(...)

Abych pravdu řekla, moc ne. Byla jsem spíš takové realisticky uvažující dítě. Člověk si utváří představy podle toho, kde vyrůstá a co vidí kolem sebe.

Tahle vidina se mi moc nezdála, protože kariéra mým rodičů i z politických důvodů nevyšla přesně tak, jak by asi chtěli. Nemůžu říct, že by nebyli spokojení, ale z mého pohledu mi nepřišlo, že by je to povolání zcela naplnilo. Hodně pracovali a myslím, že ve svém oboru skutečně dobře, ale bylo vidět i tu spoustu starostí a to, že v tehdejší situaci šlo relativně často i o dost frustrující záležitost. Mnohem víc bych o tom přemýšlela třeba teď, kdy už vím, že je to profese, kde se člověk nemusí ptát po jejím smyslu.

Jak už jsem se zmínila, vždycky jsem byla dost realisticky založená, tak mě nenapadlo příliš si vymýšlet. Viděla jsem například, jak se má starší sestra i se samými jedničkami nedostala na gymnázium a musela do devítky, a myslím, že rodiče v nás moc naděje na cokoli velkého ani nepěstovali. Takže já spíš byla vždycky sama překvapená, když jsem zjistila, že něco jde. Když mi bylo asi pět, tak jsem ovšem chtěla být baletkou. Bez jakéhokoli důvodu. Nikdy jsem netancovala ani neviděla žádné představení. Prostě jsem usoudila, že by to bylo dobré. Pak mi ale řekli, že bych nesměla moc jíst, což mě odradilo.

Bavila mě spousta věcí, chodila jsem na různé kroužky, pořád se učila na něco hrát. Nikdy mě ale nenapadlo zkoumat, zda hraju hůř nebo líp než ostatní. Když se třeba můj učitel na flétnu poprvé zmínil, jestli bych nechtěla zkusit konzervatoř, vzala jsem to spíš s podivem, sama bych na to nepřišla. Jenže jít už ve čtrnácti do Prahy se mi nechtělo, tak jsem tuhle možnost bez nějakých velkých ambicí opustila a věnovala se zas něčemu jinému.

Potom jsem si říkala, že budu restaurátorkou nebo překladatelkou. Většinou jsem si v té době vybírala profese, které nebyly moc vidět. Což bylo dáno i mojí představou, že si tam budu moci dělat, co budu chtít...

Moc české muziky jsem v té době neposlouchala. Marsyas, Mišík, pak třeba Plíhal s Nohavicou, taky nějací Abraxas. Od malička jsem byla zvyklá hlavně na vážnou muziku. Hodně jsme jezdili na koncerty do Rudolfina, do nejrůznějších kostelů. Jako relativně hodně mladá jsem se dostala ke klasickým Beatles, ale poslouchala jsem třeba taky Sonny Boy Williamsona, Binga Crosbyho - a hodně jazz. Díky kamarádům jsem pak objevila například Franka Zappu, a když jsem ke čtrnáctým narozeninám obdržela od jednoho z nich desku Friday Night In San Francisco, stala se pro mě dlouhodobým hitem a Paco De Lucia, Al DiMeola a John McLaughlin byli mí hrdinové. Mimochodem, oním kamarádem byl Pancho. Spíš jsem tedy přivykla takovéhle muzice. V životě jsem například nebyla na veřejné diskotéce. Takže i díky tomu mě Michal David jaksi obešel.

