10 úletů moderního tvrdého rocku podle Michala Husáka
16.2.2007 | Autoři: Michal Husák, Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Jméno hudebního publicisty a televizního moderátora Michala Husáka je již řadu let spojeno s časopisem Rock & Pop a hudební stanicí Óčko. My se zase těšíme na jeho pravidelné příspěvky k nám do mGuide. Michal je považován za jednoho z největších znalců současné tvrdé rockové scény, a proto nabídka na sestavení tohoto poněkud neobvyklého seznamu desek, který se nabízel v souvislosti s titulem My Chemical Romance, putovala právě k němu.
Když jsme se domlouvali na tomto materiálu, říkal jsi, že ti na rockové muzice posledních let přijdou nejzábavnější různé experimenty a žánrové propletence…
Myslím, že není až tak velká nadsázka, že v posledních letech je hudba na všelijakém křížení a míchání vlivů de facto postavená. Pokusím se zachytit ty nejzábavnější a nejpřitažlivější “výstřednosti” za posledních zhruba deset, patnáct let. Velikány z časů starších – typu Franka Zappy nebo Cpt. Beefhearta – naopak radši přenechám povolanějším. Proto se taky nezmiňuju třeba o King Crimson, když si vůbec nemyslím, že by jejich novodobější tvorba byla slabá.
Mimochodem, která kapela tě přivedla k psaní o muzice?
To asi nedokážu přesně říct. Že mě bude bavit psaní, jsem věděl prakticky odmalička. O hudbu jsem se pak začal intenzivněji zajímat od chvíle, kdy jsem v televizi náhodou narazil na dokument o natáčení klipu Tears Of The Dragon Bruce Dickinsona. Samotné psaní o muzice ale přišlo samozřejmě mnohem později.
Je o tobě známo, že máš blízko k metalu.
Snažil jsem se, aby výběr v té desítce naopak moc metalový nebyl. Ovšem velice zajímavých experimentů a žánrových slepenců extrémnějšího ražení mě samozřejmě napadá řada. Tak alespoň v rychlosti… Jenom těsně se do nejužšího výběru na následující dvoustraně nevešli The Dillinger Escape Plan se svou deskou Miss Machine (2004), nebo kanadský čaroděj Devin Townsend, i když z hlediska míchání a mísení bych spíš než jeho nejtypičtější tvorbu zvolil jeho “svěřence” Zimmer´s Hole (Legion Of Flames, 2001). A kdo snese drsnější metalové formy, nesmí si nechat ujít ani další “šílené” lahůdky typu Carnival In Coal (Fear Not, 2001), Atheist (Elements, 1993), Solefald (In Harmonia Universali, 2003), Sigh (Scenario IV: Dread Dreams, 1999), Hollenthon (With Vilest Of Worms To Dwell, 2001), Ephel Duath (The Painter´s Palette, 2003), Emperor (Prometheus, 2001) nebo Septic Flesh (Sumerian Deamons, 2003).
A co domácí scéna?
Určitě by se něco našlo. Namátkou jsem velice zvědavý, co vymyslí jihlavští “magoři” Harmony Bay. Emo/postcoristé Dive z Plzně budou brzo mít novou nahrávku. I přes jistou stagnaci pořád věřím severomoravským avant-industrialistům Mroš & The Voices… A jestli můžu jednu “metlu” z nejbližšího sousedství, rád bych zmínil Lunatic Gods z Martina.
10 úletů moderního tvrdého rocku podle Michala Husáka:
MR. BUNGLE – California (1999)
Sluší se alespoň zmínit všechny desky Mr. Bungle, ale debut byl přece jen spíš pro najazzlé “metaláky”, dvojka neodradí jen ty nejotrlejší, a tak se zdá, že Mike Patton a spol. trefili jackpot na svém třetím, bohužel posledním albu. Beach Boys, Zappa, etno cimbálovka, Sepultura... vše geniálně srostlé v popovém artefaktu, který s odstupem let notně přečnívá i velevýznamné Faith No More, jinak samozřejmě nejslavnější kapelu s Pattonovými vokály.
WALTARI – So Fine! (1994)
Přelomové album finských žolíků, ke kterému by se vztahovalo nespočet “nej”. Okouzlujícím způsobem potrhlá muzika na bezmála nekonečné škále žánrového rozpětí, prakticky vždy ale ozdobená nevtíravě hitovou melodií a lidsky opravdovým, civilním nábojem. Pop, disko, grind core, punk, laponský folklór, do toho coververze The Cure... A přesto dokázali Kärtsy a spol. udržet odstředivé síly pod kontrolou.
