Arrested Development, Vývoj pokračuje
3.9.2004 | Autor: Petr Hanzel | sekce: publicistika
O jejich návratu se mluví jako o jednom z nejžhavějších comebacků tohoto léta. Za oněch osm let nečinnosti už na ně ale mnozí z nás téměř zapomněli. Pojďme si teď ve stručnosti připomenout, co jsou vlastně zač.
Hip-hop goes south, aneb dva se perou a třetí se směje
Předně, nejde jen tak o nějakou kapelu. Arrested Development (dále jen AD) jsou komunita, někdo by možná použil i výraz kult.
Tihle bratři a sestry v čtyřčtvrťovém rytmu se dali dohromady na samém konci osmdesátých let, tedy v dobách, kdy už se celými státy šířila hiphopová epidemie. V jižně položených metropolích Atlantě, New Orleans a Miami se však našli tací, kterým už nebyla po chuti ona militantní agitativnost, agresivita a radikální postoje, prvky tak typické pro tehdy nejrozšířenější gangsta rap. A tak se stranou věčného boje mezi East coast a West coast scénou začala rodit alternativní verze hip-hopu - takzvaný Southern rap. Nějakou dobu se o něm mluvilo jako o přebytečném třetím kole hip-hopu, který do té doby ovládalo výhradně východní a západní pobřeží. Southern rap však našel na stereotypní drsňácké odrůdy hip-hopu účinný protilék a postupem času se díky němu dostal na výsluní. Hudebně stavěl na stylech zvaných Miami bass či taky booty bass a electro hop, který byl trnem v oku především ortodoxním gangsta rapperům ze západu. Inovovaná hudební forma byla pro Southern rap typická, ale jednotlivé crews se od sebe dosti odlišovaly obsahem textů. Obecně se dá říci, že společný měly pouze odstup od gangsta tématiky, tou dobou již omleté na kámen. Prvními z nejvýraznějších byli miamští 2 Live Crew. Svým silně vulgárním pojetím hip-hopu, který se opíral jen o prosté sexuální narážky, si ale sami pod sebou podřezávali už tak dost tenkou větev. Jejich album Nasty as They Wanna Be bylo ve Floridě zakázáno a skupina zadržena za obscénnosti na vystoupení.
Taková malá rodinná sága
Skutečně prvními, komu se ze Southern rapové scény podařilo prorazit díky své hudbě a ne jen její kontroverzitě, byli právě AD. Celé seskupení vzniklo v roce 1988 okolo tehdy dvacetiletého vokalisty/rappera a turntablisty Speeche, tehdy též známého jako DJ Peech. Speech, občanským jménem Todd Thomas, byl díky své kreativitě a entuziasmu společně s DJ Headlinerem od začátku hybnou a koncepční silou AD. Poté, co skupinu založil, začal do ní jeho inspirativní duch vábit nejschopnější muzikanty a vokalisty z okolí Atlanty. V momentě, kdy se všichni rozhodli nastěhovat se společně do jednoho domu, se dalo již hovořit o jakési velké rodině. V ní se pak umělci postupem času střídali, přibývali, ubývali a zaskakovali za sebe. Přes den normálně pracovali a po nocích tvořili.
3 Years, 5 Months & 2 Days In the Life Of... Tak zněl název jejich první desky, vydané v roce 1992. Extraordinární titul debutu vyjadřuje dobu, za kterou se jim podařilo získat smlouvu na vydání desky u společnosti Chrysalis. Zkrátka dřina. Ale vyplatila se. Obrovský úspěch v amerických i britských hitparádách započal éru popularizace Southern rapu, na jejíž vlně se ještě dodnes vezou třeba o poznání komerčnější OutKast. Skladby dobývající žebříčky - Tennessee, Mr. Wendal a People Everyday - poháněly prodej alba, které si koupily úctyhodné čtyři milióny lidí. Vrcholným triumfem pro AD pak bylo předávání cen Grammy. Tam si vykoledovali hned dva gramofony - za nejlepší rapové album a jako první hiphopová skupina i za kategorii nejlepší nový umělec. V témž roce je věhlasný časopis Rolling Stone označil za "kapelu" roku a dvakrát po sobě vyhráli cenu MTV za nejlepší hiphopové video.
Smetanu AD slízávali i na svých živých vystoupeních, kterým se, pro jejich mimořádnou pozitivní atmosféru a sugestivnost, začalo brzy říkat celebrations (slavnosti). AD se s nimi ukázali i na takových významných akcích jako byl Woodstock 94.
