28.5.2004 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika Jeden vroubek za všechny: když se jí zeptáte na její nejoblíbenější pokrm, odpoví, že nejraději má... doporučuji uchopit sanitární pytlíky... napařený špenát. Ti však, kdo ji znají déle než většina civilizovaného světa až od roku 1995 a alba Jagged Little Pill (Malá vroubkovaná pilulka), tedy například její kanadští rodáci s možností sledovat její vývoj od plenek, nacházejí na jejím životě víc vroubků než jen ten jeden kulinářský.


"Vůbec mě nepřekvapí, až se vrátí do módy gangsta rap, že si navleče pytlovité džíny a bude nám líčit své dospívání v zapadlých uličkách Barrhavenu." Takto bez iluzí se vyjadřuje o Alanis Morissette bezejmenný účastník internetové diskuse. Na vysvětlenou: Barrhaven je chudé předměstí Ottavy, kanadského města, kde se Alanis Morissette 1. června 1974 narodila. Abychom lépe vnikli do skepse internetového diskutéra, musíme se tam za ní vypravit.


Αλανις
Kdyby pochopila, že se jí na oblíbené jídlo táže Východoevropan a byla právě v dobrém naladění vůči novinářům, odpověděla by, že má ráda "spenót". Je to maďarsky a Alanis ten jazyk ovládá téměř stejně dobře jako angličtinu díky mamince Giorgii, původem Maďarce, utečence před sovětskými tanky z roku 1956. Holčičku, která se jí narodila deset minut po dvojčecím chlapečkovi Wadeovi a dva roky po prvorozeném synu Chadovi, minulo doživotní trauma v podobě křestního jména Örsebet, Potÿncza či podobného z ugrofinského kalendáře nejspíš jen proto, že iniciativnějším z rodičů byl otec, francouzský Kanaďan Alan. Podle legendy už od dětství, kdy údajně potkal svou budoucí, tehdy zhruba pětiletou manželku na pískovišti a řekl jí: "Tebe si vezmu."


I on však měl mírné zatmění mysli, když vybíral pro vymodlenou dívku jméno. Tak moc chtěl do jejího osudu vtisknout svou osobnost, že hledal jméno co nejbližší tomu svému. Jednu chvíli už hrozilo, že budoucí hitparády zaneřádí jménem Alana, naštěstí však prý mu zavčas padly do rukou řecké noviny, v nichž vyluštil jméno Alanis. O míru chlapáctví - genderové bojovnice prominou - ve své karmě se v dalších letech dostatečně postarala sama její nositelka: vyzývavě emancipovanými texty počínaje a nedávnou interpretací kontroverzní prózy Monology vagíny konče.


Což takhle dát si Tulipán?
To jsme však už hodně daleko. V roce 1987 dvanáctiletá Alanis neví o vagíně zhola nic. Zato už má televizní minizkušenost z dětské soutěže Tohle v televizi dělat nemůžeš a teď chce do Tulipánu. Tedy - chce ji tam protlačit spíše maminka, takové už ony bývají. To ona zavolá hlavnímu pořadateli každoročního ottawského festivalu Tulip, když se dozví, že pro ten rok se chystá obohatit show o dětskou muzikálovou módní přehlídku, a nabídne mu svá dvojčata.


Holčička na Stephana Klovana zapůsobila velmi zralým dojmem. "Jako by jí táhlo z dvanácti na třicet," vzpomínal později. Požádal ji, aby udělala hvězdu. "Myslím, že se mi nechce dělat hvězdu," odpověděla. Nepomohly výhrůžky, že se jinak do show nedostane. "Zazpívám vám," navrhla. A zazpívala píseň Find the Right Man, Najdi toho správného. Když se Klovan podivil, jak dospělou píseň si zvolila, objasnila mu stručně: "Tu jsem napsala já."
Pro historiky: první píseň - Find the Right Man v devíti letech. První zpěvné vystoupení - Tulip ve dvanácti.