GALACTIC COWBOYS – Machine Fish (1996)
Budeme-li upřímní, texasští progresivně heavyrockoví hračičkové Galactic Cowboys postupně doputovali do slepé uličky a dokonce i jejich nejhitovější deska Machine Fish trošku zestárla. Ale tu špetku nostalgické protekce jim nedokážu upřít. Byli svérázně vtipní, přidrzle nepředvídatelní a kdo ví – kdyby tehdy nadějný rozlet eponymního debutu nesestřelila svým gigantickým průlomem Nirvana, mohla se smolařská kariéra Galactic Cowboys odvíjet jinak...
SYSTEM OF A DOWN – Toxicity (2001)
Tehdy právě kulminující nu-metalová horečka jistě vzestupu System Of A Down neuškodila, kořeny úspěchu kvarteta s arménskými předky jsou ovšem nepochybně hlubší a pevnější. Druhé album zastihlo kapelu na vrcholu sil. Kombinace hard coru, etnických vlivů, popu a dalších elementů explodovala obrovsky účinnou, ale konstruktivní silou. Zvířecky expresivní podání nestačí. Tady ovšem přibyly myšlenky s obsahem a nápěvy, na které se nezapomíná.
BETWEEN THE BURIED AND ME – Alaska (2005)
Between The Buried And Me bývají považováni za součást dnes tak hojného metalcorového rojení. Budiž, ale patří v něm k nejbarevnějším včelkám. Šílenci ze Severní Karolíny jsou schopní v jednom songu poslepovat hard core, death metal, popovou baladu, epický riff jak od Iron Maiden, melodický punk, a navíc to často ještě “vylepší” nějakým krkolomným rytmickým spodkem. Neznamená to však, že vám po té hostině bude nevolno. Bude těžké tuhle desku překonat.
APES, PIGS & SPACEMEN – Snapshot (1997)
Britové Apes, Pigs & Spacemen patří na čelní místa žebříčků předčasně zadušených talentů, které semlela nepřející kola šoubyznysu. Jejich muzika vycházející z hard rocku se ideálně trefila do crossoverových nálad poloviny devadesátých let. Zpětně vzato nešlo o žádnou velkou avantgardu, ale ve své době ty písničky zářily neobyčejnou náladovou rozmanitostí a laskavě rošťáckým charismatem, nemluvě o všudypřítomných zásobách energie.
ORPHANED LAND – Mabool (2004)
Mlčení izraelské kapely Orphaned Land trvalo osm let, pak ale přišlo fenomenální dílo, v němž se pojí prvky několika metalových odnoží s hudební historií i současností blízkého východu a mnoha dalšími vlivy. Nejsilnější je ale jeho duše. Při poslechu jakobyste v žilách cítili novou sílu. Tahle chytrá a reálnými prožitky přímo “od zdroje” podložená alegorie na náboženskou problematiku má tak silnou auru, že se prý na koncertech Orphaned Land objímají Arabové s Židy.
THE MARS VOLTA – De-Loused In The Comatorium (2003)
Pavouci z El Pasa jsou čím dál divnější a na ironických poznámkách, že pánové z Mars Volta odletěli mentálně kamsi na Mars, je asi bohužel kus pravdy. Před třemi lety ale debutové album nadchlo většinu těch, kdo smutnili po rozpadu At The Drive-In. Progresivní rock, latina, psychedelie, post core, experimentální pop, vše zahuštěné obskurními historkami o oplakávání mrtvých kamarádů a okořeněné poctivou zpěvností. K téhle desce stojí za to se vracet.
DOG FASHION DISCO – Anarchists Of A Good Taste (2001)
Baltimorští Dog Fashion Disco měli už na kontě tři desky, ale kdo slyšel (jako já) až “Anarchisty”, mohl podlehnout dojmu, že slyší jakousi odpověď na Mr. Bungle. Výstřední souznění psychedelie, jazzu, kabaretních popěvků, cirkusových taškařic a podivného hard rocku podtrhovala cynická atmosféra, která z jejich muziky doslova odkapávala (před pár měsíci se rozpadli). To je víc než legitimní pozvánka do tohoto panoptika.
MASTODON – Blood Mountain (2006)
Neurvalý rámus s rafinovaně chytrou mozkovnou a nezničitelným srdcem. Takovou pověst měli Mastodon z americké Atlanty už od počátků. S každou další deskou ale poskočí o pořádný schod dál a výš. Na aktuálním albu je už jejich stoner/sludge/heavy metal zahraný spíš jako progresivní rock s přesahy do jazzu. Do popředí se dostává práce s kontrasty, agrese je sofistikovanější, přibylo zřetelných melodií... Ročník 2006 je v této přehlídce zastoupen plným právem.
