Apocalyptica - Ostřílení mazáci znovu v akci
6.10.2007 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika
Tihle nezvykle temperamentní Finové během let odhodili stranou mnohé z toho, čím na počátku upoutali pozornost. Každý takový “řez” je přitom dělal ještě silnějšími a žádanějšími. Aktuální šesté album Worlds Collide má být podle slov kapely momentem vzrušujícího otevření se Apocalyptiky mnoha vnějším vlivům a výzvám.
Ten příběh měl vždycky nádech pohádky, v níž krůček za krokem přibývá nových proměnných. Všechno se to vlastně dalo předvídat, ale kouzlo kvůli tomu nebylo o nic menší. V polovině devadesátých let se v Helsinkách sešli čtyři cellisté ze slavné Sibeliovy akademie a pod vedením Eiccy Toppinena se rozhodli bavit hraním písniček od Metalliky v přearanžovaném podání, jaké by si asi málokdo dovedl představit. Zprvu bylo vše myšleno jako hudební žert na odreagování klasicky vzdělaných mladíků, kteří milovali svůj nástroj, ale už mnohem méně je lákaly vyhlídky na obligátní disciplinované přehrávání klasických partů.
Již v roce 1996 vyšlo CD Apocalyptica Plays Metallica By Four Cellos. Doslovnost názvu měla svůj smysl – největší trumfem tělesa byla právě skutečnost, že živočišně syrový rockový zvuk byl postaven zcela a výhradně na zvuku violoncell, věrně evokujících kytarový sound i rytmické fígle. Druhé album Inquisition Symphony (1998) přineslo pestřejší paletu přebíraných kapel a několik prvních Toppinenových autorských pokusů. Ty už v roce 2000 na třetím albu Cult hrály prim a v závětří číhaly dosud striktně odmítané zpěvy.
Metoda loupání cibule
Prakticky odpočátku bylo jasné, že původní teze projektu nelze dlouhodobě udržet, má-li mít Apocalyptica před sebou plnohodnotnou budoucnost svébytné kapely. A k tomu od prvotního úspěchu vše směřovalo. Postupně tak padalo jedno tabu za druhým. Byla to událost, když na singlech a speciálních rozšířených edicích alb zaznělo několik skladeb obohacených o zpěv významných hostů z rockové branže. Takové písně nesly tehdy označení “Volume 2” a do paměti fanoušků se zapsala zejména Path, Vol. 2 v podání Sandry Nasic z Guano Apes.
Kolekce Reflections (2003) zaduněla bicími Davea Lombarda, který se s Eiccou a spol. potkal kdesi na festivalu a slovo dalo slovo... Dave je od té doby na deskách Apocalyptiky téměř něco jako klenot mezi inventářem. Pokaždé přispěje troškou do mlýna a může jistě nemalou měrou za to, že dnes mezi regulérní členy kapely patří bubeník Miko Sirén.
Ten pořádně zamíchal kartami už v roce 2005 na bezejmenné páté desce Apocalyptica, která zároveň poprvé za celou existenci skupiny obsahovala zpívané songy přímo “v základním vybavení”, tedy primárně psané už se záměrem vytvořit plnohodnotnou otextovanou píseň. Nutno říct, že balada Bittersweet i plnokrevný nářez Life Burns v podání krajanů a přátel Lauriho Ylönena z Rasmus a Ville Vala z HIM byly prvotřídní trefy do černého, což platí i pro singlový otvírák následného best of Amplified – moderní emo-metalcorový duet Repressed ozdobený řevem Maxe Cavalery a naléhavými refrény Matta Tucka z Bullet For My Valentine.
Když už jsme u personálií – vedle vrchního aranžéra a skladatele Eiccy Toppinena je nedílnou součástí sestavy Paavo Lötjönen a od roku 1999 i Perttu Kivilaakso, který nahradil zakládajícího člena Antero Manninena. O několik let později odešel ještě další ze zakladatelů Max Lilja, a od té chvíle hraje Apocalyptica se třemi celly, nicméně Manninen se na koncertech čas od času vrací zavzpomínat a vypomoci. Pohostinské pěvecké příspěvky už dávno ztratily punc prvotní exluzivity a úplný výčet pěveckých hostů už by docela připomínal procesí – krom již zmíněných připomeňme alespoň ještě Ninu Hagen či Martu Jandovou z Die Happy.
