Aneta Langerová - Na silný zážitky člověk potřebuje mít čas
20.11.2004 | Autoři: Karolína Cebrovská, Jindřich Göth | sekce: publicistika
V sedmnácti letech už ví, co znamená popularita a dokáže se smířit s oběma stranami mince. Ze všech sil se snaží setřást ze sebe roli superstar a nerada slevuje ze svých zásad. Uvědomuje si, že se pustila do boje s větrnými mlýny a že ostré lopatky showbusinessu ji mohou v nestřeženém okamžiku semlít na padrť. Usmívá se tomu. A usmívá se, i když ji požádáte o rozhovor a řeknete, z jakého časopisu jste. "Konečně si budeme povídat o muzice," poznamená tiše.
Muzikanti většinou mluví o svém prvním setkání s muzikou jako o něčem bezmála mystickém. Jak vy byste popsala svůj první kontakt s hudbou, dokážete si jej vybavit?
První kopanec do zadku jsem dostala, když jsem poprvé uslyšela Alanis Morissette, a to mi bylo hodně málo. Tehdy jsem si uvědomila, že to je přesně styl muziky, který se mi líbí a který bych někdy chtěla dělat. Další přelom ve vnímání hudby jsem zažila ve chvíli, když jsem začala hrát s kapelou. Každý, kdo hrál někdy naživo před lidma, vám potvrdí, že jde o něco nepopsatelnýho.
Podle čeho si vybíráte muziku? Dáte hodně na doporučení, nebo se řídíte vlastní vkusem?
Jak kdy. Hudba se ke mně dostávala ze všech možných stran. Občas něco přitáhnou kamarádi nebo zaslechnu písničku v rádiu a hned si píšu její název a sháním, jestli někdo nemá celou desku. Poslechnu si album do jednoho interpreta a začnu shánět všechno, co vydal. Pořád něco poslouchám, můj pokoj už pomalu připomíná hudební bazar.
Mnoha lidem teď do sbírky přibylo i vaše nové cédéčko Spousta andělů. Jste s ním spokojená?
Upřímně řečeno, moc jsem nepočítala s tím, že se to vůbec stihne dodělat. Na desku jsme měli hrozně málo času, všechny písničky jsem nazpívala zhruba za čtyři dny a za tři neděle bylo album hotový. Takže jsem docela ráda, že dopadlo tak, jak dopadlo. Obrovskou zásluhu na tom má především Ivan Kral, se kterým se úžasně spolupracovalo.
Měla jste možnost stanout tváří v tvář svým vzorům - Ivanu Kralovi, Alanis Morissette nebo Věře Špinarové, s kterou jste si zazpívala duet v jednom televizním pořadu. Jaké je setkání s legendou? Nebyla jste zklamaná?
Když jsem se měla vidět s Alaniskou, v duchu jsem si říkala: 'panebože, ať to není pohrdavý člověk, který dělá jenom někomu laskavost.' Ale ne, je přesně taková, jakou jsem si ji představovala - trochu ulítlá a žijící jenom pro muziku. Věra je taky úžasný tvor. V zákulisí se ploužila jako stín a sotva jsme vylezly na pódium, vjela do ní tak obrovská energie, že jsem se nestačila divit.
Mimochodem, skutečně jste si Věru Špinarovou vybrala sama, nebo vám ji doporučila TV Nova?
Vybrala jsem si ji sama. Původně jsem sice uvažovala o Lence Dusilové, ale ta mě prosila, ať ji do něčeho takového netahám. Vůbec se jí nedivím. Dohodly jsme se, že si spíš někdy spolu zazpíváme na nějakým fesťáku.
Vydala jste debutové album. Teď se budete muset připravit na kritiku, která si nebude brát servítky...
Já vím (smích). Největší vítr jsem měla z pana Vlasáka, který bývá hodně ostrý, ale nakonec to dopadlo docela dobře. Libí se mi, že někteří recenzenti dokážou pochopit, proč nemá ta deska takový kvality, jaký by mohla mít za tři roky.
