16.1.2005 | Autor: Vojtěch Rynda | sekce: publicistika Korektní, snad až trochu odtažití - takoví byli při rozhovoru zpívající kytaristka Charlotte Hatherley a bubeník Rick McMurray. Podobně seriózně působili Ash i o pár hodin později na pódiu. Snad to byla pouhá profesionalita, snad únava, ale dost dobře v tom mohla hrát roli i zpráva o smrti legendárního britského DJe Johna Peela, která kapelu v ten den zastihla.

Prý jste si svou aktuální deskou Meltdown "splnili sen o nahrání alba v Kalifornii". Jak moc jinak by CD znělo, kdybyste ho natočili jinde?

Rick: Ono to není ani tak o tom kde, jako s kým. My jsme si vybrali producenta Nicka Raskulinecze a zvukového inženýra Riche Costeyho, kteří jsou fakt machři. Celá ta věc s Kalifornií - spíš jsme chtěli zachytit atmosféru starých časů kapel jako Smashing Pumpkins nebo Pixies, a tu v Anglii neseženeš.

Jaká byla při nahrávání nálada? Některé věci z Meltdown jsou snad nejtvrdší, co jste kdy udělali, a některé zase velice něžné.

Charlotte: Tentokrát se nám natáčelo asi nejsnadněji. Moc jsme se na to nesoustředili, užívali jsme si to. Tady spíš přišla ke slovu Kalifornie, sluníčko a tak, i když Meltdown nakonec zní o dost tvrději a temněji. Asi proto, že jsme ji složili na šňůře po Americe a dostala se do ní nálada po 11. září.

Singl Orpheus se dostal do zombie komedie Soumrak mrtvých. Jak k tomu došlo?

Charlotte: Jeho režisér je velký fanoušek Ash. Pro Soumrak mrtvých jsme nahráli ještě coververzi Buzzcocks Everybody's Happy Nowadays s Chrisem Martinem z Coldplay.



V jisté recenzi vás označili za jednu z nejkonzistentnějších britských kapel 90. let, což je docela trefné. Neměli jste někdy chuť zkusit něco úplně jiného, sledovat módu?

Charlotte: Ale vždyť jsme experimentovali! Nu-Clear Sounds byla dost temná deska a velká změna oproti 1977, na Free All Angels jsme zase úplně otočili, flirtovali jsme tehdy s čistým popem, což je vidět například na Candy, a z nových třeba Clones je zase naše možná nejtvrdší písnička... To se prostě pořád mění. Hlavně nechceme být předvídatelní. A vždycky se snažíme dostat ze sebe to nejlepší.

Rick: Ale módy opravdu nesledujeme, chceme se držet toho, co je na nás jedinečné.

Jedinečné mi na vás připadá to, že vaše desky znějí hlasitě, i když je člověk pustí potichu, a že umíte být popoví i tvrdí zároveň. Je to důsledek nějaké inspirace, nebo se tenhle zvuk vyvinul přirozeně?

Rick: Naprosto přirozeně. Založili jsme kapelu okouzlení metalem, třeba Megadeth a Iron Maiden, ale zároveň jsme vyrůstali na Beatles. Na jednu stranu chceme být fakt rock'n'rollová skupina, na druhé straně z nás někdy vypadne úplný popík... Snažíme se tyhle dva aspekty sjednotit.

Cítili jste se někdy omezovaní, když vás házeli do stejného pytle s britpopovými kapelami?

Rick: Ani ne. Jsme ze Severního Irska a beztak jsme se nikdy s britpopem neztotožňovali. Pop, to ano, ale spíš skupiny jako Pixies, Mudhoney...

Začali jste hrát muziku velice mladí, museli jste například žádat ředitele školy o povolení, aby vás pustil na turné. Dovolili byste svým dětem stát se součástí hudebního průmyslu takhle brzo, pokud vůbec?

Rick: Když je čas, je čas, s tím nic nenaděláš. A když máš dobrou smlouvu s dobrou nahrávací společností... Hodně lidí nám říkalo, že bychom se měli soustředit na školu a s muzikou počkat, ale my věděli, že když to nepůjde, vždycky můžeme zkusit něco jiného.

Držíte se na šňůře pevného playlistu?

Charlotte: Střídáme ho podle okolností, je příjemné to trochu měnit.

Rick: Když už o tom mluvíš... Znáš Johna Peela? Dneska bylo ve zprávách, že zemřel. Asi mu dneska večer nějaký song věnujeme.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12