10 rockových desek Vildy Čoka
17.3.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Stěžejní hudební bod pro Viléma Čoka je již několik let jeho kapela Bypass, se kterou nedávno vydal novou desku s názvem Černoška s obrovskejma kozama. S Bypassem Čok hraje trošku jinou muziku, než na jakou jsme od něj byli zvyklí z minulosti, kdy účinkoval ve skupinách Zikkurat, Nová růže či Pražský výběr. I to byl jeden z důvodů, proč dostál pozvání coby host této rubriky.
Co byla tvoje první zásadní deska?
Mé zásadní desky byly tři, protože jsem je dostal k zapůjčení najednou. První deska od Creedence Clearwater Revival, Nazareth – Loud "n" Proud a živák od Uriah Heep. Oni a potažmo moje máti rozhodli, co budu do konce života dělat.
Jakou roli v tom hrála tvoje matka?
Velmi podstatnou. Ona totiž nosila domů české bigbeatové desky – Olympic, Petra Nováka, Přenosilku a tak. U těch nahrávek jsem si zpíval a máti jednoho dne řekla:"Milý Vilíčku, je čas se juknout na tvůj talent.“ A bylo.
Vzpomeneš si na svůj první rockový koncert, který s tebou zamával?
Ano. Bylo to na pražském Výstavišti, na koncertě Jirky Helekala. Tehdy tam s ním hrál Vláďa Padrůněk. Byl to tak silnej zážitek, že jsem se po půl hodině strašný trémy rozhodl za ním jít po koncertě do šatny. On byl tenkrát na špičce a moc se se mnou bavit nechtěl. Mohlo mě bejt 13 až 14 roků.
Co dneska rád posloucháš a co tě v současné muzice baví a zajímá?
Zajímá mě hudba, která má v sobě energii. Samozřejmě rocková. Může jít i o fůzi žánrů.
Jaký je tvůj názor na současnou českou hudební scénu, děje se tam něco zajímavého?
Abych se přiznal, mnohem víc sleduju anglosaskou scénu. Inspirace je tam nepoměrně větší. Například MTV- VH1. Česká média jsou dost zkostnatělá a alternativní nebo tvrdé odnože rocku v nich moc neuslyšíte. Výjimky jako Radio Rockzone či Radio Beat sice potvrzují pravidlo, ale chtělo by to víc.
Jaké české nahrávky si momentálně doma pouštíš sám od sebe?
Momentálně žádné.
Jak vypadal tvůj rok 2008 z hlediska nových objevů?
Toho zajímavého je dost, snažím se nacházet si novější party, namátkou Alter Bridge, Papa Roach, Nine Inch Nails, Live. Osvědčený pardály poslouchám taky, u nich je zárukou dlouhodobá stabilita stylu, což je ale z hlediska invence často na škodu. Proto se například Iron Maiden do mého výběru nikdy nedostanou.
Kdyby ten výběr nebyl omezen na 10, ale dejme tomu na 20 desek, kdo ještě by se do tvého výběru dostal?
Určitě by se tam vešel Ozzy se svým albem No Rest For The Wicked, Guns N'Roses s Appetite for Destruction či Damned s první deskou.
Kdybys narazil na třeba na nějaký rasistický problém, šel by sis stěžovat k ministrovi pro lidská práva?
Teď už těžko. (smích)
Co byla tvoje první zásadní deska?
Mé zásadní desky byly tři, protože jsem je dostal k zapůjčení najednou. První deska od Creedence Clearwater Revival, Nazareth – Loud "n" Proud a živák od Uriah Heep. Oni a potažmo moje máti rozhodli, co budu do konce života dělat.
Jakou roli v tom hrála tvoje matka?
Velmi podstatnou. Ona totiž nosila domů české bigbeatové desky – Olympic, Petra Nováka, Přenosilku a tak. U těch nahrávek jsem si zpíval a máti jednoho dne řekla:"Milý Vilíčku, je čas se juknout na tvůj talent.“ A bylo.
Vzpomeneš si na svůj první rockový koncert, který s tebou zamával?
Ano. Bylo to na pražském Výstavišti, na koncertě Jirky Helekala. Tehdy tam s ním hrál Vláďa Padrůněk. Byl to tak silnej zážitek, že jsem se po půl hodině strašný trémy rozhodl za ním jít po koncertě do šatny. On byl tenkrát na špičce a moc se se mnou bavit nechtěl. Mohlo mě bejt 13 až 14 roků.
