Apocalyptica - Návraty metalových smyčců
12.6.2009 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
Finská Apocalyptica začínala v první polovině devadesátých let jako experiment kvarteta klasicky vzdělaných hudebníků, kteří si chtěli nejdřív jenom vyzkoušet, jestli se dá Metallica vůbec hrát pro čtyři violoncella. Správnou odpověď už dlouho známe, ať už někdo kapelu řadí do progresívního metalu nebo dokonce ke klasickému „crossoveru“.
S hostováním řady různých bubeníků a zpěváků se seveřané stále blíže propracovávají k modelu skupiny, i když obsazením pořád hodně netradiční. Minimálně jeden rytmik má už místo v jejím obsazení stálé. Apocalyptica však také vystupuje v České republice poměrně často, jenom v letech 2005-2007 u nás odehrála čtyři vyprodané koncerty. A letos v dubnu během jarního turné kapela pak s úspěchem zvládla další tři, když zatím naposledy to byla 20. dubna také Praha. Protože se k nám skupina chystá brzy znova, byl to více než dobrý důvod, aby při této příležitosti před vystoupením v pražské Incheba Areně zodpověděl několik otázek jeden z violoncellistů Paavo Lötjönen.
Poslední dobou jezdíte hrát do České republiky docela často, že?
Ano, je to tak a vždycky je hodně příjemné být zase zpátky ve vaší zemi. Naposledy jsme tady hráli před rokem a půl a teď v dubnu to byly tři koncerty, které následovaly po sobě v Ostravě, Zlíně a Praze. Důvodem je hlavně vaše fantastické publikum, které nás správně ‘nakopne‘.
Vaše nejbližší tuzemské vystoupení bude zase v Praze, kde se odehraje 25. června pod hlavičkou Finlandia Midnight Sun, čtyři dny po letním slunovratu. Co pro vás osobně tahle severská tradice oslav slunovratu znamená?
U nás ve Finsku je to pradávná tradice, která má hodně hluboké pohanské kořeny. Prostě bakchanálie, při kterých se scházejí kamarádi, nejčastěji u velkých ohňů na břehu jezer, a většinou společně slaví až do rána. Na oslavu tady v Praze se opravdu moc těšíme, jelikož tato tradice by se měla slavit ve více zemích, kde se lidé chtějí setkat a strávit společně příjemný večer, který je nabitý mystickou energií.
Od vašeho stále ještě aktuálního alba Worlds Collide to budou v říjnu dva roky. Můžete nám už něco prozradit o vaší další desce?
Dneska shodou okolností hrajeme poslední koncert turné Worlds Collide a teprve potom začínáme s přípravou nového alba. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy musíme nové skladby ještě složit. To probíhá tak, že každý z nás napíše, pak se společně sejdeme a vybereme ty nejlepší věci.
Občas jste hrávali nějaké drobnosti od Edvarda Griega a poměrně nedávno to dokonce byla Beethovenova „Osudová“. Chystáte nějaké další výlety do vážné hudby, se kterou jste začínali?
Shodli jsme se v kapele, že právě tahle symfonie byl pokus, který se nám zrovna moc nepovedl. Zdá se nám, že už nezní moc dobře, když se zrovna kapela jako my pouští do Beethovena.
Dříve, než se s Apocalypticou začali objevovat zpěváci a zpěvačky, hrály už u vás ve skupině občas bicí. To byla první fáze vaší proměny z netypického smyčcového kvarteta?
Ke změnám docházelo ještě dříve, než s námi na deskách začal hrát Dave Lombardo ze Slayer. Byly to hlavně změny ve struktuře našich skladeb. Bez kytar jsme se vždycky dobře obešli, ale chyběl nám výraznější rytmický element. Ani dneska však nepoužíváme bicí všude, jenom tam, kde mohou hrát s violoncelly rovnocenně.
Ale když už byla řeč o kytarách, právě na vaší poslední desce hostuje třeba Phil X. ze skupiny Triumph...
To bylo ale jenom ve skladbách Grace a Helden, jinak jsou tam všude jenom violoncella, jak akustická, tak elektrická s různými krabičkami, které obvykle používají právě kytaristé.
Prakticky na každém koncertu s vámi účinkuje jiný zpěvák a kdo to bude představuje pro diváky překvapení. Můžete prozradit, kdo s vámi vystoupí dnes večer?
Bude to náš krajánek Tipe Johnson, bezvadný zpěvák z kapely Leningrad Cowboys. Se spoluprácí s vokalisty jsme začali při našem koncertování ve Spojených státech, kde jako kapela přeci jenom nejsme tak známí jako tady v Evropě. Písnička I don’t care nám dokonce pomohla prorazit v amerických rádiích a proto ve spolupráci se zpěváky pokračujeme úspěšně dál. Vystřídala se u nás opravdu dlouhá řada umělců od Sandry Nasic z Guano Apes přes Ninu Hagen až po vaši Martu Jandovou z Die Happy. Jednoduše pokaždé se pro naše obecenstvo snažíme připravit něco výjimečného.
S hostováním řady různých bubeníků a zpěváků se seveřané stále blíže propracovávají k modelu skupiny, i když obsazením pořád hodně netradiční. Minimálně jeden rytmik má už místo v jejím obsazení stálé. Apocalyptica však také vystupuje v České republice poměrně často, jenom v letech 2005-2007 u nás odehrála čtyři vyprodané koncerty. A letos v dubnu během jarního turné kapela pak s úspěchem zvládla další tři, když zatím naposledy to byla 20. dubna také Praha. Protože se k nám skupina chystá brzy znova, byl to více než dobrý důvod, aby při této příležitosti před vystoupením v pražské Incheba Areně zodpověděl několik otázek jeden z violoncellistů Paavo Lötjönen.
