Aerosmith - Sinusoidy vzdušných kovářů
18.7.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
Ke kořenům a s pořádnou vervou se vrací poslední album Honkin'on Bobo amerických rockerů v pravém slova smyslu, kapely Aerosmith. Kapely, která za takřka tři a půl desetiletí své existence udělala snad všechno pro to, aby její členové předčasně opustili tento svět, současně ale zapsala nesmazatelnou stopu do dějin rockové historie.
Aerosmith? Kapela, která přežila nepřežitelné, kapela, která jako málokdo v dějinách rockové muziky dokázala hned dvakrát vystoupit na absolutní vrchol, aby se mezitím pořádně vyválela na absolutním dně. Kapela, která je svou biografií skutečným ztělesněním motta "Sex, drogy, rock'a'roll".
Cesta na výsluní
.začíná v případě Aerosmith v severoamerickém Bostonu v roce 1970. Právě tehdy se totiž zformuje rocková pětice, kde se kytar ujmou Joe Perry a Brad Whitford, basy se chopí Tom Hamilton, za bicí usedne Joey Kramer a za mikrofon vstoupí divoký chlapík s neuvěřitelně velkými ústy Steven Tyler. Posledně jmenovaný má za sebou první muzikantské zkušenosti jako bubeník ve večírkových šramlech svého otce - klavíristy, kde ovšem hrával ještě pod svým občanským jménem Steven Tallarico. Mezitím také stačil nedokončit střední školu kvůli problému s marihuanou a jako úředně uznaná problematická osoba se vyhnout povolávacímu rozkazu do Vietnamu. Kapela, jejíž jméno vzniklo zkomolením názvu knížky, kterou měl doma Joey Kramer ještě coby povinnou školní četbu, žije společně v jednom bostonském hotelovém apartmá. Na živobytí si vydělává hraním po klubech, hospodách a když je nejhůř i s kloboukem na ulici. Na lepší časy se zablýskne v roce 1973, kdy se na trhu objeví eponymní debut. Ten si však na plné docenění fanoušky musí pár let počkat, stejně jako později velice slavná balada Dream On. Intenzivním koncertováním, nevázanou divokostí vystoupení a stále častějším předskakováním kapelám jako Kinks, Black Sabbath nebo Deep Purple si ovšem Aerosmith začínají budovat stále výraznější pozici a pověst. Steven Tayler navíc dodává: "Byli jsme americká kapela. Vždycky dosažitelná, vždycky přítomná. Led Zeppelin přijížděli do Ameriky jen občas, Rolling Stones měli také turné jen sem a tam, ale my jsme byli pořád tady, pořád na dosah."
Paradoxním způsobem vzniká v téže době i charakteristická image Aerosmith s potrhanými svršky, hadříky a šátky uvázanými všude a na všem. Za všechno může Tylerova přítelkyně, která se jednoho dne rozhodla přesměrovat své sympatie na Jimmyho Pagea, Tylera jednoduše vyrazila z bytu a za ním na dvorek vyházela vzteky potrhané kusy oděvů. Ještě téhož večera se jedna z rozervaných košil objevila uvázaná na stojanu mikrofonu a na image bylo zaděláno.
V polovině sedmdesátých let se Aerosmith stávají skutečnou americkou senzací a jejich vrcholné období dokumentuje především dvojice alb Toys In The Attick a Rocks. Kritika je ovšem zdrženlivější. Vytýká kapele primitivnost, nepůvodnost a Tylera dokonce obviňuje z vědomého napodobování Micka Jaggera. Tyler na to vzpomíná : "Hrozně mi to tehdy lezlo na nervy, navíc jsem byl pořád na drogách a v těch stavech jsem Micka Jaggera úplně nenáviděl. Rozhodně jsem nikdy nechtěl být Mick Jagger chudých."
A jsou to právě drogy, alkohol a naprosto nezřízený život, které si u úspěšné kapely na výsluní rockového Olympu začínají rychle vybírat daň. To co ještě před časem zdánlivě "nakopávalo", vede teď Aerosmith na vrchol strmého srázu. To pociťuje i ústřední dvojice Tyler - Perry, která si provokativně přezdívá Toxic Twins.
"Když jsme chtěli s Perrym dělat nové písničky, většinou jsme byli v takovém stavu, že jsme jamovali a okamžitě zapomínali, co nás před chvilkou napadlo." popisuje Tyler, "Museli jsme mít u sebe diktafon, všechno si nahrávat. pořád jsme se ptali - co jsi tam před chvilkou hrál - vrať to!"
