Blues
28.11.2004 | Autor: Dušan Kutner | sekce: publicistika
Když letos vydal Eric Clapton další album, nedočkali se jeho příznivci porce nových písní, ale naopak pěkně starých kousků, o zhruba deset let starších než Clapton sám. Název Me and Mr. Johnson hovoří za vše - Clapton si na postarší kolena udělal radost a natočil tribute bluesmanovi Robertu Johnsonovi (1911 - 1938), o němž hovoří jako o "klíči ke svému hudebnímu vnímání" či o "bodu, podle nějž se orientuje". Clapton tak přiznává to, co platí snad o všech rockerech - totiž, kde vězí kořeny jejich současného stylu.
Blues se rodilo dlouho, v anonymitě široké černošské komunity na jihu Spojených států, zejména však v oblasti delty kultovní řeky Mississippi a jihovýchodní části Texasu. Předobrazem blues byl tehdejší černošský folklór - pracovní, náboženské a další písně, které si generace předávaly mezi sebou. Už z toho je patrné, o čem byly texty těchto písní - o těžkém otrockém životě černošských obyvatel amerického Jihu i o nesnadné existenci poté, co se po občanské válce dočkali svobody. O nemožnosti se prosadit ve většinové - tehdy bělošské - společnosti. O rasové nesnášenlivosti, nezaměstnanosti - prostě životních strastech. A především o trablech se svými milovanými i nenáviděnými láskami. Co se týče posledních témat, jsou základem textů blues i žánrů jím ovlivněných dodnes.
Za "otce blues" bývá považován W. C. Handy, jehož Memphis Blues (1912) či notoricky známé St. Louis Blues (1914) byly jedny z prvních, které vyšly tiskem. Za počátek období klasického blues je považováno vydání první zvukové bluesové nahrávky, na niž Bessie Smith zpívá Crazy Blues (1920).
Autentičtější podobu blues však představují ta, označovaná jako country blues - černošská varianta "osamělého muže s kytarou na pódiu", z nichž mnozí si k hraní po celém americkém Jihu brávali i foukací harmoniku. Už ve 20. letech nahrával první desky Charley Patton či Blind Lemon Jefferson, ve 30. letech pak Robert Johnson či Huddie Leadbelly Ledbetter, kterého vydavatelé vytáhli doslova z vězení, a další.
S hospodářskou krizí se mnozí nezaměstnaní bluesmani stěhovali na sever. Velká komunita - v čele s Muddy Watersem a Howlin' Wolfem - posléze vznikla v Chicagu, v němž se akusticky hrané blues ve 40. letech přelilo do své elektrické podoby - rhythm'n'blues neboli chicagského blues. Kapely tehdy dostaly podobu, jíž se ty bluesrockové a rockové v podstatě drží dodnes - elektrická kytara, baskytara, bicí, harmonika plus další nástroje.
Blues do té doby podle mnohých publicistů ovlivňovalo spíše jazzovou scénu. Chicagská proměna a následné masové rozšíření rokenrolu na obou stranách Atlantiku však znamenala, že se blues a jím ovlivněné žánry staly součástí široké řeky populární hudby.
Rock and roll (ne nadarmo pocházel Elvis Presley z jižanského Memphisu) spolu s rhythm'n'blues už dávno není záležitostí černošského obyvatelstva, ale naopak zejména toho bělošského.
Běloši ve Státech i Británii totiž přijali nové styly nadšeně za své a jejich důsledkem je v 60. letech vlna britských rockových kapel - Animals, Rolling Stones, Bluesbreakers, Ten Years After, Yardbirds a dalších; ve Státech slaví úspěchy Paul Butterfield, Canned Head, Janis Joplin či Jimi Hendrix. Blues včetně jeho literární hodnoty je dodnes jednou ze základních ingrediencí písní Boba Dylana. (Černošští muzikanti i posluchači však namísto rockandrollového třeštění objevují soul a posléze funky).
Typické elektrické i akustické blues žije dodnes. B. B. King, Johnny Winter, Eric Clapton, John Hammond jr., Buddy Guy, Stevie Ray Vaughen i mladší a ne tolik hvězdná jména jsou zárukou, že blues vstoupilo do druhé stovky let své existence a ze scény jen tak vycouvat nehodlá.
