10 nejvýznamnějších britských kytarovek podle Honzy Dědka
26.4.2006 | Autoři: Honza Dědek, Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Docela lituju, že jsme se svého času v redakci Rock & Popu minuli. Možná, že svým pověstným nadšením pro brit pop by nakazil i mě. Tehdy Honza Dědek odešel do časopisu Reflex, kde působí dodnes. Přestože se dnes novinářsky nevěnuje jenom muzice, jeho doménou zůstávají dlouhé výživné rozhovory, část z nich vyšla knižně pod názvem Live (BB Art, Praha. 2004). Honza Dědek je autorem i knihy o skupině Lucie – Šrouby do hlavy a dodnes patří k největším znalcům britských kytarovek.
Vím, že jsi začínal posloucháním českého folku, kdy nastal ten zlom a okouzlily tě kytarovky a britpop?
V roce 1991 jsem odjel na brigádu do Anglie jako pravověrný folkař, setkal se tam se skupinou studentů architektury, kteří poslouchali The Clash, Pixies, Jesus Jones a další kapely z britské nezávislé scény. Po měsíci pod jejich vlivem jsem se vracel jako oddaný fanoušek kytarové scény. A tím jsem zůstal v podstatě dodnes.
Kytarovky jsou opět na vzestupu, čím je to podle tebe zapříčiněno?
Kytarovky zažívaly velký boom na počátku devadesátých let, pak měla v Británii navrch taneční scéna, klubové party a droga jménem ecstasy. I toho se všech publikum postupně nabažilo, a tak zase přišel hlad po rockově znějící kytaře a zejména nějakém slovním sdělení, které taneční scéna (až na výjimky) postrádala.
Které kytarovky z novějších kapel mají naději na delší životnost?
Budoucnost vidím v kapelách Radiohead, Coldplay a Franz Ferdinand a White Stripes – všechny hrají natolik osobitý styl, aby měly možnost ho ještě poměrně dlouho rozvíjet.
Je česká kapela tohoto ražení, která si získala tvou pozornost?
Líbila se mi zejména loňská deska kapely Sunshine, kterou považuji ze velmi progresivní soubor, který by mohl uspět ve světě.
10 nejvýznamnějších britských kytarovek podle Honzy Dědka:
Jesus and Mary Chain: Psychocandy (1986)
První inženýři zvukových stěn, kteří své kytary využívali k vrstvení skřípotů, kvílení, zvuků a pištění, melodie jim byla zcela cizí. Strojový rytmus a dvojice bratří Reidových, hrající zády z publiku, z nich učinila kultovní skupinu, hodnou následování. Nový styl měl své mistry a záhy řadu učedníků.
My Bloody Valentine: Loveless (1991)
Najít optimální zvuk, dovézt zvukové experimentátorství k dokonalosti, byla snaha mnoha kapel – nakonec se to podařilo této skotské skupině, jejíž zvukové stěny se staly vskutku mistrovským dílem. Ze zkreslených kytar dostali natolik maximální sound, že dodnes neztratil nic ze své platnosti.
Stone Roses: Stone Roses (1989)
Britský tisk už od dubna roku 1970 hledal nástupce legendárních The Beatles. Spatřoval je v leckom, ale nejopěvovanější skupinou se nakonec pro svou melodiku stali manchesterští Stones Roses. Jejich debut nabídl zvukově originální, přitom výsostně melodické písně. Bohužel se to podařilo pouze na této desce.
Oasis: (What´s The Story) Morning Glory (1995)
Britská hudební scéna byla unavená z pramálo životné kytarové psychedelie na straně jedné, na straně druhé z madchesterské roztančenosti. Chyběly zde přímočaré zpěvné písničky. A najednou se zde objevily Oasis s písněmi, které svou lehkostí a melodičností připomínaly vrcholné období The Beatles - zejména na tomto, v pořadí jejich druhém albu.