Co dneska rád posloucháš a co tě v současné muzice baví a zajímá?
Zajímá mě hudba, která má v sobě energii. Samozřejmě rocková. Může jít i o fůzi žánrů.
Jaký je tvůj názor na současnou českou hudební scénu, děje se tam něco zajímavého?
Abych se přiznal, mnohem víc sleduju anglosaskou scénu. Inspirace je tam nepoměrně větší. Například MTV- VH1. Česká média jsou dost zkostnatělá a alternativní nebo tvrdé odnože rocku v nich moc neuslyšíte. Výjimky jako Radio Rockzone či Radio Beat sice potvrzují pravidlo, ale chtělo by to víc.
Jaké české nahrávky si momentálně doma pouštíš sám od sebe?
Momentálně žádné.
Jak vypadal tvůj rok 2008 z hlediska nových objevů?
Toho zajímavého je dost, snažím se nacházet si novější party, namátkou Alter Bridge, Papa Roach, Nine Inch Nails, Live. Osvědčený pardály poslouchám taky, u nich je zárukou dlouhodobá stabilita stylu, což je ale z hlediska invence často na škodu. Proto se například Iron Maiden do mého výběru nikdy nedostanou.
Kdyby ten výběr nebyl omezen na 10, ale dejme tomu na 20 desek, kdo ještě by se do tvého výběru dostal?
Určitě by se tam vešel Ozzy se svým albem No Rest For The Wicked, Guns N'Roses s Appetite for Destruction či Damned s první deskou.
Kdybys narazil na třeba na nějaký rasistický problém, šel by sis stěžovat k ministrovi pro lidská práva?
Teď už těžko. (smích)
10 rockových desek Vildy Čoka
CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL - Creedence Clearwater Revival (1968)
To byla moje první rocková deska, ke které jsem se dostal kolem čtrnácti. Přivezl jí známý mých rodičů ze Západu a já jsem při jejím poslechu poprvé poznal slastný pocit z hudby. Drsný a melodický zpěv Johna Fogertyho, ostré kytary, precizní rytmika - byl to pro mě naprostý šok v tom nejpozitivnějším slova smyslu. V roce 1975 to na mě působilo jako zjevení. A začal jsem se sápat po kytaře.
NAZARETH - Loud "n" Proud (1974)
Úvodní flák mě těžce srazil k zemi. Kupodivu píseň Love Hurts mě tolik nebrala. Já jsem si slaďárny držel víc od těla. Na týhle desce byla další tutovka. Love Hurts byl vlastně "kavráč", tuším že od kapely Everly Brothers... Ve slokách byla výrazná basa. Tam jsem si poprvé začal všímat nástroje, kterej tvrdí muziku. V podstatě bezchybná deska.
URIAH HEEP - Live 1973 (1973)
Desku, která dále prohloubila mé slastné pocity z rockové hudby, mi zapůjčil kamarád Jirka Hron. Uriah Heep mě dostali nejen svou bravurou, atmosféra koncertu mě přímo vcucla. Fláky jako Gypsy, Sunrise, Easy Livin nebo Tears In My Eyes jsou dodnes hardrockovými skvosty. Stál jsem v němém úžasu u vohulenýho gramce, s očima vypoulenýma. A už mi to zůstalo.
DEEP PURPLE - Made in Japan (1972)
Live Uriášů mě tak dostal, že jsem začal absolvovat návštěvy zakázaných deskových burz. Ceny desek byly vysoké, ale na to jsem nekoukal. Peníze za ušetřené sváčy šly tenkrát neomylně za Made in Japan. Nelitoval jsem. To už jsem věděl, že jsem u naprosté světové špičky. Ten pocit, když jsem poprvé uslyšel „Smouk“ a zježily se chlupy na rukách, budete určitě znát. Přišel čas kopírovat své hráčské idoly.
SEX PISTOLS - Never Mind the Bollocks, Here´s The Sex Pistols (1977)
S příchodem Pistolí jsem opustil vše, co jsem dosud poslouchal, naprosto mě pohltili. Šla z nich taková energie a to bylo přesně to, co jsem hledal. Revolta, neurvalost a uječenej zpěv Rottena mně učarovaly. Poslouchal jsem i Damned, The Jam, Ramones, Dead Boys, Buzzcocks, X-Ray Spex, Ruts, 999, Television, ale pravda byla taková, že Never Mind... měla obrovský tah od začátku do konce. Což se žádné jiné punkové kapele tenkrát nepovedlo.