Na dně
Jedovatý strom začíná na sklonku sedmé dekády plodit jedovaté ovoce. Jako první se rozpadne zdánlivě nerozlučná dvojice Tyler - Perry, když si kytarista sbalí své kufry a odpotácí se zkusit štěstí na sólové dráze. Jeho nástupcem se stane Jimmy Crespo, ovšem záhy je třeba hledat náhradu i za Brada Whitforda, který je druhým odpadlíkem a na jehož místo do kapely přichází Rick Dufay K dovršení všeho se těžce zdrogovaný Tyler vybourá na motorce tak nešťastně, že rekonvalescence si vyžádá celý rok. Někdejší fanoušci s rozpaky krčí rameny a album z tohoto období, Rock In A Hard Place, lze jen velmi těžko považovat za dobré. Navíc s příchodem osmdesátých let se na rockové scéně začíná razantně prosazovat nová generace a zdá se, že je tudíž jen otázkou času, kdy zdecimované trosky minulé slávy Aerosmith zmizí docela v zapomnění. Sinusoida je ve svém spodním bodě. Paradoxně jsou to ale nové hudební trendy osmé dekády, kdo má zažehnout světélko na konci tunelu a pomoci povstat zdevastované kapele z popela. Rapová formace RUN DMC se spojí s Aerosmith a vytvoří s nimi prazvláštní coververzi jejich dávného hitu Walk This Way. Prazvláštní, nicméně svým hudebním jazykem blízkou a srozumitelnou dorůstající generaci, která se tak začne zajímat, co že to takoví Aerosmith vlastně byli. Návrat ze dna je ovšem delší. Je předznamenán jiným návratem, a to návratem ztracených kytarových synů Perryho a Whitforda. Příslibem znovu nabraného dechu je pak album Permanent Vacation. To hlavní se ale má teprve stát.
Zpátky na vrchol a ještě výš.
Přichází rok 1989 a s ním deska, která se rozhodně zapíše mezi důležitá a významná alba rockové historie. Jmenuje se Pump a je doslova nabitá invenčními rockovými písničkami s hitovými ambicemi. Pro novou generaci fanoušků se nejedná o znovuzrození Aerosmith, ale o kardinální objev kapely, o níž doposud neměli ani tušení a kterou považují za docela novou. Pump s úspěchem dobývá hitparády od rockových po komerční, jednotlivé singly znějí v FM éteru a Aerosmith pevně usazení na vrcholu módní streetrockové vlny sbírají úspěch za úspěchem. Na Pump navážou dalším obdobným albem Get a Grip. Jejich sound je teď vyleštěný, precizní, americký. Nutno přiznat, že i za cenu jisté ztráty autenticity, jakou mívala jejich nejlepší alba v sedmdesátých letech. Ale poprocková móda raných devadesátých let je už prostě taková a Aerosmith, poučeni předchozími bohatými zkušenostmi v dobrém i zlém, vědí přesně co dělat. Jsou opět v sedle a zůstávají v něm po celou devátou dekádu, byť obrovský boom jejích prvních let přece jenom poněkud utichne. Jiný je i životní styl zralých rockerů, otců dospívajících dětí, mužů dbalých svého zdraví, jemuž někdejšími a dnes už striktně odloženými návyky dávali co proto. Současně se ale zdá, že Aerosmith desku od desky upadají do stále většího stereotypu a nemají už v úmyslu, případně nemohou, něčím překvapit. Jak ovšem ukáže jaro roku 2004, je tenhle účet, jakkoli opodstatněný, přece jenom předčasný.
S vervou ke kořenům
Není nic nového pod sluncem, když se rockový interpret nebo kapela rozhodne sáhnout tak říkajíc "ke kořenům" a natočit album pravověrně bluesové muziky. Namátkou irský kytarista Gary Moore jich má za poslední léta už pěkný štůsek, dvěma alby se k blues vrátil Chris Rea, úplně čerstvá je i bluesová novinka Erica Claptona Me and Mr. Johnson. takový výčet by byl předlouhý. Podobnému lákadlu neodolali ani Aerosmith a pod názvem Honkin'on Bobo vydali pořádně šťavnatou desku syrových bluesových coververzí ve svém nejlepším duchu. Desku, která je na hony vzdálená hrozící sterilitě jejich posledních alb. Steve Tyler jí komentuje slovy: "Nejde o znovuzrození blues. Je to naše zjištění, že si můžeme tyhle věci zahrát a užít při tom spousty legrace. Je to prostě pohoda." A Brad Whitford k jejímu zrodu dodává: "Neseběhlo se to přes noc. Album, které nakonec vyšlo jako Honkin'on Bobo jsme plánovali hodně dlouho. Mluvili jsme o takové desce možná pět, možná šest let. Ale pořád nebyla ta správná chvíle pustit se do ní.Ten pravý okamžik nastal zhruba před rokem, po návratu z posledního turné Aerosmith. Sešli jsme se a začali zkoušet ve sklepě u Joa Perryho. Přehrávali jsme si různé staré pecky, které jsme vždycky měli rádi a bylo nám jasné, že právě ty přijdou na desku."
