12.4.2005 | Autor: Stefan Segi | sekce: publicistika Devítičlenný dechový srbský a cikánský orchestr Bobana Markoviće (ve kterém působí i jeho syn Marko) vtrhl do dusné Akropole jako vichr. Jejich hodinka a půl prošpikovaná hity jako Mesečina či Kalashnikov rozhýbala pražské publikum do zběsilého balkánského tance. Chvíli po koncertu se mi podařilo uskutečnit krátký rozhovor se zřetelně vyčerpaným kapelníkem Bobanem.

Toto je již vaše druhá návštěva v ČR. Co říkáte českému publiku?

Ano, jsem tady už podruhé nebo snad potřetí a české publikum je opravdu neuvěřitelné. Vždy pro ně rád hraju. Koncert trval hodinu a půl, ale nejraději bych hrál třeba dvakrát tolik, protože publikum bylo báječné.

Cestujete po celém světě. Kde je Vaše hudba nejlépe přijímána?

Poslední dobou necestujeme jen po Evropě, ale vloni jsme byli i v Americe a Kanadě. Upřímně ale mohu říci, že české a maďarské publikum je fantastické. I v Německu je to dobré, ale Maďarsko a ČR, to je vždy něco zvláštního.

Neomrzelo Vás už  hrát na každém vystoupení písně jako Bubamara či Djurdjevdan?

No, je sice pravda, že ty skladby hrajeme už dost dlouho, ale publikum si je žádá, a nám není zatěžko jim vyhovět. Samozřejmě, když hrajeme na turné po Evropě, volím trochu odlišný repertoár, než když se jedná o hraní na svatbě u známých.



Co říkáte stále větší odezvě, se kterou je ve světě přijímaná world music a balkánská hudba zvláště?

Pokud mohu mluvit za sebe, podařilo se nám dosáhnout všech úspěchů, ve které jsme jen mohli doufat. Lidé nás skvěle přijímají všude na světě, takže je cítit, že se tato hudba opravdu prosadila.

Jak vzpomínáte na spolupráci s hitmakerem Goranem Bregovićem?

Tak to už je docela dlouhá doba. Jeho hudba se ubírá svým směrem, a ta moje zase jiným, takže jsme posledních pár let příliš nespolupracovali. To ale neznamená, že další spolupráce není možná.
Jaké projekty od Vás můžeme očekávat v nejbližší době?
Právě dokončujeme hudbu pro maďarský film Biskisz a natáčíme desku pro německý trh. Neustále také koncertujeme, takže práce je opravdu dost...

Vybavujete si, co mělo na vaší hudbu největší vliv?

Byl to nepochybně můj otec.

Takže rodinná tradice?

Přesně tak! Otec hrával jako já a stejně teď hraje i můj syn Marko. Markovi je teprve šestnáct let, ale z jeho trubačského umění jde lidem hlava kolem. Jsem na něj velice hrdý. Jak vidíte, už teď je z něj hlavní sólista orchestru, ten snad už od příštího roku ponese jméno Marka Markoviće.