Blues středoevropských Slovanů
Na počátku bylo něco jako omyl - či spíše neznalost. Blues do středoevropské kotliny přicházelo v područí jazzu, a tak se tímto slovem zprvu označoval spíše druh tance než svébytný hudební žánr. Zasvěcení věděli, že se něco takového za mořem hraje, nikdo však moc netušil, jak - ostatně podobně jako v případě jazzu. A tak začaly vznikat melancholické posmutnělé písně i bez dvanáctitaktové struktury a této tradice se mnozí tuzemští muzikanti drží dodnes.
Blues patřilo k hlavním zdrojům kongeniální spolupráce Jiřího Voskovce, Jana Wericha a skladatele Jaroslava Ježka (Tmavomodrý svět vznikl 1929 a následovaly další a další. Do blues se pustil i E. F. Burian. Jedna z prvních písní Jiřího Suchého byla Blues pro tebe a společně se Šlitrem jich pak napsali celou řadu.
Blues bylo u nás často a těsně spojeno s poezií. Texty Josefa Kainara (Bombardovací blues, Mrtvý vrabec, Černá kára, Blues železničního mostu) převzala řada hudebníků a zpěváků. Mnohé z nich se ocitly na tributu Josefu Kainarovi s názvem Obelisk (1978), na němž Kainarovy věci zpívají Jiří Suchý, Eva Olmerová, Karel Hála či Vladimír Mišík. Kainarovskou desku v současnosti mimochodem chystá i Karel Plíhal.
Díky Mišíkovi se na deskách objevily texty i dalšího básníka - Václava Hraběte. Kdo by dnes neznal Variaci na renesanční téma či Ty (II.) z druhé desky Mišíka a Etc... Mišík a literát Mirek Kovářík stojí za hrabětovským albem Pár tónů, které přebývají (1989). Jeho součástí je i jedno blues, které nepochází od Hrabětě - Špejchar blues Vladimíra Mišíka a Ivana Wnsche je však jedno z těch, bez nichž se žádný výčet neobejde.
Středoevropské blues "odkojené Straussem a valčíky" hraje léta Jan Spálený se svým ASPM, jehož stará sestava je neodmyslitelně spjatá s kytaristou a hráčem na foukací harmoniku Petrem Kalandrou (Blues pro pana Vaňka, Pořádný blues, Hotel Štístko blues, Leadbellyho Měšťácký blues a další). Kalandra se ze své lásky k blues vyznal nedlouho přes svou smrtí v roce 1995 dvěma alby Blues session I. a II.
A jmenovat bychom mohli - a měli! - celou řadu dalších, jež by bylo nespravedlivé opominout. Hanspaulská scéna a především Bluesberry, Ivan Hlas (Finanční tíseň) a Martin Kraus (téměř zlidovělé Vlakem na Kolín). Zastánce klasického elektrického blues Luboš Andršt, jenž v 80. letech dal s Peterem Lipou vzniknout skvělému Blues Bandu a v letech devadesátých se spojil s Američanem Ramblinem Rexem. Ostravský písničkář Josef Streichel či soulem a rhythm'n'blues odkojený Michal Prokop.
Listopad '89 sebou přinesl další vlnu zájmu o tento hudební žánr. Nabitý šumperský kulturní dům při Blues Alive a lesní divadlo v Řevnicích při Blues v lese svědčí o tom, že blues u středoevropských Slovanů jen tak na úbytě nezajde.
Já a blues
Michal Prokop
"Blues je pro mě jakousi celoživotní inspirací. Od svých nejranějších začátků jsem se učil od těch největších mistrů. Nejprve to byli Britové - Animals, Manfred Mann, Stones. Pak jsem se dostal k americkým originálům a bylo hotovo. Z té jazzové strany mi to do hlavy rval hlavně Ray Charles, z rockandrollové Chuck Berry. Tak jsem se pak dostal opět na jedné straně k soulu, na druhé k elektrickému blues Mayalla, Claptona, Hendrixe, B.B. Kinga a všech kapel ovlivněných blues - Cream, Led Zeppelin, Mike Bloomfield, Colosseum, Blood Sweat and Tears atd. A tak je tomu dodnes. Hraju ho pořád, i když už často nejde o klasické bluesové formy, ale stále je to taková "nabíječka pro každou baterii" - jak kdysi o blues trefně napsal Lubomír Dorůžka."
