20.3.2014 | Autor: Honza Pikous | sekce: publicistika Středa devatenáctého února, krátce po desáté večer. V londýnské O2 Areně probíhá vyhlášení výsledků 34. ročníku BRIT Awards, populárních hudebních cen, považovaných za ostrovní obdobu Grammy. Zpěvačka Emeli Sandé oznamuje jméno vítěze hlavní kategorie, tedy kdo natočil nejlepší britské album loňského roku. Cenu získávají Arctic Monkeys za svou desku AM. Za křiku fanoušků a zvuků skladby Do I Wanna Know? se Alex Turner a jeho tři kumpáni zvedají a se znuděným výrazem si jdou již podruhé ten večer na pódium pro trofej.

Přichází nejdiskutovanější moment celého večera – Turner s nepřítomným výrazem a svou typickou ledabylou intonací pronáší projev o tom, co je to rock'n'roll. Celý výstup zakončí tím, že hodí mikrofon na podlahu a vyzve organizátory, ať mu za něj případně pošlou účet. Sociální síť Twitter se již za chvíli zaplní vzkazy dvojího typu – jedni píšou o tom, že je Turner génius a skutečná rocková hvězda, druzí, že je to jen arogantní, do sebe zahleděný seladon. A jak je kontroverzní pohled společnosti na osobu Alexe Turnera, stejně nejednotní jsou i fanoušci při hodnocení arktikovských kolekcí. Mají už svůj vrchol v podobě debutového alba za sebou a teď už jen paběrkují? Či konečně po mnoha letech experimentů našli svůj zvuk? Nebo ve skutečnosti nikdy žádnou díru do hudebního světa neudělali a celé je to jeden velký Humbug?


Tuhle čtveřici kluků z anglického Sheffieldu totiž od samého počátku provází jeden velký hype. Ještě nenatočili ani debutovou dlouhohrající desku, a už si o Arctic Monkeys povídala celá Anglie coby o novém, svěžím větru, který oživí zatuchlou ostrovní hudební produkci. V červnu 2005 podepsali u nezávislého labelu Domino (vydává Franz Ferdinand nebo Pavement) a o sedm měsíců později se již na pulty obchodů dostalo jejich první album – s dlouhatánským názvem Whatever People Say I Am, That's What I Am Not. To, že si na krátké a úderné názvy skupina zrovna nepotrpí, je zřejmé, stačí si jen zběžně projet jejich koncertní setlist. Alba, ze kterého už fanoušci důvěrně znali megahity I Bet You Look Good On The Dancefloor (no, co jsem říkal) a Fake Tales Of San Francisco, dříve vydaný jako singl, se prodalo neuvěřitelných více než 360 000 výlisků za první týden a čtveřice muzikantů kolem dvacítky si svým energickým garážovým rockem s prvky punku, indie a kdo ví čeho ještě naprosto podmanila Ostrovy.


Aby Turner a jeho parta ukázali, že nehodlají usnout na vavřínech, nezvykle pouhého čtvrt roku po vydání debutu přišli s pětipísňovým EP s výmluvným názvem Who The Fuck Are Arctic Monkeys? Bylo však téměř nemožné, že by mohl v Anglii v roce 2006 někdo takovou formulku vůbec vyslovit – kapela totiž byla zkrátka všude. Svými energickými koncerty si získávala nové a nové příznivce po celém světě a mezitím sbírala na různých hudebních ceremoniích jednu cenu za druhou – za album roku na cenách prestižního magazínu NME a hned dvě ceny uzmula na vyhlášení BRIT Awards, kde porazila například Muse nebo Amy Winehouse.


Nejrůznější ocenění za kolekci roku a velmi příznivá hodnocení si vysloužilo i druhé album Favourite Worst Nightmare, vydané rok po první desce. Však se také nejednalo o žádnou velkou revoluci, víceméně skupina stále dál hrála svůj nekompromisní pouliční rock'n'roll, jen je možná nahrávka o něco ucelenější než debut a také má o něco vyžehlenější zvuk, což je zásluhou nově navázané spolupráce s producentem Jamesem Fordem, se kterým kapela nahrála i všechna ostatní alba. Mezi nejpopulárnější písně z této desky dodnes patří singl Fluorescent Adolescent, který i přes typický turnerovský pochmurný text nabízí veselou a hravou melodii.


