5.6.2011 | Autor: Adam Pešek | sekce: publicistika Austin Lucas vyrůstal v Bloomingtonu ve Spojených státech, jeho otec Bob Lucas je folkový hudebník a sám Austin jako malý studoval na hudební škole. O to paradoxnější bylo, že s hudbou začínal u punku a crustu. Hrál nebo zpíval v kapelách Twenty Third Chapter, K10 Prospect nebo Guided Cradle, později se však se sólovou tvorbou vrátil k folkové hudbě. V letech 2003 až 2008 bydlel v Praze, kde pracoval v bratrově baru na Žižkově. V současné době žije opět v rodném Bloomigntonu.

Jaké máš na Prahu vzpomínky? Bydlels tu pět let, tvůj bratr má na Žižkově bar …

Kromě bratra tu mám ještě dvě neteře a synovce. Když jsembydlel v Praze, v baru jsem pracoval. Jmenoval se Blind Eye a fungoval roky, vloni se ale musel zavřít. Bratr se sice snaží najít jiné místo, ale je to dost komplikované. Teď má na Žižkově hostel.

Máš tady nějaké oblíbené místo? Určitě budeš znát Sedmičku.

Jo, tam to znám víc než dobře. Byly doby, kdy jsem tam strávil šest dní za sebou. Vlastně jsem tam chtěl hrát i tentokrát, ale organizátor Robert se rozhodl pro koncert na nějakém klidnějším místě.

Teď jsi zpátky Americe. Byl jsi nespokojený s místní politickou situací. Zlepšila se nějak za ty roky?

Politická situace v Americe byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do Prahy přestěhoval, ale nemyslím si, že by to teď bylo lepší. Spíš naopak. Když byl před dvěma lety Obama zvolen prezidentem, lidi v Americe byli nadšení. Všichni doufali, že se s jeho příchodem něco zlepší, ale nestalo se tak. On sice je hodně slyšet, ale pravice si s ním dělá v podstatě co se jim zlíbí. Neprosadil žádnou z dobrých věcí, které sliboval.



A teď už ani nemá většinu v Kongresu, pokud se nemýlím.

Ale i když ji měl, mohl udělat strašně moc a neudělal. Není to jenom jeho chyba, protože většina levicových politiků se jako levicoví pouze tváří, a společně s pravicí se chovají jako kreténi. O změny ani nestojí a i kdyby je náhodou někdo chtěl, nemá šanci je prosadit. Víš, v USA je totiž tak trochu … jak je to slovo … oligarchie?

Myslíš vládu nejbohatších?

Jo, a současná situace je její výsledek. Zemi v podstatě řídí korporace a ti, co by měli reprezentovat občany, jsou pořád pod jejich vlivem. Je to čím dál tím horší. Za poslední dva roky o tom vyšla i řada dokumentů, které ukazují všechno to svinstvo. Každý o tom ví, ale nikdo nic nedělá. A dokaď lidi můžou v klidu sedět doma na zadku u televize, tak ani nic dělat nebudou.

Je znechucení politikou jeden z důvodů, proč teď hraješ především svoje sólové věci? S crustovými Guided Cradle jste měli politiku jako hlavní cíl, zato tvoje sólová tvorba je podstatně osobnější.

Hodně mých vlastních skladeb je také politicky zaměřených. Podle mě je chyba domnívat se, že osobní zákonitě znamená nepolitické, což vůbec není pravda. Spoustu lidí si z mých textů vezme jenom to, co tam chtějí slyšet, a už neposlouchají, o co v nich vlastně jde. Dost lidí si třeba myslí, že jsem věřící. Přitom každá zmínka o víře je v mých textech z úplně jiného důvodu a organizované náboženství často tážu. Jako instituce je to podle mě jedna z vůbec nejhorších věcí.

Dokonce mě kdysi kontaktovala křesťanská agentura In His Service Productions, jestli se nechci stát jedním z jejich kmenových umělců. Ale to nenarazili na správného člověka, na to jsem se jim akorát vysmál.


Pamatuješ si ještě svůj první sólový koncert?

První v Česku byly právě v bratrově baru, ale už předtím jsem odehrál něco v Americe. První tour jsem pak jel s Landmine Spring a Ememvoodoopöká, Bourek (zpěvák Emems, pozn. red.) byl pravděpodobně vůbec první člověk v Čechách, který se o mě zajímal. Zpočátku to ale bylo šílené, první dva roky jsem hrál snad každý víkend a hrál jsem snad úplně všude, i ve všemožných malých vesnicích.

Zrovna teď mi kamarád povídal vtip, že jeho známý je z vesničky Babice, a ptal se, jestli bych si tam nechtěl zahrát. Na to mu odpověděl, že teď už jsem rocková hvězda, a v Babicích už hrát nebudu. Jenom ve velkých městech.

Hrál jsem vážně na strašně moc místech, některá z nich sice dávala smysl, ale bylo toho příliš. V Praze mi lidi často říkali, že jsem americký Pražák a ptali se, jestli jsem vůbec viděl alespoň kousek země. Obvykle se ukázalo, že jsem byl na víc místech, než oni sami.

Navíc jsem to často musel objíždět sám autobusem a vůbec jsem ještě neuměl česky.

A předpokládám, že na vesnicích zase moc lidí neumělo anglicky …

… jo, to bylo strašný. Po nějaké době jsem se rozhodl, že tohle dělat nechci. Klukům, kteří mi koncerty bookovali, jsem řekl, že to byla zajímavá zkušenost, jsem za ni rád, ale dál už chci hrát jenom ve větších městech, kde lidi budou vědět něco víc, než že jsem nějakej divnej Američan.

S Ememvoodoopöká jsem jednou hrál v Trutnově a v programu jsem byl napsaný jako černý bluesový zpěvák. Když jsem tam dorazil, všichni vyprskli smíchy: „Tohle že je ten černej bluesman?“ Asi si pořadatelé řekli, že když má Austin Lucas oduševnělý hlas, zákonitě musí hrát blues.

Tohle bylo frustrující, ale vůbec nejhorší na tom byla úplná osamělost. Přijel jsem a dokaď jsem nezačal hrát, nikdo se se mnou nebavil. Po dohrání lidi zas byli opilí, a i když si třeba pokecat chtěli, já jsem už musel jet pryč. Měl jsem všehovšudy tak čtvrt hodiny lidského kontaktu po každém koncertě.

Jsem sice rád, že jsem si něčím takovým prošel, ale stejně tak jsem rád, že v tom nepokračuju.

Zato nové album zní podstatně pozitivněji. Jsi teď šťastnější?

Když si přečteš texty, zjistíš, že veselé není. Baví mě dělat skladby, které zní šťastně, i když vlastně nejsou. Baví mě vytvářet konfliktní atmosféru v hudbě a věci s jedním významem mě nudí. Lidi se mě často ptají na názvy alb, obzvlášť u nového alba New Home in the Old World. Chtějí vědět, jestli je o Praze. Ano, to může být jeden význam, ale rozhodně není jediný. Mít tam více rovin výkladu je pro mě důležité.

Dřív jsem dělal hodně přímé skladby a lidi si z nich stejně brali to, co chtěli. Ze začátku mě to štvalo, ale pak mi došlo, že umění je vlastně absolutně subjektivní a brát si to osobně nemá smysl. Sám bych nesnášel, kdybych se podíval na obraz a malíř mi pověděl, co v něm mám vidět. Začal jsem si uvědomovat, že můžu začít dělat věci, které nemají pouze jeden význam. Že skladba může v různých dnech působit odlišně. A o to jsem se na poslední desce snažil. Vytvořit něco, co je podstatně víc otevřené.