10 perkusionistických desek Miloše Vacíka
25.6.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Rytmická formace Tam-Tam Orchestra v čele s perkusisitou Milošem Vacíkem, který dřív účinkoval ve skupinách Sluneční orchestr, Pražský Výběr, či v projektu Slet bubeníků, slaví v těchto dnech deset let od svého založení a zároveň představuje svoje nové album Sambista. Miloše Vacíka ale budete znát i jako autora školy hry na perkuse a lektora bubenických seminářů. Položil jsem mu stejné otázky jako v minulém čísle perkusistovi Imranu Zangimu a domnívám se, že srovnání, které vzniklo je nadmíru zajímavé nejen pro perkusisty.
Vzpomínáš si na první desku, kterou sis koupil sám?
Ano, bylo to někdy na začátku osmdesátých let a bylo to album The Police Ghost In Machine. Koupil jsem si ho na "Kulaťáku" v Dejvicích, kousek do mé základní školy. Toužebně jsem chodil kolem toho obchodu asi měsíc. Nějak jsem našetřil, tehdy hrozných 120,-Kčs a desku jsem si pyšně odnesl domu.
Jak jsi se dostal k perkusím?
V roce 1988, měsíc po maturitě na střední výtvarné škole Hollarce, jsem jel dělat do Mostu konkurz na bubeníka, do skupiny Laura a její tygři. Ten konkurz jsem vyhrál, akorát Karel Šůcha řekl, že bubeník Klepnin zůstane a já budu perkusista. Ani jsem pořádně nevěděl co to je. Začal jsem se o to více zajímat, shánět videa, desky, materiály - a byla z toho osudová láska na celý život. Vlastně je to dost neuvěřitelný příběh. Díky Karle...
Která byla první deska, u které ses snažil stáhnout si sólo či part na perkuse?
Takových desek byla celá řada. U všeho co jsem poslouchal, jsem si bubnoval (dělám to tak dodnes) a snažil se hrát spolu s těmi polobohy, co měli své soupravy a mohli bubnovat v kapele. Bušil jsem paličkami do polštářů a samozřejmě jsem vyzkoušel i kastroly, ale ty byly moc hlasité. Později, když jsem měl svoji první soupravu Amati jsem cvičil s walkmanem. Myslím, že na polštáře to mohli být Kiss, pak ale vážněji Jiří Hrubeš z Pražského Výběru a Steward Copeland z Police. Nejvíce jsem studoval Hrubešovo sólo z nějakého tajně staženého live koncertu, co jsem měl od někoho na kazetě...
Kteří perkusisté byli v té době tvými vzory?
Určitě Airto Moreira. Hraje krásně barevně na perkuse i bicí soupravu, používá svůj sytý hlas a dodnes je to má srdcová záležitost. Na konga a kubánské nástroje Giovany Hidalgo, Luis Conte. Neuvěřitelný feeling má Trilok Gurtu. Měl jsem moc rád Garyho Walisse z Pink Floyd, pamatuji na zážitek ze hry Mino Cinelu z koncertu s Milesem Davisem.
Jak je dnes nastaven tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Mám velkou sbírku etnické hudby - od brazilské, kubánské, po západní i severní Afriku, střední východ až po Mongoly a Japonce. Nesbírám jen hudbu bicích nástrojů, ale i zpěvy - hlasové projevy lidí této planety. Zajímá mne v hudbě atmosféra, určitá síla a podmanivost, energie a opravdovost.
Na který koncert coby divák nikdy nezapomeneš?
Jsou dva: V roce 1991 Paul Simon na Spartě v rámci turné Rhytm Of The Saints. Doprovázel ho orchestr snů: na bicí Steve Gadd, dechová sekce s Michaelem Breckerem, Armand Sabal Leco na bezpražcovou basu, čtyři brazilští perkusisté, tři afričtí kytaristé... a ten zvuk! A pak 1993 v Edenu - Jan Garbarek - saxofon, Miroslav Vitouš - kontrabas a perkusista Airto Moreira. Bylo to tak silné, že jsem se v jednu chvíli rozplakal nad tou krásou - poprvé a zatím naposledy.
Vzpomínáš si na první desku, kterou sis koupil sám?
Ano, bylo to někdy na začátku osmdesátých let a bylo to album The Police Ghost In Machine. Koupil jsem si ho na "Kulaťáku" v Dejvicích, kousek do mé základní školy. Toužebně jsem chodil kolem toho obchodu asi měsíc. Nějak jsem našetřil, tehdy hrozných 120,-Kčs a desku jsem si pyšně odnesl domu.
