18.5.2007 | Autor: Martin Švejda | sekce: publicistika
 fotogalerie První album Whatever People Say I´m, Thats What I Am Not (2006) čtveřice Arctic Monkeys, o kterém se obecně mluví v superlativech, je považováno za poslední skutečně velký debut. Lze ho brát jako britskou odpověď na prvotinu Is This It (2001) floutků z New Yorku s názvem The Strokes. Obě kapely se pohybují na scéně, ke které se váží charakteristiky jako trendy, in a cool. Arctic Monkeys se teď pokouší svůj potenciál potvrdit - vychází jim nové album Favourite Worst Nightmare.

Hodně cen

Arctic Monkeys byli ještě loni partou, která každého okouzlila, ale každého něčím jiným. Potenciál získat si více než hodně fanoušků měla tato kapela už od svých začátků. Neobtěžovali se žádným prvním singlem ani EP. Prostě své demáče dali k dispozici na Internet a čekali, co bude - odezva byla bombastická. Dříve než debutové album mělo datum vydání a seznam skladeb, Arctic Monkeys byli novou hvězdou roku s dobrými vyhlídkami do budoucna. Vždyť během jednoho roku již měli na svém kontě Mercury Awards, Brit Awards, vítězství ve všemožných anketách o nejlepší nahrávku a o nejlepší rockovou desku roku.
Čím zasáhli tolik lidí a proč začali sbírat jednu prestižní hudební cenu za druhou ?
Není na to jednoduchá odpověď. Jejich skladby měly v sobě obrovskou energii a navíc naživo Arctic Monkeys zněli stejně nadupaně a téměř identicky jako ve studiu - důkaz toho, že síla kapely je v schopnosti psát a skládat písničky, než pohrávat si ve studiu s mašinkami a vychytávkami. Ve svých textech Arctic Monkeys mířili ke znuděné sídlištní omladině, pro kterou Alex Turner a spol. mohli být něco jako vrstevníci, se kterými je vhodné se ztotožnit.

Hodně vzorů

Někdo přirovnal Arctic Monkyes k The Streets a byla to trefa do černého. Alex Turner skutečně působí jako Mike Skinner s kytarou na krku. Co je ovšem pro Arctic Monkyes zásadní? Jejich největší silou je dokonalý přehled o britské rockové minulosti, z které umí čerpat. Čerpat tak, aby nehráli trapně, což v Británii dneska dělá každá druhá kapela, a proto je tolik sezónních kytarovek, o kterých se sice mluví, ale za měsíc už si nikdo nevzpomene ani na jejich jméno. Jako příklad mohou posloužit třeba The View. Aby Arctic Monkeys mohli uspět v kontextu toho, co se na současné rockové scéně děje, museli přijít s něčím novým. Možná ne tak novým jako spíš čerstvým. Hlavní cíl každopádně byl, aby jejich debut měl účinek dobře vychlazené Plzně po fotbalovém zápase.
Náramně se jim to povedlo. Nahráli album plné potenciálních singlů a jasných hitů. Na debutu Whatever People Say I´m, Thats What I Am Not je téměř vše podstatné z historie britského nezávislého rocku. V kytarových riffech jsou zlehka slyšet The Clash, The Smiths a The Kinks. V randálu, který opice umějí vyprodukovat, jsou hodně slyšet a cítit rovněž The Who a pouliční filosofie toho, co ke konci sedmdesátých let zviditelnil Paul Weller se svými The Jam. Zkratka Arctic Monkeys dokázali navodit dojem, že se vrací zpět do doby mods. Byli naštvaní, přitom ale ne agresivní. Pravda, neměli elegantní italské obleky - místo toho otřesné šusťákové soupravy a nejezdili na skútrech, ale britskou hromadnou dopravou. Ale to už je spíše otázkou doby než odlišného přístupu. A ještě něco k hudebním vlivům. Arctic Monkeys ukázali, že podobně jako Oasis na svá první dvě alba, dokáží nahrát maximálně chytlavé a dobře napsané písničky se slokami, refrény, výkřiky a jasnými sděleními. Liam Gallagher na Definitely Maybe zpíval:” Hledal jsem zábavu, vše, co jsem ale našel, byly cigára a alkohol”. U Alexe Turnera takový záškolácký slogan najdete těžko a přitom přesně o tomhle Arctic Monkeys jsou - spratkové, co se po škole poflakují po ulicích, nemají co na práci, hledají zábavu, kterou objevují v krabičkách cigaret a dvou pivech, které jim často ani neprodají. Neříkají to ve svých skladbách přímo a jasně, ale v delších příbězích a těch, kteří se s něčím takovým budou chtít ztotožnit, bude v každé generaci dost.

Větší síla a důraznost

Nové album Favourite Worst Nightmare přichází po roce a několika měsících od debutu. Proč tak brzo? Strach, že se na ně zapomene? Nechme promluvit kapelu: “Už nás, kurva, nebavilo na koncertech hrát to samý furt dokola. Napsali jsme tedy novou desku”. Ta už byla v Británii podrobena několika recenzím, a zatím se setkává pouze s nadšenými ohlasy.
Q Magazine i Mojo udělili maximální hodnocení 5/5. Kapela ze studia slibovala něco úplně nového. Změna zvuku však zatím na pořadu dne není. Jen Arctic Monkeys přidali na síle a důrazu. Turner a spol. jsou sebevědomější, naštvanější, což je hodně důležitý moment. Protože…

Po debutu se Arctic Monkeys dostali do situace, kdy by na svou dvojku mohli nahrát téměř cokoliv. A co jiného než trochu tvrdšího zvuku a kyselých nadávek můžete čekat od sídlištních dětí. Z prvních poslechů se objevuje absence jasných hitů typu I Bet You Look Good On The Dancefloor. Po vícero posleších však najdete dostatek silných okamžiků, které začnou rezonovat stejně intenzivně jako na prvním albu.
S novinkou to vypadá tak, že ti, co debut milovali, budou milovat i druhé album, a ti, které Whatever People Say I´m, Thats What I Am Not nenadchlo, neocení ani nové Favourite Worst Nightmare. Celé je to hodně příjemné, ale žádná událost. Jak se nejednou naznačovalo, další (Whats The Story) Morning Glory nebo jiná přelomová britská deska nepřichází. A hlavně se ani nezdá, že by v dalších měsících měla odněkud přijít.


Zajímavost:
V předchozím textu byl lehce naznačen příměr k newoyrským The Strokes. Jejich vliv nedávno přiznala i samotná kapela, když nahrála jejich hit z roku 2001, tedy období prvního alba Is This It, Take It Or Leave It. Takové koule jako originál skladba sice nemá, ale za poslech určitě stojí. Stejně jako další coververze od Arctic Monkeys, které se na Internetu volně povalují.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/05