Já byla docela zaměstnané dítě, takže si hlavně pamatuji, jak tam pořád pobíhám po parku s taškou na zádech. Vybavuje se mi zejména tohle prostředí, protože jsem hodně času trávila venku. A k tomu se váže i jeden moc hezký zážitek, který se mi opravdu dodnes vrací a souvisí s muzikou. Asi ve třinácti jsem dostala prvního walkmana. Šla jsem po tom parku, přehrávala si zrovna Bachův houslový dvojkoncert d moll a najednou nastal takový zvláštní okamžik, kdy se kolem mne jako by rozhýbaly obrázky - stromy, lidi tam jezdili a do toho hodně nahlas šla muzika. V té době u nás videoklipy k vidění ještě moc nebyly, ale tohle bylo skutečně strašně intenzivní. Třeba někde tady pro mě nastal začátek zájmu o film. Intenzivní spojení obrazu, nějakého pocitu. Není důležité, zda je o muziku, nebo slovo, za tím vším je stejně vždycky nějaký příběh.

Chodit s walkmanem mi vydrželo strašně dlouho, i ve škole při vyučování jsem ho poslouchala. Nosila jsem tenkrát dlouhé vlasy, takže to nebylo vidět.

Úplně jednoduše: na výběr jsem měla obor stavební, počítače a ještě něco podobného charakteru. Humanitní gymnázium bylo o deset kilometrů dál a já byla líná dojíždět. Je ale pravda, že jsem se trefila do doby, kdy počítače začínaly, mě to zajímalo a dodneška je mám ráda. Vlastně celá matematika mi byla vždycky příjemná.

Líbila se mi i proto, že je často i záležitostí intuice. Ti, kteří v ní něčeho dosáhli, byli lidmi s inspirací, nikoli jenom logici. Odmalička mě nejvíc bavily paralely věcí, které spolu vůbec nesouvisejí. A v matematice se dá najít hodně paralel s normálním, reálným životem.

Jenže když se v něm dostaneš jenom trochu dál, zjistíš, že přesně tahle zavádějící jednoduchost platí jen pro určitou dimenzi a že je to v něm vlastně taky nedokonalé, což mě na tom fascinuje. V životě, a jsme u paralely, se společnost přece rovněž snaží dát nějaká jednoduchá pravidla: když si někoho vezmeš, tak jste rodina, budete spolu, budete si věrni a tím to končí. Tak je to správně. A pak zjistíš, že takový prostý model jistě odnepaměti funguje, má ovšem spoustu odchylek a není to tak úplně jasné. Kupodivu, tuhle vlastnost má i vyšší matematika. Já jí moc nerozumím, ale co jsem z ní pochytila, to je právě tohle příjemné narušení oné jednoduchosti.

To je hodně legrační, co?

Pracovala jsem na prvních oficiálních webových stránkách České republiky. K tomu jsem se dostala přes svého kamaráda Pavla Sodomku, který se pak stal producentem Ene bene a je mimochodem i duchovním otcem internetového portálu atlas.cz. Musím ovšem říct, že kolem mne byli samí lidé, co rozuměli počítačům, programům, matematice, zatímco já vždy stála na tom druhém konci výstupu, který představoval normálního člověka, jenž se tímhle vším nechce zabývat, ale přitom by mu ty stránky měly k něčemu být. Vlastně to byla velice zábavná práce. Já si mohla vymýšlet a oni řešili, zda jsou mé nápady technicky proveditelné.

Sdílela jsem s nimi tehdy kancelář na jaderné fyzice, jelikož v prostředí Toskánského paláce, kde Ministerstvo zahraničních věcí sídlilo, jsem vydržela snad jen dva měsíce.

Ovšem stihla jsem tam spoluorganizovat poněkud bizarní výstavu Celní sazebník ve výtvarném umění, která má docela zajímavou historii. Vznikla totiž jako reakce na počínání nového ředitele jednoho odboru, v němž se jednalo o česká kulturní centra, která se on snažil přeměnit v jakési obchodní či reklamní agentury. Jeho slavná věta byla, že ve Vídni, kde má kulturní propagace naší země bohatou tradici, by na stěnách místo českých grafik měly viset celní sazebníky, a myslel to bohužel vážně. A tak jsme s mými kolegy uspořádali tuhle výstavu, pořídili obrovské xerokopie pomačkaných stránek příslušných sazebníků, rozdali je opravdovým výtvarným umělcům, jako třeba Joskovi Skalníkovi, a oni je dokreslovali. To se tam pak instalovalo a výstavu slavnostně otevíral Pavel Tigrid.

