Blue Effect - Spěchat už není kam (i když...)
14.5.2008 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Když se před několika lety jeden z právem nejuznávanějších českých kytaristů Radim Hladík rozhodl konečně vrátit k rockové hudbě, které se od roku 1990 záměrně téměř vyhýbal, a obnovil legendární kapelu Blue Effect, další postup byl od začátku jasný. Nejdříve ve zcela novém kabátě „zrehabilitovat“ to nejzásadnější nejen z efektovského repertoáru, zakonzervovat do podoby živého DVD a tím definitivně uzavřít minulost – a následně se pak vrhnout na tvorbu nových písniček. První část tohoto „akčního plánu“ byla nedávným vydáním dvojDVD Live & Life splněna, zvolna tudíž může být zahájeno uskutečňování oné druhé fáze...
O záměru vydat koncertní DVD současného Blue Effectu jsi mluvil už někdy před třemi lety. Proč realizace trvala tak dlouho?
Už nikam nepospíchám, nic mi neuteče. Bylo nutné sehnat vydavatele, protože dnes se do vydávání DVD nikdo nehrne. Chtěl jsem vydat i archiv, tak se do toho musela zapojit ČT. Musel jsem za pomoci přátel sehnat sponzory, protože na výrobu masteru jsme nic dalšího nedostali – na kapelu našeho typu nejsou peníze. No a půl roku velmi tvrdé práce zabralo editování zvuku, které jsem byl nucen se naučit, střih obrazu, mix zvuku, on line obrazu a tak dál a tak dál. Jedná se o dvě DVD, takže čtyři hodiny zvuku a obrazu. Proto si naopak myslím, že shrnout Matadors a čtyřicet let Blue Effectu jsme stihli celkem rychle...
Co tě vedlo k tomu, že ses k natáčení rozhodl přizvat coby hosty i tvé bývalé spoluhráče, tedy Viktora Sodomu, Jana F. Obermayera, Vladimíra Mišíka, Leška Semelku a Oldřicha Veselého? Bavila tě představa spojit jejich tradiční pojetí – a tradiční cítění – s výrazně omlazeným Blue Effectem?
Chtěl jsem se vyrovnat skoro s celou svou minulostí, od roku 1966 až do roku 2008. Před rok 1966 (do doby předcházející vzniku skupiny The Matadors - pozn. aut.) jsem jít nechtěl, byla to doba učení a hledání. Hudba, na níž jsem se podílel, začala získávat tvar až později. Spojení nás starých s energií a cítěním mladých se mi osvědčilo a všichni zmiňovaní sólisté byli nadšeni. Je to opravdu jiný motor, než na jaký jsme byli zvyklí.
Jak jste vůbec sestavovali repertoár obrozeného Blue Effectu? Co bylo kritériem pro to, nějakou píseň oprašovat a jinou naopak nechat v klidu odpočívat ve věčných hudebních lovištích?
Hlavní kritérium bylo, že jsme se vždy pomyslně zeptali „Je to v našem věku ještě zvládnutelné?“ Mnoho těch věcí je opravdu hodně náročných – a bylo už zamlada. Každý člen skupiny měl svobodu, co chce hrát, a jediné, co jsem hlídal, byl celek. Aby to mělo hlavu a patu. Reflektovat víc než čtyřicet let v rámci jednoho koncertu je pořádná kláda a všechno pochopitelně udělat nešlo.
Vydat společně se záznamem koncertu z loňského roku ještě druhé, bonusové DVD se všemožnými historickými záznamy byl tvůj nápad? Jaký máš pocit při sledování těchto archivních snímků?
Já jsem to ještě neviděl. Obecně se nemohu poslouchat, ani se na sebe dívat. Archiv samozřejmě znám, ty věci jsem vybíral. Něco je strašné, něco pěkné, někde jsme za pitomce, ale tak to prostě bylo... Snažil jsem se vybrat to hlavní a záměrem bylo nabídnout něco ke srovnání se současností. Museli jsme ale hodně zkracovat.
V čem především vidíš onu příslovečnou novou krev, kterou dnešní sestava kapely vehnala do „těla“ letitých písniček?
Když jsem tuhle sestavu dával dohromady, věděl jsem, že to hlavní nejsme my, muzikanti, ale hudba, kterou budeme hrát. Snažili jsme se vybírat kvalitní věci, protože krize současného bigbeatu je hlavně autorská – hrát dnes umí kdekdo. Proto jsme sáhli třeba i do repertoáru Flamenga... U všech věcí jsme bez milosti vymydlili zbytečnosti a strašně to prokouklo. Dnes to hrajeme opravdu hodně jinak, než jak to kdysi bývalo. Hrajeme i něco od Beatles, Depeche Mode, Claptona, ale tyhle věci jsme nikdy nezkoušeli. Všichni je známe a hrajeme je tak, jak si je kdo pamatuje. Kluci, i když jsou mladí, všechnu muziku od sedmdesátých let znají. Mezery mají jen v těch začátcích.