 


Zpěvácké rozbruslení
Složila v tak raném dětství ještě jednu píseň: "Cos myslel, že budu dělat, teď, když jsi mě opustil?" zpívalo se ve skladbě Fate Stay With Me. A protože Klovana uchvátila a on z ní udělal hlavní hvězdu festivalu, poskytla onoho roku 1987 první rozhovory: "Chtěla jsem všem dokázat, že být mladý neznamená, že nemůžeš podávat stejné výkony jako dospělý," rozumovalo dvanáctileté dítě v jistém ottawském časopisu.


Bývalý krasobruslař a nyní lokální impresário vycítil v dítěti hvězdný potenciál, který by bylo bláhové pustit z rukou. A začal se o ně manažersky starat. Jeho snahou bylo vytvořit kanadský protějšek americkým dětským hvězdám té doby Debbii Gibsonové a Tiffany. Věděl, že její určitá topornost a nejistota se poddá časem a pěveckými příležitostmi, čím bombastičtějšími, tím lépe.


Jedna taková vrcholná se naskytla hned rok nato. Ottawa hostila v roce 1988 mistrovství světa v krasobruslení a Klovan byl díky své minulosti pověřen starostí o kulturní část. Když došlo na volbu, kdo bude zpívat na zahajovacím ceremoniálu O Canada, neváhal ani chvíli. A protože nápad se líbil i pořadatelům, zpívala třináctiletá Alanis před mnohatisícovým davem kanadskou hymnu. Dala jí rockový břit a výkon jí vynesl pozvánku do profesionálních studií.

Ve stínu dítěte
Kanadský hudebník Leslie Howe nemá důvod litovat, že se v roce 1988 začal věnovat čtrnáctileté dívce, kterou mu v podobě zaslané nahrávky vnutila - ano, opět maminka Giorgia. I když... Věnoval se jí pět let, protože od počátku - a slyšel ji už na stadiónu, protože byl jedním z doprovodných muzikantů - rozpoznal její talent. Syrový, s nímž je nutno ještě hodně pracovat, v němž však podle jeho slov už bylo vše, co měl svět ocenit až za dlouhých sedm let. Souběžně si však pěstoval vlastní skupinu: nejprve synthi-popové duo One To One se skromnými domácími hitparádovými úspěchy, pak Sal´s Birdland. Netrvalo však dlouho od chvíle, co se začal věnovat slibnému dítěti - to v jeho rukou postupně vyzrálo v osmnáctiletou slečnu - a novináři už mu nevolali se žádostmi o rozhovor s ním o jeho vlastních projektech. Zajímali se o Alanis.

To naštve...

Howe se dušuje, že ne. Rovněž dnes tvrdí, že jeho péče o mladý talent měla zištné pozadí. Dá se mu to věřit, když víme o jeho bezprecedentním rozhodnutí, jak získat pro mladou zpěvačku nahrávací smlouvu? Nespokojil se s demonahrávkami, kterých společně udělali spoustu, ale umínil si jednu z nich, skladbu Walk Away, doprovodit i videoklipem coby lákadlem pro nahrávací firmy. Dokonce se pro jeho natočení odhodlal i stotisícově zadlužit, protože klip neměl být jen tak ledajaký. Měl nové zpěvácké tváři dodat internacionální nádech a trochu tajemnosti navrch. Proto se jej vydali natočit do Paříže.


Kalkulace vyšla. MCA Records se chytly.


Odvážná školačka
S odstupem let vzpomíná Alanis Morissette na tu a následující dobu překvapivě trpce. Dostala se v raném věku do soukolí, které dokáže zničit i otrlého dospělého. Vzpomíná na tlaky, které cítila s vědomím, že na ní, na patnáctileté dívce, jsou existenčně závislí dospělí jedinci i s rodinami. Věděla a s ní i její rodiče, že jediný způsob, jak se toho břemene zbavit, by byl otočit se zády k showbyznysu. To udělat nechtěla a vlekla svůj kříž dál. Proto onen dnešní dvojaký pohled na minulost: nechtěla by ji měnit, ale ani prožívat znovu.