STRANGLERS - Black and White (1978)
Hutná basa, úsečný, v podstatě melodický zpěv a energie jako by obrácená dovnitř. Jo a taky černý brejle. Zkrátka jinej typ punku. Já tomu říkal art punk. Měli totiž klávesy a tím se značně zvukově odlišovali. Po čase mě mrzelo, že se přiklonili k popu, i když to byl jejich přirozenej vývoj. Nedokázal jsem pochopit, proč tak úspěšná kapela opouští svůj styl. Stalo se a já hledal dál.
DEVO – Q: Are We Not Man? A: We Are Devo! (1978)
Na tuhle partu mě přivedl Jirka Křivka, se kterým jsem hrál v Zikkuratu. Jako ortodoxní vyznavač první punkové vlny jsem musel uznat, že jejich styl je naprosto originální. Experimentovali s aranžma, měli jiné zvuky kytar, synťáků, divné melodie a hráli dobře. Jejich verze Satisfaction byla skvělá. Koneckonců jsem jim vzdal poctu a na své CD jsem udělal cover verzi jejich Mongoloida.
MANOWAR - Sign of the Hammer (1985)
To album bylo opravdu kladivem do škeble. Já metal moc nemusím, kvůli klišovitosti, ale tahle drobota mě dostala. Když jsem si některé songy rozebral, byly tam prvky blues nebo boogie. To, co ukázali na tyhle desce, už nezopakovali. Když jsem tu desku dovalil Čombemu (Michal Pavlíček - pozn. autora), i on pochvalně mručel. Ona se pak stala naší inspirací při vzniku písně Ó hory, ó hory.
SKID ROW - Slave to the Grind (1991)
Jsme u velmi ceněného alba ve světě rocku. Sebastian Bach zpívá s naprostou jistotou, hodně bluesově a ostře. Až metalově precizní kytary, basa a škopky zařezávaji jako jeden muž. Má to šťávu, má to ksicht. Troufl bych si to srovnat s Pistolema. Sice jinej žánr, ale nátisk je stejnej. Celá deska je šleha rockovým bičem. Přímo do držky. Velká škoda, že se nepohodli. Co Bach odešel, stojí to za h....
KAREL KRYL - Bratříčku zavírej vrátka (1969)
Kdyby měl tenkrát Karel rockovou kapelu, byl by to sekec mazec a ta deska rocková JE – svou revoltou. To jsem si jistej. Texty jsou tak emotivní a melancholicky tvrdé, že metají otazníky přímo do mozku. "Kecali jsme spolu jen jednou, ale i tak díky Kájo. Jeden tvůj flák právě připravuji. Samo, že v rockovém kabátku." Koneckonců důkazy, že rockeři Kryla milují, jsou všude okolo.
CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL - Creedence Clearwater Revival (1968)
To byla moje první rocková deska, ke které jsem se dostal kolem čtrnácti. Přivezl jí známý mých rodičů ze Západu a já jsem při jejím poslechu poprvé poznal slastný pocit z hudby. Drsný a melodický zpěv Johna Fogertyho, ostré kytary, precizní rytmika - byl to pro mě naprostý šok v tom nejpozitivnějším slova smyslu. V roce 1975 to na mě působilo jako zjevení. A začal jsem se sápat po kytaře.
NAZARETH - Loud "n" Proud (1974)
Úvodní flák mě těžce srazil k zemi. Kupodivu píseň Love Hurts mě tolik nebrala. Já jsem si slaďárny držel víc od těla. Na týhle desce byla další tutovka. Love Hurts byl vlastně "kavráč", tuším že od kapely Everly Brothers... Ve slokách byla výrazná basa. Tam jsem si poprvé začal všímat nástroje, kterej tvrdí muziku. V podstatě bezchybná deska.
URIAH HEEP - Live 1973 (1973)
Desku, která dále prohloubila mé slastné pocity z rockové hudby, mi zapůjčil kamarád Jirka Hron. Uriah Heep mě dostali nejen svou bravurou, atmosféra koncertu mě přímo vcucla. Fláky jako Gypsy, Sunrise, Easy Livin nebo Tears In My Eyes jsou dodnes hardrockovými skvosty. Stál jsem v němém úžasu u vohulenýho gramce, s očima vypoulenýma. A už mi to zůstalo.