Prostý fakt, že během prvního týdne od vydání Honkin'On Bobo si tuhle desku zakoupilo na sto šedesát tisíc posluchačů dokazuje, že Aerosmith opět vyhmátli ten správný okamžik a navíc správným způsobem. Pověstná sinusoida tudíž rozhodně dolů nemíří.
Aerosmith vlastními slovy
(a jeden rodinný bonus)
*"Existuje spousta lidí, kteří jsou mrtvi ještě dřív, než se narodili"(Steven Tyler)
*"Když začínáme pracovat na nových deskách, většinou si jen tak sedneme s Joe Perrym, jamujeme a zkoušíme co nás napadne. Ve chvíli, kdy se nám něco líbí, tak se toho chytneme a zapíšeme to, ať je to text a nebo muzika. Někdy začínáme od úplné pitomosti. Je to naprosto spontánní proces, buď to jde samo, nebo to nejde, ale do ničeho se nenutíme." (Steven Tyler)
*"Jsem v tomhle směru realista. Říkám - vychovávejte své děti, jak nejlépe to umíte, a doufejte, že je naučíte troše zdravého rozumu. Když jsem byl dítě, neexistoval AIDS, a teď tady je. Musím svým dětem říkat, že je může zabít. Měl jsem se svými dcerami Liv a Miou dlouhý rozhovor, když jim bylo patnáct. Mluvil jsem s nimi otevřeně a ony se mnou. Chtěl jsem, aby věděly, co všechno se může stát. Aby věděly i to, že když zvednou sukni, každý fracek bude chtít ochutnat, ale i to, že když kouří trávu, může je to přivést k heroinu, jako se to stalo nám. Je ale fakt, že někdy mám strach. Vím, že dospívat je něco jako dělat zkoušku z předmětu, který jste ještě ve škole neprobírali. Být ve středním věku je v pohodě, protože už znáte všechny odpovědi. Stáří je jako dívat se v televizi na reprízy starých filmů. Je to frustrující, protože nemáte šanci změnit programy. Myslím, že nejdůležitější ze všeho je poznání. Je podstatné být šťastný, veselý, svobodný a osvícený. A já přímo prahnu po poznání, žiju vlastně jenom proto, abych dělal z nemožného možné." (Steven Tyler)
*"Aerosmith? To znamená mít svou kočičku ve správným hotelu, ve správným čase, letět správným letadlem... Ne, neberte mě vážně." (Joe Perry)
*"Být Aerosmith znamená být milován. Přesně tak to je. Všude, kam přijdeme, je někdo, kdo nás má rád. Fanoušci, novináři, lidi z firmy... A to je hrozně příjemný pocit. Samozřejmě že to neplatí stoprocentně, ale příjemné to je." (Steven Tyler)
*"Kdo je můj skutečný otec jsem zjistila v roce 1991. Z matčina chování jsem vycítila, že mi chce něco říct, ale nějak se k tomu nemohla odhodlat. Hlavou se mi honila pořád spousta nejrůznějších myšlenek, a tak jsem za ní jednou večer zašla a uhodila na ni. Že jde o Stevena Tylera mi prozradila až druhý den. Celou noc jsem ležela s otevřenýma očima a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Bylo to pro mě něco jako nejkrásnější Vánoce. Měla jsem najednou dva otce."(Liv Tyler - dcera, modelka, herečka, kariéru jí otevřelo mj. vystupování v klipech Aerosmith.)
