Nůžky se rozevírají. Na jedné straně se současná taneční scéna seč může vzpírá žánrovému škatulkování, na straně druhé více než kdy jindy stojí na hře s poznávacími znaky a klišé již vyčerpaných hudebních forem. Na jedné straně jsou opěvováni ti, kteří se dokáží nad jednotlivé subkultury povznést a vytvořit něco nadčasového, na straně druhé by jejich práce neměla smysl, kdyby nebylo až dogmaticky smýšlejících jedinců, kteří by pro svůj styl a jeho poetiku dali ruku do ohně. Termín taneční scéna je již několik let nafouknutý k prasknutí a snad ještě nikdy nezastřešoval tolik protichůdných tendencí a filosofií. Co dál?

Prožili jsme další rok, kdy se čelně sráží forma s obsahem, kdy jednotlivá stylová vymezení zcela ztrácejí na platnosti a my jsme mnohem častěji nuceni řídit se vlastní náladou a citlivostí, mnohem více nežli teoretickými znalostmi a definicemi. Žijeme uprostřed videoklipového spektáklu Moulin Rouge a snažíme se to s vytřeštěnýma očima nějak pochytit a narvat pod jednu střechu. Tam pak vše v klidu třídit. Všechno skládáme z již známého, vše již bylo řečeno a my teď jen marně hledáme nové způsoby vyjádření se. Kupředu se klopotně suneme jen díky potenci minulých a dávno zapomenutých a oplakaných. A přitom máme pocit, jak elegantně energickou dobou právě svištíme. Je v tom určitá zvrhlost a kanibalismus - jen málokdo dnes dokáže zaujmout, aniž by rozjuchané a stále pulzující posluchačově mysli nenabídl bravurně zabalený a s nadhledem podaný kompilát omletých klišé, které ožívají jen díky naší benevolenci a naší znalosti jejich původního účelu. Dává nám to pocit vlastní všemocnosti. Jakási naše vlastní prázdnota a bezobsažnost nás dohnala k chladnokrevnému využívání a zneužívání jiných stylů, retra a třeba i kýče. Je jen otázkou, zda-li je to jen momentální móda nebo obraz skutečného mdlého stavu věcí, kdy vlastně dokážeme žít jen z již jednou přežitého. Veškeré naše úsilí se vztahuje do budoucnosti, jsme progresivní, ale je to právě minulost, z čeho zvuk budoucnosti vytváříme. I díky tomu může dnes vyjít tak úchylná deska, jako je Discovery od Daft Punk.

Máme za sebou překotný vývoj zvukový (počátek 90. let), jen těžko nás ještě rozhodí nějaký neslyšený zvuk. Máme za sebou překotný vývoj stylový (1994 - 98), dnes už asi těžko objevíme styl, který by sám o sobě dokázal hnout celou scénou (d'n'b, 2 step), to spíše znovu oživíme třeba tranceovou vlnu, tak jako v Anglii. Máme za sebou i překotné páření stylů, kdy si část producentů uvědomila, že jejich škatulka začíná pomalu zatuchávat a rychle spěchala pro inspirační zdroje k jiným odnožím taneční hudby. V košatém systému stylů a vlivů nebylo o divotvorná a krkolomná spojení nouze. Dnes jsme ve stádiu, kdy jen málokoho dokáže uspokojit jen poslech jediného druhu hudby. Žánrové propletence jsou stále důmyslnější a pokud se ještě nedávno bralo za největší úspěch nahňácat toho k sobě co nejvíc a pokud možno tak, aby každý mohl pěkně obdivovat, co všechno se na jedno místo vejde, teď začíná jít o zvuk a atmosféru jako takovou. Definitivně se stírají hranice mezi styly a mnohem více, než kdy jindy posluchačům záleží na tom, jak to zní a nikoli na tom, k jakému stylu to kdo přiřadí.

XXX

Paradoxně: při vší té semknutosti a provázanosti ještě nikdy k sobě neměly některé styly tak daleko a snad ještě nikdy se pod hlavičkou taneční scény neobjevilo tolik protichůdných názorů, filosofií a myšlenek, životních postojů a názorů. Už jen rozpor mezi systémovým technem a snobskými večírky, mezi elitářstvým hlukových čarodějů a experimentátorů a plytkostí a vymletostí tucek pro tisícové davy. Procestovat křížem krážem pojmem taneční hudba, to znamená přejít z extrému do extrému spektra sociálního, politického i filosofického. Každý styl s sebou navíc stále ještě nese jinou estetiku - oblékání, grafické zpracování fanzinů a flyerů. V jednu chvíli a v jeden moment na jedné desce může být toto až neuvěřitelně blízko, v další chvíli vypadá taneční scéna jako obrovská nepřehlédnutelná říše, silná, uvnitř pak rozdělená do autonomních a ve své podstatě se vyvracejících státečků.

XXX

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02