Proslýchá se, že po mnoha letech by mělo dojít k ojedinělému koncertnímu pokusu navázat na někdejší společné projekty s Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu, jak je zachytila alba Nová syntéza a Nová syntéza 2. Co je na tom pravdy?
Je to pravda. Dojde k tomu tak za rok nebo dva, pokud se toho dožijeme... Záleží na tom, jestli se v Karlíně v tamní budově rozhlasu najdou noty. Je totiž možné, že je vzala povodeň.
Závěrečná otázka samozřejmě nemůže znít jinak: co Blue Effect a nový repertoár?
Samozřejmě, proto jsem uzavřel minulost! Teď pomalu skončí hudební svoboda a přijde řehole. Bude to moc těžké, protože tam musí být nějaká kontinuita, pár starých písní budeme nuceni hrát stále a ty nové budou muset mluvit k současné době. Víme spíš, co hrát nechceme, než naopak. Ale snad se to podaří, chuť do práce máme. Sice jsem říkal, že už nikam nepospíchám, ale ještě bych rád něco stihl...
Zajímavosti:
Víte, že Slunečný hrob, společně s instrumentální Čajovnou zřejmě vůbec nejslavnější píseň Blue Effectu, úplně původně vlastně nepochází z jeho repertoáru? Ještě před prvním koncertem BE (k němu došlo na konci listopadu roku 1968), konkrétně v září 1968, už ji totiž na svém finském turné hrála skupina George & Beatovens, kde tehdy krátce působil Vladimír Mišík. Coby autor muziky (text napsal Jiří Smetana) si ji následně odnesl do Blue Effectu...
Ačkoliv dnešní členové BE jsou oproti kapelníkovi Radimu Hladíkovi (*1946) zdánlivě zelenáči, mají toho vesměs už docela dost za sebou. Zpěvák, kytarista a klávesista Jan Křížek (*1974) se prosadil už v 90. letech s Walk Choc Ice, hrál např. i s Ivanem Králem, Ilonou Csákovou nebo v Kollerbandu a dnes působí též coby moderátor rádia Rockzone. Bubeník Václav Zima (*1973) prošel kapelami Vyhoukaná sowa, Krausberry, Walk Choc Ice, -123 min., Dan Kohout Band aj. a „benjamínek“ Wojtěch Říha (*1981) v minulosti se svou baskytarou tvrdil muziku souborů jako T.H.C. - The Human Cell, Zády, Petr Rajchert & Inter nebo Mindway.
Fotogalerie:
fotogalerie
Když se před několika lety jeden z právem nejuznávanějších českých kytaristů Radim Hladík rozhodl konečně vrátit k rockové hudbě, které se od roku 1990 záměrně téměř vyhýbal, a obnovil legendární kapelu Blue Effect, další postup byl od začátku jasný. Nejdříve ve zcela novém kabátě „zrehabilitovat“ to nejzásadnější nejen z efektovského repertoáru, zakonzervovat do podoby živého DVD a tím definitivně uzavřít minulost – a následně se pak vrhnout na tvorbu nových písniček. První část tohoto „akčního plánu“ byla nedávným vydáním dvojDVD Live & Life splněna, zvolna tudíž může být zahájeno uskutečňování oné druhé fáze... O záměru vydat koncertní DVD současného Blue Effectu jsi mluvil už někdy před třemi lety. Proč realizace trvala tak dlouho?
Už nikam nepospíchám, nic mi neuteče. Bylo nutné sehnat vydavatele, protože dnes se do vydávání DVD nikdo nehrne. Chtěl jsem vydat i archiv, tak se do toho musela zapojit ČT. Musel jsem za pomoci přátel sehnat sponzory, protože na výrobu masteru jsme nic dalšího nedostali – na kapelu našeho typu nejsou peníze. No a půl roku velmi tvrdé práce zabralo editování zvuku, které jsem byl nucen se naučit, střih obrazu, mix zvuku, on line obrazu a tak dál a tak dál. Jedná se o dvě DVD, takže čtyři hodiny zvuku a obrazu. Proto si naopak myslím, že shrnout Matadors a čtyřicet let Blue Effectu jsme stihli celkem rychle...
Co tě vedlo k tomu, že ses k natáčení rozhodl přizvat coby hosty i tvé bývalé spoluhráče, tedy Viktora Sodomu, Jana F. Obermayera, Vladimíra Mišíka, Leška Semelku a Oldřicha Veselého? Bavila tě představa spojit jejich tradiční pojetí – a tradiční cítění – s výrazně omlazeným Blue Effectem?
Chtěl jsem se vyrovnat skoro s celou svou minulostí, od roku 1966 až do roku 2008. Před rok 1966 (do doby předcházející vzniku skupiny The Matadors - pozn. aut.) jsem jít nechtěl, byla to doba učení a hledání. Hudba, na níž jsem se podílel, začala získávat tvar až později. Spojení nás starých s energií a cítěním mladých se mi osvědčilo a všichni zmiňovaní sólisté byli nadšeni. Je to opravdu jiný motor, než na jaký jsme byli zvyklí.
