10 zahraničních jazzových milníků podle Emila Viklického
19.4.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Emil Viklický | sekce: publicistika
Představovat dlouze předního jazzového pianistu Emila Viklického má hodně blízko k pověstnému nošení dříví do lesa. Dodejme pouze, že jeho jméno je řadu let synonymem neustálé hledajícího a experimentujícího hudebníka, který se nebojí “odskočit” si i do jiné hudební oblasti než je tradiční jazz.Je asi nejvýraznějším šiřitelem dobrého jména českého jazzu v zahraničí.
Po letech, kdy jste se věnoval opeře, se opět vracíte k jazzu, na čem teď pracujete?
Moje poslední opera "Máchův deník" byla v okleštěné podobě - bez erotických scén - hrána v ND v roce 2003. Pak jsem napsal jazzový melodram na objednávku Wyntona Marsalise, premiéra byla v New Yorku v říjnu 2004. Operní zkušenost mi při psaní jazzového melodramu určitě velice pomohla, ale od té doby se věnuji opět výhradně jazzu.
Letos v únoru jsem natočil s Georgem Mrazem, Ivou Bittovou, Laco Troppem novou desku - Morava 2, kterou momentálně ve svém studiu doma v New Yorku mixuje a masteringuje známá americká zvukařka Katherine Miller, která má na svém kontě asi 180 jazzových desek.
Pak jsem absolvoval s Marcusem Printupem, který hrál hlavní trumpetové sólo v mém jazzovém melodramu, koncert na Hradě pro prezidenta Klause, a týdenní koncertní šňůru po republice a z této naše spolupráce vzniklo album, které se v těchto dnech objeví na trhu.
Sdílíte často prezentovaný názor, že jazz se ocitnul ve slepé uličce a již se přestal
vyvíjet?
Nesdílím. Je to otázka pro jazzové teoretiky. Mě osobně především baví jazz hrát a ne o něm diskutovat. Ostatně jazz má v sobě zakódovány samoopravné mechanismy, které ho z každé krize dokážou vytáhnout.
Má současný jazz svoje vizionáře typu Milese Davise?
Nemá, ale třeba Wynton Marsalis je velmi důležitou postavou současného jazzu. Má i značný politický vliv: podporuje jej starosta New Yorku pan Bloomberg a šéf OSN Kofi Annan. Dvě skupiny amerických kritiků mají na jeho tvorbu protichůdné názory. Reprezentantem těch, kteří Marsalise chválí, je třeba Gary Giddins, za tu druhou skupinu můžeme jmenovat třeba Jamese Lincolna Colliera, známého bořitele mýtů o Duke Ellingtonovi.
Hrajete často v cizině, má český jazz stále tak dobré jméno v zahraničí jako například v 60. letech ?
Rozlišuju česká scéna a český jazz. To první jsou muzikanti, kteří žijí a hrají jazz v Praze a v Česku. Ten druhý pojem neumím moc dobře definovat.
10 zahraničních jazzových milníků podle Emila Viklického:
MILES DAVIS - My Funny Valentine (1964)
Vůbec moje první LP. Koupil jsem si ho za 100 Kč od rockového kytaristy Jožky Karpátyho v Olomouci v roce 1965 - je to Miles Davisova nahrávka z Lincoln Centra v New Yorku z 12.února 1964. Kromě Milese mě fascinoval mladý neznámý klavírista Herbie Hancock. Zbývající hráči jsou George Coleman -ts, Ron Carter -b a Tony Williams -ds.
BILL EVANS - The Complete Village Vanguard Recordings, 1961 (1961)
Měl jsem tyhle nahrávky /původně vydané na dvou LP/ jen na mg pásu, usilovně jsem klavíristu Billa Evanse kopíroval. Trio Bill Evans, Scott La Faro -bass a Paul Motian -ds je klasická ukázka toho, čemu Karel Velebný říkával "kompaktáta" - všechny tři nástroje se navzájem doplňují, vyjdou si vstříc, anglicky se používá termín "interplay".
MILES DAVIS - Four and More (1964)
Tohle LP jsem si koupil až v roce 1978 v New Yorku. Je to nahrávka z téhož koncertu jako CD1. Zatímco na CD "My Funny Valentine" jsou především balady s překrásnými Hancockovými introdukcemi, Four and More jsou samé rychlé věci. Učebnice jazzového frázování. Fantastický bubeník Tony Williams.
HERBIE HANCOCK - Maiden Voyage (1965)
Jedna z prvních samostatných CD Herbieho Hancocka, kromě titulní mnohokrát citované skladby "Maiden Voyage", střídající čtyři modální stupnice, též novodobý standard "Dolphin dance". Na trubku hraje skvěle Freddie Hubbard, bicí opět Tony Williams.
