7.12.2004 | Autor: Milan Slezák | sekce: publicistika Víte, co spojovalo skupiny Lynyrd Skynyrd, Hanson, Kelly Family a Bratři Ebeni? Ve všech zmíněných formacích vedle sebe působilo několik sourozenců. Pro veřejnost zpravidla tvář kapely představuje jen jeden z nich, často i proti své vůli. Sourozenci Ebenovi jsou bezpochyby známí především díky prostřednímu z nich, herci a moderátorovi Markovi, s nímž vzniklo následující povídání.
Sony Music právě v této době vydává první DVD bratří Ebenů se záznamem letního koncertu jejich souboru v Ledeburské zahradě Pražského hradu. Trio Kryštof, Marek a David (řazeno chronologicky podle data narození) se na pódiu obklopilo, jak je u nich poslední dobou zvykem, zkušenými hudebníky - kontrabasistou Jaromírem Honzákem, baskytaristou Jiřím Veselým, kytaristou Pavlem Skálou a bubeníkem Jiřím Zelenkou. DVD pojalo jako průvodce celou svou dosavadní tvorbou.
Bratři v rytmu
Marku, vy jste od začátku chtěli hrát všichni tři spolu?
No, že by to byl náš cíl, abychom jednou hráli spolu, to ne. Spíš to tak nějak vyplynulo. Největší podíl na tom, že jsme se dali takhle dohromady, měla asi skupina Rošambo, kde jsem hrál spolu s Kryštofem. Docházelo tam k tomu, že než jsme nanosili na místo všechny krámy, než se postavil zvukový aparát, byl jsem tak vyčerpaný, že už jsem skoro nemohl hrát (smích). Naše představy se navíc dost vzdalovaly výsledkům. Pochopil jsem, že chci dělat hudbu v nějaké úzké partě. Aby se to jednak dalo zrealizovat hudebně, tak organizačně.
Jakou hudbu jste poslouchali a ovlivnila vás nějak?
Měli jsme rádi Franka Zappu. Doma jsme byli zvyklí poslouchat vážnou muziku (jejich otcem je skladatel Petr Eben - pozn. aut.) a Zappa od ní zas až tak vzdálený nebyl. Mám moc rád Crosby, Stills, Nash and Young. Pak jsme poslouchali třeba Jarretta nebo Weather Report... Z české hudby jsme poslouchali Mišíka. Jedinou jeho desku, co tehdy byla. Já měl rád Spirituál kvintet a pak bluegrass, tam byla taky spousta zajímavých interpretů, třeba Doc Watson. David poslouchal spíš jazz, Davida Sanborna, Marsalise. To vše nás určitě inspirovalo, ale doufám, že ne do takové míry, aby to bylo slyšet.
Jako trio jste vystupovali třeba i na trampských Portách. Jak vaši tvorbu přijímali pravověrní "kotlíkáři"?
Jak kdy. Upřímně řečeno, neradi jsme hrávali na Lochotíně. Tam totiž ti, které naše hudba nezajímala, neměli kam odejít. Věděl jsem bezpečně, že takových 40 procent tamních diváků by na nás nikdy dobrovolně nepřišlo. Zprvu to bylo ještě dobré. Hráli jsme na jedné straně takové veselé věci a na straně druhé lyriku, takže to pro trampy bylo ještě relativně jedlé. Jak jsme se ale začali vzdalovat ideálům trampské hudby, bylo to horší a vyvrcholilo to písní U vody. Za tu nás jednou právě na Lochotíně vypískali. Nám to ale moc nevadilo, měli jsme už svoje koncerty se svým publikem.
Jak jste se dostali k současnému alternativně rockovějšímu výrazu?
Chtěli jsme vždycky hrát tvrději, ale neměli jsme na to technické vybavení, ani obličeje. To by nám prostě nikdo nevěřil. Leda že bychom se maskovali jako Kiss. Kdybych se ale před každým koncertem musel pracně líčit, asi by mě to zabilo. Trochu se to zlomilo, když jsme nahrávali druhou desku Tichá domácnost. Tam už s námi byl Guma Kulhánek, Tomáš Krček, Pavel Skála, takže vlastně kluci od bigbítu. A Míra Honzák, samozřejmě. Zkusili jsme si to a moc nás to bavilo. Ale bylo to jen ve studiu. K desce jsme neudělali ani jeden živý koncert a celkem ta naše pauza trvala asi dvanáct let.
Jakou hudbu vlastně posloucháš teď?
Desky si moc nekupuju, pouze když mě něco opravdu zaujme. Nejvíc toho slyším v autě v rádiu. Líbí se mi třeba jedna věc od skupiny Budoár staré dámy, potom nové věci od Zuzany Navarové s Koa, Karel Plíhal má teď krásnou desku... a taky Dan Bárta. Ale třeba i Monkey Business, výborná je třeba Slim Jim, kterou hráli Sexy Dancers... Takže se snad nedá říct, že bych byl hudebně mimo mísu, ale zas nějak moc intenzivně se tomu nevěnuju.