Tři alba:
Robert Johnson: The Complete Recordings, Columbia 1990
Robert Johnson stejně jako mnozí další nenahrál žádné dlouhohrající album v dnešním slova smyslu, ale pouze řadu malých dvoupísňových desek. Po Johnsonovi navíc zbylo necelých třicet skladeb. Zachycuje je například dvojalbum The Complete Recordings, které vydala v roce 1990 Columbia. Ramblin On My Mind, Cross Road Blues či Love in Vain jsou skladby, o jejichž autorovi prohlásil drsňák Keith Richards z Rolling Stones: "Je to téměř jako poslouchat Bacha. Myslím, že se nemůžete vypořádat s blues, pokud jste neslyšeli Roberta Johnsona."
Muddy Waters: Fathers and Sons, Chess 1969
Jedním ze symbolických spojovacích můstků mezi černošským blues či rhythm'n'blues a jeho bělošskou podobou je album Fathers and Sons. Jeden z "otců zakladatelů" Muddy Waters se na něm setkal s o generaci mladšími (bělošskými) následovníky - vynikajícím kytaristou Mikem Bloomfieldem a stejně šikovným hráčem na harmoniku Paulem Butterfieldem. (mimochodem oba původem z Chicaga). K tomu jim na piano hrál letitý Watersův spoluhráč Otis Spann. Jeden z důkazů, že i bělošští muzikanti mají blues v krvi a že jim to jejich černošští učitelé věří.
John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton, Decca 1966
Mayallovými Bluesbreakers prošel leckterý špičkový muzikant, od Jacka Bruce přes Fleetwooda Maca po Micka Taylora; bylo jich na desítky. V roce 1965 se k Mayallovi - "kmotrovi bělošského blues", jak se mu občas také říkalo - připojil i mladičký Eric Clapton a výsledkem ani ne roční spolupráce je album John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton. Album starších převzatých i vlastních Mayallových skladeb prošpikované kongeniálními Claptonovými sóly na kytaru se zařadilo k milníkům putování blues po světě.
Blues se rodilo dlouho, v anonymitě široké černošské komunity na jihu Spojených států, zejména však v oblasti delty kultovní řeky Mississippi a jihovýchodní části Texasu. Předobrazem blues byl tehdejší černošský folklór - pracovní, náboženské a další písně, které si generace předávaly mezi sebou. Už z toho je patrné, o čem byly texty těchto písní - o těžkém otrockém životě černošských obyvatel amerického Jihu i o nesnadné existenci poté, co se po občanské válce dočkali svobody. O nemožnosti se prosadit ve většinové - tehdy bělošské - společnosti. O rasové nesnášenlivosti, nezaměstnanosti - prostě životních strastech. A především o trablech se svými milovanými i nenáviděnými láskami. Co se týče posledních témat, jsou základem textů blues i žánrů jím ovlivněných dodnes.
Za "otce blues" bývá považován W. C. Handy, jehož Memphis Blues (1912) či notoricky známé St. Louis Blues (1914) byly jedny z prvních, které vyšly tiskem. Za počátek období klasického blues je považováno vydání první zvukové bluesové nahrávky, na niž Bessie Smith zpívá Crazy Blues (1920).
Autentičtější podobu blues však představují ta, označovaná jako country blues - černošská varianta "osamělého muže s kytarou na pódiu", z nichž mnozí si k hraní po celém americkém Jihu brávali i foukací harmoniku. Už ve 20. letech nahrával první desky Charley Patton či Blind Lemon Jefferson, ve 30. letech pak Robert Johnson či Huddie Leadbelly Ledbetter, kterého vydavatelé vytáhli doslova z vězení, a další.