Potom jsem spolupracovala s Atlasem, vymýšlela architekturu stránky a hlavně design. Tím jsem se pak nějakou dobu živila i u Microsoftu.

Já byla odmala zvyklá hodně pracovat, ale ono se to projevovalo spíš tím, že jsem obě školy relativně hodně flákala. Pak to jde stíhat výborně. Dodneška mám pocit, že třeba na filosofii, ač jsem ji dostudovala, musí být spousta předmětů, o nichž jsem za celou dobu vůbec nezjistila, že je mám. Nikdy jsem nebyla moc dobrá studentka.

Zájem o anglickou a americkou literaturu i o jazyk. V době, kdy jsem se tam hlásila, byla angličtina považována za obskurní kapitalistickou řeč. Rok nato se pak z toho náhle stalo něco úplně jiného, což mě trochu i mrzelo, protože přišli lidi, kteří se chtěli hlavně naučit anglicky, a to původně vůbec nebylo smyslem téhle katedry. Bavila mě četba a moje představa byla, že budu někdy překládat.

Živila jsem sem tím dost dlouho. První má kniha byl Červený drak od Thomase Harrise, autora Mlčení jehňátek. Teď zrovna znovu vyšla v reedici. Překládala jsem také moc pěknou knížku John Dollar, kterou napsala Marianne Wiggins, manželka Salmana Rushdieho. V češtině se to objevilo pod hrozným názvem, který nemám na svědomí, Peklo na ostrově. Dále Amerického hrdinu, podle něhož se pak točil film Vrtěti psem. Dělala jsem i spoustu věcí na zakázku - dívčí romány, detektivky.

Četls tu knihu?

Myslím si, že ji skoro nikdo nečetl, možná pár hodně oddaných studentů. Já po ní sáhla v podstatě z trucu. Tahle kniha má takový zvláštní osud. Určitě je velice cenná, ale jen pro velmi úzký okruh lidí, neboť je skoro celá založena na odkazech, které vyžadují strašně široké vzdělání. Sám Joyce už ji také psal v době, kdy byl trochu zahlcen spoustou věcí i osobními problémy. Nicméně pořád je předmětem diskusí, učí se o ní na školách a vykládají ji i ti, kteří ji sami nikdy nečetli.

Takových knih je jistě víc, ale právě Odysseus, jak rozsahem, tak i slavným jménem svého autora, je pro mě příkladem takového toho pachtění, kdy si lidé něco předávají jako Černého Petra a každý se bojí říct: 'Já to tomu nerozumím' nebo: 'Ano, baví mě z toho pět stránek'. Přitom mám pocit, že když se tohle dělá a je toho pak víc, tak se tím přenáší pocit zvláštní bezmoci, kdy člověk nakonec dospěje k závěru, že ničemu nerozumí a je úplně blbej. Vlastní si přestane hledat svůj názor a rezignuje.

V Ene bene jsem samozřejmě vycházela z nějaké osobní zkušenosti, ale spíš zde tenhle motiv plní funkci určité metafory, než že by byl konkrétním odkazem. Já s tou knihou problém neměla. Můj názor na ni je: nerozumím tomu a moc mě to nebavilo.

(...)

Ano, zasedala jsem ve volební komisi.

Myslím, že teď už tam asi nebudu. Mě do toho tenkrát uvrtala maminka, za což jsem se jí pomstila, i když postava paní Zachové není vyloženě její karikaturou. Na začátku všeho ovšem byla povídka Zachovy volby, se kterou jsem se hlásila na FAMU, neboť jednou z podmínek bylo, že máme z vlastní tvorby vybrat pět kratších věcí. Teprve jsem je musela napsat, v zásobě jsem totiž neměla vůbec nic. A jedna z nich byla tahle.