Apokalyptická kolize?
Rok 2007 se pro “smyčcové Finy” nese ve znamení alba Worlds Collide. Přiznejme si, že po deseti letech osahávání nových obzorů se Apocalyptica dopracovala do fáze zavedené velké kapely, která už asi těžko vymyslí něco zásadně nového a potenciální cestičky bude hledat spíš v rovině dílčího zdokonalování už tak precizní produkce.
Z pracovního náslechu působí nahrávka, kterou produkoval Jacob Hellner (Clawfinger, Rammstein), dojmem, jenž by se dal shrnout slovy “víc všeho, hlavně efektně”... Na desce jsou hned čtyři zpívané songy a jména interpretů jsou zase o kousek marketingově výraznější... První singl I´m Not Jesus si střihl Corey Taylor (Slipknot, Stone Sour, v poslední době se dokonce objevily spekulace pojící ho s osiřelými Anthrax!). Položku nazvanou Helden si svým nezaměnitelným projevem přivlastnil Till Lindeman (Rammstein), SOS – Anything But Love plní hlas Christiny Scabbia z Lacuna Coil, ale mám-li být upřímný, sourodosti a atmosféře alba to všechno příliš nepřidává. Duchu kapely nejlépe slouží (asi ne náhodou) nejméně hvězdný pěvecký host – Adam Gontier z Three Days Grace v naléhavé I Don´t Care. Tato lákadla prokládají kousky v tradičním duchu, tedy dynamické instrumentální songy se silnými melodiemi a desku od desky vynalézavějšími aranžemi.
Když mluví o novince Eicca Toppinen, vyzdvihuje její otevřenost. “Tentokrát jsme nehlídali za každou cenu vše sami – skládání, produkování... Otevřeli jsme dveře zpěvákům, producentovi, také některým spoluautorům. Dovolili jsme určitým cizorodým prvkům vstoupit do našeho světa, což bylo vzrušující.” Kapela si od premiérové kolekce po přechodu k vydavatelství Sony BMG slibuje oslovit řadu nových fanoušků: “Tentokrát bychom měli být schopni probrat i lidi, kteří o nás vědí, ale dosud si nekoupili desku, nezašli na koncert...”
Uvidíme... Worlds Collide je - v kontextu předchozích slov paradoxně - prvním albem za celé ty roky, jež nepřináší žádný konkrétní krok vpřed, spíš úkroky do strany. To samozřejmě neznamená, že naznačené touhy a představy kapely, co se týče dobývání dalších stupínků popularity, vyjdou naprázdno. Čeští fanoušci se mohou těšit nejen na desku (na pultech se objeví 17. září), ale i na dvě koncertní zastávky – 5. listopadu Apocalyptica vystoupí v pražském Kongresovém centru a 6. listopadu v hale DK Invest v Plzni.
Zajímavost:
Těleso složené z klasicky vzdělaných hráčů na violloncella funguje již od roku 2002 i na české scéně. Velmi mladá skupina Hyperion z Ostravy (věkový průměr činí pouhých 20 let) vydala v letošním roce své debutové album Monochrome a byť se pochopitelně brání přímému srovnávání (rozhodně nejde o revival!),asociací a paralel s Apocalyptikou se nabízí celá řada. Hyperion mají ve svých řadách bubeníka, jejich tvorba je převážně instrumentální a projev tíhne k heavy metalu. Spíše zajímavou perličkou je pak skutečnost, že před pár měsíci odehráli Hyperion šňůru koncertů po České republice jako předkapela finských melodických metalistů Hevein, v jejichž řadách působí zakládající člen Apocalyptiky Max Lilja. Hyperion v současnosti působí ve složení Jan Kaňka (na prahu léta oznámil odchod, ale nakonec v kapele setrval), Ondřej Tyleček, Tomáš Majliš (všichni violoncella) a Tomáš Černek (bic_ 92).