Jak jsi se dostal k perkusím?
V roce 1988, měsíc po maturitě na střední výtvarné škole Hollarce, jsem jel dělat do Mostu konkurz na bubeníka, do skupiny Laura a její tygři. Ten konkurz jsem vyhrál, akorát Karel Šůcha řekl, že bubeník Klepnin zůstane a já budu perkusista. Ani jsem pořádně nevěděl co to je. Začal jsem se o to více zajímat, shánět videa, desky, materiály - a byla z toho osudová láska na celý život. Vlastně je to dost neuvěřitelný příběh. Díky Karle...
Která byla první deska, u které ses snažil stáhnout si sólo či part na perkuse?
Takových desek byla celá řada. U všeho co jsem poslouchal, jsem si bubnoval (dělám to tak dodnes) a snažil se hrát spolu s těmi polobohy, co měli své soupravy a mohli bubnovat v kapele. Bušil jsem paličkami do polštářů a samozřejmě jsem vyzkoušel i kastroly, ale ty byly moc hlasité. Později, když jsem měl svoji první soupravu Amati jsem cvičil s walkmanem. Myslím, že na polštáře to mohli být Kiss, pak ale vážněji Jiří Hrubeš z Pražského Výběru a Steward Copeland z Police. Nejvíce jsem studoval Hrubešovo sólo z nějakého tajně staženého live koncertu, co jsem měl od někoho na kazetě...
Kteří perkusisté byli v té době tvými vzory?
Určitě Airto Moreira. Hraje krásně barevně na perkuse i bicí soupravu, používá svůj sytý hlas a dodnes je to má srdcová záležitost. Na konga a kubánské nástroje Giovany Hidalgo, Luis Conte. Neuvěřitelný feeling má Trilok Gurtu. Měl jsem moc rád Garyho Walisse z Pink Floyd, pamatuji na zážitek ze hry Mino Cinelu z koncertu s Milesem Davisem.
Jak je dnes nastaven tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Mám velkou sbírku etnické hudby - od brazilské, kubánské, po západní i severní Afriku, střední východ až po Mongoly a Japonce. Nesbírám jen hudbu bicích nástrojů, ale i zpěvy - hlasové projevy lidí této planety. Zajímá mne v hudbě atmosféra, určitá síla a podmanivost, energie a opravdovost.
Na který koncert coby divák nikdy nezapomeneš?
Jsou dva: V roce 1991 Paul Simon na Spartě v rámci turné Rhytm Of The Saints. Doprovázel ho orchestr snů: na bicí Steve Gadd, dechová sekce s Michaelem Breckerem, Armand Sabal Leco na bezpražcovou basu, čtyři brazilští perkusisté, tři afričtí kytaristé... a ten zvuk! A pak 1993 v Edenu - Jan Garbarek - saxofon, Miroslav Vitouš - kontrabas a perkusista Airto Moreira. Bylo to tak silné, že jsem se v jednu chvíli rozplakal nad tou krásou - poprvé a zatím naposledy.
10 prekusionistických desek Miloše Vacíka
THE POLICE - Ghost In Machine (1981)
Mám stejně rád všechna jejich alba, ale tohle byla prostě první. Je to celé zvukově velmi čisté. Tep Coplendových inteligentních bicích oscilujících mezi reggae a punkem, průzračné kytary Andyho Summerse a samozřejmě Stingův zpěv. Ta deska i hra bubeníka Stewarda Coplenda mne hodně ovlivnila. Jeho originální cítění, práce se zvuky a akcentovými činely.
BRIAN ENO & DAVID BYRNE - My Life In The Bush Of Ghost (1981)
Pro mne zásadní album dvou úžasných producentů, hudebníků, vizionářů. Mohl bych tuto rubriku celou věnovat deskám Talking Heads, mých velkých miláčků a producentských počinů pana Ena. Toto album předznamenalo dobu samplů, vypůjčených útržků zpěvu, rytmického, či jiného paternu. Nadhled a vtip této desky ovlivnily můj budoucí příklon k etnické hudbě.
LAURIE ANDERSON - Mister Heartbreak (1984)
Laurie jsem vlastně poprvé viděl na videu k této desce. Úžasná hudba, atmosféra, výtvarné pojetí, které jde ruku v ruce s hudbou. Její inteligence a výrazové prostředky jsou mi dodnes velmi blízké. Byl jsem okouzlen a pro můj další vývoj tato deska měla velký význam. Vždy mne zajímalo propojení hudby, divadla a výtvarného pojetí scény i kostýmů.