Bratři v zahradě
Někde jsi říkal, že DVD pro tebe znamená Dost Velká Drzost. Proč?
Protože to natáčení mělo dost velký rozpočet a já si říkal - hrome, proč je to tak strašně drahý? Pak jsem tam přišel a zjistil, že Valdštejnské náměstí je z půlky zastavěné jenom naší technikou. Ani televizní soutěž O poklad Anežky české jsem netočil s tak velkým přenosovým vozem, a že to byl nějaký cirkus. Těch lidí kolem toho. Když jsem pak viděl to obrovské pódium, to bylo jak pro nějakou heavymetalovou kapelu. Tam jsem si uvědomil, že je to fakt velká zodpovědnost.
To znamená, žes měl větší trému?
Obrovskou. Nejvíc se to projevilo o den později na koncertě v Mikulově. Ta úleva, že to nikdo netočí. Připadal jsem si, jako by mi někdo sundal těžkou železnou kouli z nohy. Takovou mírnou trému ale mívám stále. Zlepší se to až vlastně v okamžiku, kdy zjistíš, že se chytnou lidi v publiku. Na druhé straně, kdybych to lehké mrazení nepociťoval, byl bych nervózní. Ale tady to bylo trochu přes čáru. Už jen to, že jsme měli vlastně na každou písničku jediný pokus. Původně jsme to chtěli stříhat ze dvou koncertů, ale to už by bylo příliš drahé. Odehráli jsme tedy nejdelší koncert v našich dějinách. S přestávkou asi tři hodiny. Třicet písniček.
 


 Jak jste se vlastně dohodli, co na DVD s názvem Ebeni v zahradě bude?
Sedli jsme si společně a řekli si, co tam chceme mít a co ne. Vždycky se nějak dohodneme. Rozhodovalo, co je to za skladbu a taky v jaké hudební kvalitě je nahraná. Měl jsem nervy u Tiché domácnosti, kterou běžně nehrajeme, a navíc jsem ji zpíval s Ivou Bittovou, takže to znamená od piana ještě trochu komunikovat s partnerem. Některé drobné chyby se nám pak ještě podařilo dodatečně opravit. Jsou to ale minimální zásahy. V podstatě koncert vypadal tak, jak uvidíte na DVD. Do střihu jsme nezasahovali skoro vůbec, jen jsme přišli na takovou předváděčku, kde to víceméně schválili.
Kromě Ivy Bittové jste na koncertě měli i další hosty.
Je tam Jirka Schmitzer, Jirka Bartoška a taky kluci od Davida ze Scholy Gregoriana Pragensis. Organizačně to nebylo ani tak složité, měli jsme jednu zkoušku a koncert. Horší by bylo, kdyby museli docházet někam do studia. Chtěli jsme, aby to lidem přineslo kromě záznamu z koncertu i něco navíc. Takže proto právě ti hosté.
Je na DVD i něco jako bývají záběry ze šatny?
Je tam takový sestřih z akcí, které jsme odehráli jinde, třeba na Lokti. Pak všechny tři naše klipy, fotky nebo stařičký záznam s písničkou Tichá domácnost z televizní soutěže Šest ran do klobouku, tipoval bych tak rok 1983. A to je skutečný bonus.
Připravujete nějaký křest DVD nebo speciální koncert?
Ne, to vůbec ne. Spíš budeme jen doufat, že si to někdo tiše koupí.
Jeden za všechny, všichni za jednoho
Býváš vnímán jako hlavní postava kapely, ale tak trochu se tomu bráníš. Není to do jisté míry boj s větrnými mlýny?
Já se tomu zase tak moc nebráním, ale vždycky jsem rád, když třeba v rozhovoru mluví taky Kryštof s Davidem, protože já už všechno všude řekl. Oni mluví dobře a nejsou tak mediálně odření.
Hraješ ještě kromě účinkování v kapele a moderování různých akcí v divadle?
Hraju a jsem tomu rád. V Ypsilonce mám Prodanou nevěstu, Prahu Stověžatou a Mozarta v Praze a vzhledem k tomu, jak dlouho se u nás drží věci na repertoáru - Mozarta hrajeme už 13 let - věřím, že mi to vydrží do penze.
Dostáváš nabídky na filmové role?
Nabídky v podstatě žádné. V minulých letech tak dvě tři byly, ale to se mi zase moc nelíbil scénář. O hezkou roli bych samozřejmě stál, to dá rozum, ale taky chápu, že není zrovna snadné pro můj typ něco najít.
Přijal bys nabídku na záporáka?
Hrál jsem záporáky mockrát a musím říct, že se hrajou daleko líp než klaďasové. Ne náhodou se tvrdí o jednom z velkých britských divadelních herců, že přijal roli Othella s podmínkou, že bude mít špatného Jaga. Speciálně u Shakespeara jsou ty kladné figury trochu nedomrlé, skoro bych řekl, že mu hezouni lezli na nervy a byla to forma pomsty. Takže záporáka - proč ne?

Psáno pro: časopis Rock&Pop /