Zkušenost z účasti ve volební komise jsem tu ale zúročila ne snad převyprávěním konkrétních zážitků, ale spíš v zachycení nálady, té zvláštní intenzivní nudy, kdy se na dva dny dají dohromady a tráví spolu čas lidé, kteří nemají vůbec nic společného. A na malém městě to má ještě zvláštní charakter tím, že se všichni znají. Vlastně všechno vycházelo z oné nudy, jak jsem tam tak seděla a při tom přemýšlela, co všechno by jako bylo možné. Člověk vidí ten systém a napadne ho: Jak by poznali, kdyby se něco stalo?

Nutná pravidelnost byl takovým ne moc běžným portrétem operní zpěvačky Gábiny Eibenové, dnes už Viktorové, v němž se prolínala muzika s realitou. Ona tráví spoustu času na zkouškách, zároveň se doma snaží svému příteli uvařit večeři a moc to nestíhá. Snažila jsem se o určitou paralelu mezi přípravou kuřete, zkoušením opery a vztahem dvou lidí.

Druhý snímek se zas věnoval zobcové flétně jako nástroji, její historii a zasazení do dobových souvislostí.

Ano, ale moc jsem na ni nehrála. Přednost jsem dávala flétně zobcové.

Začala jsem jezdit na interpretační kursy do Bechyně a Jiří Stivín tam učil. Poprvé jsem přijela s příčnou flétnou, ale právě tady mě nadchla ta zobcovka. Takže já od patnácti do pětadvaceti každé léto trávila v Bechyni. Když už se do něčeho pustím...

K nám do Poděbrad několik let po sobě přijížděl orchestr složený převážně z mladých hudebníků, když se na to zpětně dívám, šlo fakt docela o esa. Mezi organizátory patřila i jedna má kamarádka, jejíž zásluhou jsem k nim byla přizvána, a nakonec s nimi mohla vystoupit dokonce jako sólistka. Už v šestnácti jsem si takhle poprvé zahrála Bachův koncert a moll pro příčnou flétnu. Pak jsem se ale dozvěděla, že na příští rok je v plánu udělat Braniborský koncert číslo čtyři, který je původně napsaný pro dvě zobcovky a housle. Usmyslela jsem si, že se na ni do té doby musím naučit, abych byla schopna tenhle koncert odehrát. A odehrála jsem ho.

Později jsme s dalšími flétnisty dali dohromady Michael Consort, nastudovali renesanční a barokní repertoár pro tohle složení a dva roky docela dost jezdili i po světě. A s Jirkou Stivínem - on si nás vlastně vždycky tak různě najímal, nejdřív kluky, pak i mě. Dokonce jsem s ním natočila desku koncertů Vivaldiho pro dvoje housle, dvě flétny a dvě kytary. Dodneška přesně nevím, proč mě vlastně oslovil. Možná, že se všichni tak dohodli, aby tam byl vždy jeden chlap a jedna ženská. A těch ženských, co hrály na zobcovou flétnu, tady v té době moc nebylo.

A pak jsem toho nechala. (smích)

Určitě ano, ale ono je těžké v jistém stadiu rozeznat trému od soustředění. Když člověk ví, co chce zahrát, a dokáže do muziky přenést nějaký pocit, tak je jedno, jestli při tom udělá jednu chybu nebo žádnou. Tohle jsem se naučila i díky Jiřímu Stivínovi. Měla bych trému, kdybych si nebyla moc jistá, jak tu skladbu cítím. Dostavila se u mne před zkouškami na konzervatoř, kde šlo přesně o to, jestli třeba v E dur zahraju správně všechny noty. U těch koncertů nebyla tak hrozná. Veliké soustředění, které v sobě zahrnuje i nějaké chvění, to ano, ale to je něco trochu jiného.

Myslím, že je to dost jiné, a proto jsem taky hraní nechala, i když jsem to dělala velmi ráda, kdežto u režírování, pokud to jenom trošku půjde, bych chtěla zůstat.