Namlsáni úspěchem a plni entuziasmu stihli ještě v prosinci '92 natočit živé album Unplugged. Stalo se tak v newyorském divadle Eda Sullivana, na jehož prknech se objevila celkem sedmnáctičlenná (!) sestava. Dalším bodem programu bylo natočení singlu Revolution, kterým přispěli na soundtrack k filmu režiséra Spikea Leeho Malcolm X. V roce 1993 vyšlo zmíněné Unplugged, doplněné o remixy skladeb z 3 Years... a Speech si zkusil první sólový projekt se spřízněnými funk-rappery Gumbo.
V devadesátém čtvrtém přišla na svět druhá studiová deska s krkolomným názvem Zingalamaduni (svahilsky "kulturní úl"). Zaznamenala dosti ambivalentní ohlasy. Někteří páni kritici ji vyzdvihovali jakožto stěžejní album, jiní nad ní zívali. Já bych doporučoval vykašlat se na kritiky a desku si poslechnout. Dle mého názoru za debutem nikterak výrazně nezaostává. Z každého tracku vyzařuje pohodová atmosféra, která by se zákonitě měla přenést i na posluchače.
Údajně kvůli komerčnímu neúspěchu desky se však v roce '96 pohádka o rodinném soužití AD rozplynula. Speech, ačkoliv dříve tvrdil, že kapela vydrží deset až dvanáct let, ji znenadání rozpustil. Poté vydal sólovou desku, která ale doslova propadla.
Znovuzrození
Po nesmělých a nevýrazných pokusech o oživení z roku 2000 (album Heroes of the Harvest a EP Da Feelin') se AD vrací na scénu s novou deskou Among Trees. Aby čtenář dokončil tuto, zatím poslední kapitolu ze života AD, musí nyní otočit pár listů a přečíst si recenzi jejich nového počinu.
Hudba a slova bratří a sester
Na hudbě si AD nechávali vždy záležet. Proto se o ni nikdy nestarali jen DJs, jak bývá v hip-hopu zvykem, ale i plnohodnotná živá rytmická sekce - v současné době bubeník Omar Phillips a baskytarista Za. Samozřejmostí je i několik podpůrných vokalistek a vokalistů, kteří dostávají mnoho prostoru. Hlavní hudební inspiraci čerpali AD od americké kapely Sly and the Family Stone, která v šedesátých až osmdesátých letech minulého století proslula svou energickou kombinací soulu, rocku, R&B , psychedelie, ale především funku. Koneckonců, jeden z největších hitů AD People Everyday je předělávkou skladby Slye Stonea Everyday People. Dalšími možnými hudebními vzory AD jsou De La Soul či Bob Marley. Samotní AD svou stylovou fůzi označují za cultural-southern-hip-hop-folk-ethnic-funk.
Oduševnělé texty byly, jsou a doufejme, že i budou pilířem tvorby AD. Vznikaly pod nepřetržitým dohledem "spirituálního poradce" Baby Oje (72 let) - jakéhosi šamana, který bděl nad jejich duchovní úrovní. Podstatnými body filozofie AD, kterými se odlišují od většiny hiphopových formací, vždy byly víra křesťanská a víra v rodnou zemi. Dokonce se tvrdí, že Speech se rozhodl AD založit s úmyslem vytvořit opozici Public Enemy, jejichž desku si krátce předtím poslechl. Hudbou chtěl šířit především pozitivní poselství. Jako mladý aktivista dopisoval do novin a tehdy mimo jiné napsal: "Příliš mnoho mladých černochů podlehlo destruktivní mentalitě. Naprostý materialismus, nízká sebeúcta, individualismus, nedostatek respektu pro starší sužují život v jejich komunitách."
AD se otevřeně hlásí k afrocentrismu. Hrdě a uvědoměle svými texty navazují na tradici svých předků griotů (v angličtině griots - český ekvivalent jsem nenašel, tak jsem si ho vytvořil - pozn. aut.), potulných vypravěčů ze západní Afriky, kteří zpěvem a recitováním šířili pověsti o svých kmenech. Někteří z nich jako otroci přenesli tuto formu lidové slovesnosti do Nového světa a jsou proto považováni za prapůvodní iniciátory hip-hopu. O velké africké duši uvězněné mezi zdmi ghetta, o soužití s bližními, byť jakkoliv barevnými a o návratu k matce roditelce toho v textech AD najdete nejvíce. Společenská a politická uvědomělost - bez té nenapsali AD ani řádku. Konečně něco jiného než jen pění ód na naleštěné bouchačky, velké bouráky, bitky mezi klany a následné bujaré oslavy s prsatými gangsterkami.
Stejně jako gangsta rapeři sice mají svou ideologii, ale nejsou v jejím pojetím tak rigorózní. Ani u nich není patrná snaha hned nad vším vynášet definitivní soudy a předsouvat se zdviženým ukazováčkem morální pointy. Díky jejich vytříbenému slovníku navíc nespatříte na obalu jejich desky varovnou nálepku Explicit Lyrics a v jejich klipech nemusí být ani jedno slovo nahrazeno protivným pípnutím. I tak se dá dělat hip-hop.