Určitě se shodneme, že v případě debutu šlo o určitý kompromis. Byť se na něm podílela vesměs zvučná jména, obsahuje z valné většiny převzatý materiál. Na lámání chleba dojde až v případě druhého alba. Máte už nějakou představu, jak by mělo vypadat? Předpokládáme, že bude obsahovat autorský materiál.
Autorský materiál, aha (smích). To bych v sobě musela překonat další blok a vytáhnout ten šuplík s vlastníma věcma. Ale to nepůjde na povel. (chvíli přemýšlí) Další deska by měla být hodně jiná. Stokrát lepší. V hudbě, v nástrojích - ale to neznamená, že bych třeba vyhodila buben. Je to těžký. Cosi jsem teď shrnula na jedno cédéčko a potřebuju si z toho všeho něco vybrat, abych mohla navázat a zároveň si jít svojí vlastní cestou.
Na debutantku jste projevila nezvyklou důkladnost při vybírání textařů. Jména jako Pavla Milcová a Robert Nebřenský rozhodně nikdo nespojuje s vykalkulovanými říkačkami. Vypadá to, že vám na slovech hodně záleží.
Jasně, že jo. Jedna věc je muzika, ale i s texty se musím ztotožnit, aby písnička vycházela ze mě. Měli jsme z čeho vybírat, texty se různě upravovaly, aby mi šly do pusy.
Vaše album je jakousi odpovědí na vlnu písničkářek s kytarou, kterou v masovějším měřítku odstartovala právě Alanis. Tento trend se však u nás příliš nechytil. Myslíte si, že máte dost síly a energie tento stav změnit?
Jako natlouct to tady všem do hlavy? To nevím (smích). Jsem ochotná pro to žít. Vždycky si budu hrát to, co budu chtít a doufám, že si své publikum získám.
I kdyby to znamenalo přesunout se do klubů?
Přesně tak. A navíc, mě by v klubech hrát vůbec nevadilo. Tam má člověk blíž k lidem a může jim ukázat, co v něm skutečně je.
Když jste snila o své hudební kariéře, určitě jste si představovala, jaké to bude, až budete vystupovat před tisícovým davem. Nedávno jste si střihla svůj první samostatný a bezesporu velkolepý koncert. Jak se lišily vaše skutečné pocity od těch vysněných?
Tenkrát by se to dalo charakterizovat takto: hrozně chci, ale žiju v realitě. Teď bych řekla, že nejsem v realitě, ale v extázi a nevím, co s tím mám dělat. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila před ten dav a uvědomila si, že už nevystupuju za SuperStar, ale že jsem tam konečně sama za sebe, měla jsem pocit, že se mi to všechno jenom zdá. Možná to někomu bude připadat divný, ale za ten půl rok jsem zažila ohromnou spoustu skvělejch věcí, jenomže jsem vůbec neměla čas je pořádně strávit. Na silný zážitky člověk potřebuje mít čas.
On to vlastně úplně samostatný koncert nebyl, pozvala jste si na něj řadu hostů. Těšíte se, až budete mít před sebou opravdu samostatné vystoupení se svou kapelou, bez účasti zvučných jmen v roli hostů?
Určitě. V tu chvíli se uvidí, jestli ty lidi o opravdu stojí o Anetu, nebo o pozvaný kapely. Těším se, ale zároveň mám i trochu strach. Ale zase budu mít konečně příležitost zjistit, jak to se mnou doopravdy je a snad si to srovnám v hlavě.
Hodně se spekuluje o vaší doprovodné kapele. Máte už nějakou představu, kdo by se v ní měl objevit?
Ráda bych dala šanci mladým šikovným lidem, o kterých širší veřejnost vůbec neví. Mám už vytipovaného jednoho člověka, se kterým se vydáme na lov.
Uděláte si po vzoru SuperStar nějakou soutěž?