Diskografie:
Aerosmith (1973)
Get Your Wings (1974)
Toys In The Attic (1975)
Rocks (1976)
Draw The Line (1977)
Live Bootleg (live, 1978)
Night In The Ruts (1979)
Rock In A Hard Place (1982)
Done With Mirrors (1985)
Permanent Vacation (1987)
Pump (1989)
Get A Grip (1993)
Nine Lives (1997)
A Little South Of Sanity (live, 1998)
Just Push Play (2001)
Honkin'on Bobo (2004)
Aerosmith? Kapela, která přežila nepřežitelné, kapela, která jako málokdo v dějinách rockové muziky dokázala hned dvakrát vystoupit na absolutní vrchol, aby se mezitím pořádně vyválela na absolutním dně. Kapela, která je svou biografií skutečným ztělesněním motta "Sex, drogy, rock'a'roll".
Cesta na výsluní
.začíná v případě Aerosmith v severoamerickém Bostonu v roce 1970. Právě tehdy se totiž zformuje rocková pětice, kde se kytar ujmou Joe Perry a Brad Whitford, basy se chopí Tom Hamilton, za bicí usedne Joey Kramer a za mikrofon vstoupí divoký chlapík s neuvěřitelně velkými ústy Steven Tyler. Posledně jmenovaný má za sebou první muzikantské zkušenosti jako bubeník ve večírkových šramlech svého otce - klavíristy, kde ovšem hrával ještě pod svým občanským jménem Steven Tallarico. Mezitím také stačil nedokončit střední školu kvůli problému s marihuanou a jako úředně uznaná problematická osoba se vyhnout povolávacímu rozkazu do Vietnamu. Kapela, jejíž jméno vzniklo zkomolením názvu knížky, kterou měl doma Joey Kramer ještě coby povinnou školní četbu, žije společně v jednom bostonském hotelovém apartmá. Na živobytí si vydělává hraním po klubech, hospodách a když je nejhůř i s kloboukem na ulici. Na lepší časy se zablýskne v roce 1973, kdy se na trhu objeví eponymní debut. Ten si však na plné docenění fanoušky musí pár let počkat, stejně jako později velice slavná balada Dream On. Intenzivním koncertováním, nevázanou divokostí vystoupení a stále častějším předskakováním kapelám jako Kinks, Black Sabbath nebo Deep Purple si ovšem Aerosmith začínají budovat stále výraznější pozici a pověst. Steven Tayler navíc dodává: "Byli jsme americká kapela. Vždycky dosažitelná, vždycky přítomná. Led Zeppelin přijížděli do Ameriky jen občas, Rolling Stones měli také turné jen sem a tam, ale my jsme byli pořád tady, pořád na dosah."
Paradoxním způsobem vzniká v téže době i charakteristická image Aerosmith s potrhanými svršky, hadříky a šátky uvázanými všude a na všem. Za všechno může Tylerova přítelkyně, která se jednoho dne rozhodla přesměrovat své sympatie na Jimmyho Pagea, Tylera jednoduše vyrazila z bytu a za ním na dvorek vyházela vzteky potrhané kusy oděvů. Ještě téhož večera se jedna z rozervaných košil objevila uvázaná na stojanu mikrofonu a na image bylo zaděláno.
V polovině sedmdesátých let se Aerosmith stávají skutečnou americkou senzací a jejich vrcholné období dokumentuje především dvojice alb Toys In The Attick a Rocks. Kritika je ovšem zdrženlivější. Vytýká kapele primitivnost, nepůvodnost a Tylera dokonce obviňuje z vědomého napodobování Micka Jaggera. Tyler na to vzpomíná : "Hrozně mi to tehdy lezlo na nervy, navíc jsem byl pořád na drogách a v těch stavech jsem Micka Jaggera úplně nenáviděl. Rozhodně jsem nikdy nechtěl být Mick Jagger chudých."
A jsou to právě drogy, alkohol a naprosto nezřízený život, které si u úspěšné kapely na výsluní rockového Olympu začínají rychle vybírat daň. To co ještě před časem zdánlivě "nakopávalo", vede teď Aerosmith na vrchol strmého srázu. To pociťuje i ústřední dvojice Tyler - Perry, která si provokativně přezdívá Toxic Twins.
"Když jsme chtěli s Perrym dělat nové písničky, většinou jsme byli v takovém stavu, že jsme jamovali a okamžitě zapomínali, co nás před chvilkou napadlo." popisuje Tyler, "Museli jsme mít u sebe diktafon, všechno si nahrávat. pořád jsme se ptali - co jsi tam před chvilkou hrál - vrať to!"