SHANKAR - Songs For Everyone (1984)
Toto album je pro mne vzpomínkou na dobu, kdy jsem začal objevovat nekonečné moře hudby world music. Se Shankarem zde hrají dva indičtí perkusisté- Trilok Gurtu na svoji zvláštní bicí soupravu u které klečí, tablista Zakir Hussain a norský saxofonista Jan Garbarek. Jeho tón je nezaměnitelný a určitá melancholie a smutek, který má tento seveřan v barvě svého nástroje, mne okouzluji dodnes.
PETER GABRIEL – Passions (1989)
Peter Gabriel je hudební čaroděj a vizionář a u něj hudba jde vždy ruku v ruce s výtvarným pojetím desek i pódiovou prezentaci. Na soundtracku k Scorseseho filmu Poslední pokušení Krista, Gabriel propojuje synty zvuky, chlapecký zbor, perkuse z celého světa se zpěvem Nustrata Fateh Ali Khana a Yossou N'Doura. Nadčasové album s úžasnou atmosférou.
PAUL SIMON - The Rhytm Of The Saints (1990)
Paul Simon po úspěchu s africkým Gracelandem navázal na etnickou inspiraci, tentokrát s brazilci. Předivo mnoha brazilských rytmů a perkusí, jihoafrických kytaristů a jazzmanů. Krásná kompaktní hudební lahůdka.Podle popisu to vypadá na velký nářez, celkové vyznění je však velmi klidné a pohodové. Toto album předznamenalo moji budoucí velkou lásku k Brazílii a její hudbě.
GRACE JONES - Slave To The Rhytm (1985)
Grace Jones je charismatickou zpěvačkou, podobou i zpěvem. Nadhled a přímo mířené groovy s celkovou atmosférou této desky mně baví dodnes. Šlapající rytmika se střídá se smyčcovým orchestrem a mohutným bigbandem. Text prolínající se albem je s trochou nadsázky jak šitý na mne: dýchám rytmem, tančím rytmem, pracuji rytmem, žiji rytmem, miluji rytmus, jsem otrok rytmu.
MICKEY HART- Planet Drum (1991)
Album oceněné Grammy propojuje svět bicích nástrojů a rytmů této modré planety. Nigeriec Babatunde Olatunji, brazilec Airto Moreira s Florou Purim, Indové Zakir Hussain a Viku Viniakram a spousta dalších předních světových rytmiků, pod vedením Mike Harta vytvořilo multikulturní, hudební zprávu o nádheře tradice, tvořivosti, rytmu a boření hranic.
AIRTO MOREIRA - The Other Side Of This (1988)
Album brazilského perkusisty, bubeníka a zpěváka, který žije v Kalifornii představuje jeho vnitřní svět plný, rytmů, barev, fantazie a unikátního přístupu k perkusím. Spolupracuje zde s celou řadou dalších perkusistů a hudebníků. Je to pestrá rytmická mozaika od člověka, který kromě hostování s celou soudobou elitou moderního jazzu, má svůj vnitřní duchovní svět, který lze i slyšet.
SERGIO MENDES – Brasileiro (1992)
Nakonec dám brazilského autora, kterého mám moc rád pro jeho sondu do možného pojetí brazilské hudby. Tradiční rytmy a nástroje kombinuje mnohdy jen se zpěvy, či rapem. Kdo zná velký hit Magalenha, možná neví, že původní podoba je od disko "tucky" na hony vzdálena a má krásnou atmosféru live nahrávky s živou mohutnou rytmikou.
THE POLICE - Ghost In Machine (1981)
Mám stejně rád všechna jejich alba, ale tohle byla prostě první. Je to celé zvukově velmi čisté. Tep Coplendových inteligentních bicích oscilujících mezi reggae a punkem, průzračné kytary Andyho Summerse a samozřejmě Stingův zpěv. Ta deska i hra bubeníka Stewarda Coplenda mne hodně ovlivnila. Jeho originální cítění, práce se zvuky a akcentovými činely.