Trápila se s učením na střední škole díky Klovanovým kontaktům a jeho úsilí otrkat ji před publikem vystupovala na rozmanitých akcích a zároveň točila nové a nové věci v Howeově studiu, protože na smlouvě s MCA už zasychal inkoust a firma čekala, co z nich vypadne.


Na jaře 1991 - zpěvačce ještě nebylo sedmnáct let - z nich vypadla deska nazvaná eponymně Alanis. A protože vznikla ve studiu syntetického popaře Howea, nesla všechny rysy konzumního popu, čímž si vynesla ne zrovna lichotivá srovnávání s podobnou produkcí té doby, například s již zmíněnými teen-idoly Tiffany a Gibsonovou. Po letech se Klovan snažil vrhnout na nahrávku jiné světlo: že svou svěřenkyni nikdy nepovažoval za typický bubblegumový sladký produkt, že v ní od počátku bylo něco uličnického, ale zde je otcem myšlenky spíše přání. Alanis Morissette se pro tu chvíli zařadila do stáje konfekčního popu a bude se později té lepkavosti těžce - a pro někoho i marně - zbavovat.


Asi i proto, že postrádalo výraznější osobitost, zaznamenalo album solidní komerční úspěch. Málokdo si možná všiml zpěvaččina věnování svému objeviteli: "Pro tebe udělám i hvězdu."


Vzory a vzdory
Kdybyste se budoucí svéhlavičky Alanis tehdy zeptali na její zpěvácké vzory, dostali byste konvenční odpověď: Madonna, Janet Jackson, Whitney Houston, dokonce Celine Dion... Ještě si budeme muset pár let počkat na to, až začne v odpovědích na tutéž otázku žonglovat jmény jako Dylan, Radiohead, Bowie, Soundgarden, Tori Amos, Rage Against The Machine...


Pokusila se už tehdy trochu, maličko vzdorovat: "Mám ráda Janet Jackson i Madonnu," říkala, "ale chci, aby Alanis vypadala jako Alanis."


Alanis té doby však vypadala jinak než dnešní Alanis a rozdíl byl takový, že se člověk nediví citovaným skeptikům. Poněkud oplácaná, nasládlá popová princeznička, jejíž debut se prodával stejně bezproblémově, jako ona sama působila. Za čtyři měsíce už měl zlatou desku za 50 tisíc kousků prodaných jen v Kanadě a zanedlouho přišly i nominace na domácí Grammy, ceny Juno. Byly tři, a vedle singlu roku a nejslibnějšího talentu získalo album nominaci i v taneční (!) kategorii. Výsledek nakonec respektoval realitu, neboť Morissette proměnila nominaci v cenu jen v kategorii slibného talentu. Nebylo jí ještě osmnáct, byla však přesvědčená, že nechce být královnou tanečních párty a že teprve druhým albem, na kterém nabídne intimnější hudbu, dokáže, co v ní opravdu vězí.


Album Now Is The Time, které vyšlo na podzim 1992, mělo být to pravé, leč nebylo. Zůstalo zaseknuté na půli cesty mezi tanečnem a popem, marně se snažíc být jiné než debut. Zasloužená odplata se dostavila. Album zaznamenalo výrazně menší úspěch.


Pokusy a omyly


V Alanisině táboře zavládla nervozita, korunovaná záhy sebekritickým poznáním, že má-li se slibný talent dál vyvíjet, je zapotřebí z gruntu změnit strategii.


"Zameťte je pod koberec," něco až tak prorockého poradil možná manažer Scott Welch, když se na něj lidé kolem Alanis obrátili, aby pomohl jejím dvěma albům prorazit na americký trh. Welch byl jiná váhová kategorie než privinční Ottawané. Jeho dosavadním majstrštykem bylo přetvoření tuctové cheerleader v popovou hvězdu Paulu Abdul. Jeho nos mu napovídal, že nablýskanému popu zvoní pro zbytek desetiletí hrana, že pop se přiklání k syrovější podobě a že Morissette, pokud to chytí za správný konec, by mohla mít šanci.