Suede: Suede (1993)
Po záplavě do sebe zahleděných kapel, které nehnutě tkaly ze svých zkreslených kytar éterické opusy, se najednou na londýnské scéně objevila skupina s výbušným zpěvákem androgyního typu a živelnými písněmi s jasnou rockovou melodií. Velké zjevení, byť nevydrželo dlouho.
Blur: Parklife (1994)
Přes počátky na nezávislé kytarové scéně se dopracovali až na vrchol britpové scény. Po celou dobu své kariéry experimentovali s nejrůznějšími (převážně módními) styly, ale vždycky se jim je podařilo přetavit v osobité pojetí. Nejlépe na tomto album, které je klenotem britpopové éry.
Franz Ferdinand: You Could Have It So Much Better (2005)
I přes skvělý debut dosáhla tahle kapela vrcholu až svou druhou deskou, na níž ke své postpunkové dravosti přidala silnou melodičnost a větší instrumentální schopnost. Výsledkem je deska, která patří k vrcholům loňského roku a nabízí spásu rock´n´rollu.
Primal Scream: Screamadelica (1992)
Přelomové album skupiny z Glasgow, která po tápavých začátcích přišla na tomto albu s úchvatným propojením tehdy tak populární nezávislé kytarové scény s eketronickou hudbou. Jejich písně jako Movin´on Up, Com Together a Loaded se staly hymnou léta lásky roku 1992 a svou přitažlivost neztratily dodnes.
Happy Mondays: Pills ´n´ Thrills and Bellyaches (1990)
Deska plná překvapivých zvuků, tanečních prvků a zcela odlišného stylu, který se stal definicí následné, tak zvané madchesterské scény. Bylo to album postavené na velkých hitech, prostých však jakéhokoliv klišé, čímž přežily dodnes. Škoda, že tahle kapela měla tak krátkého trvání a svůj úspěch už nikdy nedokázala zopakovat.
Pulp: Different Clas (1995)
Trvalo jim dlouhá léta hledání vlastního stylu, než se jim v období tzv. britpopu podařilo prosadit deskou Different Class. Album disponovalo hity, které byly nejryzejším britpopem – tak trochu nezávislou scénou umazané čistě popové písně. A právě to z něj dělá nadčasovou záležitost.
Vím, že jsi začínal posloucháním českého folku, kdy nastal ten zlom a okouzlily tě kytarovky a britpop?
V roce 1991 jsem odjel na brigádu do Anglie jako pravověrný folkař, setkal se tam se skupinou studentů architektury, kteří poslouchali The Clash, Pixies, Jesus Jones a další kapely z britské nezávislé scény. Po měsíci pod jejich vlivem jsem se vracel jako oddaný fanoušek kytarové scény. A tím jsem zůstal v podstatě dodnes.
Kytarovky jsou opět na vzestupu, čím je to podle tebe zapříčiněno?
Kytarovky zažívaly velký boom na počátku devadesátých let, pak měla v Británii navrch taneční scéna, klubové party a droga jménem ecstasy. I toho se všech publikum postupně nabažilo, a tak zase přišel hlad po rockově znějící kytaře a zejména nějakém slovním sdělení, které taneční scéna (až na výjimky) postrádala.
Které kytarovky z novějších kapel mají naději na delší životnost?
Budoucnost vidím v kapelách Radiohead, Coldplay a Franz Ferdinand a White Stripes – všechny hrají natolik osobitý styl, aby měly možnost ho ještě poměrně dlouho rozvíjet.
Je česká kapela tohoto ražení, která si získala tvou pozornost?
Líbila se mi zejména loňská deska kapely Sunshine, kterou považuji ze velmi progresivní soubor, který by mohl uspět ve světě.