STAN GETZ, JIMMY ROWLES - Peacocks (1975)
Stan Getz představuje na této CD u nás neznámého klavíristu Jimmy Rowlese. Hudebník, který doprovázel Billie Holiday, Carmen McRae a další zpěvačky. Pro širokou jazzovou veřejnost skoro neznámý, oceňován především svými kolegy - hráč s nesmírným vkusem, vytříbenou úhozovou technikou - jazzový šlechtic. Pozoruhodná je rytmická sekce Buster Williams-bass a legendární Elvin Jones-bicí.
THAD JONES & MEL LEWIS - Consummation (1970)
Klasická bigbandová nahrávka perfektních aranží Thad Jonese. V kapele hrají nejlepší muzikanti té doby: Pepper Adams, Snooky Young, Eddie Daniels, Roland Hanna, Richard Davis a další. Skladby A Child is Born, Fingers, Tiptoe, Us jsou již dlouhá léta bigbandovou klasikou.
LARRY YOUNG, ELVIN JONES, JOE HENDERSON, WOODY SHAW – Unity (1965)
Bubeník Elvin Jones byl v té době ve vrcholné formě a varhaník Larry Young demonstroval nesmírně okázalý a moderní projev. Z této desky čiší energie, napětí a groove. Fascinující záležitost. Je to nejoblíbenější album legendárního československého bubeníka mad'arského původu pana Laszlo "Laco" Troppa.
MILES DAVIS – Nefertiti (1967)
Před tím, než Miles “otočil kolo dějin jazzu k jazzrocku" natočil u nás nepříliš známou desku Nefertiti. Témata skladeb Wayne Shortera jako Pinochio, Fall či titulní Nefertiti se staly novodobými standardy:byla mnohokrát různě upravena a natočena dalšími generacemi muzikantů. Kdysi jsem si vypisoval harmonické změny v několika prvních chorusech Nefertiti poslechem z pásku a pak jsem se jednou Herbieho Hancocka na tyto nepravidelnosti zeptal: "No jo, harmonii jsme improvizovali..."
JAN HAMMER - First Seven Days (1975)
V době, kdy Honza Hammer hrál již s Mahavishnu Orchestra Johna McLaughlina, natočil doma na své farmě unikátní album First Seven Days. Fascinuje mě použitá moravské melodika, stejně tak jako dodnes nepřekonané mistrovství ve hře na syntezátory.
RAY CHARLES & BETTY CARTER - Just you, just me (1960)
Mohl bych uvést poslední Charlesovo album Genius Loves Company s Norah Jones, Dianou Krall, Eltonem Johnem, Bonnie Raittovou, Jamesem Taylorem a spoustou dalších vynikajících zpěváků , nebo famózní soundtrack z filmu Ray, ale stejně si nejraději od Traye Charlese poslechnu dueta s Betty Carter.
Po letech, kdy jste se věnoval opeře, se opět vracíte k jazzu, na čem teď pracujete?
Moje poslední opera "Máchův deník" byla v okleštěné podobě - bez erotických scén - hrána v ND v roce 2003. Pak jsem napsal jazzový melodram na objednávku Wyntona Marsalise, premiéra byla v New Yorku v říjnu 2004. Operní zkušenost mi při psaní jazzového melodramu určitě velice pomohla, ale od té doby se věnuji opět výhradně jazzu.
Letos v únoru jsem natočil s Georgem Mrazem, Ivou Bittovou, Laco Troppem novou desku - Morava 2, kterou momentálně ve svém studiu doma v New Yorku mixuje a masteringuje známá americká zvukařka Katherine Miller, která má na svém kontě asi 180 jazzových desek.
Pak jsem absolvoval s Marcusem Printupem, který hrál hlavní trumpetové sólo v mém jazzovém melodramu, koncert na Hradě pro prezidenta Klause, a týdenní koncertní šňůru po republice a z této naše spolupráce vzniklo album, které se v těchto dnech objeví na trhu.
Sdílíte často prezentovaný názor, že jazz se ocitnul ve slepé uličce a již se přestal
vyvíjet?
Nesdílím. Je to otázka pro jazzové teoretiky. Mě osobně především baví jazz hrát a ne o něm diskutovat. Ostatně jazz má v sobě zakódovány samoopravné mechanismy, které ho z každé krize dokážou vytáhnout.
Má současný jazz svoje vizionáře typu Milese Davise?
Nemá, ale třeba Wynton Marsalis je velmi důležitou postavou současného jazzu. Má i značný politický vliv: podporuje jej starosta New Yorku pan Bloomberg a šéf OSN Kofi Annan. Dvě skupiny amerických kritiků mají na jeho tvorbu protichůdné názory. Reprezentantem těch, kteří Marsalise chválí, je třeba Gary Giddins, za tu druhou skupinu můžeme jmenovat třeba Jamese Lincolna Colliera, známého bořitele mýtů o Duke Ellingtonovi.
Hrajete často v cizině, má český jazz stále tak dobré jméno v zahraničí jako například v 60. letech ?