A začal kolotoč. Přesadili křehkou květinku Alanis z Ottawy do Toronta, aby ji nabili novými inspiračními impulzy a vzdor tomu, že chtěla skládat sama, ji během nadcházejícího roku předhodili dobrou stovku autorů, spoluautorů i instruktorů, až se jí z toho kolotoče točila hlava a přestávala rozeznávat, která skladba je ještě její a která už ne. Bylo to téměř jedno, protože většina z nich šla do popelnice.


Když nepomohlo kreativně Toronto, hnali ji do Nashville za tamními autorskými týmy. Když i to přišlo vniveč, pendlovala mezi Kanadou a Los Angeles. Welch byl klidný: párujte ji s co největším množstvím možných spolupracovníků, jednou to zaručeně scvakne. Nad každou novou zkušeností své svěřenkyně si mnul ruce, neboť věděl, že ji obohacuje. Nakonec i loupežné přepadení, při kterém v ulicích L.A. poprvé hleděla do ústí pistole.
A měl pravdu.

 

Našla toho pravého
Ten pravý pocházel od Mississippi, a než se potkal s Alanis, pomohl na svět hudbě takových osobností jako Aretha Franklin, Barbra Streisand, Quincy Jones či George Benson a takových celebrit jako Chaka Khan či Paula Abdul. Zahltil svět stem milionů desek, na nichž se v té či oné funkci skví jeho jméno.


A přesto i tak zkušený šíbr showbyznysu jako Glen Ballard trvá na tom, že setkání s Alanis Morissette změnilo v mnohém jeho pohled na hudbu i na svět.


Poprvé se setkali v únoru 1994: "Vstoupila jsem do studia a pocítila jsem v tu ránu ohromnou vřelost a pozitivitu," vzpomíná na setkání zpěvačka. "Intuice mi napověděla, že to je slušný člověk a taky že společně vytvoříme výtečnou hudbu." První skladba, kterou společně vytvořili, byla tak výtečná, že nikdy nevyšla. Stejný osud potkal desítku dalších společných písní. O některých z nich dnes Morissette tvrdí, že patří k jejím nejoblíbenějším.


Oba si však byli souzeni osudem, který měli vzácně podobný. Obecné povědomí je tlačilo kamsi, kde se necítili nejlépe. I Ballard měl pověst popového baladika, ale chtěl dokázat, že má na víc. Pro oba tedy znamenalo setkání šanci nového začátku.


A ten přišel, i když tak zprvu nevypadal. Oba s akustickými kytarami v rukou, on na židli, ona na zemi, a často i hodiny improvizace, pohrávání si s motivy, takový byl dlouhé měsíce obraz, který se skýtal návštěvníkům Ballardova suterénního studia. Někdy plané, někdy úrodné. Když se urodilo, sjeli si to ještě jednou a už to nahrávali. Je to slyšet, improvizační syrovost, živost vzájemné interakce. Kdeže je to slyšet? Na albu Little Jagged Pill přece, které ze studiových sedánek postupně vykrystalizovalo.


Perfektní!
Dodatečnou ilustrací splynutí obou tvůrců budiž skladba Perfect, zasloužený hit desky. Pracovali právě na kterési jiné, když se jim do hudby vytřel její motiv. Nechali rozdělanou píseň ležet a vrhli se na novou. Za dvacet minut bylo hotovo. Na dvě ostré bylo nazpíváno.

Víceméně podobně snadno vznikal i zbytek.

O dost klopotnější bylo zajištění nové nahrávací smlouvy. Pro zpěvačku to byl tak traumatizující zážitek, že se s ním musela umělecky vypořádat ve skladbě Right Through You. Za deset minut to ze sebe vydávila. Ostatně ani finále hledání labelu netrvalo déle. Ballard a Morissette uspořádali ve studiu půlhodinový akustický koncert pro činovníky Madonnina labelu Maverick, nejžhavějšího zájemce, a smlouvu pak všichni podepsali v předpokoji.


