Alex Bugnon: Návrat ke dřevu
6.3.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka | sekce: publicistika
Se svým "hitem" Soul Purpose (2001) se původem švýcarský klávesista a skladatel Alex Bugnon držel v žebříčcích Billboardu v kategorii současného jazzu plných třiadvacet týdnů. Není divu, že očekávání, vkládaná do nového alba, byla značná. A Southern Living, vydané koncem loňského roku u labelu Narada Jazz, nezklamalo.
Jak už diktuje příjemný trend, i Bugnon, na svých starších nahrávkách vyznavač syntezátorů a všelikých moderních vymožeností, vyhlásil návrat k tradičnímu zvuku. Konkrétně ke klavíru a osvědčenému elektrickému pianu Fender Rhodes, dodávajícímu soundu okouzlující retro nádech. Což neznamená, že se Bugnon stal staromilcem. Ostatně, sám nám změnu vysvětlí: "Po využití všeho toho sofistikovaného a progresivního funku, který mi pomohl nalézt můj duchovní cíl, jsem věděl, že se musím vrátit zpět do bodu, kdy je v ohnisku melodie a píseň spíše než módní produkce. Díky úspěchu Norah Jones nebo Alicie Keys je jasné, že lidé, stejně jako já, jsou unaveni přeprodukovanou, strojově a programátorsky orientovanou muzikou, která je dříve vzrušovala. Žijeme v komplikovaných časech a je inspirující vidět trendy, které náš život zjednodušují, které se zaměřují na skutečně důležité věci. Což se projevuje i v hudbě, kterou chtějí lidé poslouchat. Byla legrace změnit sebe samého a pozorovat, jak příjemné bylo nahrávat bez všech těch syntetických zvonů, smyčců a fléten."
Album se nahrávalo v Atlantě a podílel se na něm mimo jiné další excelentní klávesista Phil Davis. "Vždycky jsem miloval, jak hraje, a on zase vždycky miloval moji hru," vyčerpávajícím způsobem ozřejmil pokračující spolupráci Bugnon, který už s Davisem spolupracoval na albu Alex Bugnon (2000). Atlantskou muzikantskou elitu zastupují na albu dále například basista Ronnie Garrett (jinak Jonathan Butler's Band), bubeník Sonny Emory (se zkušenostimi od Earth, Wind Fire) či Ricardo Jordan (hrál s Robertou Flack). Soulovou libůstkou, cover-verzí Princovy The Most Beautiful Girl in the World, zpestřila jinak převážně instrumentální album Tiffany Davis.
BIO
Alex Bugnon začal hrát na klavír v šesti letech. A protože vyrůstal v Montreaux, kde mohl každoročně s nadšením sledovat velikány jazzu hrající na věhlasném Montreux Jazz Festival, a protože jeho táta se krom operního zpěvu věnoval i jazzové kytaře, o jeho hudebním vývoji bylo rozhodnuto. "Švýcarský zázrak" oslnil už debutem Love Season (1989), který získal nominaci na Nejlepší jazzové album roku v prestižních Soul Train Awards. Stejný úspěch zopakoval albem 107 Degrees in the Shade (1991). Za pozornost ovšem stojí i alba Head Over Heels (1990), This Time Around (1993) či Tales from the Bright Side (1995).
GEORGE BENSON:Irreplaceable
(Verve/Universal)
Bensonova novinka se nese v odlehčeném pop-soul-RB duchu a opět může oslovit i nejširší vrstvy posluchačstva. Na náročné jazzové fanoušky či zapřísáhlé tradicionalisty už může nahrávka působit příliš popově (to ovšem působilo už i památné LP Breezin' z roku 1976) a vyumělkovaně, ovšem do jazzového ranku stále ještě patří. A to nejen kvůli slavné minulosti, ale především díky stále mistrovské Bensonově kytaře, kolorující RB hitůvky. V pravém slova smyslu fascinující je hráčská invence, se kterou dokáže Benson rozzářit i ty nejnenápadnější miniaturky a drobnůstky. Mnohdy si na první poslech ani nevšimnete lehounké kytarové vyhrávky - a v zápětí vám ta samá pasáž hýbne s čelistí pěkně dolů. A Bensonův hlas? Stále neuvěřitelně ohebný a mladistvý.
Soupiska doprovodných muzikantů opět hýří velkými jmény. Jedno za všechny: baskytary se ujal i z našich pódií známý Richard Bona, který se teď sice na sólové dráze věnuje odkrývání svých kamerunských kořenů (viz rubrika world music v minulém čísle), ale jak vidno.ehm, "slyšno", na jazz nezanevřel.