Když jsme se domlouvali na tomto materiálu, říkal jsi, že ti na rockové muzice posledních let přijdou nejzábavnější různé experimenty a žánrové propletence…
Myslím, že není až tak velká nadsázka, že v posledních letech je hudba na všelijakém křížení a míchání vlivů de facto postavená. Pokusím se zachytit ty nejzábavnější a nejpřitažlivější “výstřednosti” za posledních zhruba deset, patnáct let. Velikány z časů starších – typu Franka Zappy nebo Cpt. Beefhearta – naopak radši přenechám povolanějším. Proto se taky nezmiňuju třeba o King Crimson, když si vůbec nemyslím, že by jejich novodobější tvorba byla slabá.
Mimochodem, která kapela tě přivedla k psaní o muzice?
To asi nedokážu přesně říct. Že mě bude bavit psaní, jsem věděl prakticky odmalička. O hudbu jsem se pak začal intenzivněji zajímat od chvíle, kdy jsem v televizi náhodou narazil na dokument o natáčení klipu Tears Of The Dragon Bruce Dickinsona. Samotné psaní o muzice ale přišlo samozřejmě mnohem později.
Je o tobě známo, že máš blízko k metalu.
Snažil jsem se, aby výběr v té desítce naopak moc metalový nebyl. Ovšem velice zajímavých experimentů a žánrových slepenců extrémnějšího ražení mě samozřejmě napadá řada. Tak alespoň v rychlosti… Jenom těsně se do nejužšího výběru na následující dvoustraně nevešli The Dillinger Escape Plan se svou deskou Miss Machine (2004), nebo kanadský čaroděj Devin Townsend, i když z hlediska míchání a mísení bych spíš než jeho nejtypičtější tvorbu zvolil jeho “svěřence” Zimmer´s Hole (Legion Of Flames, 2001). A kdo snese drsnější metalové formy, nesmí si nechat ujít ani další “šílené” lahůdky typu Carnival In Coal (Fear Not, 2001), Atheist (Elements, 1993), Solefald (In Harmonia Universali, 2003), Sigh (Scenario IV: Dread Dreams, 1999), Hollenthon (With Vilest Of Worms To Dwell, 2001), Ephel Duath (The Painter´s Palette, 2003), Emperor (Prometheus, 2001) nebo Septic Flesh (Sumerian Deamons, 2003).
A co domácí scéna?
Určitě by se něco našlo. Namátkou jsem velice zvědavý, co vymyslí jihlavští “magoři” Harmony Bay. Emo/postcoristé Dive z Plzně budou brzo mít novou nahrávku. I přes jistou stagnaci pořád věřím severomoravským avant-industrialistům Mroš & The Voices… A jestli můžu jednu “metlu” z nejbližšího sousedství, rád bych zmínil Lunatic Gods z Martina.
10 úletů moderního tvrdého rocku podle Michala Husáka:
MR. BUNGLE – California (1999)
Sluší se alespoň zmínit všechny desky Mr. Bungle, ale debut byl přece jen spíš pro najazzlé “metaláky”, dvojka neodradí jen ty nejotrlejší, a tak se zdá, že Mike Patton a spol. trefili jackpot na svém třetím, bohužel posledním albu. Beach Boys, Zappa, etno cimbálovka, Sepultura... vše geniálně srostlé v popovém artefaktu, který s odstupem let notně přečnívá i velevýznamné Faith No More, jinak samozřejmě nejslavnější kapelu s Pattonovými vokály.
WALTARI – So Fine! (1994)
Přelomové album finských žolíků, ke kterému by se vztahovalo nespočet “nej”. Okouzlujícím způsobem potrhlá muzika na bezmála nekonečné škále žánrového rozpětí, prakticky vždy ale ozdobená nevtíravě hitovou melodií a lidsky opravdovým, civilním nábojem. Pop, disko, grind core, punk, laponský folklór, do toho coververze The Cure... A přesto dokázali Kärtsy a spol. udržet odstředivé síly pod kontrolou.
GALACTIC COWBOYS – Machine Fish (1996)
Budeme-li upřímní, texasští progresivně heavyrockoví hračičkové Galactic Cowboys postupně doputovali do slepé uličky a dokonce i jejich nejhitovější deska Machine Fish trošku zestárla. Ale tu špetku nostalgické protekce jim nedokážu upřít. Byli svérázně vtipní, přidrzle nepředvídatelní a kdo ví – kdyby tehdy nadějný rozlet eponymního debutu nesestřelila svým gigantickým průlomem Nirvana, mohla se smolařská kariéra Galactic Cowboys odvíjet jinak...