U muziky jsem totiž zjistila, a to byla z hlediska interpreta určitě chyba, že mě vlastně ani tak nezajímal konkrétně můj nástroj, ale spíš celek. Asi by mi nejvíce vyhovovala pozice dirigenta, k tomu jsem ale zas neměla tak velké hudební nadání. V tomhle je ten pocit určitě jiný, že já jako režisér z toho, co dělám, nemám sice takové to fyzické uspokojení jako u hudby, ale zase se můžu plně soustředit na to, jak to jde dohromady. Což je pro mě nějak přirozenější.

Že tady vystuduji některou vysokou školu a budu se nějak živit. To bylo ještě před revolucí, na filozofii se dosud vyučoval marxismus-leninismus: v pondělí jsem měla odevzdat referát, ještě jsem se na to ani nepodívala, a v pátek přišel sedmnáctý listopad. Už jsem nic nepsala.

Obráceně, ona se přes dcery dostala ke mně, jelikož já jsem v tomhle taková neprůrazná a asi by mě nikdy nenapadlo ji vyhledat a něco po ní chtít, i když se znám s její dcerou.

Seběhlo se to úplně jednoduše. Ona doma u Theodory objevila moje povídky, přečetla si je a zavolala mi, že se jí líbily. Jako pro člověka, který se v těchto kruzích nepohyboval, to pro mne bylo milé překvapení. Přinejmenším jsem věděla, že to neříká jen tak, jelikož k tomu nemá žádný důvod. Povzbudilo mne to a pak, když jsem psala scénář, už jsem si pochopitelně přála, aby v tom hrála, ale nebyly jsme nijak domluvené.

Tohle mě napadlo, jenže otázka byla, na koho se obrátit. Kdo by o to mohl mít zájem a o kom bych si myslela, že s tím bude konvenovat. Koho bys navrhl? Sašu Gedeona? Ten si to přečetl a pochválil, jenže v té době psal Návrat idiota.

To si vzpomínám úplně přesně: 'Ježišmarjá, my nemáme film!' Začínali jsme detailním záběrem Theodory v přijíždějícím autobuse. Všechno bylo nachystané, komparsisti připravení a v tu chvíli se zjistilo, že máme kameru šestnáctku, ale film nám poslali pětatřicítku. Honem jsem navrhla, abychom si to zatím projeli jen tak na zkoušku, a mezitím jelo auto pro správný film. Tak takhle dopadl můj první záběr. Ovšem s herci jsem už zkoušela nějaký čas před samotným natáčením a tohle pro ně tedy bylo už jen další pokračování.

Je to pro mě docela příjemný způsob komunikace, protože vytváří určité odkazy na něco, co máme najednou všichni společného a co se tam nemusí projevit v té konkrétnosti. Hodně mi to pomáhá a myslím, že i hercům, rychleji si pak rozumíme. Když se třeba i během natáčení bavíme o nějakém detailu, můžeme to poměřovat s vytvořenou představou, jak by se každá postava asi zachovala, co by pro ni bylo příznačné. Třeba s Evou Holubovu jsme chodili po obchoďáku a říkali si, jaké by si ta její Laskoňová asi koupila šaty a proč.

(...)

Začnu Novou vlnou, kterou mám strašně ráda a tyhle filmy obdivuji. Nedovedu přesně říct, že bych na to navázala. Spíš v tom začátku, z čeho vycházejí, je něco podobného, a proto i výsledek pak někteří lidé srovnávají. V obou případech se jedná o komorní příběhy. Většinou v nich vystupují lidé na malém městě, jako u mne. A zabývají se současností, což já dělám taky. To, že to pak dopadá jakoby stejně, je spíš dáno tím, že ke komornímu příběhu budu volit takový způsob snímání, který mi umožní vyprávět. Představ si, že bych v Ene bene šla po efektních záběrech. To pak půjde o jiný film, ale příběh jím bude strašně špatně prolézat. Myslím, že tahle návaznost vzniká trošku mimoděk, protože to, o čem ty filmy jsou, je hodně jiné. Dřív se v nich většinou projevovalo takové to vědomí společenského nepřítele. A snímky, které se u nás natočily po roce 1989, se zas moc v současnosti neodehrávaly, anebo to byly vyhrocené situace. U mě se nic tak mezního neděje. Jsou v nich normální lidi a vztahy mezi nimi. Kdybych točila muzikál, budu ho dělat jinak - s plno barvami a velkými scénami. Tím se vlastně dostávám k von Trierovi.