JOHN McLAUGHLIN: Thieves and Poets
(Glenray/Universal)
S novými deskami kytarových géniů se doslova roztrhl pytel. John McLaughlin pilně komponoval, pak si přizval celý orchestr a nahrál šestadvacetiminutovou klasicizující třívětou suitu Thieves and Poets, opět dokazující dávno známý fakt, že Mr. Mahavishnu si se svojí hráčskou technikou může dovolit snad vše. Album je vyvrcholením několikaleté práce. McLaughlin: "Ke zkomponování kusu pro akustickou kytaru a orchestr mě svojí žádostí pobídl Jrgen Nimbler a Deutsche Kammerphilharmonie, bez kterých by tohle dílko asi nevzniklo. A na orchestraci zapracoval můj bývalý student, talentovaný mladý skladatel Yan Maresz." (U nás by se zřejmě psal Jan Mareš, že?) Dobře, že ho umluvili. Výsledkem spolupráce bylo úspěšné koncertní turné McLaughlina s Deutsche Kammerphilharmonie po Evropě. Pak ale McLaughlina napadlo, že by kompozici nahrál raději s velkým symfoňákem než s orchestrem komorním. Osloven byl orchestr I Pommeriggi Musicali di Milano. Orchestrace byla přepracována, McLaughlin dopsal pár dalších sól pro housle, cello a klarinet a výsledek je konečně na světě v podobě disku. Album doplnil McLaughlin čtyřmi standardy, z nichž každý věnoval jednomu ze svých oblíbených klavíristů: Billovi Evansovi, Herbiemu Hancockovi, Gonzalu Rubalcabovi a samozřejmě Chicovi Coreovi.
PEGGY LEE / GEORGE SHEARING
Beauty and the Beat!
(Blue Note/Capitol/EMI)
Když bylo tohle album s půvabnou slovní hříčkou v titulu vydáno v roce 1959 poprvé, bylo vydáváno za živý záznam z koncertu pro Disc Jockey Convention v Miami, který se konal 29, května. Ve skutečnosti ovšem šlo o studiovou nahrávku, pořízenou ve dnech před a po představení, do které byl přimíchán aplaus. Dialog "mazlíčka-kočičky, která se dokáže na pódiu stát nelítostným tygrem" a fenomenálního britského klavíristy vychází v podobě remasteru z původních pásů, bez podvodného potlesku. A není proto o nic méně živý.
SARAH VAUGHAN
Sarah Vaughan
(Verve/Universal) SACD
Ve vylepšeném zvukovém kabátku určeném pro přístroje Super Audio CD vychází reedice abla Sarah Vaughan z roku 1955. Připomeňme, že tenhle majstrštyk byl nahrán v prosinci roku 1954 a podíleli se na něm např. trumpetista Clifford Brown či flétnista Herbie Mann. A dále, že první edice na CD v roce 1990 vyšla pod poněkud matoucím názvem Sarah Vaughan with Clifford Brown.
Jak už diktuje příjemný trend, i Bugnon, na svých starších nahrávkách vyznavač syntezátorů a všelikých moderních vymožeností, vyhlásil návrat k tradičnímu zvuku. Konkrétně ke klavíru a osvědčenému elektrickému pianu Fender Rhodes, dodávajícímu soundu okouzlující retro nádech. Což neznamená, že se Bugnon stal staromilcem. Ostatně, sám nám změnu vysvětlí: "Po využití všeho toho sofistikovaného a progresivního funku, který mi pomohl nalézt můj duchovní cíl, jsem věděl, že se musím vrátit zpět do bodu, kdy je v ohnisku melodie a píseň spíše než módní produkce. Díky úspěchu Norah Jones nebo Alicie Keys je jasné, že lidé, stejně jako já, jsou unaveni přeprodukovanou, strojově a programátorsky orientovanou muzikou, která je dříve vzrušovala. Žijeme v komplikovaných časech a je inspirující vidět trendy, které náš život zjednodušují, které se zaměřují na skutečně důležité věci. Což se projevuje i v hudbě, kterou chtějí lidé poslouchat. Byla legrace změnit sebe samého a pozorovat, jak příjemné bylo nahrávat bez všech těch syntetických zvonů, smyčců a fléten."
Album se nahrávalo v Atlantě a podílel se na něm mimo jiné další excelentní klávesista Phil Davis. "Vždycky jsem miloval, jak hraje, a on zase vždycky miloval moji hru," vyčerpávajícím způsobem ozřejmil pokračující spolupráci Bugnon, který už s Davisem spolupracoval na albu Alex Bugnon (2000). Atlantskou muzikantskou elitu zastupují na albu dále například basista Ronnie Garrett (jinak Jonathan Butler's Band), bubeník Sonny Emory (se zkušenostimi od Earth, Wind Fire) či Ricardo Jordan (hrál s Robertou Flack). Soulovou libůstkou, cover-verzí Princovy The Most Beautiful Girl in the World, zpestřila jinak převážně instrumentální album Tiffany Davis.
