11.2.2009 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika Pražská antiabstinentská čtveřice Alkehol je svým způsobem extrémní kapela. Extrémní v tom smyslu, jak ji přijímá posluchačská obec – od léta neutuchajícího nadšení některých fanoušků po absolutní zatracení a zhnusení, které dává neméně tak dlouho najevo většina zdejších hudebních kritiků. Rozhovor se dvěma zakládajícími členy Alkeholu pořízený u příležitosti vydání nového alba Johoho! se ani tomuto tématu rozhodně nevyhýbá.

Když jste Alkehol v roce 1991 vytvořili, asi by vás v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že se bude na scéně úspěšně pohybovat ještě v roce 2009, že?
Ota Hereš (zpěv, kytara): Máš pravdu. Byl to projekt, kterej spočíval ve snadno zapamatovatelnejch textech a v jednoduchý muzice. Vznikl vlastně jen pro naši zábavu a pro pár našich kamarádů, kteří by se v tom našli. Když jsme v roce 1992 natočili první album, měli jsme obrovskou radost, protože se nám to líbilo a hlavně se to líbilo všem lidem, který nás znali. Radost nám ale hned začali kazit hudební kritici, kteří předpovídali maximálně ještě jedno album a konec. Vida, jak se přepočítali!

Je hodně těžké vymýšlet po tolika letech fungování písničky, jejichž ústředním a mnohdy téměř výhradním tématem je pití alkoholických nápojů a záležitosti s ním související? Jaký máte vy sami „obranný mechanismus“ proti opakování se a vykrádání sebe sama, které vám kritika často předhazuje?
Ota: Za ta léta už to máme celkem v malíku. Je jasný, že speciálně u párakordových songů je nebezpečí opakování se, ale my si tím hlavu nelámeme. Když se vytvoří demo na novou desku, všichni si to poslechneme a pokud se někomu zdá, že už jsme podobnej song někdy předtím udělali, předěláme ho.

A propos hudební kritici: Jste už za ta léta vůči jejich častým jedovatostem a nezřídka i přímo urážkám imunní?
Ota: Kdybychom měli hudební kritiky brát vážně, tak už tady nejsme. Jedinej, kdo má právo kritizovat, je náš fanoušek a ne kritik, kterej nám chce ublížit, protože ho sere, že na nás choděj lidi a líbí se jim to. Je fakt, že zápornejch recenzí jsou mraky a jsou pod nima podepsaný lidi, který nás vůbec neznaj a hlavně nesnášej muziku, co děláme. Pokud desku dostane do rukou člověk, kterýmu se tenhle styl muziky líbí, napíše kladnou recenzi... Ale jak řikám: pro nás jsou důležitý plný sály lidí, pro který to děláme.
Petr „Kuna“ Buneš“ (kytara): Jasně, proč se rozčilovat? Ti, co nás kritizujou, jsou většinou neúspěšný muzikanti – a aby se okolo hudby mohli motat, nezbylo jim nic jinýho než kritizovat. A my jsme vždycky byli vhodnej objekt... Ale aby to nevypadalo, že si jen stěžujeme: pár kladnejch recenzí taky vyšlo.

Některé skladby Alkeholu jsou metalovějšího ražení, jiné zase punkovější. Snažíte se jejich poměr nějak cíleně vyvažovat?
Ota: Necháváme tomu volnej průběh. Některý skladby vyzněj trochu jinak než jako klasickej Alkehol, ale vůbec to neřešíme. S Kunou jsme vyrostli na základech metalu, takže to musí být znát, a punk se nám taky líbí. Pokud se stane – a ono se to stane skoro vždycky –, že máme na výběr i pár skladeb uplně jinejch, občas nějakou na album zařadíme. Proč ne?

Pro leckoho je album Johoho! prostě jen logickým pokračováním toho, co Alkehol dělá po celou dobu svojí existence. V čem vy sami spatřujete nějakou odlišnost od předcházejících desek?
Ota: Nová deska se vždy odlišuje od té předchozí tím, že jsou na ní nové skladby. (smích) Pokaždé se snažíme, aby novej počin kapelu trochu někam posunul, ale základ zůstal stejnej. Je to stejný jako třeba u AC/DC – tu kapelu taky jasně poznáš.
Kuna: Nevím, v čem je odlišnost. Odjakživa to je prostě tak, že složíme nějaký písničky, vyselektujeme z nich ty nejlepší a dáme je na album.

Osvěžením alba je téměř akustická písnička nazvaná O životě. Jde třeba i v tomto případě o snahu vybočit z nějakého stereotypu?
Ota: Asi ano. Je to taková pocitovka, která mě napadla jako celek, to znamená muzika i text najednou. Určitě to není klasickej Alkehol.

Další netypickou skladbou je Než půjdeme k čertu. Lze tuhle posmutnělou věc o smrti brát coby volné volné pokračování dřívější podobně laděné písně Rozlezem se v červy?
Kuna: Ne. Před dvěma lety nás oslovili lidi od tehdy začínající Báry Zemanový, jestli bychom pro ni nezkusili složit nějaký songy na chystaný album. S Otou jsme nahráli asi osm kompletních písní a dali je k dispozici. Bára se pro žádnou nerozhodla, tak jsme dvě z nich – právě Než půjdeme k čertu a pak ještě Noc mi sílu dává – použili na Johoho!, protože se nám prostě líbily.

Psáno pro: časopis mGuide 2009/02