Rozlišuju česká scéna a český jazz. To první jsou muzikanti, kteří žijí a hrají jazz v Praze a v Česku. Ten druhý pojem neumím moc dobře definovat.
10 zahraničních jazzových milníků podle Emila Viklického:
MILES DAVIS - My Funny Valentine (1964)
Vůbec moje první LP. Koupil jsem si ho za 100 Kč od rockového kytaristy Jožky Karpátyho v Olomouci v roce 1965 - je to Miles Davisova nahrávka z Lincoln Centra v New Yorku z 12.února 1964. Kromě Milese mě fascinoval mladý neznámý klavírista Herbie Hancock. Zbývající hráči jsou George Coleman -ts, Ron Carter -b a Tony Williams -ds.
BILL EVANS - The Complete Village Vanguard Recordings, 1961 (1961)
Měl jsem tyhle nahrávky /původně vydané na dvou LP/ jen na mg pásu, usilovně jsem klavíristu Billa Evanse kopíroval. Trio Bill Evans, Scott La Faro -bass a Paul Motian -ds je klasická ukázka toho, čemu Karel Velebný říkával "kompaktáta" - všechny tři nástroje se navzájem doplňují, vyjdou si vstříc, anglicky se používá termín "interplay".
MILES DAVIS - Four and More (1964)
Tohle LP jsem si koupil až v roce 1978 v New Yorku. Je to nahrávka z téhož koncertu jako CD1. Zatímco na CD "My Funny Valentine" jsou především balady s překrásnými Hancockovými introdukcemi, Four and More jsou samé rychlé věci. Učebnice jazzového frázování. Fantastický bubeník Tony Williams.
HERBIE HANCOCK - Maiden Voyage (1965)
Jedna z prvních samostatných CD Herbieho Hancocka, kromě titulní mnohokrát citované skladby "Maiden Voyage", střídající čtyři modální stupnice, též novodobý standard "Dolphin dance". Na trubku hraje skvěle Freddie Hubbard, bicí opět Tony Williams.
STAN GETZ, JIMMY ROWLES - Peacocks (1975)
Stan Getz představuje na této CD u nás neznámého klavíristu Jimmy Rowlese. Hudebník, který doprovázel Billie Holiday, Carmen McRae a další zpěvačky. Pro širokou jazzovou veřejnost skoro neznámý, oceňován především svými kolegy - hráč s nesmírným vkusem, vytříbenou úhozovou technikou - jazzový šlechtic. Pozoruhodná je rytmická sekce Buster Williams-bass a legendární Elvin Jones-bicí.
THAD JONES & MEL LEWIS - Consummation (1970)
Klasická bigbandová nahrávka perfektních aranží Thad Jonese. V kapele hrají nejlepší muzikanti té doby: Pepper Adams, Snooky Young, Eddie Daniels, Roland Hanna, Richard Davis a další. Skladby A Child is Born, Fingers, Tiptoe, Us jsou již dlouhá léta bigbandovou klasikou.
LARRY YOUNG, ELVIN JONES, JOE HENDERSON, WOODY SHAW – Unity (1965)
Bubeník Elvin Jones byl v té době ve vrcholné formě a varhaník Larry Young demonstroval nesmírně okázalý a moderní projev. Z této desky čiší energie, napětí a groove. Fascinující záležitost. Je to nejoblíbenější album legendárního československého bubeníka mad'arského původu pana Laszlo "Laco" Troppa.
MILES DAVIS – Nefertiti (1967)
Před tím, než Miles “otočil kolo dějin jazzu k jazzrocku" natočil u nás nepříliš známou desku Nefertiti. Témata skladeb Wayne Shortera jako Pinochio, Fall či titulní Nefertiti se staly novodobými standardy:byla mnohokrát různě upravena a natočena dalšími generacemi muzikantů. Kdysi jsem si vypisoval harmonické změny v několika prvních chorusech Nefertiti poslechem z pásku a pak jsem se jednou Herbieho Hancocka na tyto nepravidelnosti zeptal: "No jo, harmonii jsme improvizovali..."
JAN HAMMER - First Seven Days (1975)
V době, kdy Honza Hammer hrál již s Mahavishnu Orchestra Johna McLaughlina, natočil doma na své farmě unikátní album First Seven Days. Fascinuje mě použitá moravské melodika, stejně tak jako dodnes nepřekonané mistrovství ve hře na syntezátory.
RAY CHARLES & BETTY CARTER - Just you, just me (1960)
Mohl bych uvést poslední Charlesovo album Genius Loves Company s Norah Jones, Dianou Krall, Eltonem Johnem, Bonnie Raittovou, Jamesem Taylorem a spoustou dalších vynikajících zpěváků , nebo famózní soundtrack z filmu Ray, ale stejně si nejraději od Traye Charlese poslechnu dueta s Betty Carter.
časopis mGuide 2007/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-zahranicnich-jazzovych-milniku-Emila-Viklickeho~19~duben~2007/