10 nejvýznamnějších britských kytarovek podle Honzy Dědka:
Jesus and Mary Chain: Psychocandy (1986)
První inženýři zvukových stěn, kteří své kytary využívali k vrstvení skřípotů, kvílení, zvuků a pištění, melodie jim byla zcela cizí. Strojový rytmus a dvojice bratří Reidových, hrající zády z publiku, z nich učinila kultovní skupinu, hodnou následování. Nový styl měl své mistry a záhy řadu učedníků.
My Bloody Valentine: Loveless (1991)
Najít optimální zvuk, dovézt zvukové experimentátorství k dokonalosti, byla snaha mnoha kapel – nakonec se to podařilo této skotské skupině, jejíž zvukové stěny se staly vskutku mistrovským dílem. Ze zkreslených kytar dostali natolik maximální sound, že dodnes neztratil nic ze své platnosti.
Stone Roses: Stone Roses (1989)
Britský tisk už od dubna roku 1970 hledal nástupce legendárních The Beatles. Spatřoval je v leckom, ale nejopěvovanější skupinou se nakonec pro svou melodiku stali manchesterští Stones Roses. Jejich debut nabídl zvukově originální, přitom výsostně melodické písně. Bohužel se to podařilo pouze na této desce.
Oasis: (What´s The Story) Morning Glory (1995)
Britská hudební scéna byla unavená z pramálo životné kytarové psychedelie na straně jedné, na straně druhé z madchesterské roztančenosti. Chyběly zde přímočaré zpěvné písničky. A najednou se zde objevily Oasis s písněmi, které svou lehkostí a melodičností připomínaly vrcholné období The Beatles - zejména na tomto, v pořadí jejich druhém albu.
Suede: Suede (1993)
Po záplavě do sebe zahleděných kapel, které nehnutě tkaly ze svých zkreslených kytar éterické opusy, se najednou na londýnské scéně objevila skupina s výbušným zpěvákem androgyního typu a živelnými písněmi s jasnou rockovou melodií. Velké zjevení, byť nevydrželo dlouho.
Blur: Parklife (1994)
Přes počátky na nezávislé kytarové scéně se dopracovali až na vrchol britpové scény. Po celou dobu své kariéry experimentovali s nejrůznějšími (převážně módními) styly, ale vždycky se jim je podařilo přetavit v osobité pojetí. Nejlépe na tomto album, které je klenotem britpopové éry.
Franz Ferdinand: You Could Have It So Much Better (2005)
I přes skvělý debut dosáhla tahle kapela vrcholu až svou druhou deskou, na níž ke své postpunkové dravosti přidala silnou melodičnost a větší instrumentální schopnost. Výsledkem je deska, která patří k vrcholům loňského roku a nabízí spásu rock´n´rollu.
Primal Scream: Screamadelica (1992)
Přelomové album skupiny z Glasgow, která po tápavých začátcích přišla na tomto albu s úchvatným propojením tehdy tak populární nezávislé kytarové scény s eketronickou hudbou. Jejich písně jako Movin´on Up, Com Together a Loaded se staly hymnou léta lásky roku 1992 a svou přitažlivost neztratily dodnes.
Happy Mondays: Pills ´n´ Thrills and Bellyaches (1990)
Deska plná překvapivých zvuků, tanečních prvků a zcela odlišného stylu, který se stal definicí následné, tak zvané madchesterské scény. Bylo to album postavené na velkých hitech, prostých však jakéhokoliv klišé, čímž přežily dodnes. Škoda, že tahle kapela měla tak krátkého trvání a svůj úspěch už nikdy nedokázala zopakovat.
Pulp: Different Clas (1995)
Trvalo jim dlouhá léta hledání vlastního stylu, než se jim v období tzv. britpopu podařilo prosadit deskou Different Class. Album disponovalo hity, které byly nejryzejším britpopem – tak trochu nezávislou scénou umazané čistě popové písně. A právě to z něj dělá nadčasovou záležitost.
časopis mGuide 2006/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejvyznamnejsich-britskych-kytarovek-podle-Honzy-Dedka~26~duben~2006/