S hospodářskou krizí se mnozí nezaměstnaní bluesmani stěhovali na sever. Velká komunita - v čele s Muddy Watersem a Howlin' Wolfem - posléze vznikla v Chicagu, v němž se akusticky hrané blues ve 40. letech přelilo do své elektrické podoby - rhythm'n'blues neboli chicagského blues. Kapely tehdy dostaly podobu, jíž se ty bluesrockové a rockové v podstatě drží dodnes - elektrická kytara, baskytara, bicí, harmonika plus další nástroje.
Blues do té doby podle mnohých publicistů ovlivňovalo spíše jazzovou scénu. Chicagská proměna a následné masové rozšíření rokenrolu na obou stranách Atlantiku však znamenala, že se blues a jím ovlivněné žánry staly součástí široké řeky populární hudby.
Rock and roll (ne nadarmo pocházel Elvis Presley z jižanského Memphisu) spolu s rhythm'n'blues už dávno není záležitostí černošského obyvatelstva, ale naopak zejména toho bělošského.
Běloši ve Státech i Británii totiž přijali nové styly nadšeně za své a jejich důsledkem je v 60. letech vlna britských rockových kapel - Animals, Rolling Stones, Bluesbreakers, Ten Years After, Yardbirds a dalších; ve Státech slaví úspěchy Paul Butterfield, Canned Head, Janis Joplin či Jimi Hendrix. Blues včetně jeho literární hodnoty je dodnes jednou ze základních ingrediencí písní Boba Dylana. (Černošští muzikanti i posluchači však namísto rockandrollového třeštění objevují soul a posléze funky).
Typické elektrické i akustické blues žije dodnes. B. B. King, Johnny Winter, Eric Clapton, John Hammond jr., Buddy Guy, Stevie Ray Vaughen i mladší a ne tolik hvězdná jména jsou zárukou, že blues vstoupilo do druhé stovky let své existence a ze scény jen tak vycouvat nehodlá.
Blues středoevropských Slovanů
Na počátku bylo něco jako omyl - či spíše neznalost. Blues do středoevropské kotliny přicházelo v područí jazzu, a tak se tímto slovem zprvu označoval spíše druh tance než svébytný hudební žánr. Zasvěcení věděli, že se něco takového za mořem hraje, nikdo však moc netušil, jak - ostatně podobně jako v případě jazzu. A tak začaly vznikat melancholické posmutnělé písně i bez dvanáctitaktové struktury a této tradice se mnozí tuzemští muzikanti drží dodnes.
Blues patřilo k hlavním zdrojům kongeniální spolupráce Jiřího Voskovce, Jana Wericha a skladatele Jaroslava Ježka (Tmavomodrý svět vznikl 1929 a následovaly další a další. Do blues se pustil i E. F. Burian. Jedna z prvních písní Jiřího Suchého byla Blues pro tebe a společně se Šlitrem jich pak napsali celou řadu.
Blues bylo u nás často a těsně spojeno s poezií. Texty Josefa Kainara (Bombardovací blues, Mrtvý vrabec, Černá kára, Blues železničního mostu) převzala řada hudebníků a zpěváků. Mnohé z nich se ocitly na tributu Josefu Kainarovi s názvem Obelisk (1978), na němž Kainarovy věci zpívají Jiří Suchý, Eva Olmerová, Karel Hála či Vladimír Mišík. Kainarovskou desku v současnosti mimochodem chystá i Karel Plíhal.
Díky Mišíkovi se na deskách objevily texty i dalšího básníka - Václava Hraběte. Kdo by dnes neznal Variaci na renesanční téma či Ty (II.) z druhé desky Mišíka a Etc... Mišík a literát Mirek Kovářík stojí za hrabětovským albem Pár tónů, které přebývají (1989). Jeho součástí je i jedno blues, které nepochází od Hrabětě - Špejchar blues Vladimíra Mišíka a Ivana Wnsche je však jedno z těch, bez nichž se žádný výčet neobejde.
Středoevropské blues "odkojené Straussem a valčíky" hraje léta Jan Spálený se svým ASPM, jehož stará sestava je neodmyslitelně spjatá s kytaristou a hráčem na foukací harmoniku Petrem Kalandrou (Blues pro pana Vaňka, Pořádný blues, Hotel Štístko blues, Leadbellyho Měšťácký blues a další). Kalandra se ze své lásky k blues vyznal nedlouho přes svou smrtí v roce 1995 dvěma alby Blues session I. a II.