Na dně
Jedovatý strom začíná na sklonku sedmé dekády plodit jedovaté ovoce. Jako první se rozpadne zdánlivě nerozlučná dvojice Tyler - Perry, když si kytarista sbalí své kufry a odpotácí se zkusit štěstí na sólové dráze. Jeho nástupcem se stane Jimmy Crespo, ovšem záhy je třeba hledat náhradu i za Brada Whitforda, který je druhým odpadlíkem a na jehož místo do kapely přichází Rick Dufay K dovršení všeho se těžce zdrogovaný Tyler vybourá na motorce tak nešťastně, že rekonvalescence si vyžádá celý rok. Někdejší fanoušci s rozpaky krčí rameny a album z tohoto období, Rock In A Hard Place, lze jen velmi těžko považovat za dobré. Navíc s příchodem osmdesátých let se na rockové scéně začíná razantně prosazovat nová generace a zdá se, že je tudíž jen otázkou času, kdy zdecimované trosky minulé slávy Aerosmith zmizí docela v zapomnění. Sinusoida je ve svém spodním bodě. Paradoxně jsou to ale nové hudební trendy osmé dekády, kdo má zažehnout světélko na konci tunelu a pomoci povstat zdevastované kapele z popela. Rapová formace RUN DMC se spojí s Aerosmith a vytvoří s nimi prazvláštní coververzi jejich dávného hitu Walk This Way. Prazvláštní, nicméně svým hudebním jazykem blízkou a srozumitelnou dorůstající generaci, která se tak začne zajímat, co že to takoví Aerosmith vlastně byli. Návrat ze dna je ovšem delší. Je předznamenán jiným návratem, a to návratem ztracených kytarových synů Perryho a Whitforda. Příslibem znovu nabraného dechu je pak album Permanent Vacation. To hlavní se ale má teprve stát.
Zpátky na vrchol a ještě výš.
Přichází rok 1989 a s ním deska, která se rozhodně zapíše mezi důležitá a významná alba rockové historie. Jmenuje se Pump a je doslova nabitá invenčními rockovými písničkami s hitovými ambicemi. Pro novou generaci fanoušků se nejedná o znovuzrození Aerosmith, ale o kardinální objev kapely, o níž doposud neměli ani tušení a kterou považují za docela novou. Pump s úspěchem dobývá hitparády od rockových po komerční, jednotlivé singly znějí v FM éteru a Aerosmith pevně usazení na vrcholu módní streetrockové vlny sbírají úspěch za úspěchem. Na Pump navážou dalším obdobným albem Get a Grip. Jejich sound je teď vyleštěný, precizní, americký. Nutno přiznat, že i za cenu jisté ztráty autenticity, jakou mívala jejich nejlepší alba v sedmdesátých letech. Ale poprocková móda raných devadesátých let je už prostě taková a Aerosmith, poučeni předchozími bohatými zkušenostmi v dobrém i zlém, vědí přesně co dělat. Jsou opět v sedle a zůstávají v něm po celou devátou dekádu, byť obrovský boom jejích prvních let přece jenom poněkud utichne. Jiný je i životní styl zralých rockerů, otců dospívajících dětí, mužů dbalých svého zdraví, jemuž někdejšími a dnes už striktně odloženými návyky dávali co proto. Současně se ale zdá, že Aerosmith desku od desky upadají do stále většího stereotypu a nemají už v úmyslu, případně nemohou, něčím překvapit. Jak ovšem ukáže jaro roku 2004, je tenhle účet, jakkoli opodstatněný, přece jenom předčasný.
S vervou ke kořenům
Není nic nového pod sluncem, když se rockový interpret nebo kapela rozhodne sáhnout tak říkajíc "ke kořenům" a natočit album pravověrně bluesové muziky. Namátkou irský kytarista Gary Moore jich má za poslední léta už pěkný štůsek, dvěma alby se k blues vrátil Chris Rea, úplně čerstvá je i bluesová novinka Erica Claptona Me and Mr. Johnson. takový výčet by byl předlouhý. Podobnému lákadlu neodolali ani Aerosmith a pod názvem Honkin'on Bobo vydali pořádně šťavnatou desku syrových bluesových coververzí ve svém nejlepším duchu. Desku, která je na hony vzdálená hrozící sterilitě jejich posledních alb. Steve Tyler jí komentuje slovy: "Nejde o znovuzrození blues. Je to naše zjištění, že si můžeme tyhle věci zahrát a užít při tom spousty legrace. Je to prostě pohoda." A Brad Whitford k jejímu zrodu dodává: "Neseběhlo se to přes noc. Album, které nakonec vyšlo jako Honkin'on Bobo jsme plánovali hodně dlouho. Mluvili jsme o takové desce možná pět, možná šest let. Ale pořád nebyla ta správná chvíle pustit se do ní.Ten pravý okamžik nastal zhruba před rokem, po návratu z posledního turné Aerosmith. Sešli jsme se a začali zkoušet ve sklepě u Joa Perryho. Přehrávali jsme si různé staré pecky, které jsme vždycky měli rádi a bylo nám jasné, že právě ty přijdou na desku."