BIO
Alex Bugnon začal hrát na klavír v šesti letech. A protože vyrůstal v Montreaux, kde mohl každoročně s nadšením sledovat velikány jazzu hrající na věhlasném Montreux Jazz Festival, a protože jeho táta se krom operního zpěvu věnoval i jazzové kytaře, o jeho hudebním vývoji bylo rozhodnuto. "Švýcarský zázrak" oslnil už debutem Love Season (1989), který získal nominaci na Nejlepší jazzové album roku v prestižních Soul Train Awards. Stejný úspěch zopakoval albem 107 Degrees in the Shade (1991). Za pozornost ovšem stojí i alba Head Over Heels (1990), This Time Around (1993) či Tales from the Bright Side (1995).
GEORGE BENSON:Irreplaceable
(Verve/Universal)
Bensonova novinka se nese v odlehčeném pop-soul-RB duchu a opět může oslovit i nejširší vrstvy posluchačstva. Na náročné jazzové fanoušky či zapřísáhlé tradicionalisty už může nahrávka působit příliš popově (to ovšem působilo už i památné LP Breezin' z roku 1976) a vyumělkovaně, ovšem do jazzového ranku stále ještě patří. A to nejen kvůli slavné minulosti, ale především díky stále mistrovské Bensonově kytaře, kolorující RB hitůvky. V pravém slova smyslu fascinující je hráčská invence, se kterou dokáže Benson rozzářit i ty nejnenápadnější miniaturky a drobnůstky. Mnohdy si na první poslech ani nevšimnete lehounké kytarové vyhrávky - a v zápětí vám ta samá pasáž hýbne s čelistí pěkně dolů. A Bensonův hlas? Stále neuvěřitelně ohebný a mladistvý.
Soupiska doprovodných muzikantů opět hýří velkými jmény. Jedno za všechny: baskytary se ujal i z našich pódií známý Richard Bona, který se teď sice na sólové dráze věnuje odkrývání svých kamerunských kořenů (viz rubrika world music v minulém čísle), ale jak vidno.ehm, "slyšno", na jazz nezanevřel.
JOHN McLAUGHLIN: Thieves and Poets
(Glenray/Universal)
S novými deskami kytarových géniů se doslova roztrhl pytel. John McLaughlin pilně komponoval, pak si přizval celý orchestr a nahrál šestadvacetiminutovou klasicizující třívětou suitu Thieves and Poets, opět dokazující dávno známý fakt, že Mr. Mahavishnu si se svojí hráčskou technikou může dovolit snad vše. Album je vyvrcholením několikaleté práce. McLaughlin: "Ke zkomponování kusu pro akustickou kytaru a orchestr mě svojí žádostí pobídl Jrgen Nimbler a Deutsche Kammerphilharmonie, bez kterých by tohle dílko asi nevzniklo. A na orchestraci zapracoval můj bývalý student, talentovaný mladý skladatel Yan Maresz." (U nás by se zřejmě psal Jan Mareš, že?) Dobře, že ho umluvili. Výsledkem spolupráce bylo úspěšné koncertní turné McLaughlina s Deutsche Kammerphilharmonie po Evropě. Pak ale McLaughlina napadlo, že by kompozici nahrál raději s velkým symfoňákem než s orchestrem komorním. Osloven byl orchestr I Pommeriggi Musicali di Milano. Orchestrace byla přepracována, McLaughlin dopsal pár dalších sól pro housle, cello a klarinet a výsledek je konečně na světě v podobě disku. Album doplnil McLaughlin čtyřmi standardy, z nichž každý věnoval jednomu ze svých oblíbených klavíristů: Billovi Evansovi, Herbiemu Hancockovi, Gonzalu Rubalcabovi a samozřejmě Chicovi Coreovi.
PEGGY LEE / GEORGE SHEARING
Beauty and the Beat!
(Blue Note/Capitol/EMI)
Když bylo tohle album s půvabnou slovní hříčkou v titulu vydáno v roce 1959 poprvé, bylo vydáváno za živý záznam z koncertu pro Disc Jockey Convention v Miami, který se konal 29, května. Ve skutečnosti ovšem šlo o studiovou nahrávku, pořízenou ve dnech před a po představení, do které byl přimíchán aplaus. Dialog "mazlíčka-kočičky, která se dokáže na pódiu stát nelítostným tygrem" a fenomenálního britského klavíristy vychází v podobě remasteru z původních pásů, bez podvodného potlesku. A není proto o nic méně živý.
SARAH VAUGHAN
Sarah Vaughan
(Verve/Universal) SACD
Ve vylepšeném zvukovém kabátku určeném pro přístroje Super Audio CD vychází reedice abla Sarah Vaughan z roku 1955. Připomeňme, že tenhle majstrštyk byl nahrán v prosinci roku 1954 a podíleli se na něm např. trumpetista Clifford Brown či flétnista Herbie Mann. A dále, že první edice na CD v roce 1990 vyšla pod poněkud matoucím názvem Sarah Vaughan with Clifford Brown.
časopis Rock&Pop 2004/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Alex-Bugnon-Navrat-ke-drevu~06~brezen~2004/