No, to fakt ne. Nějaký konkurs asi bude, samozřejmě si ty lidi poslechnu. Ale oni třeba nebudou vůbec vědět, že Aneta hledá kapelu.
Recenzi na album Spousta andělů najdete na str. 73
Muzikanti většinou mluví o svém prvním setkání s muzikou jako o něčem bezmála mystickém. Jak vy byste popsala svůj první kontakt s hudbou, dokážete si jej vybavit?
První kopanec do zadku jsem dostala, když jsem poprvé uslyšela Alanis Morissette, a to mi bylo hodně málo. Tehdy jsem si uvědomila, že to je přesně styl muziky, který se mi líbí a který bych někdy chtěla dělat. Další přelom ve vnímání hudby jsem zažila ve chvíli, když jsem začala hrát s kapelou. Každý, kdo hrál někdy naživo před lidma, vám potvrdí, že jde o něco nepopsatelnýho.
Podle čeho si vybíráte muziku? Dáte hodně na doporučení, nebo se řídíte vlastní vkusem?
Jak kdy. Hudba se ke mně dostávala ze všech možných stran. Občas něco přitáhnou kamarádi nebo zaslechnu písničku v rádiu a hned si píšu její název a sháním, jestli někdo nemá celou desku. Poslechnu si album do jednoho interpreta a začnu shánět všechno, co vydal. Pořád něco poslouchám, můj pokoj už pomalu připomíná hudební bazar.
Mnoha lidem teď do sbírky přibylo i vaše nové cédéčko Spousta andělů. Jste s ním spokojená?
Upřímně řečeno, moc jsem nepočítala s tím, že se to vůbec stihne dodělat. Na desku jsme měli hrozně málo času, všechny písničky jsem nazpívala zhruba za čtyři dny a za tři neděle bylo album hotový. Takže jsem docela ráda, že dopadlo tak, jak dopadlo. Obrovskou zásluhu na tom má především Ivan Kral, se kterým se úžasně spolupracovalo.
Měla jste možnost stanout tváří v tvář svým vzorům - Ivanu Kralovi, Alanis Morissette nebo Věře Špinarové, s kterou jste si zazpívala duet v jednom televizním pořadu. Jaké je setkání s legendou? Nebyla jste zklamaná?
Když jsem se měla vidět s Alaniskou, v duchu jsem si říkala: 'panebože, ať to není pohrdavý člověk, který dělá jenom někomu laskavost.' Ale ne, je přesně taková, jakou jsem si ji představovala - trochu ulítlá a žijící jenom pro muziku. Věra je taky úžasný tvor. V zákulisí se ploužila jako stín a sotva jsme vylezly na pódium, vjela do ní tak obrovská energie, že jsem se nestačila divit.
Mimochodem, skutečně jste si Věru Špinarovou vybrala sama, nebo vám ji doporučila TV Nova?
Vybrala jsem si ji sama. Původně jsem sice uvažovala o Lence Dusilové, ale ta mě prosila, ať ji do něčeho takového netahám. Vůbec se jí nedivím. Dohodly jsme se, že si spíš někdy spolu zazpíváme na nějakým fesťáku.
Vydala jste debutové album. Teď se budete muset připravit na kritiku, která si nebude brát servítky...
Já vím (smích). Největší vítr jsem měla z pana Vlasáka, který bývá hodně ostrý, ale nakonec to dopadlo docela dobře. Libí se mi, že někteří recenzenti dokážou pochopit, proč nemá ta deska takový kvality, jaký by mohla mít za tři roky.
Určitě se shodneme, že v případě debutu šlo o určitý kompromis. Byť se na něm podílela vesměs zvučná jména, obsahuje z valné většiny převzatý materiál. Na lámání chleba dojde až v případě druhého alba. Máte už nějakou představu, jak by mělo vypadat? Předpokládáme, že bude obsahovat autorský materiál.