SYSTEM OF A DOWN – Toxicity (2001)
Tehdy právě kulminující nu-metalová horečka jistě vzestupu System Of A Down neuškodila, kořeny úspěchu kvarteta s arménskými předky jsou ovšem nepochybně hlubší a pevnější. Druhé album zastihlo kapelu na vrcholu sil. Kombinace hard coru, etnických vlivů, popu a dalších elementů explodovala obrovsky účinnou, ale konstruktivní silou. Zvířecky expresivní podání nestačí. Tady ovšem přibyly myšlenky s obsahem a nápěvy, na které se nezapomíná.
BETWEEN THE BURIED AND ME – Alaska (2005)
Between The Buried And Me bývají považováni za součást dnes tak hojného metalcorového rojení. Budiž, ale patří v něm k nejbarevnějším včelkám. Šílenci ze Severní Karolíny jsou schopní v jednom songu poslepovat hard core, death metal, popovou baladu, epický riff jak od Iron Maiden, melodický punk, a navíc to často ještě “vylepší” nějakým krkolomným rytmickým spodkem. Neznamená to však, že vám po té hostině bude nevolno. Bude těžké tuhle desku překonat.
APES, PIGS & SPACEMEN – Snapshot (1997)
Britové Apes, Pigs & Spacemen patří na čelní místa žebříčků předčasně zadušených talentů, které semlela nepřející kola šoubyznysu. Jejich muzika vycházející z hard rocku se ideálně trefila do crossoverových nálad poloviny devadesátých let. Zpětně vzato nešlo o žádnou velkou avantgardu, ale ve své době ty písničky zářily neobyčejnou náladovou rozmanitostí a laskavě rošťáckým charismatem, nemluvě o všudypřítomných zásobách energie.
ORPHANED LAND – Mabool (2004)
Mlčení izraelské kapely Orphaned Land trvalo osm let, pak ale přišlo fenomenální dílo, v němž se pojí prvky několika metalových odnoží s hudební historií i současností blízkého východu a mnoha dalšími vlivy. Nejsilnější je ale jeho duše. Při poslechu jakobyste v žilách cítili novou sílu. Tahle chytrá a reálnými prožitky přímo “od zdroje” podložená alegorie na náboženskou problematiku má tak silnou auru, že se prý na koncertech Orphaned Land objímají Arabové s Židy.
THE MARS VOLTA – De-Loused In The Comatorium (2003)
Pavouci z El Pasa jsou čím dál divnější a na ironických poznámkách, že pánové z Mars Volta odletěli mentálně kamsi na Mars, je asi bohužel kus pravdy. Před třemi lety ale debutové album nadchlo většinu těch, kdo smutnili po rozpadu At The Drive-In. Progresivní rock, latina, psychedelie, post core, experimentální pop, vše zahuštěné obskurními historkami o oplakávání mrtvých kamarádů a okořeněné poctivou zpěvností. K téhle desce stojí za to se vracet.
DOG FASHION DISCO – Anarchists Of A Good Taste (2001)
Baltimorští Dog Fashion Disco měli už na kontě tři desky, ale kdo slyšel (jako já) až “Anarchisty”, mohl podlehnout dojmu, že slyší jakousi odpověď na Mr. Bungle. Výstřední souznění psychedelie, jazzu, kabaretních popěvků, cirkusových taškařic a podivného hard rocku podtrhovala cynická atmosféra, která z jejich muziky doslova odkapávala (před pár měsíci se rozpadli). To je víc než legitimní pozvánka do tohoto panoptika.
MASTODON – Blood Mountain (2006)
Neurvalý rámus s rafinovaně chytrou mozkovnou a nezničitelným srdcem. Takovou pověst měli Mastodon z americké Atlanty už od počátků. S každou další deskou ale poskočí o pořádný schod dál a výš. Na aktuálním albu je už jejich stoner/sludge/heavy metal zahraný spíš jako progresivní rock s přesahy do jazzu. Do popředí se dostává práce s kontrasty, agrese je sofistikovanější, přibylo zřetelných melodií... Ročník 2006 je v této přehlídce zastoupen plným právem.
časopis mGuide 2007/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-uletu-moderniho-tvrdeho-rocku-podle-Michala-Husaka~16~unor~2007/