DEEP PURPLE - Made in Japan (1972)
Live Uriášů mě tak dostal, že jsem začal absolvovat návštěvy zakázaných deskových burz. Ceny desek byly vysoké, ale na to jsem nekoukal. Peníze za ušetřené sváčy šly tenkrát neomylně za Made in Japan. Nelitoval jsem. To už jsem věděl, že jsem u naprosté světové špičky. Ten pocit, když jsem poprvé uslyšel „Smouk“ a zježily se chlupy na rukách, budete určitě znát. Přišel čas kopírovat své hráčské idoly.
SEX PISTOLS - Never Mind the Bollocks, Here´s The Sex Pistols (1977)
S příchodem Pistolí jsem opustil vše, co jsem dosud poslouchal, naprosto mě pohltili. Šla z nich taková energie a to bylo přesně to, co jsem hledal. Revolta, neurvalost a uječenej zpěv Rottena mně učarovaly. Poslouchal jsem i Damned, The Jam, Ramones, Dead Boys, Buzzcocks, X-Ray Spex, Ruts, 999, Television, ale pravda byla taková, že Never Mind... měla obrovský tah od začátku do konce. Což se žádné jiné punkové kapele tenkrát nepovedlo.
STRANGLERS - Black and White (1978)
Hutná basa, úsečný, v podstatě melodický zpěv a energie jako by obrácená dovnitř. Jo a taky černý brejle. Zkrátka jinej typ punku. Já tomu říkal art punk. Měli totiž klávesy a tím se značně zvukově odlišovali. Po čase mě mrzelo, že se přiklonili k popu, i když to byl jejich přirozenej vývoj. Nedokázal jsem pochopit, proč tak úspěšná kapela opouští svůj styl. Stalo se a já hledal dál.
DEVO – Q: Are We Not Man? A: We Are Devo! (1978)
Na tuhle partu mě přivedl Jirka Křivka, se kterým jsem hrál v Zikkuratu. Jako ortodoxní vyznavač první punkové vlny jsem musel uznat, že jejich styl je naprosto originální. Experimentovali s aranžma, měli jiné zvuky kytar, synťáků, divné melodie a hráli dobře. Jejich verze Satisfaction byla skvělá. Koneckonců jsem jim vzdal poctu a na své CD jsem udělal cover verzi jejich Mongoloida.
MANOWAR - Sign of the Hammer (1985)
To album bylo opravdu kladivem do škeble. Já metal moc nemusím, kvůli klišovitosti, ale tahle drobota mě dostala. Když jsem si některé songy rozebral, byly tam prvky blues nebo boogie. To, co ukázali na tyhle desce, už nezopakovali. Když jsem tu desku dovalil Čombemu (Michal Pavlíček - pozn. autora), i on pochvalně mručel. Ona se pak stala naší inspirací při vzniku písně Ó hory, ó hory.
SKID ROW - Slave to the Grind (1991)
Jsme u velmi ceněného alba ve světě rocku. Sebastian Bach zpívá s naprostou jistotou, hodně bluesově a ostře. Až metalově precizní kytary, basa a škopky zařezávaji jako jeden muž. Má to šťávu, má to ksicht. Troufl bych si to srovnat s Pistolema. Sice jinej žánr, ale nátisk je stejnej. Celá deska je šleha rockovým bičem. Přímo do držky. Velká škoda, že se nepohodli. Co Bach odešel, stojí to za h....
KAREL KRYL - Bratříčku zavírej vrátka (1969)
Kdyby měl tenkrát Karel rockovou kapelu, byl by to sekec mazec a ta deska rocková JE – svou revoltou. To jsem si jistej. Texty jsou tak emotivní a melancholicky tvrdé, že metají otazníky přímo do mozku. "Kecali jsme spolu jen jednou, ale i tak díky Kájo. Jeden tvůj flák právě připravuji. Samo, že v rockovém kabátku." Koneckonců důkazy, že rockeři Kryla milují, jsou všude okolo.
časopis mGuide 2009/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-rockovych-desek-Vildy-Coka~17~brezen~2009/