Ten avizovaný posun zmíněný v úvodu nastal až s vydáním alba Humbug. Tentam je energický garážový rock, Arktici jsou introvertnější, Turnerovy texty přemýšlivější, produkce alba komplexnější. Zda je to dobře, či ne, to si však musí zodpovědět každý jejich fanoušek sám. Zatímco jedni pláčou, že se z jeho oblíbených řízků stali unylí indie pop rockeři, kterých je v celém Spojeném království tolik, že by se jimi dala zastavit Temže, skupina těch, kteří nad vychvalovanými fracky s kytarou ohrnovali nos, najednou zpozorňují a začne jim dílo sheffieldské čtveřice připadat zajímavé. Na této desce také poprvé s kapelou spolupracoval Josh Homme, frontman amerických Queens Of The Stone Age, jehož vliv je rozhodně znát.

Červen 2011, čtvrtá řadovka Suck It and See. Na první pohled vše při starém – vesměs nadprůměrné recenze, Turner, svým projevem čím dál tím více připomínající Johna Lennona, na obálkách časopisů a řada hitových singlů. Přibyla ovšem spousta psychedelie a kapela do toho zase řeže více, než na minulém Humbugu. Tak že by návrat ke kořenům? Na této desce také frontman trochu upustil od pochmurných veršů a občas si i zavtipkuje nebo vypráví o maličkostech. Co ovšem zůstává, jsou pekelně dlouhé názvy – Don't Sit Down Cause I've Moved Your Chair či The Hellcat Spangled Shalalala toho budiž důkazem.


Studiovka číslo pět vyšla na začátku loňského září, ale Josh Homme se nad ní rozplýval už v červenci, v Hradci Králové na tiskovce festivalu Rock For People, kde s kapelou vystupovali - „je to cool a sexy popůlnoční (toť jeden význam názvu desky, druhým jsou jednoduše iniciály kapely, pozn. autora) nahrávka, je to vážně dobré“ chválil Homme kolekci, na kterou přispěl vokály ve dvou písních.

Dva songy už veřejnost důvěrně znala, Arktici je vypustili mezi lid značnou dobu před vydáním desky – a zatímco nabušená R U Mine? dávala tušit, že kapela pokračuje v drsných riffech jako na Suck It and See, houpavá a taneční Do I Wanna Know? působila dojmem, že jsme svědky vzniku nové dimenze skupiny – po „Opicích, na které se poguje“ a po „Opicích, na které tančíme ploužáky“ jsou tu „Opice, na které se budeme vlnit do rytmu“ .


A druhý předpoklad se naplnil. Řízných riffů jako je v singlové R U Mine? na albu příliš nenajdeme, zato je plné rytmických, instrumentálně skvěle zaranžovaných skladeb, které baví svou komplexností a precizností. Žádné bezhlavé bušení do nástrojů, písně na AM jsou dobře složená skládačka - zkrátka ideální mix elektroniky a kytar, na kterém je vidět, že Turner sleduje moderní trendy – kombinuje garážový zvuk kytar se soulovými prvky, tu trocha psychedelie, tu klávesy či dokonce hip hopové rytmy. K tomu všemu je Alex Turner v ideální textařské formě a jeho příběhy zkrátka baví. I pěvecky výborně vyzrál a jeho charismatický projev, ve spolupráci s falzety baskytaristy Nicka O'Malleyho a bubeníka Matta Helderse, kteří mu v mnoha skladbách přizvukují, je radost poslouchat.


Když se zeptáte deseti příznivců Arctic Monkeys, které hudební dílo kapely je jejich nejoblíbenějším, nedivil bych se, kdybyste dostali pět různých odpovědí. Stejně tak desku AM, kterou mnozí včetně mě vychválili do nebes, a s odstupem půl roku po vydání ji stále mají za vrchol toho, co skupina kdy natočila, budou mnozí fanoušci jistě považovat za unylou nudu. Ale to je právě to, co hochy ze Sheffieldu řadí mezi velikány současné ostrovní produkce a mezi ty nejlepší kytarovky posledního desetiletí – na každé desce nám ukazují šíři a velikost svého hudebního talentu. Nezbývá než se těšit, co si pro nás připraví příště.