Album vyšlo, a než kolem něj firma stačila roztočit tradiční PR kolotoč, ten se rozběhl sám. Rádia se sama zajímala o singly a hrála je, hudební magazíny samy usilovaly o rozhovor a titulní strany, a tak se Alanis splnil hned zkraje sen i zkušenějších harcovníků být na titulní straně časopisu Rolling Stone a nedlouho poté vystoupit v televizní Saturday Night Live.


Trochu trpkosti zasela Morissette v rodné Kanadě. Nestačilo, že už nadobro přesídlila do USA, ale v rozhovorech se párkrát nevlídně zmínila o obchodních praktikách svých bývalých spolupracovníků. Kanada se jí pomstila: zatímco v USA se jejího alba prodalo bezmála 3,5 milionu, doma o ně projevil zájem sotva půlmilion posluchačů.


Ale v realistické úvaze je Grammy víc než Juno a Morissette získala za Little Jagged Pill hned šest nominací. Proměnila z nich čtyři (mj. album roku a tři další v rockové, nikoli už taneční kategorii) a uznání nakonec přišlo i od nestranných kanadských odborníků, kteří jí přiznali i pár cen Juno. Aby si to aspoň takhle vyřídili s Amerikou, bylo jich o jednu víc než Grammy.


Stará obehraná písnička
Jak na životní cestě obejít monument v podobě alba, kterého se celosvětově prodalo na 27 milionů, učinilo z jeho tvůrců slavné milionáře, nadělalo jim spoustu nadšených příznivců a pár stejně horoucích nepřátel, sklidilo vesměs jen superlativy? Jak se přes něj předrápat a rozběhnout se po tvůrčí cestě dál k ještě oslnivějším metám? Je to letitý problém a odpověď zní: Těžko. V podstatě je to nemožné.


Podobně jako jiní před ní to poznala i Morissette. Snažila se hodině pravdy vyhnout, jak nejdéle to šlo. Prodlužovala si úspěšné turné k úspěšnému albu, zkoušela v jeho průběhu psát nové skladby, ale vzápětí je zase likvidovala. Nakonec se po třech letech zavřela opět s Ballardem do studia a výsledkem - dal na sebe čekat o dost déle než dva týdny, které trvala Vroubkovaná pilulka - bylo album Supposed Former Infatuation Junkie z roku 1998.


Samozřejmě, že novinka předchůdkyni komerčně netrumfla. Ba co víc, díky umělecké svobodě, kterou jí přinesla slavná deska, si mohla Morissette dovolit být ještě o něco víc svá a naplnit album vesměs jen náladovými, temnými baladami s nábojem prudké sebereflexe a zpovědi. Takové zatěžování cizími problémy nemá publikum rádo, a tak se jí odměnilo menším zájmem, i když album je umělecky konzistentnější.


Morissette už se pohybovala v takových sférách slávy a respektu, že to nemusela příliš řešit. Občas přiložila polínko do ohně v podobě filmové role (ve Smithově Dogmatu si střihla Boha) či nahoty, ať v klipu nefalšované, byť umně skryté, či markýrované na letošních Juno Awards. Vyjadřovala se ke kdečemu, Internet je pro ni například moderním Antikristem, nakukovala i do východních spirituálních učení, věnovala se rozličné charitě... běžný vývoj. Jen alba jako by byla skoro druhotná, přinejmenším stále ve stínu toho nejslavnějšího. Under Rug Swept vyšlo až čtyři roky po předchozím, a jako by se jeho tvůrkyně zalekla jeho temnoty, znamenalo návrat do průzračnějších sfér. Zároveň ale nastolilo problém dvou kanadských desek Morissettové: jako by se zaseklo v půli cesty mezi jednou a druhou polohou.


Očekávaná letošní novinka So-Called Chaos, aniž by šlo hned o gangsta rap, by mohla být pro zpěvačku čímsi na způsob lámání chleba, vlastní redefinice. Pokud se nezdaří... Svět se nezboří, jen v South Parku asi zesílí poťouchlý zpěv: Blame Canada...

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05