A jmenovat bychom mohli - a měli! - celou řadu dalších, jež by bylo nespravedlivé opominout. Hanspaulská scéna a především Bluesberry, Ivan Hlas (Finanční tíseň) a Martin Kraus (téměř zlidovělé Vlakem na Kolín). Zastánce klasického elektrického blues Luboš Andršt, jenž v 80. letech dal s Peterem Lipou vzniknout skvělému Blues Bandu a v letech devadesátých se spojil s Američanem Ramblinem Rexem. Ostravský písničkář Josef Streichel či soulem a rhythm'n'blues odkojený Michal Prokop.
Listopad '89 sebou přinesl další vlnu zájmu o tento hudební žánr. Nabitý šumperský kulturní dům při Blues Alive a lesní divadlo v Řevnicích při Blues v lese svědčí o tom, že blues u středoevropských Slovanů jen tak na úbytě nezajde.
Já a blues
Michal Prokop
"Blues je pro mě jakousi celoživotní inspirací. Od svých nejranějších začátků jsem se učil od těch největších mistrů. Nejprve to byli Britové - Animals, Manfred Mann, Stones. Pak jsem se dostal k americkým originálům a bylo hotovo. Z té jazzové strany mi to do hlavy rval hlavně Ray Charles, z rockandrollové Chuck Berry. Tak jsem se pak dostal opět na jedné straně k soulu, na druhé k elektrickému blues Mayalla, Claptona, Hendrixe, B.B. Kinga a všech kapel ovlivněných blues - Cream, Led Zeppelin, Mike Bloomfield, Colosseum, Blood Sweat and Tears atd. A tak je tomu dodnes. Hraju ho pořád, i když už často nejde o klasické bluesové formy, ale stále je to taková "nabíječka pro každou baterii" - jak kdysi o blues trefně napsal Lubomír Dorůžka."
Tři alba:
Robert Johnson: The Complete Recordings, Columbia 1990
Robert Johnson stejně jako mnozí další nenahrál žádné dlouhohrající album v dnešním slova smyslu, ale pouze řadu malých dvoupísňových desek. Po Johnsonovi navíc zbylo necelých třicet skladeb. Zachycuje je například dvojalbum The Complete Recordings, které vydala v roce 1990 Columbia. Ramblin On My Mind, Cross Road Blues či Love in Vain jsou skladby, o jejichž autorovi prohlásil drsňák Keith Richards z Rolling Stones: "Je to téměř jako poslouchat Bacha. Myslím, že se nemůžete vypořádat s blues, pokud jste neslyšeli Roberta Johnsona."
Muddy Waters: Fathers and Sons, Chess 1969
Jedním ze symbolických spojovacích můstků mezi černošským blues či rhythm'n'blues a jeho bělošskou podobou je album Fathers and Sons. Jeden z "otců zakladatelů" Muddy Waters se na něm setkal s o generaci mladšími (bělošskými) následovníky - vynikajícím kytaristou Mikem Bloomfieldem a stejně šikovným hráčem na harmoniku Paulem Butterfieldem. (mimochodem oba původem z Chicaga). K tomu jim na piano hrál letitý Watersův spoluhráč Otis Spann. Jeden z důkazů, že i bělošští muzikanti mají blues v krvi a že jim to jejich černošští učitelé věří.
John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton, Decca 1966
Mayallovými Bluesbreakers prošel leckterý špičkový muzikant, od Jacka Bruce přes Fleetwooda Maca po Micka Taylora; bylo jich na desítky. V roce 1965 se k Mayallovi - "kmotrovi bělošského blues", jak se mu občas také říkalo - připojil i mladičký Eric Clapton a výsledkem ani ne roční spolupráce je album John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton. Album starších převzatých i vlastních Mayallových skladeb prošpikované kongeniálními Claptonovými sóly na kytaru se zařadilo k milníkům putování blues po světě.
časopis Rock&Pop 2004/10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Blues~28~listopad~2004/
Komentáře
&;