Autorský materiál, aha (smích). To bych v sobě musela překonat další blok a vytáhnout ten šuplík s vlastníma věcma. Ale to nepůjde na povel. (chvíli přemýšlí) Další deska by měla být hodně jiná. Stokrát lepší. V hudbě, v nástrojích - ale to neznamená, že bych třeba vyhodila buben. Je to těžký. Cosi jsem teď shrnula na jedno cédéčko a potřebuju si z toho všeho něco vybrat, abych mohla navázat a zároveň si jít svojí vlastní cestou.
Na debutantku jste projevila nezvyklou důkladnost při vybírání textařů. Jména jako Pavla Milcová a Robert Nebřenský rozhodně nikdo nespojuje s vykalkulovanými říkačkami. Vypadá to, že vám na slovech hodně záleží.
Jasně, že jo. Jedna věc je muzika, ale i s texty se musím ztotožnit, aby písnička vycházela ze mě. Měli jsme z čeho vybírat, texty se různě upravovaly, aby mi šly do pusy.
Vaše album je jakousi odpovědí na vlnu písničkářek s kytarou, kterou v masovějším měřítku odstartovala právě Alanis. Tento trend se však u nás příliš nechytil. Myslíte si, že máte dost síly a energie tento stav změnit?
Jako natlouct to tady všem do hlavy? To nevím (smích). Jsem ochotná pro to žít. Vždycky si budu hrát to, co budu chtít a doufám, že si své publikum získám.
I kdyby to znamenalo přesunout se do klubů?
Přesně tak. A navíc, mě by v klubech hrát vůbec nevadilo. Tam má člověk blíž k lidem a může jim ukázat, co v něm skutečně je.
Když jste snila o své hudební kariéře, určitě jste si představovala, jaké to bude, až budete vystupovat před tisícovým davem. Nedávno jste si střihla svůj první samostatný a bezesporu velkolepý koncert. Jak se lišily vaše skutečné pocity od těch vysněných?
Tenkrát by se to dalo charakterizovat takto: hrozně chci, ale žiju v realitě. Teď bych řekla, že nejsem v realitě, ale v extázi a nevím, co s tím mám dělat. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila před ten dav a uvědomila si, že už nevystupuju za SuperStar, ale že jsem tam konečně sama za sebe, měla jsem pocit, že se mi to všechno jenom zdá. Možná to někomu bude připadat divný, ale za ten půl rok jsem zažila ohromnou spoustu skvělejch věcí, jenomže jsem vůbec neměla čas je pořádně strávit. Na silný zážitky člověk potřebuje mít čas.
On to vlastně úplně samostatný koncert nebyl, pozvala jste si na něj řadu hostů. Těšíte se, až budete mít před sebou opravdu samostatné vystoupení se svou kapelou, bez účasti zvučných jmen v roli hostů?
Určitě. V tu chvíli se uvidí, jestli ty lidi o opravdu stojí o Anetu, nebo o pozvaný kapely. Těším se, ale zároveň mám i trochu strach. Ale zase budu mít konečně příležitost zjistit, jak to se mnou doopravdy je a snad si to srovnám v hlavě.
Hodně se spekuluje o vaší doprovodné kapele. Máte už nějakou představu, kdo by se v ní měl objevit?
Ráda bych dala šanci mladým šikovným lidem, o kterých širší veřejnost vůbec neví. Mám už vytipovaného jednoho člověka, se kterým se vydáme na lov.
Uděláte si po vzoru SuperStar nějakou soutěž?
No, to fakt ne. Nějaký konkurs asi bude, samozřejmě si ty lidi poslechnu. Ale oni třeba nebudou vůbec vědět, že Aneta hledá kapelu.
Recenzi na album Spousta andělů najdete na str. 73
časopis Rock&Pop 2004/10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Aneta-Langerova-Na-silny-zazitky-clovek-potrebuje-mit-cas~20~listopad~2004/
Komentáře
&;
