoušek nu-metalu a ani tuhle scénu podrobně nesleduju, ale pohybuju se vesměs v hudebním prostředí a tudíž ten marketingovej tlak kolem pozoruju. Upřímně řečeno: v současnosti už je v Americe trošku na ústupu. Když jsem někdy vloni mluvil s Rossem Robinsonem, kterej produkoval spoustu kapel, co nu-metal odstartovaly (namátkou třeba Korn nebo Limp Bizkit - pozn. aut.), už v tý době říkal, že od toho chce dát ruce pryč, že nu-metal už je poněkud vyčpělej.

Petričko: Čím to vyčpělo? Že z nu-metalu udělaly trend další kapely, které se na něj nabalily?

Kay: Ten trend je sám o sobě strašně umělej a je z něj moc cítit 'pro efekt'. Možná, že první deska Korn byla hrozně invenční a odstartovala nějakou novou éru modifikací tvrdýho rocku, ale... Třeba Limp Bizkit - kapela, která asi nejvíc determinuje nu-metal - je jasným důkazem toho, že tahle postmetalová scéna absorbovala strašně moc hip hopových fanoušků. Limp Bizkit i spousta dalších skupin sice částečně vycházejí z rock'n'rollu, ale zároveň používají normální hip hopové beaty. A mládež, která hip hop sleduje jen povrchně, je schopná takovou hudbu akceptovat. Protože tam jsou tvrdé kytary, je to hodně o emocích, ale také je tam ten taneční základ.

Henych: To je možná jeden z důvodů, proč celej tenhle styl vznikl - aby se muzikanti přiblížili větší mase fanoušků.

Kay: Nu-metal se svým kloubením různých věcí dohromady byl zkrátka chytrej marketingovej tah.

Šimon: Počkej - jak vypadá 'chytrej marketingovej tah' nějaké kapely, která dře zavřená ve zkušebně, někdo si jí náhodou všimne a vydá jí desku? Myslíš si, že třeba Korn se v začátcích něčemu nebo někomu přizpůsobovali?

Kay: To si nemyslím a ani jsem to neřekl. Já jsem řekl, že to, co následovalo po tom a co třeba probíhá teď, je v podstatě vykalkulovaná záležitost.

Šimon: Nevím, jestli se nebavíme o dvou různých věcech. Jednou je samotná muzika nu-metalových kapel, jinou pak trendová vlna, kterou muzikanti primárně nevytvářejí. Ta vzniká jaksi sekundárně: jednou si někdo na sebe vezme hadry Adidas a najednou všichni píšou o tom, že jde o adidasovej metal... (Šimon má na mysli právě skupinu Korn - pozn. aut.)

Kay: Abych to uvedl na správnou míru: to, o čem jsem mluvil, nebyla invektiva vůči marketingu. Já si naopak myslím - třebaže tím, co děláme se Sunshine, to trošku popíráme -, že chytrej byznys může hudbě pomoci. Samozřejmě ji může i zabít, ale ve většině případů jí hodně pomůže. Jak jinak dostat hudbu k širokému okruhu posluchačů než tak, že se bude hodně dobře prodávat?

Čermák: Já bych americkou nu-metalovou scénu vůbec neřadil do metalu, ale do normální pop music. Má veškeré její náležitosti a s metalem ji spojuje víceméně jen to označení. Třeba Linkin Park jsou popové písničky se zkreslenými kytarami - ale i ty zkreslené kytary jsou ohromně vyčištěné, aby to ladilo oušku popového posluchače...

Petričko: S tím nesouhlasím. U Linkin Park i dalších kapel rozhodně můžeme naplnit skutkovou podstatu tvrdého rocku!

Psáno pro: &musiQ 2002/09