Myslím si, že Dogma je zajímavý počin, ale mám pocit, že jeho kvalita je právě v tom, že se tím filmař neschová za nějakou filozofii nebo dogma, které by ho chránily před kritikou. Takový ten nenapadnutelný princip, když se něco dodržuje. Lars von Trier udělá film bez hudby, světel, bez ničeho a má to nějakou kvalitu. Vybere si příběh, který má cenu takhle vyprávět. Vzápětí však klidně natočí muzikál. A tohle se mi líbí. Dogma mě zajímalo jako experiment. Jiná věc je, když se k tomu připojí dalších dvacet lidí, kteří si z toho udělají životní filozofii. Uzavírat se do něčeho takového, když jsem za svých třicet let už tolikrát sama musela přehodnotit svůj svět, by hrozně negovalo vývoj.

(...)

To očekáváš vždycky, protože jako režisér a navíc i scenárista jsi do toho nalákal hodně lidí, jichž si vážíš, a ve chvíli, kdy to bude třeba průšvih, bude to mrzet nejen tebe samotného, ale cítíš prostě určitou zodpovědnost i za ostatní. Napíšou-li třeba něco nepěkného na adresu některého z herců či autora hudby, byla jsem tím, kdo v určitém okamžiku odsouhlasil, že je to dobré a takhle to chci. Proto jsem zranitelnější z více stran.

Výlet byl napsán už v době, kdy jsem točila Ene bene. Čili: nebyla jsem v situaci, abych si řekla, že zas musím něco vymyslet, abych měla další film. Pro mě je psaní potřebou, a že to pak i natočím, je spíš důsledek. A s tím souvisí i moje očekávání a následná reakce. Těžko teď mohu Výlet posuzovat. Na to je brzy, ale myslím si, že v něčem došel dál než Ene bene. Teď nemluvím o tom, zda je lepší, nebo horší, to jsou stejně takové divné kategorie.

Teď mám jeden scénář dokončený, další rozepsaný a ještě chci napsat další, ale nemám potřebu to někam tlačit. To je důvod, proč se mohu věnovat i jiným věcem, které mě baví - divadlo, moc mě zajímá opera. Brzy bych měla dělat v Litomyšli na krásné barokní opeře Stálost a síla, která bude mít premiéru po třech stech letech. Bude tam provedena v takovém vybouraném kostele, zatím jen jako poloscénické provedení, které by ale mělo být prvním krokem k úplnému nastudování s mezinárodním obsazením. Tenhle projekt bychom velmi rádi příští sezónu nasměrovali do Pražské jízdárny. Pro mě by to bylo konečně propojení dvou světů, v nichž jsem zvyklá se pohybovat a cítím se v nich přirozeně. Navíc jde o barokní muziku, které jsem se věnovala a pořád ji doma poslouchám. Ještě se ale o tom bude organizačně jednat, jistá je zatím jen ta Litomyšl.

Ano, začala jsem teď rozpracovávat námět, který se odehrává na divadle v době operních zkoušek. Divadlo je hodně expresivní prostředí, jež lidi často dohání až k určitému krajnímu chování. A na opeře je to ještě podpořeno i hudbou, která to trošku jakoby ventiluje. Zas by to ovšem byl příběh velmi osobní, i když v prostředí, který má tenhle náboj.