Hip-hop goes south, aneb dva se perou a třetí se směje
Předně, nejde jen tak o nějakou kapelu. Arrested Development (dále jen AD) jsou komunita, někdo by možná použil i výraz kult.
Tihle bratři a sestry v čtyřčtvrťovém rytmu se dali dohromady na samém konci osmdesátých let, tedy v dobách, kdy už se celými státy šířila hiphopová epidemie. V jižně položených metropolích Atlantě, New Orleans a Miami se však našli tací, kterým už nebyla po chuti ona militantní agitativnost, agresivita a radikální postoje, prvky tak typické pro tehdy nejrozšířenější gangsta rap. A tak se stranou věčného boje mezi East coast a West coast scénou začala rodit alternativní verze hip-hopu - takzvaný Southern rap. Nějakou dobu se o něm mluvilo jako o přebytečném třetím kole hip-hopu, který do té doby ovládalo výhradně východní a západní pobřeží. Southern rap však našel na stereotypní drsňácké odrůdy hip-hopu účinný protilék a postupem času se díky němu dostal na výsluní. Hudebně stavěl na stylech zvaných Miami bass či taky booty bass a electro hop, který byl trnem v oku především ortodoxním gangsta rapperům ze západu. Inovovaná hudební forma byla pro Southern rap typická, ale jednotlivé crews se od sebe dosti odlišovaly obsahem textů. Obecně se dá říci, že společný měly pouze odstup od gangsta tématiky, tou dobou již omleté na kámen. Prvními z nejvýraznějších byli miamští 2 Live Crew. Svým silně vulgárním pojetím hip-hopu, který se opíral jen o prosté sexuální narážky, si ale sami pod sebou podřezávali už tak dost tenkou větev. Jejich album Nasty as They Wanna Be bylo ve Floridě zakázáno a skupina zadržena za obscénnosti na vystoupení.
Taková malá rodinná sága
Skutečně prvními, komu se ze Southern rapové scény podařilo prorazit díky své hudbě a ne jen její kontroverzitě, byli právě AD. Celé seskupení vzniklo v roce 1988 okolo tehdy dvacetiletého vokalisty/rappera a turntablisty Speeche, tehdy též známého jako DJ Peech. Speech, občanským jménem Todd Thomas, byl díky své kreativitě a entuziasmu společně s DJ Headlinerem od začátku hybnou a koncepční silou AD. Poté, co skupinu založil, začal do ní jeho inspirativní duch vábit nejschopnější muzikanty a vokalisty z okolí Atlanty. V momentě, kdy se všichni rozhodli nastěhovat se společně do jednoho domu, se dalo již hovořit o jakési velké rodině. V ní se pak umělci postupem času střídali, přibývali, ubývali a zaskakovali za sebe. Přes den normálně pracovali a po nocích tvořili.
3 Years, 5 Months & 2 Days In the Life Of... Tak zněl název jejich první desky, vydané v roce 1992. Extraordinární titul debutu vyjadřuje dobu, za kterou se jim podařilo získat smlouvu na vydání desky u společnosti Chrysalis. Zkrátka dřina. Ale vyplatila se. Obrovský úspěch v amerických i britských hitparádách započal éru popularizace Southern rapu, na jejíž vlně se ještě dodnes vezou třeba o poznání komerčnější OutKast. Skladby dobývající žebříčky - Tennessee, Mr. Wendal a People Everyday - poháněly prodej alba, které si koupily úctyhodné čtyři milióny lidí. Vrcholným triumfem pro AD pak bylo předávání cen Grammy. Tam si vykoledovali hned dva gramofony - za nejlepší rapové album a jako první hiphopová skupina i za kategorii nejlepší nový umělec. V témž roce je věhlasný časopis Rolling Stone označil za "kapelu" roku a dvakrát po sobě vyhráli cenu MTV za nejlepší hiphopové video.
Smetanu AD slízávali i na svých živých vystoupeních, kterým se, pro jejich mimořádnou pozitivní atmosféru a sugestivnost, začalo brzy říkat celebrations (slavnosti). AD se s nimi ukázali i na takových významných akcích jako byl Woodstock 94.
Namlsáni úspěchem a plni entuziasmu stihli ještě v prosinci '92 natočit živé album Unplugged. Stalo se tak v newyorském divadle Eda Sullivana, na jehož prknech se objevila celkem sedmnáctičlenná (!) sestava. Dalším bodem programu bylo natočení singlu Revolution, kterým přispěli na soundtrack k filmu režiséra Spikea Leeho Malcolm X. V roce 1993 vyšlo zmíněné Unplugged, doplněné o remixy skladeb z 3 Years... a Speech si zkusil první sólový projekt se spřízněnými funk-rappery Gumbo.
