14.12.2011 | Autor: Dan Sywala | sekce: publicistika Norská kapela Audrey Horne nevyprodává sportovní haly, její videa nerotují od rána do večera v televizi, ale kdokoliv měl možnost si ji poslechnout nebo vidět naživo, potvrdí, že se jí velmi snadno podléhá. Upřímný a pohodový hard-rock je důvodem, proč jsou již deset let na hudebním poli. A nepochybně minimálně dalších deset budou, protože je to prostě pořád baví. Na festivalu Masters of Rock si s nám povídal charismatický frontman Toschie.

Vypadáš dost utahaně, copak?

Tak trochu přebíjím kocovinu. Včera v noci jsme dlouho cestovali a často museli někde čekat, takže padlo pár piv jak ve Frankfurtu, tak i v Česku. Když jsme se dostali do hotelu, šli jsme hned spát, protože už byly čtyři ráno. Do toho jsem zaspal snídani, takže jsem vůbec nejedl. Tudíž, jak se říká, všechno špatně! (smích)

Do toho pořádně řádíš na pódiu…

Chtělo to tak dvě tři skladby, abych se do toho dostal, ale pak už to bylo v pohodě.

Moje dřívější „soukromá lékařka“ mi doporučila malý šumivý zázrak jménem Alka-Seltzer. Je to jako Aspirin a během půl hodinky jsem jako nový.

Jojo, taky to znám. Ale v Norsku to neseženeš, protože jsou na to u nás hodně přísní. Na všechno potřebuješ lékařský předpis. Ani pitomý Aspirin si bez toho nemůžeš koupit.


Jak prožíváš život na turné?

Zbožňuju to. Když jde o festival, můžeš se uvolnit a třeba i trochu víc popít, ale když máme vlastní turné, nepiju skoro vůbec. Obojí mám rád, ale jsou to dva naprosto odlišné světy. V klubu je to mnohem intimnější; navíc si lidi zaplatili, aby viděli jen tebe. Když si na fesťáku, je úplně normální, že jsi mnoha lidem naprosto u prdele. To, co mám ale na festivalech rád, je samotná atmosféra. Je to vážně dovolenka. Poznáš mnoho jiných kapel a když koncertuješ hodně, vídáš stejné lidi i poněkolikáté. (smích) Je jedna anglická kapela jménem Glamour Of The Kill, která se snaží zrovna prosadit, a v posledních dvou letech jsme ji potkali snad všude. Došlo to tak daleko, že když se nepotkáme, je nám to divné a sháníme se po nich sami. (smích)

Hráli jste tu dnes na Masters Of Rock podruhé. Naposledy jste tu byli před dvěma lety. Jak se vám líbila dnešní show? Je evidentní, že si u nás stále budujete jméno. Hráli jste hodně brzo, do všech pořádně pralo slunce a nepřišlo tudíž hodně lidí, ale i tak to myslím byl úspěch.

Souhlasím. Jak říkám, trvalo mi tak song, dva, než jsem se do toho dostal, ale jinak to byla švanda. Když nás tu pozvali znovu, byli jsme moc rádi, protože jsme si to tu posledně užili. Hráli jsme opravdu brzo a moc lidí nepřišlo, ale o tom to vůbec není. I když tam je jen pár stovek lidí, hlavní je, že ti správní se baví. Nejdeme domů skleslí z toho, že na nás nebylo 20 tisíc lidí. My totiž ani nejsme tak velká kapela a jak říkáš, budujeme si u vás pozici. Potěšilo mě taky, kolik lidí má naše trička.


Audrey Horne - Down Like Suicide (audio)

Taky jsem si všiml! Dva roky zpátky, než jsem vás viděl poprvé, jsem si předem poslechl vaše desky a byl jsem rozhodnutý si na vás přivstat. Dodatečnou motivace byl leták, který jsem zahlédl na zemi asi v 5 ráno a na němž stálo, že budete těsně před koncertem rozhazovat sérii triček speciálně určenou pro toto vystoupení… Tak jsem získal to svoje. (smích)

(smích) Uvědomili jsme si, že jsme tu poprvé, tak jsme chtěli něčím upoutat pozornost a přinutit lidi, aby se na nás přišli podívat. A podařilo se.     


Máte na svém kontě již třetí řadové album. Jaké jsou zatím reakce fanoušků?