Poslední dobou jezdíte hrát do České republiky docela často, že?
Ano, je to tak a vždycky je hodně příjemné být zase zpátky ve vaší zemi. Naposledy jsme tady hráli před rokem a půl a teď v dubnu to byly tři koncerty, které následovaly po sobě v Ostravě, Zlíně a Praze. Důvodem je hlavně vaše fantastické publikum, které nás správně ‘nakopne‘.
Vaše nejbližší tuzemské vystoupení bude zase v Praze, kde se odehraje 25. června pod hlavičkou Finlandia Midnight Sun, čtyři dny po letním slunovratu. Co pro vás osobně tahle severská tradice oslav slunovratu znamená?
U nás ve Finsku je to pradávná tradice, která má hodně hluboké pohanské kořeny. Prostě bakchanálie, při kterých se scházejí kamarádi, nejčastěji u velkých ohňů na břehu jezer, a většinou společně slaví až do rána. Na oslavu tady v Praze se opravdu moc těšíme, jelikož tato tradice by se měla slavit ve více zemích, kde se lidé chtějí setkat a strávit společně příjemný večer, který je nabitý mystickou energií.
Od vašeho stále ještě aktuálního alba Worlds Collide to budou v říjnu dva roky. Můžete nám už něco prozradit o vaší další desce?
Dneska shodou okolností hrajeme poslední koncert turné Worlds Collide a teprve potom začínáme s přípravou nového alba. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy musíme nové skladby ještě složit. To probíhá tak, že každý z nás napíše, pak se společně sejdeme a vybereme ty nejlepší věci.
Občas jste hrávali nějaké drobnosti od Edvarda Griega a poměrně nedávno to dokonce byla Beethovenova „Osudová“. Chystáte nějaké další výlety do vážné hudby, se kterou jste začínali?
Shodli jsme se v kapele, že právě tahle symfonie byl pokus, který se nám zrovna moc nepovedl. Zdá se nám, že už nezní moc dobře, když se zrovna kapela jako my pouští do Beethovena.
Dříve, než se s Apocalypticou začali objevovat zpěváci a zpěvačky, hrály už u vás ve skupině občas bicí. To byla první fáze vaší proměny z netypického smyčcového kvarteta?
Ke změnám docházelo ještě dříve, než s námi na deskách začal hrát Dave Lombardo ze Slayer. Byly to hlavně změny ve struktuře našich skladeb. Bez kytar jsme se vždycky dobře obešli, ale chyběl nám výraznější rytmický element. Ani dneska však nepoužíváme bicí všude, jenom tam, kde mohou hrát s violoncelly rovnocenně.
Ale když už byla řeč o kytarách, právě na vaší poslední desce hostuje třeba Phil X. ze skupiny Triumph...
To bylo ale jenom ve skladbách Grace a Helden, jinak jsou tam všude jenom violoncella, jak akustická, tak elektrická s různými krabičkami, které obvykle používají právě kytaristé.
Prakticky na každém koncertu s vámi účinkuje jiný zpěvák a kdo to bude představuje pro diváky překvapení. Můžete prozradit, kdo s vámi vystoupí dnes večer?
Bude to náš krajánek Tipe Johnson, bezvadný zpěvák z kapely Leningrad Cowboys. Se spoluprácí s vokalisty jsme začali při našem koncertování ve Spojených státech, kde jako kapela přeci jenom nejsme tak známí jako tady v Evropě. Písnička I don’t care nám dokonce pomohla prorazit v amerických rádiích a proto ve spolupráci se zpěváky pokračujeme úspěšně dál. Vystřídala se u nás opravdu dlouhá řada umělců od Sandry Nasic z Guano Apes přes Ninu Hagen až po vaši Martu Jandovou z Die Happy. Jednoduše pokaždé se pro naše obecenstvo snažíme připravit něco výjimečného.
Zajímavosti:
S Apocalyptikou hostovala už dlouhá řada různých individualit ze světa tvrdších hudebních žánrů. Prozatím nejreprezentativnější počin v tomto ohledu představuje zřejmě poslední album Worlds Collide (2007), kde se za mikrofonem vystřídali třeba Cristina Scabbia z italské powermetalové formace Lacuna Coil (SOS /Anything But Love/), Corey Taylor od metalových „alternativců“ Slipknot a Stone Sour (I’m Not Jesus), Adam Gontier z postgrungeových Three Days Grace, frontman Rammstein – Till Lindemann (Helden, tedy německy zpívaná coververze Bowieho Heroes), ale také démonický Tomoyasu Hotei, kultovní japonský kytarista i herec, který mezi jinými jednou docela bizarní nahrávkou přispěl Quentinu Tarantinovi na soundtrack Kill Bill 2 (2004).
S Apocalyptikou hostovala už dlouhá řada různých individualit ze světa tvrdších hudebních žánrů. Prozatím nejreprezentativnější počin v tomto ohledu představuje zřejmě poslední album Worlds Collide (2007), kde se za mikrofonem vystřídali třeba Cristina Scabbia z italské powermetalové formace Lacuna Coil (SOS /Anything But Love/), Corey Taylor od metalových „alternativců“ Slipknot a Stone Sour (I’m Not Jesus), Adam Gontier z postgrungeových Three Days Grace, frontman Rammstein – Till Lindemann (Helden, tedy německy zpívaná coververze Bowieho Heroes), ale také démonický Tomoyasu Hotei, kultovní japonský kytarista i herec, který mezi jinými jednou docela bizarní nahrávkou přispěl Quentinu Tarantinovi na soundtrack Kill Bill 2 (2004).
časopis mGuide 2009/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Apocalyptica-Navraty-metalovych-smyccu~12~cerven~2009/
Komentáře
&;