V devadesátém čtvrtém přišla na svět druhá studiová deska s krkolomným názvem Zingalamaduni (svahilsky "kulturní úl"). Zaznamenala dosti ambivalentní ohlasy. Někteří páni kritici ji vyzdvihovali jakožto stěžejní album, jiní nad ní zívali. Já bych doporučoval vykašlat se na kritiky a desku si poslechnout. Dle mého názoru za debutem nikterak výrazně nezaostává. Z každého tracku vyzařuje pohodová atmosféra, která by se zákonitě měla přenést i na posluchače.
Údajně kvůli komerčnímu neúspěchu desky se však v roce '96 pohádka o rodinném soužití AD rozplynula. Speech, ačkoliv dříve tvrdil, že kapela vydrží deset až dvanáct let, ji znenadání rozpustil. Poté vydal sólovou desku, která ale doslova propadla.
Znovuzrození
Po nesmělých a nevýrazných pokusech o oživení z roku 2000 (album Heroes of the Harvest a EP Da Feelin') se AD vrací na scénu s novou deskou Among Trees. Aby čtenář dokončil tuto, zatím poslední kapitolu ze života AD, musí nyní otočit pár listů a přečíst si recenzi jejich nového počinu.
Hudba a slova bratří a sester
Na hudbě si AD nechávali vždy záležet. Proto se o ni nikdy nestarali jen DJs, jak bývá v hip-hopu zvykem, ale i plnohodnotná živá rytmická sekce - v současné době bubeník Omar Phillips a baskytarista Za. Samozřejmostí je i několik podpůrných vokalistek a vokalistů, kteří dostávají mnoho prostoru. Hlavní hudební inspiraci čerpali AD od americké kapely Sly and the Family Stone, která v šedesátých až osmdesátých letech minulého století proslula svou energickou kombinací soulu, rocku, R&B , psychedelie, ale především funku. Koneckonců, jeden z největších hitů AD People Everyday je předělávkou skladby Slye Stonea Everyday People. Dalšími možnými hudebními vzory AD jsou De La Soul či Bob Marley. Samotní AD svou stylovou fůzi označují za cultural-southern-hip-hop-folk-ethnic-funk.
Oduševnělé texty byly, jsou a doufejme, že i budou pilířem tvorby AD. Vznikaly pod nepřetržitým dohledem "spirituálního poradce" Baby Oje (72 let) - jakéhosi šamana, který bděl nad jejich duchovní úrovní. Podstatnými body filozofie AD, kterými se odlišují od většiny hiphopových formací, vždy byly víra křesťanská a víra v rodnou zemi. Dokonce se tvrdí, že Speech se rozhodl AD založit s úmyslem vytvořit opozici Public Enemy, jejichž desku si krátce předtím poslechl. Hudbou chtěl šířit především pozitivní poselství. Jako mladý aktivista dopisoval do novin a tehdy mimo jiné napsal: "Příliš mnoho mladých černochů podlehlo destruktivní mentalitě. Naprostý materialismus, nízká sebeúcta, individualismus, nedostatek respektu pro starší sužují život v jejich komunitách."
AD se otevřeně hlásí k afrocentrismu. Hrdě a uvědoměle svými texty navazují na tradici svých předků griotů (v angličtině griots - český ekvivalent jsem nenašel, tak jsem si ho vytvořil - pozn. aut.), potulných vypravěčů ze západní Afriky, kteří zpěvem a recitováním šířili pověsti o svých kmenech. Někteří z nich jako otroci přenesli tuto formu lidové slovesnosti do Nového světa a jsou proto považováni za prapůvodní iniciátory hip-hopu. O velké africké duši uvězněné mezi zdmi ghetta, o soužití s bližními, byť jakkoliv barevnými a o návratu k matce roditelce toho v textech AD najdete nejvíce. Společenská a politická uvědomělost - bez té nenapsali AD ani řádku. Konečně něco jiného než jen pění ód na naleštěné bouchačky, velké bouráky, bitky mezi klany a následné bujaré oslavy s prsatými gangsterkami.
Stejně jako gangsta rapeři sice mají svou ideologii, ale nejsou v jejím pojetím tak rigorózní. Ani u nich není patrná snaha hned nad vším vynášet definitivní soudy a předsouvat se zdviženým ukazováčkem morální pointy. Díky jejich vytříbenému slovníku navíc nespatříte na obalu jejich desky varovnou nálepku Explicit Lyrics a v jejich klipech nemusí být ani jedno slovo nahrazeno protivným pípnutím. I tak se dá dělat hip-hop.
časopis Rock&Pop 2004/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Arrested-Development-Vyvoj-pokracuje~03~zari~2004/