Fantastické. Drtivá většina lidí nám píše, že naše tvorba je čím dál lepší. Od té doby, co jsme vznikli, jsme se do určité míry změnili. Byli jsme v podstatě grungeová kapela a stala se z nás hard-rocková, což je přesně to, co si přejeme. Další album bude ještě upřímnější, v září nastupujeme do studia. Máme rozpracováno několik skladeb a je třeba je ještě poupravit a napsat trochu rozumnější texty. Vždycky totiž naškrábu něco pracovního a stačí, když se do toho dá zpívat. Většinou půjde o ještě přímočařejší hard-rock/rock´n´rollové sklady inspirované kapelami ze 70. a 80. let.
Předchozí alba jsou v podstatě domácí výroby. Ice-Dale vždycky něco napsal, zavolal mi, zajamovali jsme, já zapracoval na melodiích a textech, Thomas zase dal skladbám konkrétnější formu a vše jsme pak natočili na jeho počítači. Tentokrát jsme se však rozhodli jít do zkušebny a jamovat jako celá kapela. Bylo to vážně úžasné. Myslím, že to velmi prospívá zvuku, protože je výsledkem celé kapely. Když jsme nahrávali Le Fol, někteří dokonce ani neznali skladby. Bylo to na způsob: „tady je skladba, nauč se to a nahráváme“. Dost jim to ubíralo na přirozené energii. Když půjdeme točit tentokrát, budeme je znát snad i pozpátku.

Nepochybně jste se ucelili jako kapela i při hraní na živo.

Hrajeme spolu už dobrých deset let, což je slušná doba. Většina kapel, které se během tří čtyř let existence neprosadí, to zabalí, protože na tom nevydělává. My jsme ale asi příliš hloupí na to, abychom toho nechali. Baví nás to. Abych to shrnul, reakce na naší poslední desku byly velmi dobré. Lidé pochopili, že děláme jen to, co nás baví, a upřímně. Ať už děláš cokoliv od stavění domů po řízení autobusu, první rok si poradíš, ale nejsi nejlepší, a s ubíhajícími roky praxe se zlepšuješ. Stejné je to s hraním v kapele. Zlepšuješ se v hraní samotném, psaní textů i vyjadřování svých pocitů. Myslím, že lidé cítí, že se snažíme na sobě opravdu pracovat.


Audrey Horne - Sail Away (audio)
Má představa o Audrey Horne je taková, že se pár black-metalistů dalo do kupy a založili si rock´n´rollový projekt na odreagování. Přibliž nám vznik kapely.

Nebyla to parta black-metalistů, ale je fakt, že to má něco do sebe. Náš bubeník Kjetil, který nehrál v black metalové kapele, a druhý kytarista Thomas, který je taky spíš rocker, založili kapelu s týpkem jménem Tom z Gorgoroth, který je naopak opravdovým black-metalistou. Časem jsem se přidal i já.
Osobně jsem se nikdy nepohyboval v metalu, hrál jsem spíš v rockových kapelách. Zavolali mi s tím, že mají pár skladeb a hledají zpěváka. Slyšeli mě několikrát zpívat naživo a řekli mi, že bych prý byl pro jejich kapelu perfektní, protože nechtějí žádného metalistu. Chtěli spíš rock´n´rollového zpěváka a já mám svým způsobem k hudbě i trochu popový přístup. V té době jsem byl v jiné kapele, ale řekl jsem si, proč to nezkusit. Zahrál jsem si s nimi a bylo to sakra dobré. V tu chvíli byl můj příchod jasný.
Jinak kytarista, který hrál v Enslaved, ne Ice-Dale, ale Ivar, hrál u nás zezačátku na klávesy. Časem byl ale čím dál vytíženější u Enslaved a jiných projektů, takže to vzdal. Proto jsme se domluvili s Herbrandem, který hrál na klávesy na našich deskách. Ice-Dale, který je v podstatě hnacím motorem kapely, přišel ve skutečnosti jako poslední.
Takže, nebyla to vysloveně banda black metalistů, ale pár z nich opravdu v takových kapelách hrálo. Když to tak vezmeš, všichni jsme vyrostli na tom samém -  Kiss a Motley Crue - a prostě jsme si řekli, že chceme hrát hard-rock. Začalo to jako projekt pro zábavu a přerostlo to do skutečné kapely.