Prostý fakt, že během prvního týdne od vydání Honkin'On Bobo si tuhle desku zakoupilo na sto šedesát tisíc posluchačů dokazuje, že Aerosmith opět vyhmátli ten správný okamžik a navíc správným způsobem. Pověstná sinusoida tudíž rozhodně dolů nemíří.
Aerosmith vlastními slovy
(a jeden rodinný bonus)
*"Existuje spousta lidí, kteří jsou mrtvi ještě dřív, než se narodili"(Steven Tyler)
*"Když začínáme pracovat na nových deskách, většinou si jen tak sedneme s Joe Perrym, jamujeme a zkoušíme co nás napadne. Ve chvíli, kdy se nám něco líbí, tak se toho chytneme a zapíšeme to, ať je to text a nebo muzika. Někdy začínáme od úplné pitomosti. Je to naprosto spontánní proces, buď to jde samo, nebo to nejde, ale do ničeho se nenutíme." (Steven Tyler)
*"Jsem v tomhle směru realista. Říkám - vychovávejte své děti, jak nejlépe to umíte, a doufejte, že je naučíte troše zdravého rozumu. Když jsem byl dítě, neexistoval AIDS, a teď tady je. Musím svým dětem říkat, že je může zabít. Měl jsem se svými dcerami Liv a Miou dlouhý rozhovor, když jim bylo patnáct. Mluvil jsem s nimi otevřeně a ony se mnou. Chtěl jsem, aby věděly, co všechno se může stát. Aby věděly i to, že když zvednou sukni, každý fracek bude chtít ochutnat, ale i to, že když kouří trávu, může je to přivést k heroinu, jako se to stalo nám. Je ale fakt, že někdy mám strach. Vím, že dospívat je něco jako dělat zkoušku z předmětu, který jste ještě ve škole neprobírali. Být ve středním věku je v pohodě, protože už znáte všechny odpovědi. Stáří je jako dívat se v televizi na reprízy starých filmů. Je to frustrující, protože nemáte šanci změnit programy. Myslím, že nejdůležitější ze všeho je poznání. Je podstatné být šťastný, veselý, svobodný a osvícený. A já přímo prahnu po poznání, žiju vlastně jenom proto, abych dělal z nemožného možné." (Steven Tyler)
*"Aerosmith? To znamená mít svou kočičku ve správným hotelu, ve správným čase, letět správným letadlem... Ne, neberte mě vážně." (Joe Perry)
*"Být Aerosmith znamená být milován. Přesně tak to je. Všude, kam přijdeme, je někdo, kdo nás má rád. Fanoušci, novináři, lidi z firmy... A to je hrozně příjemný pocit. Samozřejmě že to neplatí stoprocentně, ale příjemné to je." (Steven Tyler)
*"Kdo je můj skutečný otec jsem zjistila v roce 1991. Z matčina chování jsem vycítila, že mi chce něco říct, ale nějak se k tomu nemohla odhodlat. Hlavou se mi honila pořád spousta nejrůznějších myšlenek, a tak jsem za ní jednou večer zašla a uhodila na ni. Že jde o Stevena Tylera mi prozradila až druhý den. Celou noc jsem ležela s otevřenýma očima a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Bylo to pro mě něco jako nejkrásnější Vánoce. Měla jsem najednou dva otce."(Liv Tyler - dcera, modelka, herečka, kariéru jí otevřelo mj. vystupování v klipech Aerosmith.)
Diskografie:
Aerosmith (1973)
Get Your Wings (1974)
Toys In The Attic (1975)
Rocks (1976)
Draw The Line (1977)
Live Bootleg (live, 1978)
Night In The Ruts (1979)
Rock In A Hard Place (1982)
Done With Mirrors (1985)
Permanent Vacation (1987)
Pump (1989)
Get A Grip (1993)
Nine Lives (1997)
A Little South Of Sanity (live, 1998)
Just Push Play (2001)
Honkin'on Bobo (2004)
časopis Rock&Pop 2004/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Aerosmith-Sinusoidy-vzdusnych-kovaru~18~cervenec~2004/
Komentáře
&;