Ten příběh měl vždycky nádech pohádky, v níž krůček za krokem přibývá nových proměnných. Všechno se to vlastně dalo předvídat, ale kouzlo kvůli tomu nebylo o nic menší. V polovině devadesátých let se v Helsinkách sešli čtyři cellisté ze slavné Sibeliovy akademie a pod vedením Eiccy Toppinena se rozhodli bavit hraním písniček od Metalliky v přearanžovaném podání, jaké by si asi málokdo dovedl představit. Zprvu bylo vše myšleno jako hudební žert na odreagování klasicky vzdělaných mladíků, kteří milovali svůj nástroj, ale už mnohem méně je lákaly vyhlídky na obligátní disciplinované přehrávání klasických partů.
Již v roce 1996 vyšlo CD Apocalyptica Plays Metallica By Four Cellos. Doslovnost názvu měla svůj smysl – největší trumfem tělesa byla právě skutečnost, že živočišně syrový rockový zvuk byl postaven zcela a výhradně na zvuku violoncell, věrně evokujících kytarový sound i rytmické fígle. Druhé album Inquisition Symphony (1998) přineslo pestřejší paletu přebíraných kapel a několik prvních Toppinenových autorských pokusů. Ty už v roce 2000 na třetím albu Cult hrály prim a v závětří číhaly dosud striktně odmítané zpěvy.
Metoda loupání cibule
Prakticky odpočátku bylo jasné, že původní teze projektu nelze dlouhodobě udržet, má-li mít Apocalyptica před sebou plnohodnotnou budoucnost svébytné kapely. A k tomu od prvotního úspěchu vše směřovalo. Postupně tak padalo jedno tabu za druhým. Byla to událost, když na singlech a speciálních rozšířených edicích alb zaznělo několik skladeb obohacených o zpěv významných hostů z rockové branže. Takové písně nesly tehdy označení “Volume 2” a do paměti fanoušků se zapsala zejména Path, Vol. 2 v podání Sandry Nasic z Guano Apes.
Kolekce Reflections (2003) zaduněla bicími Davea Lombarda, který se s Eiccou a spol. potkal kdesi na festivalu a slovo dalo slovo... Dave je od té doby na deskách Apocalyptiky téměř něco jako klenot mezi inventářem. Pokaždé přispěje troškou do mlýna a může jistě nemalou měrou za to, že dnes mezi regulérní členy kapely patří bubeník Miko Sirén.
Ten pořádně zamíchal kartami už v roce 2005 na bezejmenné páté desce Apocalyptica, která zároveň poprvé za celou existenci skupiny obsahovala zpívané songy přímo “v základním vybavení”, tedy primárně psané už se záměrem vytvořit plnohodnotnou otextovanou píseň. Nutno říct, že balada Bittersweet i plnokrevný nářez Life Burns v podání krajanů a přátel Lauriho Ylönena z Rasmus a Ville Vala z HIM byly prvotřídní trefy do černého, což platí i pro singlový otvírák následného best of Amplified – moderní emo-metalcorový duet Repressed ozdobený řevem Maxe Cavalery a naléhavými refrény Matta Tucka z Bullet For My Valentine.
Když už jsme u personálií – vedle vrchního aranžéra a skladatele Eiccy Toppinena je nedílnou součástí sestavy Paavo Lötjönen a od roku 1999 i Perttu Kivilaakso, který nahradil zakládajícího člena Antero Manninena. O několik let později odešel ještě další ze zakladatelů Max Lilja, a od té chvíle hraje Apocalyptica se třemi celly, nicméně Manninen se na koncertech čas od času vrací zavzpomínat a vypomoci. Pohostinské pěvecké příspěvky už dávno ztratily punc prvotní exluzivity a úplný výčet pěveckých hostů už by docela připomínal procesí – krom již zmíněných připomeňme alespoň ještě Ninu Hagen či Martu Jandovou z Die Happy.