Jak jste vůbec sestavovali repertoár obrozeného Blue Effectu? Co bylo kritériem pro to, nějakou píseň oprašovat a jinou naopak nechat v klidu odpočívat ve věčných hudebních lovištích?
Hlavní kritérium bylo, že jsme se vždy pomyslně zeptali „Je to v našem věku ještě zvládnutelné?“ Mnoho těch věcí je opravdu hodně náročných – a bylo už zamlada. Každý člen skupiny měl svobodu, co chce hrát, a jediné, co jsem hlídal, byl celek. Aby to mělo hlavu a patu. Reflektovat víc než čtyřicet let v rámci jednoho koncertu je pořádná kláda a všechno pochopitelně udělat nešlo.
Vydat společně se záznamem koncertu z loňského roku ještě druhé, bonusové DVD se všemožnými historickými záznamy byl tvůj nápad? Jaký máš pocit při sledování těchto archivních snímků?
Já jsem to ještě neviděl. Obecně se nemohu poslouchat, ani se na sebe dívat. Archiv samozřejmě znám, ty věci jsem vybíral. Něco je strašné, něco pěkné, někde jsme za pitomce, ale tak to prostě bylo... Snažil jsem se vybrat to hlavní a záměrem bylo nabídnout něco ke srovnání se současností. Museli jsme ale hodně zkracovat.
V čem především vidíš onu příslovečnou novou krev, kterou dnešní sestava kapely vehnala do „těla“ letitých písniček?
Když jsem tuhle sestavu dával dohromady, věděl jsem, že to hlavní nejsme my, muzikanti, ale hudba, kterou budeme hrát. Snažili jsme se vybírat kvalitní věci, protože krize současného bigbeatu je hlavně autorská – hrát dnes umí kdekdo. Proto jsme sáhli třeba i do repertoáru Flamenga... U všech věcí jsme bez milosti vymydlili zbytečnosti a strašně to prokouklo. Dnes to hrajeme opravdu hodně jinak, než jak to kdysi bývalo. Hrajeme i něco od Beatles, Depeche Mode, Claptona, ale tyhle věci jsme nikdy nezkoušeli. Všichni je známe a hrajeme je tak, jak si je kdo pamatuje. Kluci, i když jsou mladí, všechnu muziku od sedmdesátých let znají. Mezery mají jen v těch začátcích.
Proslýchá se, že po mnoha letech by mělo dojít k ojedinělému koncertnímu pokusu navázat na někdejší společné projekty s Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu, jak je zachytila alba Nová syntéza a Nová syntéza 2. Co je na tom pravdy?
Je to pravda. Dojde k tomu tak za rok nebo dva, pokud se toho dožijeme... Záleží na tom, jestli se v Karlíně v tamní budově rozhlasu najdou noty. Je totiž možné, že je vzala povodeň.
Závěrečná otázka samozřejmě nemůže znít jinak: co Blue Effect a nový repertoár?
Samozřejmě, proto jsem uzavřel minulost! Teď pomalu skončí hudební svoboda a přijde řehole. Bude to moc těžké, protože tam musí být nějaká kontinuita, pár starých písní budeme nuceni hrát stále a ty nové budou muset mluvit k současné době. Víme spíš, co hrát nechceme, než naopak. Ale snad se to podaří, chuť do práce máme. Sice jsem říkal, že už nikam nepospíchám, ale ještě bych rád něco stihl...
Zajímavosti:
Víte, že Slunečný hrob, společně s instrumentální Čajovnou zřejmě vůbec nejslavnější píseň Blue Effectu, úplně původně vlastně nepochází z jeho repertoáru? Ještě před prvním koncertem BE (k němu došlo na konci listopadu roku 1968), konkrétně v září 1968, už ji totiž na svém finském turné hrála skupina George & Beatovens, kde tehdy krátce působil Vladimír Mišík. Coby autor muziky (text napsal Jiří Smetana) si ji následně odnesl do Blue Effectu...
Ačkoliv dnešní členové BE jsou oproti kapelníkovi Radimu Hladíkovi (*1946) zdánlivě zelenáči, mají toho vesměs už docela dost za sebou. Zpěvák, kytarista a klávesista Jan Křížek (*1974) se prosadil už v 90. letech s Walk Choc Ice, hrál např. i s Ivanem Králem, Ilonou Csákovou nebo v Kollerbandu a dnes působí též coby moderátor rádia Rockzone. Bubeník Václav Zima (*1973) prošel kapelami Vyhoukaná sowa, Krausberry, Walk Choc Ice, -123 min., Dan Kohout Band aj. a „benjamínek“ Wojtěch Říha (*1981) v minulosti se svou baskytarou tvrdil muziku souborů jako T.H.C. - The Human Cell, Zády, Petr Rajchert & Inter nebo Mindway.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/05
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Blue-Effect-Spechat-uz-neni-kam-i-kdyz~14~kveten~2008/
Komentáře
&;
