25.4.2008 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
 fotogalerie Projekt bývalého kytaristy Deep Purple a Rainbow Ritchieho Blackmorea s názvem Blackmore´s Night existuje již deset let. Zpěvačka a současně Blackmoreova životní partnerka Candice Night nám prozradila něco novinek ohledně posledního DVD Paris Moon a natáčení nového studiového alba.

Nedávno jste vydali DVD Paris Moon, přitom před dvěma roky vám vyšlo jiné koncertní DVD Castles and Dreams. Co vás k tomu vedlo, vydávat tak krátce po době další koncert?
Tentokrát jsme to chtěli udělat trochu jinak, DVD Castles And Dreams jsme totiž natáčeli na různých německých hradech, a to se musí zákonitě projevit na celé náladě nahrávky. Ten večer, který jsme tehdy točili, jsme hráli snad tři hodiny, opravdu hodně písniček. Když jsme se vrátili domů a pouštěli si pásky, naše nahrávací společnost byla z toho krapet mimo a nakonec jsme museli možná hodinu ze záznamu vystřihnout. A když jsme točili Paris Moon, počítali jsme s tím a zařadili i písničky, které se nám na Castles And Dreams nevešly. Kromě toho není tohle DVD natočené na hradech, ale v koncertním sále.

Jak to vypadá s vaším novým albem?
Už je skoro hotové, bude na něm třináct písniček a nemůžu se dočkat, až je doděláme. Mám pocit, že je naplánované na konec jara nebo začátek léta. Kromě toho ale také pracuji na svém prvním sólovém albu, mám už řadu písniček, zatím čekaly v šupleti a usazoval se na nich prach, teď je ale oprašuji a vdechuji do nich nový život. Vyjít by mělo příští rok.

Jak vás tak poslouchám, napadlo mě, že váš hlas by se výtečně hodil k vyprávění pohádek pro děti. Nepřemýšlela jste o tom?
To by mě strašně bavilo, vlastně máte i pravdu, protože kromě hudby se také občas podílím na pořádání akcí pro děti, kde si s dětmi různě hrajeme. Je to ale dobrý nápad a budu o tom přemýšlet.

Napadlo mě to i proto, že moje osmiletá dcera ráda poslouchá vaše nahrávky.
To mi strašně lichotí. A nejste jediný, protože se mi často stává, že za mnou po koncertě chodí rodiče a říkají, že se naše písničky líbí jejich dětem a jak jsou rádi, že nejsem jako ostatní zpěvačky.

V čem?
Mají na mysli to, že nenosím nějaké vypasované sexy šaty nebo naopak nechodím polonahá, jak to dneska bohužel hodně zpěvaček dělá. Děti dnes vyspívají strašně rychle, od Teletubbies skočí hned k Shakiře nebo Beyoncé, a to je přeci jen změna. A já jsem přesvědčena, že by si přitom měly svou nevinnost podržet co možná nejdéle. Takhle o ni přicházejí strašně rychle a to je mi líto – protože jakmile o ni přijdou, už ji nikdy nezískají zpět. Jsem proto ráda, že jsou děti, kterým se to, jak zpívám, i to, jak vypadám, líbí, a nejsou přesvědčeny, že – v případě holčiček – musí působit v sedmi letech jako nějaké sexy idoly. Není přeci kam spěchat, a to zvláště dnes, kdy je celý hudební trh výrazně přesexualisován.

Na vašich písničkách je zajímavá jedna věc – těžko bych hledal nějakou, která je vyloženě smutná. To je záměr?
Blackmore´s Night již existuje deset let, a když se ohlédnu zpátky, na dobu, kdy jsme začínali, na to, co se za tu dobu stalo, války, utrpení a bolest, tak je jasné, že ve světě narazíme na mnoho negativního. Také naše smysly jsou neustále doslova bombardovány negativními vjemy, narážíme na zlobu, nenávist, agresi. Všechno je strašně rychlé, a lidé zapomínají aspoň na chvíli všechno tohle vypnout: mobily, faxy, počítače, a kdovíco ještě. Vypnout a někde si v klidu sednout a nechat se ovívat vánkem, pozorovat západ slunce nebo si prostě najít čas sami na sebe. Vím, že to zní jako klišé, ale je to tak. A my se právě o tohle snažíme naší hudbou, připomenout lidem, aby se nad tím zamysleli, snažíme se přinést jim něco positivního, něco, co by působilo jako hojivá mast. Chceme jim nabídnout cosi jako útěchu, a je jedno, jestli si naše písničky pustí na pět minut nebo na pět hodin. Hlavně, aby aspoň na chvilku zapomněli na své problémy. Což ale není míněno jako nějaké uzavírání se před nimi, to v žádném případě. Ale odpočinek, to potřebuje každý – i naše smysly.

Jak je to s inspirací pro vaše texty?
Hodně čtu poesii, hlavně z 15. a 16. století, mám ale také ráda Sylvii Plath. Snažím se zcela ponořit do těchto básní a pak aspoň něco z toho přenést také do mých vlastních textů, ráda se nechávám inspirovat. Možná ale největší inspiraci pro mě představuje příroda, ta je pro mě největším básníkem, největším kouzelníkem. Kouzlí jeden zázrak za druhým, přímo před našima očima. Vždycky se směji, když někdo tvrdí, že nikdy neviděl žádný zázrak. A co světlušky? A co padající hvězda? To je přeci takový div, až se zatají dech. Motýl, který se mi posadí na rameni... tohle jsou věci, které mě při psaní textů inspirují nejvíce.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/04