Apokalyptická kolize?
Rok 2007 se pro “smyčcové Finy” nese ve znamení alba Worlds Collide. Přiznejme si, že po deseti letech osahávání nových obzorů se Apocalyptica dopracovala do fáze zavedené velké kapely, která už asi těžko vymyslí něco zásadně nového a potenciální cestičky bude hledat spíš v rovině dílčího zdokonalování už tak precizní produkce.
Z pracovního náslechu působí nahrávka, kterou produkoval Jacob Hellner (Clawfinger, Rammstein), dojmem, jenž by se dal shrnout slovy “víc všeho, hlavně efektně”... Na desce jsou hned čtyři zpívané songy a jména interpretů jsou zase o kousek marketingově výraznější... První singl I´m Not Jesus si střihl Corey Taylor (Slipknot, Stone Sour, v poslední době se dokonce objevily spekulace pojící ho s osiřelými Anthrax!). Položku nazvanou Helden si svým nezaměnitelným projevem přivlastnil Till Lindeman (Rammstein), SOS – Anything But Love plní hlas Christiny Scabbia z Lacuna Coil, ale mám-li být upřímný, sourodosti a atmosféře alba to všechno příliš nepřidává. Duchu kapely nejlépe slouží (asi ne náhodou) nejméně hvězdný pěvecký host – Adam Gontier z Three Days Grace v naléhavé I Don´t Care. Tato lákadla prokládají kousky v tradičním duchu, tedy dynamické instrumentální songy se silnými melodiemi a desku od desky vynalézavějšími aranžemi.
Když mluví o novince Eicca Toppinen, vyzdvihuje její otevřenost. “Tentokrát jsme nehlídali za každou cenu vše sami – skládání, produkování... Otevřeli jsme dveře zpěvákům, producentovi, také některým spoluautorům. Dovolili jsme určitým cizorodým prvkům vstoupit do našeho světa, což bylo vzrušující.” Kapela si od premiérové kolekce po přechodu k vydavatelství Sony BMG slibuje oslovit řadu nových fanoušků: “Tentokrát bychom měli být schopni probrat i lidi, kteří o nás vědí, ale dosud si nekoupili desku, nezašli na koncert...”
Uvidíme... Worlds Collide je - v kontextu předchozích slov paradoxně - prvním albem za celé ty roky, jež nepřináší žádný konkrétní krok vpřed, spíš úkroky do strany. To samozřejmě neznamená, že naznačené touhy a představy kapely, co se týče dobývání dalších stupínků popularity, vyjdou naprázdno. Čeští fanoušci se mohou těšit nejen na desku (na pultech se objeví 17. září), ale i na dvě koncertní zastávky – 5. listopadu Apocalyptica vystoupí v pražském Kongresovém centru a 6. listopadu v hale DK Invest v Plzni.
Zajímavost:
Těleso složené z klasicky vzdělaných hráčů na violloncella funguje již od roku 2002 i na české scéně. Velmi mladá skupina Hyperion z Ostravy (věkový průměr činí pouhých 20 let) vydala v letošním roce své debutové album Monochrome a byť se pochopitelně brání přímému srovnávání (rozhodně nejde o revival!),asociací a paralel s Apocalyptikou se nabízí celá řada. Hyperion mají ve svých řadách bubeníka, jejich tvorba je převážně instrumentální a projev tíhne k heavy metalu. Spíše zajímavou perličkou je pak skutečnost, že před pár měsíci odehráli Hyperion šňůru koncertů po České republice jako předkapela finských melodických metalistů Hevein, v jejichž řadách působí zakládající člen Apocalyptiky Max Lilja. Hyperion v současnosti působí ve složení Jan Kaňka (na prahu léta oznámil odchod, ale nakonec v kapele setrval), Ondřej Tyleček, Tomáš Majliš (všichni violoncella) a Tomáš Černek (bic_ 92).
časopis mGuide 2007/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Apocalyptica-Ostrileni-mazaci-znovu-v-akci~06~rijen~2007/
Komentáře
&;