BRIAN ENO & DAVID BYRNE - My Life In The Bush Of Ghost (1981)
Pro mne zásadní album dvou úžasných producentů, hudebníků, vizionářů. Mohl bych tuto rubriku celou věnovat deskám Talking Heads, mých velkých miláčků a producentských počinů pana Ena. Toto album předznamenalo dobu samplů, vypůjčených útržků zpěvu, rytmického, či jiného paternu. Nadhled a vtip této desky ovlivnily můj budoucí příklon k etnické hudbě.
LAURIE ANDERSON - Mister Heartbreak (1984)
Laurie jsem vlastně poprvé viděl na videu k této desce. Úžasná hudba, atmosféra, výtvarné pojetí, které jde ruku v ruce s hudbou. Její inteligence a výrazové prostředky jsou mi dodnes velmi blízké. Byl jsem okouzlen a pro můj další vývoj tato deska měla velký význam. Vždy mne zajímalo propojení hudby, divadla a výtvarného pojetí scény i kostýmů.
SHANKAR - Songs For Everyone (1984)
Toto album je pro mne vzpomínkou na dobu, kdy jsem začal objevovat nekonečné moře hudby world music. Se Shankarem zde hrají dva indičtí perkusisté- Trilok Gurtu na svoji zvláštní bicí soupravu u které klečí, tablista Zakir Hussain a norský saxofonista Jan Garbarek. Jeho tón je nezaměnitelný a určitá melancholie a smutek, který má tento seveřan v barvě svého nástroje, mne okouzluji dodnes.
PETER GABRIEL – Passions (1989)
Peter Gabriel je hudební čaroděj a vizionář a u něj hudba jde vždy ruku v ruce s výtvarným pojetím desek i pódiovou prezentaci. Na soundtracku k Scorseseho filmu Poslední pokušení Krista, Gabriel propojuje synty zvuky, chlapecký zbor, perkuse z celého světa se zpěvem Nustrata Fateh Ali Khana a Yossou N'Doura. Nadčasové album s úžasnou atmosférou.
PAUL SIMON - The Rhytm Of The Saints (1990)
Paul Simon po úspěchu s africkým Gracelandem navázal na etnickou inspiraci, tentokrát s brazilci. Předivo mnoha brazilských rytmů a perkusí, jihoafrických kytaristů a jazzmanů. Krásná kompaktní hudební lahůdka.Podle popisu to vypadá na velký nářez, celkové vyznění je však velmi klidné a pohodové. Toto album předznamenalo moji budoucí velkou lásku k Brazílii a její hudbě.
GRACE JONES - Slave To The Rhytm (1985)
Grace Jones je charismatickou zpěvačkou, podobou i zpěvem. Nadhled a přímo mířené groovy s celkovou atmosférou této desky mně baví dodnes. Šlapající rytmika se střídá se smyčcovým orchestrem a mohutným bigbandem. Text prolínající se albem je s trochou nadsázky jak šitý na mne: dýchám rytmem, tančím rytmem, pracuji rytmem, žiji rytmem, miluji rytmus, jsem otrok rytmu.
MICKEY HART- Planet Drum (1991)
Album oceněné Grammy propojuje svět bicích nástrojů a rytmů této modré planety. Nigeriec Babatunde Olatunji, brazilec Airto Moreira s Florou Purim, Indové Zakir Hussain a Viku Viniakram a spousta dalších předních světových rytmiků, pod vedením Mike Harta vytvořilo multikulturní, hudební zprávu o nádheře tradice, tvořivosti, rytmu a boření hranic.
AIRTO MOREIRA - The Other Side Of This (1988)
Album brazilského perkusisty, bubeníka a zpěváka, který žije v Kalifornii představuje jeho vnitřní svět plný, rytmů, barev, fantazie a unikátního přístupu k perkusím. Spolupracuje zde s celou řadou dalších perkusistů a hudebníků. Je to pestrá rytmická mozaika od člověka, který kromě hostování s celou soudobou elitou moderního jazzu, má svůj vnitřní duchovní svět, který lze i slyšet.
SERGIO MENDES – Brasileiro (1992)
Nakonec dám brazilského autora, kterého mám moc rád pro jeho sondu do možného pojetí brazilské hudby. Tradiční rytmy a nástroje kombinuje mnohdy jen se zpěvy, či rapem. Kdo zná velký hit Magalenha, možná neví, že původní podoba je od disko "tucky" na hony vzdálena a má krásnou atmosféru live nahrávky s živou mohutnou rytmikou.
časopis mGuide 2009/05
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-perkusionistickych-desek-Milose-Vacika~25~cerven~2009/
Komentáře
&;
